Sportovní osobnost roku: Hrdina z Paříže Jurka chce patřit k nejlepším na světě

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jsou to čtyři měsíce, co fenomenálním sportovním výkonem na hrách v Paříži dovedl tým českých kordistů k pohádkovému bronzu. Zážitek, který v mnohých lidech přetrval a díky němuž objevili kouzlo sportovního šermování. V Olomouci Jakuba Jurku vítalo zaplněné náměstí. Na Základní škole Milady Petřkové Velký Týnec, kterou navštěvoval a kde je ředitelem jeho táta a trenér Tomáš, svého někdejšího žáka potěšil učitelský sbor srdečnou písní k olympijskému zápisu. Stále se setkává s řadou milých reakcí.

Pětadvacetiletý urostlý muž je na kolotoči, do něhož si tolik přál naskočit.

Má novou manažerku. Buduje si značku. Jedná s dalšími sponzory o spolupráci. Chce proniknout mezi nejlepších šestnáct šermířů planety. Navštívil talk show Karla Šípa i Honzy Dědka. Předával cenu Seznam Zpráv byznysové České elitě, na galavečeru v honosné Fantově budově na Hlavním nádraží se setkal také s režisérem Jiřím Mádlem, z jehož filmu Vlny je nadšený. „Neuvěřitelný počin, který v kinech navštívilo milion lidí. Snad dostane Oscara,“ žasl.

Věnuje se charitativním projektům i náboru svých následovníků. Boom hodlá využít naplno. Světový pohár zakončil ve Vancouveru povzbudivým dvanáctým místem. Před svátky ještě vyhrál turnaj v Praze s mezinárodní účastí. Drží se ve formě. Mohl si dovolit i jitrnici na zabíjačce a konečně vypnout. Užít si vyhlášení Sportovce roku; kordisté získali druhé místo v kolektivech za zlatými hokejisty a před fotbalovou mistrovskou Spartou. O tom všem vypráví u kapučína a působivě propracované medaile, díky níž se to všechno děje.

Na Vlny to nestačí, avšak článek o bronzovém týmu kordistů měl na Seznam Zprávách přes osm set tisíc zobrazení.

Ty kráso, wow!

Objevili Češi v Paříži kouzlo vašeho sportu?

Jeví se to tak. Šerm jsme dostali do popředí sportu, o tom vypovídá také anketa Sportovec roku, kde jsme skončili druzí. To je fakt hezký. Kolik lidí mi už řeklo, že se na nás na olympiádě dívali…

Co to s vámi dělá?

Nemyslím si, že mi to vlezlo do hlavy. Mám rád chvíle, kdy je klid. Teď se mi podařilo vyhrát český pohár v Praze, z toho mám velkou radost. Kromě mistrovství republiky, kde jsem obhájil pátý titul v řadě, což se prý nikomu nepovedlo, jsem doma dlouho nevyhrál. Zase to ukazuje úroveň tady. I když jsem dlouhodobě nejlepší Čech na mezinárodní scéně, dokáže mě celá paleta našich reprezentantů porazit. Věřím, že v příští sezoně bude i medaile v individuálu ve Světovém poháru, což by bylo super.

Co udělala s českým šermem bronzová medaile z olympiády z týmové disciplíny?

Trošku trpíme tím, že se nám nedává taková mediální pozornost. Po olympiádě si ji zasloužíme. Lidi šerm fakt objevili, na olympiádu kouká každý. Ještě to bylo v týmech a my jsme národ kolektivních sportů. Můj výkon mohu zpětně zhodnotit jako úžasný, možná až heroický.

Proč si to neříct, bylo to tak.

Když slyším, jak lidi říkají, že to pro ně byl emotivní, strašně intenzivní zážitek, je to krásný. Byl to svátek pro šerm. Objevilo se tam úplně všechno - odhodlanost, důvěra v kouče. Šerm je dynamický, každou chvíli se může skóre zvrátit na obě strany a diváka to muselo upoutat. Chápu, že lidi nevěděli, kdo jsem. Měl jsem sice za sebou už olympiádu v Tokiu, ale teď to bylo podpořené výkonem. Zvládli jsme to ještě v takové situaci, kdy jsme prohrávali s domácími Francouzi.

Světovými esy. Před bouřlivou halou Grand Palais jste předvedl báječný obrat.

Všechno si sedlo. A najednou lidi chtěli vědět, kdo je ten blázen, který ani nedal najevo emoce. Ale to jsem se jen soustředil, nebylo to tak, že bych to neprožíval. Nesměl jsem si je nechat vlézt do hlavy.

Před hrami jste mi říkal, že si jedete jedině pro medaili, což znělo sebevědomě.

Až arogantně.

Na české poměry.

Přesně tak. Kluci si ze mě dělali srandu, že jsem tak moc chtěl medaili, až jsem nakazil všechny kolem. Sebevědomě jsem řekl, že bez medaile se nechci vracet. Dáváte si nejvyšší cíle, ale realita je někde na půl cesty. Porazili jsme Italy, úřadující mistry světa, pak jsme šli na Japonce, kteří vyhráli olympiádu  v Tokiu. Překonali nás, protože byli silnější psychicky. Francouzi jsou světové jedničky, vždycky jsou pod tlakem. Ikskrát jsem slyšel, že nás podcenili, ale takhle profíci nefungují.

Přišlo mi, že z vás mají respekt. Yannick Borel měl v posledním souboji čtyři zásahy náskok, ale olympijský šampion, čtyřnásobný mistr světa nevypadal, že si na vás věří.

Byl na vážkách. Všichni se známe, ví, že jsme nevyzpytatelní, i když nejsme na takové úrovni jako Francouzi. Neví, jak nás uchopit. Závěry mám vždycky strašně silné. Největšímu frajerovi to stačilo jen udržet, ale semlelo se to v něm, já se chytil a nepustil se až do konce.

Kolikrát jste ten fantastický souboj viděl?

Mockrát ne. Viděl jsem to nedávno na besedě na univerzitě.

Když nebudete mít dobrý den, máte fajn materiál na lepší náladu.

Ale mně se z toho dělá zle. Když se koukám na šerm, hned se mi začne potit celé tělo.

Šermujete.

Dostávám se do toho módu. I když vím, jak ten zápas dopadne, furt jsem nervózní. A na sebe se nerad koukám.

U Jurků na Štědrý večer to místo Popelky nepoběží?

Ne! Všichni toho už máme dost.

Užili jste si to?

Děda s tátou si to užili na maximum. Oba mají teď jako trenéři splněno. Jejich cíl byla medaile z vrcholové akce. Bronzové medaili z olympiády by se nevyrovnalo ani deset titulů mistra světa, minimálně sledovaností. Mám dvě svědectví, jak to vypadalo, když koukali na ten zápas. Od sestry, která viděla tátu, a babičky, která viděla dědu.

Povídejte.

Děda měl tlak tak dvě stě. Mohl mít infarkt. Funěl hlasitě, nemohl se na to koukat. A táta byl prý ve sklepě, ležel na schodech a na holky jen řval: Jaký je stav? Sestra Hanička mu živě komentovala, táta měl zavřené oči a lapal po dechu. Vůbec se nedíval.

Musel trpět, ale nebylo mu líto, že z Paříže odletěl a nebyl u toho s vámi jako člověk, který má na vaši kariéru i život největší vliv?

Míst pro trenéry a sportovce je málo, platí se za to. Přišel ho vystřídat šéf svazu a reprezentační trenér mužů. Táta mohl zůstat, ale řekli jsme si, že pro náš klid tam musí přesně ta sestava, v jaké jsme se tam dostali. Byl se mnou v Tokiu na olympiádě, v Paříži taky, ale ne na týmy. Řekl, že si to užije doma, nehledě na to, že by to bylo extrémně drahé.

A že stejně skončíte čtvrtí…

To jsme si dělali srandu taky, že na to se koukat nemusí. Stejně trenér během zápasu už toho moc neovlivní. A jako divák by trpěl ještě víc. K sobě bychom se dostali až druhý den po zápase. Euforie byla obrovská. Když jsme si volali s dědou, slavil, s babičkou otevřeli whisky, a to nepijí. To mi přišlo od abstinentů hezké.

Dědu Jaroslava, dvojnásobného účastníka her, jste trumfl, a to je vyhlášený českým šermířem století.

To uznal hned.

Jak dlouho trvaly oslavy?

Trvají furt. Teď skončila sezona, ale od půlky ledna pokračuje. Tak jsem to v Praze po závodech oslavili s kamarády. Šli jsme na zabijačku v Kobylisích. Tradiční záležitost. Komorní atmosféra, menší hospoda. Super.

Tlačenku jste si už po sezoně mohl dovolit.

Jasně, dal jsem si jitrnici, guláš z jater, pivo taky. Mohl jsem se odvázat. Po olympiádě jsem letěl na dovolenou a pak se vrhl do práce. Mám novou manažerku, která má za úkol mě prodat. Ale ne komukoli. Splnili jsme, co jsme si naplánovali. Na leden jsou navázané už nějaké spolupráce. Je to na dobré cestě. I když to nechci zakřiknout, česká společnost je specifická, ne každému se chce podporovat sport. Navíc sportovní značky teď často nechtějí ani sportovce jako spíš influencery, kteří mají větší dosah.

Medaile z her při vyjednávání s novými sponzory pomáhá zásadně?

Rozhodně. Chci se propagovat jako profesionální sportovec, marketingový potenciál je daleko vyšší, než byl před olympiádou. Značku, jméno, chci budovat daleko víc. Chápu, že nemáme reklamu jako na fotbale, ale chci ukázat lidem, že mám co nabídnout. Základem jsou sociální sítě, vlastní web s aktualitami, objevovat se na společenských akcích. Jsem ambasadorem dvou charit - Za sklem a Malý Noe. Chci pomáhat dobrým věcem.

Jak jste si užil natáčení talk show u Karla Šípa a Jana Dědka?

To byla prča! Oba jsou super, skvělý přístup, profesionalismus. Byl jsem z toho trošku nesvůj, hlavně u Dědka, protože do vysílaní se dostala i má přítelkyně. Chtějí vás nalákat do témat, které si připravují. Ideálně něco kontroverzního. Člověk se otrká, výborná zkušenost.

Plné divadlo lidí, kamery. Nervozita?

Fakt ne. To je to, co jsem celou dobu chtěl, tak ještě abych byl z toho nervózní. Měl jsem radost. Sem tam byly pochybnosti, abych neřekl kravinu. Jsem naprosto otevřený člověk. Nebojím se ukázat své názory. Setkal jsem se jen s minimem hejtů. Tam jste vlastně strašně uvolněný.

Když jste mi v rozhovoru před hrami vyprávěl, co vás formovalo, otevřeně jste popsal, jak jste po rozvodu rodičů chodil k dětskému psychologovi, jak se o vás staral táta a že s mámou se často nestýkáte. Jak reagovalo okolí na vaši zpověď?

V klidu. Nemám problém o tom mluvit, to jsou věci, které se staly. Veřejnosti může být jedno, co se u mě děje v osobním životě, ale já se za to nestydím. Hlavně s mámou i tátou jsme si o tom stokrát povídali. Říkal jsem jim: Hele, to je můj názor, jsem dospělý člověk a vy mi nemůžete nařizovat, co mám říkat. Ale třeba se mi stalo, že vyšel se mnou velký rozhovor s titulkem úplně mimo: Nikdy jsem neměl rád sport, dělal jsem to jen pro peníze. Chtěl bych vidět, kde ty prachy, kvůli kterým to dělám, jsou.

Jak jste reagoval?

Zhrozil jsem se, protože byla zrovna doba náboru dětí do šermu. A když se někde objeví, že ten sport, kvůli kterému žiju, nemám rád, tak to vás trefí. Bylo to extrémně vytržené z kontextu. I když samozřejmě je období, kdy vás sport může přestat bavit, to je normální. Naštěstí to rychle změnili.

Jak ten nábor dětí dopadl? Chtějí být jako Jakub Jurka?

To jsem slyšel hodněkrát. Co se týče čísel, máme danou kapacitu haly v Olomouci. Minulý rok jsme dělali na náš klub nákladnou kampaň, přišlo stejně dětí jako teď. Po bronzu z her přišla plná hala i bez kampaně. Musíme to stejně pokrátit, aby se trenéři mohli dětem opravdu věnovat a ne jen pozorovat, jak si běhají. Nejde to dělat masově. Když jsme byli v Šanghaji, měli na tréninku deset tisíc dětí, tři stovky trenérů, obrovské haly. Ale takhle to u nás dělat nejde.

Je šerm nákladný sport?

Šerm je levný sport. Za půlrok je příspěvek dva a půl tisíce. V tom je nájem haly i individuální trenér. Nejsme kroužek, ale sportovní klub, ve kterém trenéři předávají zkušenosti nejen ze šermu, ale do života obecně. Základní vybavení stojí do pár tisíc a děcku vydrží iks let. Když pak chcete šermovat na vyšší úrovni, dáte do vybavení patnáct tisíc. Kordy se párkrát do roka lámou. Ale i tak máte celou sezonu za dvacet tisíc, to je nic oproti sportům, kde si berou za hodinu pět set korun.

Pomáháte s tréninkem vašich následovníků?

V rámci studia jsem něco vedl. Teď se věnuju hodně věcem naráz, pomáhám v náboru, v propagaci Dukly Olomouc. Chceme to posunout, klub pozvednout, najít třeba lepší prostory, zaplatit všechny trenéry. Do budoucna chci trénovat.

Jedna věc je děti ke sportu přivést a druhá udržet. Co je pro to nutné?

Dítě nad tím nemá moc. Záleží jen na rodině. Dítě klidně může přijít do dvanácti let, ale pokud nemá podporu v rodině, začne se flákat. To je jako ve škole, nebude dělat úkoly. Když není v pozadí rodina, která by ho motivovala, nemusí jezdit s ním na všechny závody, ale aspoň na ty bližší, tak je to těžké. Nemělo by to být o tom: choď si na kroužek čehokoli, hlavně ať jsi pryč a nemusí ti to dávat smysl, jen se hýbej. Vidím, že velká porce rodičů je angažovaná, že chtějí, aby se dětem dařilo. Spousta z nich dostane k Ježíškovi kord. Ještě na vysoké škole se dá šerm na amatérské úrovni dělat. Mládí můžete prožít v hezkém prostředí šermu. Vlastně mohou u něj vydržet celý život. Zajít si dvakrát do týdne zašermovat.

Stačí se podívat na vašeho dědu.

Ten šermuje celý život. My si svou práci odvedeme na výbornou, máme nové trenérky, bývalé šermířky a ještě k tomu pedagožky, to je ideální propojení. Umí s dětmi dobře dělat a děti to baví. Trenéři jsou s nimi pět šest let, než se posunou k dalšímu trenérovi. Vytvoří si vztah.

Pamatujete si na první Vánoce, kdy jste dostal kord?

To jsem nikdy nedostal. Měli jsme to tak, že šerm byl odjakživa číslo jedna. Brali jsme to jako součást každodenního života. Kord jsem dostal tak jako tak. Nemohl jsem tomu uniknout. Spíš jsem byl radši za lego. Když jsem dostal nový dres, tak mi táta řekl: Ježíšek ti nepřinese nic, už jsi dostal dres.

Co vás potěší pod stromečkem teď?

Bylo by hezké podepsání smlouvy s důležitým sponzorem. Snad se to chystá v lednu. Když už se dostavil takový úspěch, vyčítal bych si, kdybych toho nevyužil. Mám teď všechno, co potřebuji. Když dostanu ponožky, nebudu za ně nešťastný. Strašně rád se sejdu s rodinou, s bráchy, se sestrou. Oslavíme to společně. Toho času moc není. Když můžu pár týdnů strávit doma, budu za to nejradši.

Do nového roku si dáte za cíl prorazit ve světovém žebříčku v jednotlivcích, když máte pověst obávaného soupeře v týmech, který dokáže zavřít zápas proti komukoli?

To je jasný cíl. Chci, aby to tak bylo, to není předsevzetí. Během tří let, než bude olympijská sezona, se chci dostat do top šestnáctky. Třicáté místo z tisíce je sice super, ale chci být výš, mít konečně placku na Světovém poháru. A taky udělat státnice.