„Taťko, vrať se nám!“ Jak vypadá brutální krása Dakaru v nejtěžší kategorii

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ve své škole předává v tréninkových kempech zkušenosti čtyřnásobného mistra Evropy v motokrosu, dvojnásobného vicemistra světa, který na Rallye Dakar zajel poslední dva ročníky v konkurenci třiceti továrních motocyklů báječné desáté místo.

Šestatřicetiletý jezdec Martin Michek nebude chybět ani na dnešním startu ikonického závodu v saudskoarabské Biše. „I když je to téměř nemožné, chci se ještě posunout,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy, ve kterém popisuje krásy i nástrahy dobrodružného zápolení.

Co všechno bylo potřeba před startem Dakaru zařídit?

Dva měsíce po konci Dakaru začíná nový. Je potřeba splnit finanční splátky týmu, jezdce. Pak začíná kolotoč od objednání motorek, sehnání partnerů a vrcholí to v listopadu, kdy potřebujete mít všechno u sebe vyřízené. Celá technika se sbalí a odjíždí do Barcelony, kde se naloďuje. Když odevzdáte věci, tak ještě dolaďujete tréninky a papíry jako víza. Do Saúdské Arábie to není na lusknutí prstu. Potom si jen říkáte: Sakra, mám všechno?

Start na Dakaru vás vyjde přibližně na 4,5 milionu korun. Podařilo se vám to poskládat bez komplikací?

Shání se to hůř. Kvůli tomu jsme nemohli odjet trénovat tam, kam bychom potřebovali, například do Dubaje. Museli jsme přípravu hodně osekat. Myslím, že nám to bude chybět, ale v hlavě si říkám, že ne, že jsem pro to udělal maximum s kartami, které jsem měl v rukách. Jsem rád, že se nám podařilo odjet aspoň na týden do Tunisu. To bylo v tréninku klíčové, když nebyla možnost odjet v prosinci do exotických zemí na písek, na duny.

Pořád platí, že na ideální přípravu byste potřeboval stejný rozpočet jako na Dakar?

To by bylo nejideálnější.

Repatriaci máte zaplacenou?

Všechno je poplacené. Doufám, že repatriaci nikdy nevyužiju. Ale bohužel je to součástí Dakaru, který je nejnebezpečnější závod zvlášť pro motorkáře, nejsme chránění. Máme jen airbagové vesty. Víme, že se občas dějí věci, které nejsou příjemné. Dakar někdy dokáže být hrozně drsný a někdy hrozně krásný. Střídá se to v myšlenkách i realitě situací.

A tohle máte na Dakaru rád, že?

Jsem adrenalinový člověk. Adrenalin je velkou součástí mého života. V situacích, které tam nastanou, je adrenalinu opravdu hodně. A hlavně díky Dakaru je pokaždé nový. Z 95 procent jsou to nové zážitky na nových místech, která projíždíme. Díky tomu tam adrenalin pořád je a nedokážete si zvyknout.

Jaká část těla na motorce nejvíc trpí?

Na motorce musíte být komplexně připravený po stránce fyzické, aerobní. Střed těla, ruce, břicho, záda, trpí nejvíc, protože přes to vedou všechny síly i rány. Když někam doskočíte, tohle všechno jde to této pasáže těla. Střed těla musíte mít jednoznačně posílený, vyrovnává balanc těch ran. A pochopitelně musíte mít hrozně silnou mysl. Když už opravdu nemůžete, musíte překecat svoji hlavu. Sám se sebou se musíte pohádat a přemluvit hlavu, že jedeme dál.

Mentální stránka je vaší předností. Nevzdáváte se.

Není to špatné, ale občas se sám se sebou pohádám. Jedete tři sta kilometrů v poušti, musíte být soustředěný, místy je to strašné. Nebo při přejezdech pět set kilometrů po silnici ráno v mrazu, to si říkáte: Ty vole, to není možné, už nemůžu, radši zastavím. V tu chvíli se překecáváte. Myslím, že to má úplně každý. Hlava se musí ukázat jako silná, díky tomu dokážete dosahovat svých cílů.

Paradoxně nejhorší nehodu na Dakaru jste měl právě na přejezdu, kdy vás nepozorný řidič vytlačil do protisměru a vy jste s motorkou narazil do vysokého patníku.

Tahle prekérka byla opravdu drsná. Nečekáte to. Strhl jsem motorku na stranu a hlavně nečekáte ty vysoké patníky, co tam mají. Kdyby byly jako v Čechách dvaceticentimetrové, tak je to v pohodě, ale tam mají půl metru. Vystřelil mě. Měl jsem srdce v kalhotách. Jeden z mých nejhorších zážitků v životě.

Nebezpečí nečíhá na Dakaru jen za dunami.

Závod začíná přejezdem z bivaku. Na přejezd máte stanovené čtyři hodiny, do kterých to musíme stihnout a být připravení před startem. Dáte si tyčinku, zajdete na záchod a jedete.

Z čeho máte největší obavy? Nebo takové myšlenky na Dakar nepatří?

Hele, obavy máte vždycky. Já mám paradoxně největší obavy z toho, abych trefil všechny way pointy a byl jsem v cíli co nejrychlejší. Dakar nabízí hodně kulišáren. A.S.O., pořadatel Dakaru, furt vymýšlí těžké věci, abyste s tím měli velké problémy.

A hrozí penalizace.

Doufám, že najdu všechny way pointy v etapě. Hodně lidí si myslí, že tam jsou nějaká stanoviště, lidé, auta, šipky… Nic, to je vyvedu z omylu. Je to jen virtuální way point, který zaznamenávají pouze naše GPS na motorce. Je to otevřená krajina ničeho a my jedeme podle roadbooku.

Nemůžete se spoléhat na navigátora, jen na navigační věž a dva budíky.

V tomhle to máme motorkáři nejtěžší. Když se něco stane, tak si děláme sami sobě kromě navigátora také mechanika. Všechno musíme zvládat při obrovské rychlosti, nemáme žádného rádce, člověk je tam sám za sebe.

Jste si také psychologem. Pohádat se sám se sebou ještě jde, co doma říká před odjezdem paní na vaše dovádění na mašině?

Loučení s rodinkou je vždy emotivní. Dcera Emička, která už také začíná mluvit, mi dala pusu. Syn Martin řekl: Taťko, vrať se nám! Slibuji, že se vrátím. Tento slib mě táhne do cíle. Rodinka je číslo jedna. Sliby se mají plnit o Vánocích.

Dostal jste na cestu talisman?

Beru si nastříkanou helmu se jmény dětí a manželky. Občas si jako talisman beru kliku od auta. To je zajímavá historka. Vracel jsem se z Dakaru, potkal jsem kamaráda, dali jsme okénka dolů, povídali jsme si v autech, další kamarád šel kolem, měl jsem zamčené auto, on přilétl, chtěl mě vyděsit a kliku mi urval. To byla šlupka! Od té doby jsem si ji nechal, abych měl kliku.

Tuhle kliku máte po vašem jaterním kolapsu, kdy vám šlo o život?

Ano, už mě chrání. Ale nejpodstatnější je helma, ta se mnou prožívá všechny nebezpečné chvíle. Rodinku si na ní vezu celou dobu sebou, aby mě chránila.

A také si v helmě vozíte dámské vložky, aby zachycovaly prach a vlhko.

Mám je znovu přichystané. Lepicí a sací technika je na místě. Ta nejdelší značka, co je na trhu, je opravdu nejlepší.

Každý rok podstupujete krevní testy a další zdravotní prohlídky. Předpokládám, že jste zcela fit, jinak byste na start nemohl.

Všechno vypadá velmi dobře, jinak bych prostě nejel. Ekokardiografy musíte mít udělané. Tohle si musíte před Dakarem vyběhat, abyste získal licenci. Občas nevíte, kde vám hlava stojí, ale děláte to rád. Jsme trošičku blázni, to čtenářům přiznávám. Jak sednu za řídítka, tak se mě na to neptejte. Tam si to neuvědomuju.

To je asi dobře. Co si uvědomovat musíte, je také benzin v nádrži. Na poušti o čerpací stanici nezavadíte a tankujete po 230 kilometrech.

Benzinky tam vážně nejsou, jen letecky dovezené cisterny, protože k nim kolikrát nevede žádná cesta. Máme je zaznamenané v roadbooku, abychom se k nim dostali. Někdy je to udělané tak těžce, že když trošku zabloudíte, tak musíte být na plynu hodně opatrný, může vám dojít. Někdy to vychází tak akorát, že posledních 30 kilometrů nesmíte přidávat, i když chcete jet hranu. Nemůžete. Na natankování pak máme patnáctiminutovou pauzu, kdy doplníme také energii a jedeme dál.

V dunách navíc spotřeba rychle stoupá.

Když vidíte, že terén je sestavený z kamenů, tvrdé cesty, tak víte, že 250 kilometrů by na plný plyn neměl být problém, ale když jedete v dunách a písku, tak motorka jde do úplných toček, motor dostává extrémní zátěž a motorka papá benzin pěkně.

Kdy jste v sedle nejšťastnější?

Miluju rychlost, když terén pod vámi upaluje a máte čistou hlavu, jste úplně volný, máte v očích záři, radost a jen si říkáte, jak jste si támhle krásně skočil a támhle taky. Když chytnete lauf, vlnu, je to něco nádherného.

A pak nocujete pod širým nebem v Rub al-Chálí, v překladu Pusté končině, čtvrté největší poušti světa, kam se běžně smrtelník nedostane, ale princ vám to umožní.

Těším se na celý závod. Na lidi. Potkáme se starými známými i novými. Těším se na emoce, adrenalin. A těším se zase na ty těstoviny a že zhubnu.

Dvakrát po sobě jste dojel desátý, což je v konkurenci třicítky továrních jezdců skvělé umístění. Je ještě vůbec ve vašich podmínkách kam se posouvat?

Nemáme najeto, kolik bychom potřebovali, ale je to cíl. V životě je všechno možné. Snažím se mým cílům přibližovat, bourat a mít nové. Pod tlakem se mi lépe pracuje. Snažím se na sebe mít vysoké nároky. Byli jsme dvakrát desátí, což je magický úspěch, pro Českou republiku v motorkách skoro až nereálný.

A možná i nedoceněný ve světle úspěchů kamionů, kde však není taková konkurence.

Je to tak. Motorkářů jede 140 z celého světa. Kamiony měly jednu fabriku Kamaz, v motorkách máme kamazů osm. Proti nim bojuju a umísťuji se mezi nimi. Jsme výborně vidět. Odpovím na vaši otázku: Chci bourat mantinely a sám sebe předjet. V hlavě se budu přemlouvat a budu si do toho kecat pořád víc a víc.

Jak velký rozdíl je v motorce, kterou máte vy, a v té, kterou mají tovární jezdci?

Mají největší high technology, co jde. Tovární týmy se tomu věnují celý rok, třeba speciální tempomaty. Já to musím při přejezdech držet ručně. Oni si zmáčknou devadesát a jedou. Materiál, pérování mají takové, že si mohou dovolit víc skočit, všechno jim motorka pobere. Nemusí se v tréninku žinýrovat, jestli něco rozbijí. Zaletí si trénovat do Chile, Argentiny, Dubaje. Všude mají zastoupení. Proto je to desáté místo magické, úplně jiný vesmír. Tak nám, lidi, fanděte.