„Superboty“ spustily novou éru běžeckých rekordů, nepomáhají ale každému

Při pondělním 129. ročníku Bostonského maratonu upírala část běžecké komunity největší pozornost nikoli k africkým favoritům, nýbrž ke kanadskému reprezentantovi Rorymu Linkletterovi.

Do slavného závodu totiž jako první nastupoval se „superbotami“ Puma Fast-R Nitro Elite 3. Firma je představila minulý týden a má jít o vůbec nejrychlejší závodní model, s potenciálem ubírat minuty z maratonských výkonů.

Podle studie, kterou si nechala udělat, zvyšují efektivitu běhu až o 3,5 procenta. Zjednodušeně řečeno: při stejné rychlosti běžec vynaloží o tuto hodnotu menší úsilí (počítá se ve wattech na kilogram) než v nejlepších botách konkurenčních značek.

Linkletter skončil šestý v čase 2:07:02, osobní rekord vylepšil o 59 sekund. To není málo, když vezmeme v úvahu, že profil trati je zvlněný a navíc se v Bostonu závodí bez vodičů.

„Je to určitě nejrychlejší bota, jakou jsem kdy měl. Už při tréninku to bylo znát,“ pronesl maratonec, jehož dosavadním největším úspěchem bylo 18. místo na mistrovství světa v roce 2023.

On rozhodně není borcem, který by měl míchat rekordními listinami. Ovšem další etapa soupeření výrobců může znovu pozměnit historické tabulky. Vždyť od roku 2017, kdy se objevily první technologicky převratné modely, se světové rekordy posunuly na 2:00:35 (muži) a 2:09:56 (ženy). Zvlášť u žen je to výrazný výkonnostní skok, o pět a půl minuty.

Přitom poměrně nedávno nikdo neřešil, který vytrvalec běhá v jakých botách. Modely se lišily pouze v maličkostech a elitní závodníci obvykle volili značku, jež jim nabídla nejlepší podmínky. I technologický vývoj byl celkem skromný. Závodní boty z roku 2010 nevypadaly zásadně jinak, než ty vyrobené o dvacet let dřív.

Vše změnila firma Nike, když před osmi lety uvedla revoluční model Vaporfly.

Ještě nebyl designově tak výrazný jako dnešní „superboty“, ale měl zásadní inovaci – zakřivený karbonový plát umístěný v podešvi.

Prototypy dostali vybraní atleti k dispozici už před OH v Riu 2016. Jak později prohlásila Kara Goucherová, na olympiádu se z americké kvalifikace neprobojovala proto, že soupeřky měly lepší boty. „Mluvila jsem tehdy s lidmi z branže a ti tvrdili, že nové modely zlepšují výkon podobně jako doping EPO. Nevěřila jsem tomu, dokud Nike nezveřejnil své studie,“ postěžovala si v magazínu Forbes.

První světový rekord v revolučním typu si připsal keňský fenomén Eliud Kipchoge v roce 2018 časem 2:01:39, když předchozí maximum vylepšil o 78 sekund. V mužské kategorii to byl největší výkonnostní posun od 60. let.

Nike měl takový technologický náskok, že ještě několik sezon si špičkoví maratonci u svých sponzorů vymiňovali možnost běhat nejdůležitější závody v konkurenční značce.

Vedle karbonového plátu se nové modely vyznačují i mnohem lehčí a pružnější pěnou v podešvi. Tzv. energetická návratnost (tedy elasticita stlačeného materiálu) se tím vyhoupla nad 85 procent, novinka od Pumy údajně vykazuje hodnotu 89,9 procenta.

Zároveň se snižovala hmotnost bot, ačkoli tloušťka podešve narůstala. Brzy se dostaly pod 200 gramů ve velikosti 8 UK. Jsou tedy rychlé i komfortní.

S rapidně se lepšícími časy se přirozeně začala řešit otázka, jestli není na místě prudký rozmach korigovat. Atletika měla do té doby celkem vágní pravidla o běžeckých botách. Stálo v nich, že nesmějí poskytovat nedovolenou výhodu – a to najednou, bez dalšího upřesnění, nestačilo.

Sport už podobné případy technologického „dopingu“ zažil. Například v 90. letech se vývoj cyklistické hodinovky na oválu utrhl směrem, kdy futuristicky vyhlížející prototypy byly stále dražší a stále méně připomínaly klasický bicykl. Výkony se proto v oficiálních statistikách anulovaly a regule se opakovaně upravovaly.

Podobně byly v roce 2010 zakázány celotělové hi-tech plavecké kombinézy, díky kterým se historická maxima posouvala nevídaným tempem. Za dvě sezony padlo 93 světových rekordů.

Atletika tak razantní nebyla. Výkony se z tabulek nemazaly a nová pravidla se vytvořila na míru už používaným modelům Nike. Hlavním parametrem teď je, že výška podešve nesmí překročit 40 milimetrů, při závodech na dráze 20 milimetrů.

Zároveň se na mistrovství světa a olympijských hrách může běhat pouze v dostupných modelech, které jsou na trhu aspoň měsíc, byť třeba jen v limitovaném množství. Na ostatních maratonech je povoleno závodit v prototypech, ale také ty musejí být předem schválené.

Běžci a jejich manažeři mají od federace World Athletics k dispozici rozsáhlé manuály, existuje dokonce pravidelně aktualizovaný seznam povolených modelů bot. Kdysi tak jednoduchá a konzervativní disciplína začala trochu připomínat formuli 1.

Dnes už má konkurenceschopné modely vlastně každá z velkých značek. Ostatně letošním mistrem Evropy v půlmaratonu se stal Jimmy Gressier v botách Kiprun, což je původně lowcostová řada obchodního řetězce Decathlon.

Díky tomu se nejen překonávají globální i národní rekordy, ale roste také kvalita širší světové špičky. Zatímco v roce 2016 pouze 15 mužů zaběhlo maraton pod 2:06:00, letos už jich je 36 – a to sezona teprve začala. Podobné je to u žen: v roce 2016 jediná pod 2:20:00, loni metu pokořilo 31 závodnic.

Zajímavá čísla nabízí rovněž Bostonský maraton, který je výjimečný tím, že amatérští běžci musejí plnit kvalifikační limity. Ty se stále zpřísňují, neboť při rostoucí úrovni výkonů by už vymezený počet 21 tisíc startovních míst nestačil. Zatímco tedy v roce 2019 byl v kategorii 18-34 let limit pro muže 3:05:00 a pro ženy 3:35:00, od příštího ročníku se zájemci o účast budou muset prokázat o 10 minut lepšími výkony.

Kouzlo bot s karbonovým plátem ovšem není jen v tom, že vám v den závodu dopřejí výhodu oproti klasickým modelům.

„Z mého pohledu největším efektem karbonu je, že vám umožní i trénovat víc. Protože po závodě nebo těžkém tréninku se dostaví menší svalová únava než dřív,“ tvrdí Milan Janoušek, maratonec s osobním rekordem 2:21:54 a autor specializovaného podcastu Štrekaři. „Jsou lidé, kteří v botách s karbonem jen závodí, ať už z ekonomických důvodů, nebo to mají jako placebo. Ale myslím, že jednoznačně lepší je v nich také trénovat.“

Na druhé straně nejsou pro každého. Není to zrovna levná záležitost, nejlepší modely u nás stojí téměř 8000 Kč a přitom jejich životnost jsou nízké stovky kilometrů (zatímco klasická tréninková bota s poloviční cenovkou by měla vydržet aspoň 800 až 1000 km). A jinde než na hladkém asfaltu jsou v podstatě nepoužitelné.

Navíc jejich přednosti oceníte hlavně při velmi dobrém stylu a rychlém běhu. Kvůli vysoké podešvi, minimalistickému svršku a tím horší stabilitě také chvíli trvá, než si na ně zvyknete.

Zárukou lepších výkonů však nejsou ani pro špičkové atlety. Například na tradičním desetikilometrovém závodě Běchovice-Praha dosahují nejlepší Češi srovnatelných časů jako v éře před karbonem. Také domácí traťové rekordy na pražském půlmaratonu jsou z let 2017 (muži) a 2018 (ženy).

Jedním z důvodů může být efekt zvaný non-responders. Zkrátka i mezi elitou existují závodníci s tak specifickou biomechanikou, že moderní boty jim pomáhají velmi málo nebo dokonce vůbec.

Technologické soupeření a všechny ty investované miliony měly jeden hlavní cíl – pokořit dvouhodinovou bariéru na trati maratonu.

Nike vložil naděje do Eliuda Kipchogeho, olympijského vítěze z Ria a vytrvalce s téměř dokonalým běžeckým stylem. První pokus v Monze na jaře 2017 ještě nevyšel, ale o 29 měsíců později zaběhl ve vídeňském Prátru čas 1:59:40.

Za světový rekord však nemohl být uznán, protože atletická pravidla byla porušena snad ve všech ohledech. Kipchoge běžel bez soupeřů, střídalo se u něj 41 vodičů, jel před ním elektromobil a laserovými paprsky mu udával optimální tempo, navíc dostal pití, kdykoli si o něj řekl (při závodech je povolené pouze na oficiálních občerstvovacích stanicích).

Při regulérním maratonu se jeho maximem stal čas 2:01:09, předloni ho překonal Kelvin Kiptum výkonem 2:00:35.

K prolomení magické mety tedy schází 36 sekund. Odpovídá to 210 metrům na trati dlouhé 42 195 metrů, ani ne půl procentu vzdálenosti. Přesto odpověď na otázku, kdy padne bariéra dvou hodin při oficiálním závodě, je složitější.

V první řadě se musí dokonale sejít řada okolností. Světový rekord se dá zdolat pouze na tratích se zanedbatelným převýšením, s minimem zatáček a obrátek, pokud možno bez dlažebních kostek a náběhů na mosty. Tato kritéria nejlépe splňují Berlín, Chicago, Valencie a Londýn.

Navíc musí panovat ideální počasí, tedy teplota 10 až 15 stupňů, bezvětří a nízká vlhkost vzduchu.

Především ale potřebujete mít běžce schopné takového výkonu. Velcí šampioni Eliud Kipchoge a Kenenisa Bekele jsou už za zenitem, jak ukázal i olympijský závod v Paříži. Světový rekordman Kelvin Kiptum loni zemřel při autonehodě. A nejlepší dráhový vytrvalec Joshua Cheptegei si teprve na silnici zvyká, jeho osobní rekord má hodnotu 2:05:59.

Neznámou je také další vývoj závodních bot.

Jestli letošní novinka Pumy může skutečně změnit pravidla hry, bude v nejbližších měsících obtížné potvrdit. Firma totiž nemá pod smlouvou nikoho z absolutní světové špičky. Laboratorní testy University of Massachusetts sice vypadají impozantně, ale nejsou nezávislé (platila je Puma) a prováděly se jen na malém vzorku 15 běžců solidní amatérské úrovně.

Nový světový rekord tedy může teoreticky padnout už o víkendu v Londýně, ale stejně tak je možné, že na něj budeme čekat ještě několik let.