Jsem přesvědčený, že Sinner nedopoval, říká Lehečka. A sní o Davis Cupu

Titul v Brisbane, osmifinále na Australian Open a návrat na pozici české tenisové jedničky. „Cítím se dobře,“ kývne Jiří Lehečka. „V Austrálii se mi povedlo najít formu, kterou jsem si na začátek roku představoval. A teď se to snažím hlavně držet a nedělat žádné chyby, abych o formu nepřišel,“ vykládá třiadvacetiletý reprezentant v Ostravě před páteční kvalifikací Davisova poháru proti Jižní Koreji.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví také o touze vyhrát slavnou salátovou mísu, důležitosti poznání vlastního těla, jedinečnosti Novaka Djokoviče i vrstevníka Jannika Sinnera, jehož dopingová kauze může otřást tenisovou říší.

V aktuálním světovém žebříčku jste si polepšil o pět míst na 24. příčku, přeskočil jste 25. Tomáše Macháče a přiblížil jste se ke svému maximu - 23. pozici. Váš cíl je tohle letos ještě posunout, což?

Určitě. Jsem pevně přesvědčený, že už loni by se mi to povedlo, ale tenisový bůh si to přál jinak. Dostat se do první dvacítky je jeden z mých cílů a ideálně tam i rok zakončit. Vykročili jsme správným směrem.

Jako jeden z vašich cílů jste v minulém rozhovoru pro Seznam Zprávy uvedl „nemít na kurtu špatný den. Dělat věci poctivě, správně a hlavně se snažit zvolit kvalitu nad kvantitou, že je lepší trénovat méně, ale aby měl trénink vysokou úroveň.“ Daří se to?

Potom, co jsme spolu mluvili, jsme odjeli na soustředění na Tenerife. Připravovali jsme se na novou sezonu, kde jsme tyto věci probírali, snažili se na ně připravit, přemýšlet a vizualizovat si, jak by to mohlo a hlavně mělo vypadat na turnajích. Ne každý den na soustředění byl jednoduchý, měl jsem i špatné dny, ale od momentu, kdy jsem odletěl do Austrálie, tak se mi to daří držet tak, jak jsme si týmem řekli, a to je pro mě zásadní.

Špatný den na soustředění vypadal tak, že jste si hrábl fyzicky na dno a míčky nelétaly tam, kam jste chtěl?

Byla to spíš souhra věcí. První důvod byl, že jsem byl doopravdy fyzicky vyčerpaný, dělali jsme tři a většinou čtyři fáze přípravy denně - ráno, dopoledne, odpoledne, večer. Vypotřeboval jsem i hodně mentální energie, abych byl schopný tohle vydržet. Když jsem se už začínal cpát na kurt a hrát první údery, tak jsem měl nějaké očekávání, což byl v tomto případě nesmysl, bylo to špatně. Rychle jsem si to uvědomil a přijal jsem, že začínám od nuly, že musíme dům budovat od základů.

Když jste vyčerpaný a údery nemohou být ještě vyladěné, jste pak i protivný na trenéra Michala Navrátila, nebo nemrmláte a pokorně polykáte tréninkové dávky?

Nemám problém trpět fyzicky. Je to asi něco, co mám v sobě. Kondičně jsme se připravovali až tak, že mě musela zastavit jen začínající bolest, a my jsme zpozorněli. Dařilo se nám dostávat tělo na hranu toho, co vydrží, nebo už nevydrží. A na té hraně pracovat, protože když na ní dokážete předvést kvalitu, tak je to nejvíc. Tam reálně začíná pravý trénink. Na kurtu jsem byl potom trošku nevrlý, mentální síla mi chyběla. Dokáži si zařvat, ale všechno to směřuji vůči sobě, vůči vlastní nekvalitě. S Michalem žádné spory nemám. Neventiluji si to na něj. Když už, tak někdy při zápase se zeptám, co mám hrát. Snažím se ho víc vtáhnout do zápasu, když už je v dnešní době možné koučovat. Žádné negativní energie k němu nesměřuji.

Pomáhá vám, když vidíte, že kouč je v zápase s vámi?

Rozhodně. Tohle se nám povedlo dobře v Austrálii. Když je už možnost s trenérem komunikovat, snažím se toho využívat. Když se mi nedaří, jdu si pro radu. Michal na mě něco křikne, v danou chvíli to nemusí být zrovna pravda, nemusí to být dokázané, že když zahraji do forhendu, tak ten bod budu mít, může se stát, že míč prohraju, ale jde o to, že slyším impuls, na který se mohu upnout, mohu na něj přenést své soustředění. Odtáhne mě to od negativních myšlenek, že se mi pár míčů nepodařilo.

Nemáváte na trenéra raketou: Tak si to pojď zahrát sám!?

To se stane hodně výjimečně a pak se tomu s trenérem zasmějeme, když se na zápas zpětně díváme. Naštěstí jsem se nikdy nemusel jít po zápase omlouvat trenérovi za své chování. Doufám, že to tak zůstane.

Říkáte, že je potřeba si v přípravě sáhnout na hranu. Kde tam je ukryté poučení z únavové zlomeniny bederního obratle, že zkrátka za tu hranu jít nesmíte?

Poučení tam je. Zranění zad z minulého roku nám dalo hodně zkušeností. Na tělo jsme opatrní. Nebojíme se do toho šlápnout, když se cítím dobře a tělo funguje, jak má. Ale když nastane bolístka, na soustředění mě táhlo levé tříslo, tak v ten moment nezpozorním na padesát procent, ale už rovnou na sto. Příprava je od slova připravit se, ne zničit se. Když se tříslo ozvalo, vynechali jsme den a půl přípravy a šli si zahrát golf. Cítil jsem se dobře, věděli jsme, že jsme nic nepřetáhli, dali jsme tělu odpočinek a znovu je připravené makat, jak potřebuje.

Turnajový kalendář mají tenisté extrémně náročný. Dokázal jste dobít baterky?

Po posledním turnaji jsem si našel čas, s přítelkyní jsme odletěli na Maledivy k moři na pár dní. Cítil jsem, že tělo si dobře odpočinulo. Po tolika měsíční zátěži regeneruje v teple lépe. Kdybych zůstal v Česku, trávil bych více času s přáteli a rodinou, ale kdybych si pokaždé, když vyjdu z domu musel navléct zimní bundu a čepici, regeneruje tělo jinak, než když se můžu rozvalit na pláži v pětatřiceti stupních.

V semifinále a ve finále turnaje v Brisbane na začátku roku vám skrečovali zápas Dimitrov a Opelka. Nevyvolává to pochyby, zda mají tenisté regeneraci po sezoně dostatečnou?

Měl jsem na to úplně stejný pohled jako vy. První měsíc v Austrálii byl vždycky o tom, že všichni přijížděli v nejlepší zdravotní formě, naprosto připravení, protože měli měsíc a půl, někdo dva měsíce, na odpočinek a potom se kondičně i tenisově připravit. Ale těch skrečí bylo ze začátku roku hodně. Nestalo se to u nezkušených hráčů, kteří by nevěděli, jak se připravit. Sezona je tak dlouhá, že hráčům, kterým je přes třicet let, nestačí si na týden odjet odpočinout bez rakety a pak začít běhat intervaly. Bude to možná dlouhodobější důsledek toho, že se to už pár let děje. Jestli se to teď začíná projevovat, toť otázka.

Naposledy se před vámi po dvou skrečích soupeřů radoval z turnajového vítězství Hewitt v Sydney 2004, v semifinále mu vzdal Verkerk a ve finále Moya. Vzalo vám radost z tak krásného počinu, jako je druhý turnajový titul na okruhu ATP, že jste nezvedl ruce nad hlavu po vítězném fiftýnu?

Nevzalo, vůbec. O dost víc bych si ale přál, abych finále vyhrál normálním způsobem. Jak mi říkal jeden můj známý: Tenisový bůh ti to někde vrátí. Moc dobře jsem věděl, jak se ti kluci cítí. Také se mi stalo, že jsem musel ze zápasu odstoupit v nepříjemné části turnaje. Bral jsem to jako takové zadostiučinění, že někdy se na vás štěstí usměje a jindy zase ne. Bral jsem to ale hlavně jako odměnu za to, jak se mi podařilo odehrát první tři zápasy na turnaji. Hrát na turnaji ATP 250 první kolo s Runem není úplně časté. Poté jsem to vybojoval ve třech setech s nepříjemným Japoncem Nishiokou, pak s Jarrym je to vždy nevyzpytatelné. S Grigorem Dimitrovem jsem hráli super zápas do momentu, kdy ho začala bolet levá kyčel. Vedl jsem set a ve druhém to bylo 4:4.

Jak po loňských zdravotních patáliích přistupujete ke skrečím? Snažíte se na kurtu vydržet, dokud se můžete hýbat, anebo raději preventivně skončit, když cítíte bolest?

Musím být opatrnější. Tím, že jsem byl odmala vedený ke sportu, posouvat své hranice ne specializovanou přípravou, ale učením se veškerých sportů, tak jsem docela dobře schopný vnímat své tělo. Je důležité rozeznat bezpečnou a nebezpečnou bolest.

Jak ji rozeznáte?

Když mě malinko začne táhnout rameno, které jsem během posledních dvou let cítil pětadvacetkrát a nikdy z toho nic vážného nebylo, a od všech specialistů mám potvrzené, že se jedná pouze o přetížení svalu, tak vím, že můžu jít přes bolest a nebude mě to omezovat do budoucna. Vždycky je potřeba si uvědomit, odkud bolest pochází. Pokud vznikne jedním pohybem, je to špatně, to je potřeba si říct: Tak pozor, něco se děje! Pokud se bolest zvyšuje postupně během jednoho setu, pak záleží na hráči, jestli tuhle bolest zná, nebo jí cítí poprvé v životě a podle toho se rozhodnout.

Znalost vlastního těla je v profesionálním sportu stále důležitější?

Klíčová.

Austrálie vypadá jako vám země zaslíbená. Navázal jste na loňský titul z Adelaide, v roce 2023 jste byl ve čtvrtfinále Australian Open. To vám u protinožců sedí podnebí, nebo povrch?

Vždycky se tam vracím moc rád. Třetí rok po sobě se mi tam podařilo zahrát nejlepší výsledky. Myslím si, že není lepší místo na světě, kde začít tenisovou sezonu.

V osmifinále vám na Australian Open vystavil stopku ikonický Novak Djokovič. Říkal jste si, že jste jej mohl potrápit víc?

Se svým výkonem jsem nebyl spokojený, ale jde vždy o víc věcí. Novak Djokovič hraje tak specifický tenis, který soupeřům dá do hlavy, že nám to nejde, i když to vlastně není pravda. Pak se mi stane, že se snažím předvádět lepší výkon, i když to není potřeba. To mě moc mrzí.

Protože by to dopadlo jinak lépe?

Rozhodně si netroufnu říct, že bych jej porazil, to ani náhodou, ale měl jsem na to ho víc potrápit, vyhrát set, třeba i dva. Nepovedlo se mi bohužel patnáct minut, jenže to byla koncovka prvního setu a začátek druhého. To jsou momenty, kdy tenis musíte předvést na nejvyšší úrovni. Zahrál jsem špatně, on vyhrál první set a hned mě brejkl na začátku druhého. Když takový hráč dostane set a brejk, tak je strašně těžké otáčet. Byť jsem ve třetím setu předváděl tenis, jaký bych si představoval, bylo pozdě.

Velkých zápasů už máte za sebou dost včetně skalpu Rafaela Nadala, přesto nemohl hrát roli ve vašem výkonu i ten wow zážitek, že stojíte proti nejlepšími hráči tenisové historie?

To ne. Zápasů proti favoritům na velkých kurtech jsem už pár odehrál. Atmosféru, diváky, už jsem si nakoukal. Když jsem šel na kurt, tak jo, wow bylo, je super, že mohu hrát na tak velkém kurtu, ale ve stejný moment z toho nejsem hotový. Uvědomuji si, že je krásné tady hrát, ale soustředím se na to, abych zápas vyhrál. Dělám si srandu, že už nevím, co by mě muselo potkat, když jsem hrál s Rafou proti třinácti tisícům fanouškům v Madridu. Tam to byl šok a zkušenost, za kterou jsem zpětně strašně vděčný.

Jaký je Djokovič při osobním setkání v šatně, na rozcvičce? Na některé diváky působí arogantně, ale když se bavím s tenisty, všichni ho chválí jako člověka.

Vnímám ho stejně - je to fajn chlap, se kterým je vždycky sranda. Ať se s ním potkám před zápasem, nebo v průběhu týdne, kdy ještě nebylo jasné, že budeme proti sobě hrát, vždy pozdraví, prohodí nějaký vtípek. To je extrémně cenné u takového člověka. A jak působí na kurtu? Souvisí to s jeho náturou. Je posedlý tím, aby vyhrál. Tenisu obětoval to, co si nikdo z nás ještě dlouhou dobu nebudeme schopni uvědomit. I Rafa Nadal řekl, že důvod, proč Novak Djokovič získal víc grandslamů, byl ten, že byl schopný jít víc za hranu.

Je vážně těžké si představit jít za hranu ještě víc, než šel ve své kariéře plné zranění Rafael Nadal.

Pro všechny je to těžko představitelné. Ví, co Novak pro to dělá. Mimo tenisový kurt je Djokovič naprosto normální kluk, se kterým si můžete zahrát karty. Není absolutně nijak namistrovaný. Všichni víme, že se Novak občas na kurtu nechová tak, jak by se lidem líbilo, ale když jsem viděl, jak na něj bučeli potom, co skrečoval proti Zverevovi, tak mi to přišlo tak extrémně neuctivé! Chápu, zaplatili peníze, chtějí se na zápas podívat, ale měli šanci vidět set výborný tenis od člověka, co vyhrál 24 grandslamů. To si lidi neuvědomují. Bylo to vůči němu nedůstojné.

Zaslouží si hlavně respekt.

Potvrzuje se, že nejlepší sportovci na světě, v případě tenistů Carlos Alcaraz, Jannik Sinner, Novak Djokovič, jsou nohama na zemi. Když vidím některé tenisty, naštěstí jich není moc, jak chodí s nosem nahoře, a můžu je srovnat se špičkovými sportovci jako jsou tito tři, tak mi je to k smíchu. Řeknu si, že je to přesně ten důvod, proč je každý tam, kde je.

Střídání na trůnu v tenisové říši už probíhá. Jannik Sinner obhájil titul na Australian Open. Je v něčem Djokovičovi podobný?

Moc věcí podobných nemají až na to, že i Jannik se dokáže skvěle hýbat na svou výšku. To je výjimečné. Po mentální stránce se také Novakovi hodně přiblížil. Věří si při důležitých stavech, ví, že on je ten, který má tu kvalitu. Je to neskutečný hráč, který se vyhoupl nahoru za poslední dva roky. Je sranda si uvědomit, že v roce 2019 jsme s Jannikem hráli v Ostravě na challengeru druhé, nebo třetí kolo.

Je pro vás motivace Sinnera nahánět?

Stoprocentně. Je stejný ročník jako já. Kdyby se mi jednou podařilo dosáhnout toho, čeho on dosáhl už teď, bylo by to strašně fajn. Mám to štěstí, že ho mohu na turnajích sledovat a trénovat s ním, mohu si brát zkušenosti z jeho hry.

Jeho finálový soupeř Alexander Zverev prohlásil, že se Sinner na betonech nachází v jiném vesmíru než všichni ostatní. Skutečně?

Beton, a ještě ten australský, je povrch, který mu sedí nejvíc. Ve všech jeho herních atributech mu jde na ruku. Co se týče Australian Open, má Zverev pravdu. Na ostatních betonech se to těžko srovnává. Na betonu je aktuálně nejlepší hráč planety, ale na turnajích jsou rozdílné podmínky, někde mu to může jít víc a jinde míň.

Co se s ním i celým tenisem stane, jestli mu v dubnu kvůli dopingu vyměří zákaz činnosti na jeden až dva roky?

Tohle je strašně těžké komentovat. Ten spis má hodně stránek, neměl jsem sílu to ve svém volném čase číst, ani mě to moc nezajímalo. Jsem pevně přesvědčený, že Jannik úmyslně nedopoval. Kdyby neměl čisté svědomí, nemohl by předvádět takové výkony. Od té doby, co to vyšlo na povrch, vyhrál US Open, Australian Open. Sám říká, že mu čistá hlava dává možnost předvádět takové výkony. Vyšetřuje se to už skoro rok a pořád u případu světové jedničky nejsme schopni vědět verdikt. To mi přijde smutné. Vyřešilo se to za zavřenými dveřmi s tím, že je nevinný, ale potom se do toho rýpalo tak moc, že je z toho guláš, už nikdo neví, co si má myslet. Nikdo neví, jak to dopadne a ten kluk mezitím vyhrál dva grandslamy.

Trest pro třiadvacetiletého Itala žádá Světová antidopingová agentura (WADA), které se nelíbí, jak tenisové orgány vyřešily jeho pozitivní test na anabolický steroid klostebol z loňského března. Případ za necelé tři měsíce rozsoudí Mezinárodní sportovní arbitráž (CAS). Je ve hře i renomé tenisu?

Kdyby dostala světová jednička distanc poté, co vyhrála dva grandslamy, byl by to obrovský šok pro všechny, pro celý sport.

Vás teď čeká kvalifikační utkání Davisova poháru proti Jižní Koreji. Poprvé pod nehrajícím kapitánem Tomášem Berdychem. Je to jiný sraz než za éry Jaroslava Navrátila?

Je to jiné, změna v týmu je znát. Tomáš je věkově blízko k nám, takže plno věcí s ním můžeme rozebírat jiným způsobem. Nejvíc důležité je, že jako hráč toho v Davis Cupu strašně moc vyhrál. Když se bavíme, jak nastavit tréninkový týden, jak budeme nastupovat, přesně ví, jaké má udělat rozhodnutí. Dokáže si představit, jak se cítíme. Prožil toho ještě o dost víc než my. Jeho přítomnost je obrovská pomoc. Jsem rád, že je v této funkci.

Na uvítanou vám daroval kulichy. Potěšilo to, i když není velká zima?

Kulich potěšil. Byla to spíš sranda od kapitána. V Ostravě nám svítí sluníčko, takže si ho budu asi šetřit na jiné srazy.

Jednou jste mi vyprávěl, že vám váš bývalý trenér Jaroslav Navrátil v mládí v Prostějově upravoval forhend tak, že ho v některých aspektech máte podobný jako Tomáš Berdych. Jak to probíhalo?

Pan Navrátil trénoval i Tomáše, když byl mladý. Vyznával svou školu dřívějšího nápřahu otevřenou raketou. Vždy se snažil, aby ve forhendu bylo co nejméně zbytečných pohybů navíc. Takže jednoduše udělat nápřah a prošvihnout. To máme s Tomem podobné. Zbytečných pohybů je tam co nejméně.

Pořád z toho na forhendu těžíte?

K panu Navrátilovi jsem přišel v patnácti. Neměl jsem rozum z toho, jak se nějaký forhend má hrát. Hrál jsem to před sebou a snažil se to hrát do kurtu, to bylo asi všechno, co jsem se snažil dělat. Měl jsem k němu od začátku velikánský respekt. Když mi něco řekl k technice, poslouchal jsem nastraženýma ušima. Jsem za to rád, těžím z toho i teď. Největší detaily jsme potom ladili s jeho synem Michalem, se kterým jsem dlouho.

Sledoval jste jako kluk daviscupové bitvy Berdycha v televizi?

Ano, pamatuji si, že tenkrát hrávali zápasy v O2 aréně, kde se vítězilo. Přijde mi vtipné teď tady navazovat na Tomáše Berdycha. On se přesune na lavičku a my to budeme hrát. Sledoval jsem to hodně. Pamatuji si i zápas Radka Štěpánka s Almagrem. Je to fajn. Jen to ukazuje, že čas letí.

A že život píše nápadité příběhy. Bavil vás víc tenis Tomáše Berdycha, nebo Radka Štěpánka?

Víc mě bavilo se dívat na Berďu, protože se mi moc líbila rychlost úderů. Jak z každé pozice mohl zahrát takovou ránu. Když jsem pochopil, že dokáži hrát rychlý tenis, tak mě to moc imponovalo. Ale líbil se mi kontrast mezi Radkem a Tomášem. Tomáš byl chladná hlava, rychlá hra, kladiva od základní čáry. A pak tam vletěl showman Radek Štěpánek, hecoval lidi, chodil k síti, hrál kraťasy, čopy. A také jejich společné čtyrhry byly legendární.

Teď jste součástí týmu s dalšími nadanými reprezentanty Tomášem Macháčem a Jakubem Menšíkem, prorokuje se vám zářivá budoucnost. Máte v hlavě, že vaše generace by měla zvládnout vyhrát Davis Cup, nebo že potom prahnete?

Jo. Začátky v Davis Cupu jsou turbulentní. Myslím, že všichni čtyři i s Adamem Pavláskem jsme se ustálili v naši pozici, že se s námi počítá. Pro nás to bude jednodušší v tom, že budeme mít více klidu, abychom mohli předvádět výkony. Vyhrát Davis Cup je naším velikánským snem a doufám, že to bude i naším cílem.

Zápas s Jižní Koreou bude o hlavě, abyste nic nepodcenili?

Jsme favoriti, to nemá cenu rozebírat. Ale v Davis Cupu se může stát cokoli. Pro nás bude hlavní soustředit se sami na sebe. Když se nám podaří udržet hlavu, nemělo by to kam utéct. Musíme jít do toho s pokorou, že i soupeř dokáže zahrát dobrý tenis.

Jaký máte program po Davis Cupu?

Letíme hned do Rotterdamu na pětistovku. Potom mám týden volno, vrátím se do Česka, potrénuju a pak odlétáme do Dauhá. Z Dubaje přelet do Indian Welss a následně Miami. Štreka na túře bude dlouhá, ale to k tomu patří.

V Česku se připravujete pořád v Prostějově, nebo blíže k domovu?

Kombinuji to. Přítelkyně je z Prahy, trávím tam víc času i proto, že to mám blíž k rodičům. Ale do Prostějova se pořád vracím trénovat, je to má základna. Mám tam oba trenéry. Když máme více času a potřebuji víc zamakat, odjedu do Prostějova, kde mám všechno pět minut autem a tréninkové podmínky pro přípravu tam jsou nejlepší. Mám to tam moc rád.