Čech, který změnil tenis: Lendl slaví 65 let. Jak to bylo s rozchodem s ČSSR

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Rok 1989 nebyl pouze dobou převratných politických změn, nýbrž i rokem, který Ivan Lendl naposledy končil na pozici světové jedničky. Přesto v anketě o nejlepšího sportovce Československa obsadil až osmé místo. Za zástupci kanoistiky, kolové nebo orientačního běhu.

Uzávěrka hlasování totiž byla 14. listopadu, tři dny před začátkem konce komunistického režimu, a ne všichni novináři měli kuráž dát na lístek jeho jméno. Ocenění sportovci dokonce sepsali vysvětlující otevřený dopis, kde se Lendlovi téměř omlouvali.

Byl v tom kus symboliky. Jeden z nejlepších sportovců, jaký se v Československu narodil, sem po celá 80. léta trochu patřil a trochu ne. Dveřmi nepráskl, ale netoužil jimi vejít zpátky, když zrovna byly pootevřené.

Nový domov našel v USA. Ani tam to však neměl jednoduché, zvláště v počátcích. Soupeři mu nadávali do komunistů, nebo se mu naopak za zády vysmívali, že se snaží být američtější než Američané. Pro novináře byl chvíli Ivanem Velikým a pak zase Ivanem Hrozným, východoevropským robotem bez emocí.

„Lendl chová německé ovčáky. A jedno má s nimi společné – i jeho lidé spíše respektují, než aby ho milovali,“ charakterizoval ho známý reportér Peter Bodo.

Slabost pro americký svět se u Lendla zrodila v patnácti letech. Odletěl na Floridu odehrát pár dorosteneckých turnajů, a tam se ho ujala rodina Cutlerů. Kluka z černé Ostravy a šedivého Československa, který neuměl slovo anglicky. Ivanko, jak mu říkali, jim to nikdy nezapomněl a pravidelně je navštěvoval i v době, když už ho znal celý svět.

Z Floridy se dvakrát vrátil s trofejí Orange Bowl, nejprestižnějším mládežnickým titulem. Potom šlo všechno rychle: juniorské triumfy v Paříži a Wimbledonu, první desítka žebříčku ATP, v roce 1980 triumf v Davis Cupu.

Jen závěrečný krok k vrcholu se trochu protáhl. Ačkoli vedl pořadí nejlépe vydělávajících tenistů a rozšiřoval sbírku turnajových titulů, nejcennější trofeje mu unikaly.

Čtyřikrát prohrál grandslamové finále a začínal být odepisovaný jako labilní hráč, který nemá na to stát se šampionem. Ve chvílích, kdy k němu byla upřena maximální pozornost, odcházel z kurtu poražený.

O rok starší John McEnroe měl v září 1983 na kontě už šest grandslamů. Lendl žádný.

Vše se zlomilo na jaře 1984 v Paříži. Největší rivalové tehdejší éry na sebe narazili ve finále a byl to Američan, kdo začal lépe. Vedl 2:0 na sety. Lendl však dokázal téměř čtyřhodinovou bitvu otočit. Získal první grandslamový titul a příští rok na US Open definitivně McEnroea odsunul z piedestalu.

Od 9. září 1985 do 11. září 1988 byl nepřetržitě světovou jedničkou, 157 týdnů. Pouze dva tenisté – Roger Federer a Jimmy Connors – dokázali tento výkon překonat. Dohromady mu první pozice patřila 270 týdnů, více než pět let. „Na rozdíl od McEnroea nebo Beckera jsem se na úplný vrchol dostal v pozdějším věku. Možná proto jsem si to dokázal užít více a déle,“ říkal.

Do historie se nezapsal pouze úspěchy, nýbrž i cestou k nim. Dodržoval striktní životosprávu, byl skvěle kondičně připravený, spolupracoval s psychologem, dbal na každý detail. Když přecházel od Kneisslu k Adidasu, vymínil si, že firma koupí i maketu, podle níž se rakety vyráběly, a zaměstná inženýra, který je vyvíjel.

Pedantským přístupem připomínal o čtyři roky starší Martinu Navrátilovou. Byl to docela paradox: lekce z profesionalismu udělovali světu rodáci z komunistického Československa. Tenis změnili jako málokdo v moderní éře.

Na rozdíl od Navrátilové se však Lendl nezapojoval do politických a společenských debat. Jednak by si ztěžoval situaci doma a jednak se chtěl koncentrovat výhradně na tenis. O čemkoli jiném než o sportu se odmítal bavit. „Soukromý život by měl zůstat soukromý. Proto se mu tak říká,“ sděloval zvídavým novinářům.

Ale ani tenis netoužil řešit moc podrobně. Rozhovory s ním se staly pověstnými právě pro jeho sarkasmus a strohé odpovědi. Částečně to pochytil v Československu, kde v normalizačních časech platilo, že přílišná upřímnost vám může zkomplikovat život. Částečně to bylo dané zkušenostmi z prvních let na okruhu, kdy měl pocit, že některá vyjádření byla špatně pochopená nebo úmyslně překroucená.

Kdo ho však poznal blíž, dokázal oddělit veřejný obraz nepřístupného profesionála od skutečného člověka se smyslem pro humor. Například v únoru 1989 ho hokejisté Edmontonu pozvali na trénink a žasli, když na led přišel v brankářské výstroji, uvolněný, ve skvělé náladě. Vzduchem létaly vtípky i slova o splněném dětském snu. „Kluci byli hodní, na hlavu mi nestříleli,“ vyprávěl Lendl nadšeně.

I když mu mnozí předhazovali, že nemá charisma jako McEnroe, Becker nebo Agassi, faktem zůstává, že výrazně přispěl k nárůstu popularity tenisu v 80. letech.

Pokud něco mělo k idyle opravdu daleko, byly to jeho vztahy s komunistickými úřady.

Poprvé se vyhrotily v roce 1983, kdy se společně s Connorsem účastnil exhibice v Bophutatswaně – státečku formálně nezávislém na Jihoafrické republice, který ale fakticky byl její součástí. Na poslední chvíli se zkoušel odhlásit, po hrozbě pořadatelů žalobou však do Sun City odletěl.

Byť se po návratu bránil, že hrál před černošským publikem, dostal od tenisového svazu pokutu 150 tisíc dolarů za kontakt s režimem apartheidu.

Vzápětí mu funkcionáři předložili novou reprezentační smlouvu. Měl se zavázat k pravidelným startům v Davis Cupu a výměnou mohl za tenisem svobodně cestovat, s výjimkou Izraele, Chile, JAR a Tchaj-wanu. Lendl souhlasil, ovšem pod podmínkou, že dohoda bude stvrzena vydáním vystěhovaleckého pasu. Zůstane občanem Československa, ale žít bude v USA, kde vlastnil rezidence v Connecticutu a na Floridě.

Za daviscupový tým naposledy nastoupil v listopadu 1985. Protože vystěhovalecký pas stále neměl, na další pozvánky už nereagoval.

Od té chvíle se jeho jméno a tvář začaly vytrácet z domácích médií. Tedy nikdy nezmizely úplně. Režim sice dokázal vymazat hokejisty, kteří utekli do NHL, ale sotva mohl lidem tajit, kdo je tenisovou jedničkou a jedním z nejlepších sportovců světa.

Lendlovo jméno se nesmělo objevit v titulcích, zákaz platil i pro fotky a hlasy z tiskových konferencí. Povoleno bylo zpravodajské minimum – výsledky a místo na žebříčku. Na turnajích měl dál uváděnou státní příslušnost Czechoslovakia, ale když se v novinách hodnotily výkony českých a slovenských tenistů, už mezi „naše“ nepatřil.

Vysloveně tvrdý kurs však komunističtí funkcionáři nezvolili. Pragmatičtější z nich pořád věřili v urovnání vztahů, zvláště v době opatrného perestrojkového tání.

On však měl jiný sen. Zahrát si v roce 1988 na olympijském turnaji za adoptivní vlast. O americké občanství už měl zažádáno, problémem byla pětiletá čekací lhůta. Do věci se proto vložili politici.

Ačkoli měl blíže k republikánům, nejvíc se v jeho záležitosti angažoval demokratický kongresman Bruce Morrison. Za výjimku se přimlouval u viceprezidenta George Bushe i vlivného senátora Edwarda Kennedyho, nejmladšího bratra JFK.

„Ivan nepotřebuje za každou cenu hrát na olympiádě. Je velmi úspěšný ve svém sportu a účast v Soulu by nezměnila jeho příjmy, daňový status ani životní podmínky. Mnohem větší užitek než on by z toho měly USA a světový tenis,“ argumentoval Morrison.

Šance na expresní vystavení pasu nebyly velké. Mnozí zákonodárci postrádali v případu závažné humanitární nebo lidskoprávní okolnosti. Další zpochybňovali Lendlův vztah k Americe: „Když tu žije tak dlouho, proč ještě nedávno hrál za Československo?“

Kongres ale nakonec žádosti vyhověl a navrhl udělení občanství ve zrychleném řízení.

Než se však procedura stihla rozjet, vedení čs. tělovýchovy oznámilo, že mu start v Soulu nepovolí. V případě emigrantů byla totiž ze strany MOV stanovena podmínka, že pokud neuplynou tři roky od útěku, musejí získat souhlas původní země.

„Jsem zklamaný,“ reagoval Lendl. „Po tom, co jsem pro ně v minulosti udělal, jsem čekal, že budou vstřícní. Ale vzhledem k tomu, jak jsou zvyklí chovat se k lidem, se divit nemůžu.“

Poslední reprezentační pozvánka přišla z Prahy na jaře 1989, před daviscupovým zápasem s Německem. Pochopitelně zůstala bez odpovědi.

Po sametové revoluci se Lendl stal prvním ze sportovců žijících na Západě, kdo se vrátil do Československa. I když to nebyl návrat v pravém smyslu slova, spíše krátká návštěva mezi turnajem ve Stuttgartu a odletem do USA.

Na konci února 1990 přijal pozvání k exhibici na podporu Občanského fóra a ve Sportovní hale nastoupil proti Miloslavu Mečířovi. Před vyprodanými tribunami, za přítomnosti Václava Havla a Alexandra Dubčeka.

Velkými gesty a vzletnými slovy o triumfu svobody ale šetřil. Celé to pojal po svém. Z Rozvadova zamířil nejdříve do Plzně za kynology, poradit se o fence německého ovčáka. Potom se vydal na hokejový zápas Sparty s Jihlavou (protože za hosty hrál mladý útočník Robert Holík draftovaný klubem Hartford Whalers, kde byl Lendl členem vedení).

I při exhibici se chvílemi zdálo, že dojatí jsou víc fanoušci než on.

Na tiskové konferenci pak objasnil někdejší roztržku s komunistickými funkcionáři i aktuální vztah k Československu. A poděkoval lidem, kteří mu drželi palce, když byl v nemilosti. „To byl jeden z důvodů, proč jsem přijel. Tím druhým je vyjádření podpory zemi po 17. listopadu,“ řekl na rozloučenou.

Občanem USA se stal v létě 1992. Tentokrát musel projít řádnou procedurou, skládal i test ze znalosti amerických dějin. Na olympijskou účast už však nepomýšlel. Po dvanácti letech vypadl ze světové desítky, o slovo se hlásila mladší generace.

Poslední zápas odehrál na US Open 1994. Ve druhém kole vzdal na začátku třetího setu Berndu Karbacherovi. Už delší dobu ho trápila záda a od stavu 5:0 nebyl schopen proměnit devět setbolů…

Kurt opouštěl s bolestivou grimasou. Bylo krátce po poledni, na tribunách jen hloučky diváků – tak končila jedna výjimečná tenisová kariéra. Oficiální sbohem ohlásil v prosinci, symbolicky pár dnů po Martině Navrátilové (ta však do roku 2006 ještě hrála čtyřhru).

Byl to další z paradoxů jeho sportovní dráhy: i když se o sebe staral jako nikdo jiný, nedobrovolně končil kvůli stávkujícímu tělu.

Ze scény odcházel s osmi grandslamovými tituly a dalšími jedenácti účastmi ve finále. Vyhrál 94 turnajů ATP, na kterých vydělal 21 milionů dolarů.

Některé rekordní zápisy později vylepšil Pete Sampras, další mety výrazně posunuli Roger Federer, Rafael Nadal a Novak Djokovič. Ale sotva byste našli experta, jemuž by se při sestavování žebříčku nejlepších tenistů všech dob do elitní desítky nevešel Ivan Lendl.