Talent, jaký Česko dlouho nemělo: Budu mít medaili z olympiády. Nejlépe zlatou

Česko nepatří k veslařským velmocím. A přesto už se českým veslařům podařilo z vody vylovit celou řadu nesmírně hodnotných sportovních úspěchů. Václav Chalupa, Mirka Knapková, Ondřej Synek, tato jména zná v Česku snad každý, kdo někdy slyšel o sportu. Hlavně díky olympiádě, protože olympijská medaile, ta se prostě cení. Zejména s ohledem na dobře fungující systém výběru a podpory mladých talentovaných veslařů snad můžeme doufat, že bude české veslování i nadále úspěšné. Talenty má.

Veslařským specifikem je skutečnost, že na veslování není (více méně) nikdy pozdě. I dnes, kdy se všechny sporty posouvají k stále větší profesionalizaci a úzkému zaměření na danou disciplínu, můžeme mezi medailisty významných veslařských klání nacházet borce, kteří s veslováním začínali v šestnácti, sedmnácti nebo osmnácti letech. „Je to tak. Ani to ale nic nemění na naší snaze odhalit talentované veslaře už v dorostu a následně jejich výkonnostní růst cíleně podporovat,“ říká sportovní ředitel Českého veslařského svazu Ondřej Synek.

Nad nadějnými veslaři bdí kromě oddílových trenérů až do 18 let i oči trenérů Sportovního centra mládeže. Když ale péči SCM odrostou, musí se rozhodnout, zda se chtějí i nadále veslování věnovat „na full time“. To v praxi znamená přestoupit do profesionálně fungujících veslařských oddílů, kterými jsou ASC Dukla Praha (armádní sportovní klub) v případě mužů a Olymp Praha (centrum sportu Ministerstva vnitra) v případě žen.

Do toho zdaleka každý nejde. Rozhodnout se v osmnácti nebo v devatenácti pro dřinu a nic než dřinu (veslař v plném tréninku na pivo fakt nechodí) není právě samozřejmé. „V tomto věku poměrně dost veslařů ztrácíme, protože pro ty, co veslují třeba od patnácti, je přechod z juniorů takovou první velkou zkouškou vůle,“ říká Ondřej Synek. Ale kdo v lodi překoná kritické období, neztratí zájem, vyhne se poklesu výkonnosti, toho už se v následujících letech vyplatí sledovat.

Tím, kdo bude v silné zahraniční konkurenci hájit barvy České republiky, by mezi ženami v budoucnu mohla být například Veronika Činková (20) z Pardubic. Soutěží v kategorii lehkých vah, momentálně se připravuje pro závodění na dvojskifu. Třeba už za dva roky by mohla na olympijských hrách v Paříži sbírat zkušenosti a další olympiáda by pak nadějnou českou veslařku teoreticky mohla zastihnout v optimálním veslařském věku. A věřme, že i ve skvělé formě.

Devatenáctiletý Jan Čížek je velkým talentem veslařského sportu. Nevěnuje se mu dlouho, vesluje zhruba tři roky, původně hrál v Táboře vodní pólo. Podle všeho to ale není na škodu, právě naopak. „S pólem jsem skončil přibližně před 4 lety. Pólo je týmový sport, ale mně se víc líbilo závodit sám za sebe. Veslování pro mě byl koníček, ale následně to přerostlo v životní sport,“ říká Honza Čížek. Líbí se mu tréninková flexibilita a v jistém smyslu vlastně volnost. „Když na sobě chci pracovat, nepotřebuji kolem sebe celý tým, abych mohl trénovat.“

Je vysoký a k tomu má skvělou sportovní průpravu, to je pro veslování velice důležité. Navíc, jak říká sportovní ředitel Českého veslařského svazu Ondřej Synek, má také správně nastavenou hlavu. I proto už chce mít Synek jihočeský veslařský klenot tak říkajíc plně pod kontrolou a zařizuje jeho přestup do Armádního Sportovního Centra Dukly Praha. Dukla je pro veslaře cíl a v podstatě nutnost. Pomyslně leží na vrcholu dobře fungujícího systému práce s mládeží, což nakonec dokazuje i Jan Čížek, který ve veslování prošel programem Talent ID a následně i Sportovním centrem mládeže.

Nejraději by jezdil na skifu, chce se prostě vždy spoléhat sám na sebe. Má jasnou, ovšem nikoliv nereálnou vizi. A míří vysoko. „Chci být profesionální sportovec, ale zároveň si rozvíjet vědomosti ve sportovním odvětví na vysoké škole. Mým dlouhodobým cílem je vyhrát olympijskou medaili, nejlépe zlatou.“

Pandemie koronaviru nedávno vystavila stop prakticky všem sportovním podnikům, výjimkou samozřejmě nebyly ani závody na vodě. „Díky trenažéru jsme mohli závodit alespoň online. Asi je to určitá cesta, i v tom vidím budoucnost. Potřebujete k tomu pouze trenažér a internetové připojení,“ říká lakonicky sportovec, který se při veslování nebojí potit krev a slzy.

Dřina mu nevadí. Když se nesmí na vodu, prostě maká, kde se dá. V zimě jen tak mimochodem vyhrál virtuální mistrovství Kanady na trenažéru, čímž se v této disciplíně kvalifikoval na mistrovství světa dospělých. Bude zajímavé sledovat, jak mezi zkušenými matadory obstojí. Na trenažéru a samozřejmě především na vodě.