Komunikace, respekt, vztahy. Kouč Menšíka o vizi být nejlepší tenista světa

Poslední dny se trenérovi Tomáši Josefusovi zavařil mobil. Postupně odepisuje na všechny gratulace, stovky zpráv. Nejprve k narození dcery a poté k triumfu svého svěřence Jakuba Menšíka ve finále turnaje Masters v Miami nad ikonickým Novakem Djokovičem. Kvůli porodu u velkého vítězství chyběl, postřehy předával z domoviny na dálku.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy vykládá nejen o intenzivních momentech života, ale popisuje celou cestu tenisové hvězdičky z Prostějova, jež má ambici a potenciál být světovou jedničkou. „Teď je zapotřebí si trošku odpočinout a udělat aspoň pár dní smysluplnou přípravu před antukovou částí sezony,“ plánuje kouč.

Jak se vám zamlouval Jakubův vzkaz fixkou na kameru po triumfu v Miami „první z mnoha"?

Když Kuba vyhrál v patnácti první dospělý turnaj kategorie Futures, dostal spoustu gratulací, jednu od pana Černoška, který měl v portfoliu Jirku Nováka, Ivana Lendla, Radka Štěpánka, Tomáše Berdycha, Jaromíra Jágra, Petru Kvitovou, spoustu hvězd. Zná je i lidsky. A Kuba mu odpověděl: První z mnoha.

Zdravé sebevědomí?

Díval se na to zaraženě. Tehdy to řekl našemu sportovnímu řediteli, který si mě zavolal, co si o tom myslím, jestli je to v pořádku, nebo je to už moc.

Co jste mu pověděl?

Že pro mě je mnohem důležitější, co pro to dělá –⁠⁠⁠ maximum. V tom případě jako trenér s tím nemám sebemenší problém. Snaží se splnit si cíl, který je nejvyšší.

Být světovou jedničkou.

Je to sen spousty lidí, ale málokdo to řekne v juniorském věku jako Kuba. Jde si tvrdě za tím. To je první předpoklad, aby se to mohlo povést. Když tu vizi nemáte, nemůžete ji ani dosáhnout. Kuba má ten potenciál, směřuje na nejvyšší příčky.

Na Jakubovi Menšíkovi zaujme jeho nastavení. Na devatenáct roků je velmi vyspělý mentálně. To z něj může udělat výjimečného hráče?

Ano, je to opravdu jeden z hlavních faktorů. Tenis je extrémně náročný sport, hráč je na kurtu sám, prohrává velký počet bodů. Je zapotřebí obrovská mentální síla. Kubu formuje tenis, prostředí. Na všech turnajích patří k nejmladším, musí čelit ostříleným borcům. Kuba je v tom nadstandardní. Ale není to vrozená věc. Každý má nějaké vlohy, je to o tom, jak s nimi dále pracujete.

Nic nepodcenit ani mimo kurty.

Kuba nebyl nejlepší junior v Česku. Má už sedmým rokem spolupráci s mentálním trenérem Draganem. Kdo začal ve dvanácti pracovat s mentální stránkou? Spousta lidí do toho nechce investovat peníze, že jsou důležitější věci, ale jako tenisový trenér si uvědomuji, jak je ten sport komplexní. Nenarodil se jako mentální guru, vypracoval se.

Což se ve sportu, kde nejsou remízy, ale jdete z porážek do výher a opačně, tuze hodí. Nahoru, dolů. Nic mezi.

To je realita tenisu. S Kubou jsme se bavili, že na turnajích má letos bilanci 17:7. Hráči, kteří skončí na konci sezony v top ten, mají poměr na jednu prohru něco málo jen přes dvě výhry. To je pro hodně lidí nepředstavitelná věc. Pak si čtu, že Menšík je jako počasí. Jednou hraje tak a jednou onak. Ale tito lidé vůbec neznají realitu toho sportu, systém bodování. Vychází z toho, že je FC Barcelona, že se může prohrát za sezonu jeden zápas a dalších šedesát vyhrát. Kdyby byl takhle tenista se svým týmem nastavený, mělo by to devastující účinek na jeho mentální stránku.

Kdy vám došlo, že pracujete s někým výjimečným?

Tenis je od čtrnácti let hráče jedním z nejlépe predikovaných sportů z hlediska budoucí výkonnosti. Když někdo hraje ve čtrnácti na republikové úrovni, tak jeho šance, že bude top ten hráčem, je velice malá. Už v tomto věku potřebuje mít mezinárodní starty, hrát špičkové turnaje. Kuba od osmi let splňoval požadavky potenciálu být jeden z nejlepších.

Koleno, kvůli kterému se chtěl z Miami odhlásit, je v pořádku?

Klepu na dřevo, je v naprostém pořádku. Bylo tomu tak už v závěrečných fázích turnaje. Problém byl relativně velký, bolest byla akutní, ale podařila se zažehnat. Od třetího kola už to neměl zatejpováno a nemusel užívat ani medikamenty proti bolesti.

Jen to zapadlo do pohádkového příběhu, jak místo odhlášení vyhrál svůj první turnaj na okruhu ATP a ještě ve finále nad svým mentorem Novakem Djokovičem.

S Robertem Rumlerem, který tam s Kubou byl jako trenér, jsme si říkali, že kdyby nám tohle někdo pověděl před turnajem, tak ten kurz by byl hodně vysoký. Tím nechci říct, že na to Kuba neměl, to rozhodně ne, ale zdravotní potíže byly proti.

Co jste Jakubovi řekl, když jste se teď konečně viděli osobně?

Nebyli jsme ještě sami, pořád byl někdo v pozadí. Ale Kuba mi volal s celým týmem hned po ceremoniálu, z toho jsem měl velkou radost. Pak mi volal i z menší oslavy. Byl to krásný moment, kdy jsme spolu mluvili jen jeden na jednoho. Vyměnili jsme si krásné věty. Po takovém výsledku se to hezky poslouchá.

Je to trenérské nebe, když se práce, kterou děláte stejně bez ohledu na to, jak turnaj dopadne, promítne do velkého výsledku na velkém turnaji proti velkému hráči?

Přesně tak. Tohle je extrémně důležité pro každého trenéra v jakémkoli sportu. Obzvlášť v tom profesionálním, kde je každý globální sport velmi vyrovnaný a konkurence obrovská. Ze všeho nejdůležitější jsou lidské vztahy. Základní stavební kámen je komunikace, vzájemný respekt. Kuba sám dobře ví, že mnohem více je to o momentech, kdy se nedaří, než daří. Loni takových situací byla celá řada.

Jaké vám naskočí?

Řešili jsme zdravotní patálie s rukou. Nezapomenu na mítink před US Open, kdy Kuba prohrál třikrát v řadě –⁠⁠⁠ v kvalifikacích na tisícovkách v Kanadě, v Cincinnati. Nebyly to jednoduché chvíle. Je to o tom říct si narovinu, co je zapotřebí a makat dál. Když se pak podaří vyhrát tak velký turnaj a porazit takové hráče, je to o to cennější motivace pro celý tým i Kubu.

Narodila se vám dcera a pak váš svěřenec zdolal ve finále Djokoviče. Jste teď často naměkko?

Obě události jsou naprosto unikátní, každá jinak. Můj život je jen o tenisu a rodině. Jsem za to rád. Narození zdravého potomka a pak výhra svěřence, ke kterému mám takhle blízko, znám ho od jeho osmi let, znám se výborně s jeho rodinou, Kuba mě často nazývá druhým tatínkem a já ho nejstarším synem, to jsou pak silné emoce. Speciální okamžiky.

Stihl jste vůbec dcerku i tenisový počin zapít?

Rád bych to oslavil, ale nezvládnu do dalšího odletu zapít dceru ani Kubův triumf. Každá událost přináší další událost a ta další. Nejsem typ člověka, co si neumí vychutnat okamžik, ale musí být vhodná příležitost, která zatím nebyla. Teď jsme si dali oběd s nejbližším týmem –⁠⁠⁠ byl tam Kuba, jeho rodiče, kondiční trenér Honza Pospíšil, mentální trenér Dragan Vujovič, trenér Robert Rumler, manažer prostějovského klubu pan Černošek s manželkou Petrou, sportovní ředitel pan Šilhánek. V tomto úzkém kruhu lidí, kteří pro Kubu hodně udělali, jsme se potkali. To byla pro mě ta oslava.

Jak bude dcera růst, bude vám připomínat, kolik to je let od prvního triumfu Jakuba Menšíka na Djokovičem?

Obě děti mám spojené částečně s Novakem Djokovičem. Když jsme měli termín narození syna Nikolase, dostal Kuba těsně předtím pozvánku od Novaka do Bělehradu. Musel jsem se rozhodnout, jestli poletím, nebo ne, protože riskuju, že nebudu u porodu. Žena má pro mě velké pochopení, ví, co má branže obnáší, za to jí tímto moc děkuji. Jednoznačně řekla, že musím letět, že se to zvládne. Navštívili jsme Novaka, kluci spolu odtrénovali, vrátili jsme se a narodil se mi syn. A teď se mi narodila dcera paralelně s vylosováním turnaje v Miami. Tři roky, které mají mezi sebou mé děti, Kubovi trvalo, než učeň porazil mistra.

Jste typ trenéra, který i po vyhraném finále nad Djokovičem řekne svému svěřenci, co šlo udělat lépe?

Po tomto turnaji slýchávám spoustu superlativů, rozplývajících se řečí nad Kubovou hrou. Když dokazatelně podá měřitelnými atributy hry stejný výkon, ale pohraje s hráčem žebříčkově za ním, tak mi chodí od lidí zprávy opačného ražení: Co to bylo za výkon? Na to se nedalo dívat! To o něčem vypovídá. S největším respektem k těmto turnajům, tenistům i Kubovi říkám, že na každém výkonu je rezerva, něco málo, co jde dělat lépe. Je to životní filozofie úspěšných lidí, nemám to jinak. Ačkoli Kuba splnil spoustu věcí do puntíku, bylo tam pořád dost oblastí hry, které má potenciál zlepšovat.

Moc se mi líbilo, jak zahrál vítězný volej bekhendem z velké výšky. Předtím dal prasátko, krátkou chvíli trvalo, než přestal povedený úder slavit a Djokovičovi se omluvil.

V záběru kamery byl vidět v pozadí Novak, jak čekal, jestli se Kuba za prasátko omluví. Kuba se samozřejmě omluvil, ale nejdřív si dal pěstičku, protože zahrál vítězný úder. Prasátko určilo průběh výměny, ale ten úder provedl skvěle. Kuba ho umí výborně. Využívá výborně výšky, má velký dosah. Na technické provedení je tento úder velmi náročný.

Výška mu pomáhá i na servisu, o který se v Miami mohl opřít. Úspěšnost prvního podání vylepšil o deset procent na 69. To udělalo ten rozdíl oproti jeho standardním výkonům, kdy byly ukazatele srovnatelné?

Potvrzuji. Spousta lidí mluví v superlativech a říkají své domněnky, pocity, kdy hodnotí krátký úsek –⁠⁠⁠ jeden úder, game, set. Ale zapotřebí je mnohem větší vzorek, tam se skrývá pravda. Když si vezmete aspoň tisíc odehraných fiftýnů, nebo všechny Kubovy zápasy. Vyrojí se odborníci, co vám začnou radit, co by šlo udělat jinak. Mají pravdu, ale mnohem méně je v médiích prezentováno, že hráč nemusí být dobrý ve všem. Musí být dobrý v něčem. To je jedno z našich hesel.

Jak to myslíte?

Když bude hrát někdo na průměrné úrovni ATP, ať už je to rychlost, přesnost, ale bude mít jako Kuba vynikající servis, bude se vymykat, tak má šanci vyhrát největší turnaj. U někoho jiného to může být return, forhend, drop shot. Tenis je hra otevřených dovedností. Každý vyniká v něčem jiném. Bojujete proti různým hráčům, pravákům, levákům, odlišným herním pojetím, ve dne, v noci, když fouká.

Jakub ukončil finále symbolicky servisem, který Djokovič nedokázal vrátit do kurtu. Na turnaji nabouchal téměř sto es, soupeři měli velké problémy s returnem.

Řekl jste, že to bylo symbolicky, ale to je obrázek dnešního tenisu jakékoli úrovně. Nejčastější délka výměny v tenise je jedna –⁠⁠⁠ jedenkrát přes síť a konec.

Chtěl jsem vypíchnout, že servis je jeho zbraň. Pro Livesport Daily jste řekl, že jste podání museli předělávat, abyste předešli dalšímu zranění ruky a prodloužili Jakubovi kariéru. To muselo být složité, ne?

A to už hrál finále v Dauhá, servis byla jeho zbraň. Ale objevily se zdravotní problémy. Když je technika ve vysokém počtu opakování na takové úrovni a rychlosti, způsobuje bolest. Nebylo o čem se bavit. Je to krásná ukázka i pro trenéry, kteří zvažují nějakou korekci.

Že se netřeba bát?

Pravda není to, co píší lidé do novin, ale to, co nejlepší hráči předvádí každý den na kurtu. Snažím se pracovat s pravdou. Nemám přístup, že jsem nejchytřejší a vím všechny informace tenisového světa. Pracujeme s řadou odborníků. Velké poděkování patří profesorovi Pavlu Kolářovi. Konzultovali jsme to i s předním americkým odborníkem na servis. Byla to komplexní věc. I Kubovi jsem říkal, že mu to přinese nejen pokračování kariéry, ale že jeho servis bude ještě efektivnějším úderem. Mám velkou radost, že se tomu tak stalo.

Jaký detail jste změnili?

Málokdo si je toho schopen všimnout, i když si vedle sebe dá jeho loňský a letošní servis. Hlavní rozdíly vyplynou na vysokorychlostním videu. Doporučuji aspoň 240 snímků za vteřinu, normální video má 30 snímků. Máte tak osmkrát více informací, které se v normálním videu ztrácí. Raketa ve švihu funguje natolik rychle, že je neviditelná lidským okem. Ale není to nic tajného. Hlavní úpravy, z hlediska kinetického řetězce, jsme šli jako vždy od nohou. Kuba upravil práci přisouvající nohy, nadhazující paže, jde pohybem více do strany, ne tak dopředu. Z toho pak dál vyplývá nadhoz na odlišném místě, tudíž odlišný kontakt s míčem. To jsou hlavní atributy, které mají vliv na odchozí míč.

Jakub narostl na 198 centimetrů, to se při servisu náramně hodí, že?

Rozhodně. Podobnou výšku v elitní společnosti má Hubert Hurkacz, nebo Saša Zverev. Pro servis je to nesporná výhoda. Ale tenis vždycky bude pohybový sport a není jednoduché, aby se dvoumetrový dlouhán s devadesáti kily hýbal efektivně a byl schopen se dostat pod míč, který má z nízkého slajsu deset centimetrů.

Hlídáte jeho fyzickou stránku i za pomoci dat o únavě?

Ano, Kuba dlouhodobě využívá aplikaci z Olomouce mySASY od pana Šlachty. Jedná se o variabilitu srdeční frekvence. Jde o celosvětově uznávanou technologii, která nám říká, abychom se vyhnuli přetížení organismu. Také nám říká, kdy je organismus připraven na vyšší zatížení. Hodně s tím pracujeme.

Je to specifické i vzhledem k věku, že se pořád ještě fyziologicky vyvíjí?

Ještě půlrok zpátky jsme dělali osifikaci kostí, abychom se vyhnuli v budoucnu problémům s rukou, které ho trápily loni. Víme, že Kuba tehdy neměl dokončený vývoj organismu, těla. Biologicky byl v žákovských kategoriích akcelerovaný, převyšoval vrstevníky. Za poslední dva roky už moc nevyrostl, jen o tři čtyři centimetry, ale hodně se mu změnil organismus z hlediska rozložení, má jiné BMI. Přibral. Před dvěma lety měl ještě problém, aby příjem naplňoval výdej. Spousta lidí mimo sport má přesný opak. Spolupracujeme s lékařem Liborem Vítkem, špičkou v nutričním poradenství. Má na starosti Jakubův jídelníček a pitný režim.

U Menšíka není na místě obava, co může první velký triumf udělat s jeho hlavou?

Člověk nikdy neví, jak se to bude dál vyvíjet, ale Kuba je vychován a trénován tak, že cesta je cíl. Úspěch oslavíme den, další ráno zase makáme a připravujeme se. Nemám strach. Uvedu příklad: Alexei Popyrin vyhrál tisícovku v Kanadě loni v létě. Stejně velký turnaj jako Kuba v Miami. Co od té doby Popyrin vyhrál? Téměř nic. Pokud se mu do turnaje v Kanadě, kde obhajuje body, nepodaří další výsledek, tak bude osmdesátý až stý hráč světa.

Toto memento jste pro jistotu řekl i Jakubovi?

Pokud bych viděl, že je to potřeba, tak i tohle jsou mé trenérské prostředky. Je to realita, kterou máme všichni před sebou.