Svědík vyhlíží návrat v zimě. Koubek? Respekt, zraje jako víno, říká

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Sice pajdá, avšak po endoprotéze kolenního kloubu, který si nechal vyměnit také na levé noze, se už cítí lépe. „Hlavně mě to na hřišti při tréninku nebude tolik bolet. A také po estetické stránce mi to dodá sebevědomí,“ povídá Martin Svědík, toho času vážený fotbalový trenér na čekané. A otočí volantem. Ochotně mě vyzvedl na pardubickém nádraží, abychom společně vybrali kavárnu pro velký rozhovor pro Seznam Zprávy. Tohle že má být ten fotbalový ras? „Nálepka,“ mrkne.

Dostane nabídku z většího klubu? Z Plzně, Ostravy, nebo snad z reprezentace? O tom všem vypráví uvolněně. Čas nehlídá, kapučíno i voda jsou pryč, dvě hodiny kamsi utečou.

Prospívá vám vyskočení z kolotoče profi fotbalu?

To vyskočení bylo plánované a nutné vzhledem k okolnostem a mému zdravotnímu stavu. Po první výměně kolenního kloubu na pravé noze jsem uspěchal návrat k trénování a nevyhnul se vážným komplikacím. Druhou nohu jsem už naplánoval tak, abych měl čas i klid na rehabilitaci a mohl se dát stoprocentně dohromady pro další pracovní výzvy. Jen nejbližší ví, co jsem si musel s koleny všechno prožít. I posměšků na to, jaké jsem měl nohy.

Přezdívku Garrincha po brazilském šampionovi, který měl pravou nohu o šest centimetrů kratší než levou, byste raději neměl.

Kdybych neměl smysl pro humor, kousal bych to hůř. Chodím rád na dostihy, tak jsem si říkal, že jsem spíš jako bývalý žokej. Musela by přijít super nabídka, abych druhou operaci ještě oddálil. I když pak nabídky přišly, stejně jsem si řekl, že to chci mít za sebou a být do dalších angažmá silnější.

Stejně není moc trenérů, kteří ukončí smlouvu dobrovolně předčasně.

Když máte jednu nohu kratší a jednu delší, tak to není dobré pro tělo. Nechtěl jsem ani dál prohlubovat vztah se Slováckem, který byl vyčerpaný z obou stran, tak jsem to cítil. I z hráčů, kteří potřebují jiný režim. Jarní sezona mi to potvrdila. Kromě jiných zásadních faktorů i já na ní mám svůj podíl. Když v březnu vyhlásíte, že končíte, je strašně těžké udržet s hráči stejný metr. Jsem přísný, pedant, ale najednou jsem nezacházel do takových detailů, když jsem věděl, že končím. Té přísnosti nebylo tolik. Je to pro mě cenná zkušenost. Člověk nesmí povolit nikdy.

Zdá se, že jste moc nepolevil. O poločase jste teď pomáhal nahnutý nad lavičkou vašim nástupcům ve Slovácku radami k vítězství nad Plzní. Ta fotografie obletěla sociální sítě.

To byly jen takové postřehy. Ale mohu potvrdit, co říkal trenér Honza Baránek na tiskovce: sledoval jsem i kousek předzápasového tréninku. Konzultovali jsme některé věci. Pro mě to byl hodně emotivní návrat, vidět zase hráče, realizační tým, lidi v klubu, slyšet fanoušky a po utkání vítězný pokřik v kabině i s mou rodinou. Moc fajn.

A zajímavé, neboť se pořád spekuluje, že právě v Plzni nahradíte Miroslava Koubka.

Dobře se mi to neposlouchá, protože mám respekt vůči panu Koubkovi.

A nehřeje to? Třeba když vás mnozí viděli jako možného trenéra reprezentace?

Vážím si být adeptem na post reprezentace nebo jakéhokoli ligového klubu. Je jich jen šestnáct. To není moc pracovních příležitostí. Dostat se do top trojky by bylo super, ale pro mě je super mít práci v lize. Pokud to má vizi.

Co vlastně odpovídáte na nekončící spekulace, podle kterých jste jednou v Plzni, jindy v Ostravě, nebo v Liberci?

Jednoduchá odpověď: Když něco má přijít, stane se to. Ovlivnit jsem to mohl jen svou prací.

Jste teď v pozici, kdy by byla hloupost vzít nabídku z průměrného klubu, protože přišla chvíle vyzkoušet si práci ve větší organizaci, s většími možnostmi a pod větším tlakem?

Práce mě musí naplňovat, to platí pořád. Když hovořím s majiteli klubů, manažery, tak se hodně ptám, abych přesně věděl, co po mně chtějí. Mám na svou práci maximální nároky. Samozřejmě mě teď láká pracovat v klubu, kde mají hráči větší kvalitu, kádr je širší, je to zase jiná práce.

Této výzvy se netřeba bát?

Trenér zraje zkušenostmi. Podívejte se na pana Koubka, kterému je 73 let a zraje jako víno. Takticky byl vždycky na úrovni, jak dokáže tým připravit na každý zápas, to se mi hrozně líbí. Pořád se musíte vzdělávat. Nemůžete zaspat dobu a myslet si, že budete trénovat jako před patnácti lety. To prostě nejde. Všechny štace, kde jsem byl, mi ale něco daly, nelituju ničeho – ani konce v Baníku či Boleslavi. To mi naopak pomohlo, když si z toho vezmete to podstatné. Člověk nesmí zatrpknout, že je to křivda, ale musí přemýšlet nad tím, kde udělal chybu. Tohle mi pomáhá. Nesnažím se hledat chybu v někom jiném, ale v sobě.

Když to chlapské ego dovolí, je to fajn. Musel jste do toho dozrát?

Dozrajete k tomu, když máte čas přemýšlet s odstupem. Vůbec se nehodí to komentovat okamžitě v médiích. Musíte si vyhodnotit, kde jste udělal chybu. Většinou na to přijdete a nejdůležitější je se poučit. Všechna angažmá mi dala velké zkušenosti - pozitivní i negativní, ale i poznání a krásné vzpomínky. Například na práci v reprezentaci U20 a pak jako jeden z asistentů U21, kde byl výborný šéf Víťa Lavička, trenérsky i lidsky. Štace na Slovácku byla zase dlouhá, úspěšná a nezapomenutelná.

Tam jste si udělal trenérské jméno.

Když jsme přicházeli, byli předposlední a každý rok to šlo nahoru - výsledkově i výkonností hráčů. Museli jsme jen pak měnit myšlení a nastavení hráčů, že už nestačí pouze záchrana, nebo deváté místo, ale že je možné dokázat i jiné věci. V tom mi pomohli Michal Kadlec s Milanem Petrželou, kteří ve fotbale něco dokázali. Klukům řekli, jak je to skvělé. Co se pak dělo, se ocení později, bylo to fantastické.

Vítězství v českém poháru, zápasy v Evropě…

Neumím si to užívat, ale když si teď vzpomenu na ty momenty, jak jsme jeli autobusem, když jsme poprvé skončili čtvrtí, a kluci pouštěli tu písničku, kterou kdykoli slyším, tak si to přesně vybavím.

Jaká píseň to je?

Příběh nekončí. Opravdu to tak bylo, nekončilo to, mužstvo bylo hladové, že druhou sezonu zopakovalo čtvrté místo a ještě vyhrálo pohár.

Jak využíváte volný čas, když neudílíte zrovna konzultace?

Jelikož mám dvě děti, tak jsem plánoval se věnovat hlavně rodině. I když dva měsíce po operaci to tolik nešlo, byl jsem pět týdnů v lázních, musel jsem se o koleno starat. Rehabilitace s kolenním kloubem není jednoduchá. Teď se snažím užívat rodiny. Žena šla do práce, vyměnili jsme se. Tím nechci říct, že doma dělám všechno. Pomáhám, aby to neměla tolik složité. Jinak chodím sledovat fotbalové zápasy, abych měl přehled - Hradec, Pardubice mám kousek, ale vybírám i další ligové stadiony. Verner Lička s Martinem Vlkem mě pozvali na zkoušky trenérské profi licence. To mě hrozně bavilo. Bylo zajímavé poznat, jací trenéři se hlásí, co umějí. Dnes jsou ty zkoušky dobré v tom, že hlavně mluvíte o fotbale. Musíte si obhájit fotbalové věci, což je perfektní - ať už z hlediska tréninkové jednotky, teorie nebo koncepce.

Je to změna oproti vašim časům?

Je to jiné. Takhle člověka poznáte víc. Zaujalo mě, jak to kluci měli krásně zpracované, mluvili dobře o koncepci, ale pak přišla tréninková jednotka a někteří si ji neuměli obhájit.

Není to příznačné pro dnešní dobu, kdy někteří trenéři umí o fotbale lépe mluvit, než ho dělat?

Proto vždycky říkám, že nejlepší trenér je ten nejkomplexnější. Trenéřina není jen o tom udělat trénink nebo dobře mluvit. Je to spousta zodpovědnosti, věcí, na které musí hlavní trenér myslet a zvládat. Těch úkonů je tolik. Je důležité k tomu mít kvalitní realizační tým a vědět o svých slabších stránkách, protože právě ten realizační tým by je měl mimo jiné nahrazovat.

Rostou v Česku dobří trenéři?

Jen podle zkoušek to nedokážu posoudit. Teď je vzdělávání trenérů doopravdy na dobré úrovni, kluci vidí zase něco nového. Šlo to hodně nahoru. Obecně v Česku máme velmi dobré trenéry.

Kdy budou čeští trenéři žádaní v zahraničí v top ligách?

To nevím. Jiné prostředí, mentalita. Bariéra je hlavně v řeči. Když ji neumíte skvěle a každé slovíčko je důležité, protože vám vyjadřuje detail, tak je to složité.

Trenér Václav Jílek se po konci v Olomouci vrhl na angličtinu. Také ji pilujete?

Také, protože angličtinu dnes potřebujete i v české kabině. Pro můj ročník je trošku složitější, měli jsme na škole ještě ruštinu. Není jednoduché to do sebe dostat, ale je to potřeba. Aspoň základy, abyste hráči vysvětlil jednoduché prvky ve hře. Anebo mít v realizačním týmu někoho, kdo to dobře přeloží.

Sníte o zahraničním angažmá? Jako asistent Dušana Uhrina mladšího jste si zkusil štaci v Minsku.

Tam jsem měl výhodu ruštiny. Snít? Jsem spíš na realitu. Dostat se do top lig je hrozně těžké. Ale jsou další země, kde už působili čeští trenéři a dobré výzvě bych se nebránil.

Máte agenta, který za vás rozhazuje sítě, když na to přijde?

Zastupuje mě Sport Invest, ale není to o rozhazování sítí. Pro mě je důležité, když mě klub chce. První má otázka je: Proč zrovna mě chcete?

Jak zní ideální odpověď?

Měl byste dostat argumenty, že vaše práce se jim líbí a pasuje do jejich myšlení.

Ještě na sobě nepozorujete záškuby, fotbalový detox?

Ne. Ještě je pro mě prioritou zdraví, byť už bych trénovat mohl. Musela by to být ovšem velká výzva. Horizont vidím v lednu, v zimní přípravě. Chci přijít připravený na sto procent. Chci absolvovat dle času minimálně jednu zahraniční stáž, rád bych se podíval do Leverkusenu. A využít čas i k sebevzdělávání - angličtině, trendům, analýzám, komunikaci s médii.

Paní vás nežene do další práce, aby se domácí chod zase vrátil do běžných kolejí?

Naopak. My jsme si za ty roky vzácní. Užíváme si každou chvilku, co jsme spolu. Užívají si to hlavně děti. Zase mohu jezdit se dívat na malého na fotbal, s dcerou se vidět každý den. Rodina je pro mě důležitá. Za tohle patří velké poděkování ženě. Ze Slovácka jsem domů jezdil dvakrát týdně. Pak bylo všechno na ní.

Je tohle na trenéřině jedna z nejtěžších věcí, že vám unikají vzácné chvíle s dětmi, když vás ještě jako tátu potřebují, ale vy jste víkend co víkend pryč?

Tohle si uvědomuji a souhlasím. Je to hodně o tom zázemí, komunikaci, toleranci, pochopení, nastavení a podpoře v rodině.

Mají trenéři v lize dostatečný respekt, když se podíváme na brzká odvolání Jiřího Saňáka z Pardubic nebo Romana Westa ve Slovácku?

To je široké téma, do kterého se nechci pouštět, protože u každého trenéra obecně je to jinak, jsou okolnosti, které ven nejdou, neví o nich veřejnost. Dokáže to ovlivnit hodně faktorů, spoustu lidí v klubu a bohužel někdy i mimo něj.

Co dělá trenéra dobrým?

Když je na mužstvu vidět jeho rukopis, když je úspěšný v cílech, které si dali s vedením klubu nebo je ještě posune výše, ale to je pak velmi dobrý trenér. Teď mám nadhled, netrénuji, a mohu tak více vidět herní projev všech ligových klubů. Kde je nejmarkantněji momentálně vidět rukopis či progres, je Slavia Jindry Trpišovského, Plzeň pana trenéra Koubka, Jablonec s Lubošem Kozlem, Olomouc s Tomášem Janotkou, Ostrava s Pavlem Hapalem a Karviná Martina Hyského. Tím nechci vůbec říct, že ostatní nemají vize či principy, jen je v tuto chvíli nemají tak viditelné nebo konstantní a projeví se později.

Co změnil trenér Trpišovský, že Slavia zase šlape?

Dobře posílili, dobře rotují sestavu, hrají ve velké intenzitě. Mají jasný cíl. Důležitý je faktor Chorý. Dokáže rozhodovat zápasy, být klíčem nejen na hřišti, ale také v kabině. Je to hecíř, nerad prohrává. Hodně lidí jeho příchod kritizovalo, ale on se vyplácí. Takového hráče Slavia neměla. Dokáže vám navázat dva hráče, vytváří prostor pro další, ale také umí otočit těžiště hry, dobře pracuje zády k bráně, těžko se na něj hraje, jsou na něj fauly. Důležité také je, že se dostali do formy Zafeiris, Oscar, Diouf a Provod, to je vynikající fotbalista - práce s balonem, rychlost, chytrost. Na to nabalíte Bořila, Holeše, Douděru, Chytila, Zimu, který se do toho dostal, a další hráče z nabitého kádru.

Když máte v útoku urostlého chlapa jako Chorého, mají trenéři tendenci si hru zjednodušovat nákopy? Ve Slovácku jste měl Ciciliu.

Zjednodušíte to, když potřebujete. Nikdy jsem neříkal: Pojďme nakopávat balony na Ciciliu. Ale když na vás přijde mužstvo s vysokým presinkem, tak se to nebere jako nakopávání, ale jako překonávání presinkové linie, když to kopnete do správného prostoru a máte organizaci v útočné fázi. Naposledy jsme takto mohli vidět utkání Plzeň-Sparta, kde Plzeň nejen v tomto kralovala, hlavně Pavel Šulc.

Sparta je také téma. Jak rychle se může chvála vyměnit za kritiku.

Ve Spartě došlo k odchodu důležitých hráčů. Krejčí byl silný v kabině, dával góly ze standardních situací. Kuchta dával také góly, navíc přinášel takovou nechutnost pro soupeře. Došlo také k poklesu formy některých hráčů či jejich zranění, výměně trenéra, posily jsou za očekáváním kvalitou výkonů, intenzitou hry. Tím pádem ani rotace hráčů nefunguje tak, jak by si přáli.

Slovácko se pod vaším vedením prezentovalo dobrou organizací hry, těžko se soupeřům dostávalo do šancí. Na to si potrpíte?

To je základ - precizní organizace hry v obranné i útočné fázi, chování po zisku a po ztrátě míče. Hodně mi v tomto dal pan trenér Lička, takže jsem Ličkovec.

A taky Kloppovec a Simeonovec.

Diego Simeone je v Atléticu jedenáct let a je neskutečné, co s ním všechno dokázal. Jeho obranná fáze, intenzita, přesouvání do těžiště, to se mi u něj vždycky líbilo. To samé Kloppův Dortmund nebo Liverpool, tam měl ale lepší mužstvo. Když si i dnes pouštím, s jakou intenzitou přehrál Dortmund doma Real Madrid, tak mi znovu běhá mráz po zádech. Mám to sestříhané. To je nadčasové! Deset let staré, ale pořád - ty vogo - perfektní! Taktický záměr, jak jim berou míče, jak Real zdvojují, jak přechází do kontru. Prostě vynikající.

Také nosíte kšiltovku jako Klopp.

To není žádné opičení. Trénoval jsem v ní už Pardubice v divizi.

Praktické kvůli dešti a slunci?

Kvůli vlasům, že se nemusím česat. Neříkám, že s tím pojedu dál. Po padesátce se člověk mění.

Oslavil jste ji v červenci. Bilancoval jste?

Naskočilo mi, že jako kluk jsem měl sen hrát ligu. To se mi splnilo, byl jsem v reprezentacích do jednadvaceti let, než mi koleno ve čtyřiadvaceti vypovědělo službu. Z toho jsem byl strašně zklamaný. První milník v životě.

Zhroutil se vám sen.

Přesně tak. Pomohlo mi, že jsem zůstal v kolektivu, že jsem hrál fotbal na nižší úrovni. Pomohl mi kamarád Láďa Vyčítal, dělal jsem u něj v práci. To bylo důležité, protože jsem najednou nevěděl, co dál. Nenapadlo mě, že bych mohl být trenérem.

Šel byste studovat licence dřív?

Všechno má svůj čas. Z hraní na nižší úrovni se vyprofilovalo, že i s kolenem, na které kulhám, můžu hrát, nejen chytat. Dostal jsem se do Lázní Bohdaneč, které vzkřísil pan Jiří Novák. Vyhráli jsme krajský přebor a já přešel do Tesly Pardubice jako hrající asistent trenéra a hlavně pak k panu Šmardovi staršímu, který šel trénovat béčko Hradce. Dostal jsem se do třetí ligy, měl jsem blízko k hradeckému áčku. V Pardubicích jsem v Lokomotivě hrál ještě divizi s těma nohama, což si dnes vyčítám, úplně jsem se tam odrovnal. Spojením Tesly a Lokomotivy vznikl FK Pardubice, kde jsem hrál a potom nastoupil jako hlavní trenér v divizi.

A tak jste začal jako kouč.

Dali jsme si horizont osmi let, že chceme být ve druhé lize. Dokázali jsme to za pět. Skvělá zkušenost v budování od píky společně s Martinem Shejbalem, který dělal přípravky a chytal za áčko. Plus akcionáři pan Pitter, pan Novák, pan Zavřel. Potom jsem v Baníku začal ligovou kariéru, ale v Pardubicích jsem si uvědomil, že bych mohl být ligovým trenérem. Strašně si vážím, že se mohu živit fotbalem, který mě baví, protože jsem měl mezitím období, kdy jsem musel dělat i jiné věci.

Jaké?

Nechci to už říkat, ale bylo to složité. Měl jsem tři práce najednou. Moc jsem toho nenaspal, ale tohle všechno vás posouvá. Máte jiné lidské hodnoty, více si vážíte života, který můžete žít teď. Mám pokoru k lidem, kteří těžce pracují. Mám k nim respekt, co všechno zvládnou.

Lidskost jste dokázal i vyzvednutím na nádraží. To se mi často před rozhovorem nestává.

Snažím se i k hráčům být lidský, i když bývám často vykreslovaný jako přísný, nesmlouvavý kouč.

Mediální nálepka, nebo realita?

No… Jsem přísný a když je potřeba, tak i nesmlouvavý na to, aby si všichni plnili své věci. Vím, že to pomáhá, aby se něco dokázalo a fungovalo, ale mám tam i tu lidskost a pokoru. S pokorou dojdete dál. Ve fotbale se vždy ukáže karma. Když pokoru nemáte, hned dostanete facku, je to tak i v normálním životě. Když jsem přišel do Baníku, tak se udála pro mě velká životní změna, poznal jsem svou ženu Terezku. Je skvělá. Ve fotbale mě podporuje od prvopočátku. Nemusím přemýšlet, co doma, protože vím, že o rodinu je postaráno. To by potvrdil každý trenér i hráč, že když máte doma zázemí a pochopení pro práci, je to důležité.

Za vším hledejte ženu. I za dobrým trenérem?

Nejen ženu, ale rodinné zázemí.

Co byste chtěl od života do další padesátky?

Chtěl bych mít tak skvělou rodinu, jakou mám teď. Hlavně aby byli všichni zdraví. A byl bych moc rád, kdybych mohl zůstat u fotbalu.