Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Občas se Blance Škodové zasteskne po studijních letech na americké univerzitě ve Vermontu, po tom, jak první otázka profesorů před plnou aulou pravidelně zněla: „Tak co zápas, jak vám to šlo?“
A div od nich nepřišla omluva, že netuší výsledek: „Já nestíhal, tak jsem se ani nekouknul, jak jste hráli. Vyprávěj!“
Hokejová brankářka, dvojnásobná majitelka světového bronzu, nedá na svou šestiletou zámořskou pouť dopustit, když teď ze švédského městečka Skellefteå pro Seznam Zprávy s americkým přízvukem popisuje, co jí dala profesně i lidsky. Velký krok, který může doporučit.
Odmaturovala na obchodní akademii v Olomouci a kurážně se vydala do Vermontu, odkud jí napsali, když zaujala v reprezentaci na turnaji v Buffalu.
Získala stipendium, hrála tuze kvalitní univerzitní soutěž. Vystudovala sportovní management, stala se magistrou, má perfektní angličtinu. A kdyby s hokejem teď v sedmadvaceti skončila, nemusí se o uplatnění bát. Nabídky na práci už dostává, pochvaluje si, že má další plán.
Sebedisciplína a time management
„Člověk se na americké univerzitě naučil sebedisciplíně a time managementu,“ vypíchne největší benefity do života. „Hlavní požadavek na studenta je, aby byl nezávislý a pochopil, že všechno je to o něm. Když si to nenaplánujete dobře, nestíháte a jste pozadu.“
Překonat stesk po domově, rodičích, přátelích, to není pro každou povahu. Zčásti pomohlo, že ve vermontském univerzitním týmu dělala kapitánku krajanka Sammy Kolowrat.
„Je vám osmnáct, jste v cizí zemi a starejte se o sebe. Máte povinnosti – testy, učení, projekty. A k tomu ještě přidejte čtyři až pět hodin denně přípravy – tréninky na ledě, v posilovně, různá videa, semináře s týmem. A to všechno v cizím jazyce,“ vyjmenovává povinnosti. „Ještě si musíte uvařit, vyprat.“
Třebaže kantory sportovní výsledky studentů přirozeně zajímají, studijní prospěch logicky víc. „Škola je na prvním místě. Pokud se vám nedaří ve škole, nemůžete potom dělat svůj sport,“ zdůrazní Škodová.
Podporující, lidský a individuální přístup profesorů v ní zanechal hluboký dojem. „Do toho se prolínají vztahy. Ať se bavíte s trenérem, kterého máte čtyři roky na univerzitě, nebo učitelem, který vás učí jen semestr, kontakty vám zůstanou na celý život,“ těší ji. „Mám pár učitelů, kteří mě neučí už tři roky, ale doteď si píšeme, kdy se zase uvidíme. Je jedno, jestli je to učitel, kterému je osmdesát a šel do důchodu. Vztahy v Česku a Americe jsou hodně jiné.“
Z vyprávění kamarádek z Česka nabyla dojmu nebetyčného rozdílu v přístupu pedagogů ke studentům – sportovcům.
„Dalším bodem je respekt, pochopení od učitelů a zaměstnanců univerzit. Tam vás chápou, jsou benevolentní, rozumí tomu, že jste časově vytížení. Přístup učitelů je na úplně jiné úrovni,“ míní. „V Česku když má někdo zápočet a zápas, neexistuje, aby učitel řekl: Není problém, napiš si to jindy. Spíš si máte vybrat: Chcete dělat sport, nebo se učit? Jedním zadkem na dvou židlích sedět nebudeš.“
I české univerzity dokážou sportovcům vyjít vstříc
Nelze to však takto paušalizovat. Je to o lidech, jako všechno. A naštěstí už také o systému. Victoria, tedy vysokoškolské sportovní centrum Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, podporuje sportující studenty. Před lety vznikl projekt UNIS, který univerzity vítaly jako skvělou podporu. Letos však stipendijní podpora za původních podmínek skončila, zůstala aspoň pro „servis“ na univerzitách, jako je fyzioterapie, diagnostika, mentální trénink. Školy ho tak studentům zařazeným v programu UNIS poskytují zdarma.
V USA často kariéry sportovců zaniknou. Jurka vysvětluje, proč zvolil Olomouckou univerzitu
Jakub Jurka, olympijský hrdina z Paříže, studuje v rodné Olomouci.
Také Jakub Jurka se mohl vydat cestou studia na americké univerzitě, avšak bronzový kapitán týmu českých kordistů z olympijských her v Paříži zvolil Univerzitu Palackého v Olomouci, která jako jediná v zemi nabízí sportovcům unikátní program duální kariéry. V rozhovoru pro Seznam Zprávy také vysvětluje, jako výhody mu poskytuje členství ve Victorii, vysokoškolském sportovní centru Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.
Díky programu UNIS čerpáte stipendium pro sportovce?
Jo, UNIS, program pro sportovce na univerzitách v Česku, začal asi pět let zpátky. Byl jsem u jeho vzniku jako jeden z prvních. Spolupracoval na tom pan profesor Horák s vedením Victorie, což je organizace, která mě zaměstnává a zároveň je pod hlavičkou Ministerstva školství. Cíl programu je podporovat studenty stipendia podle pěti kategorií. Každá je jinak ohodnocena finančně. K tomu dostáváte servis od univerzity.
UNIS od nového roku změnil podmínky pro stipendium. Dotklo se to i vás?
Utváří se to. Neslyšel jsem tolik podrobností, potřebují nastolit nový model. Univerzita vám pořád bude dělat servis. V Olomouci máme třeba bazén, posilovnu, fyzioterapeuta, různá měření těla. To zůstává, ale stipendium už mají jen podporovaní sportovci Victorie. Předtím to mohli mít i jiní sportovci. Pro mě to není žádná změna.
Jaký servis využíváte?
Mně univerzita poskytuje posilovnu, fyzioterapii, psychologickou poradnu. Neříkám, že se to využívá hodně, jsou to spíš doplňkové věci, než že by vám to zásadním způsobem zajistilo přípravu. Ale je to podpora. Dřív nic takového nebylo. Nemůžu si stěžovat. Pro mě je nejzajímavější stipendium. Někomu to může částečně řešit nájem, náklady na sport. Taková je v jednoduchosti podpora sportu na vysokých školách.
Jakou roli má ještě Victoria?
Schvaluje, kdo stipendium dostane. Na univerzitě je zástupce školy, dostane přihlášky od studentů. Vyselektuje je a řekne: Jurka, ten je dobrý sportovec a má nárok na nejvyšší stipendium. Hodí to do Victorky, která to posuzuje. Nikdy jsem s tím neměl problém, ale jsem olympionik a teď už i medailista. Základním klíčem, kritériem, je, abyste dělal olympijský sport a byl jste reprezentant.
Máte k dispozici i zázemí Victorie?
Je to sportovní rezortní centrum stejně, jako máte Olymp, Duklu. Victoria je pod Ministerstvem školství, slouží jako servis sportovcům, kteří nemusí studovat. Chce mít dobré sportovce. Zprostředkují nám servis – ať už prostředky na sport, výbavu, fyzioterapii, můžete si i půjčit auto. To všechno je v Praze. Využívám fyzioterapii i psychologickou pomoc. Spolupracují se svazem, kterému rozdělují peníze. Dalo by se to vnímat jako státní sponzor.
Sportovec nesmí být členem více rezortních center?
Nesmí. Kdybych byl policista, tak nemohu být jinde než v Olympu. A kdyby voják, tak v Dukle. Victoria je nejvíc otevřená. Dokud jste dobrý sportovec, reprezentujete nějaké hodnoty, vyplatí se Victorii vás podporovat. Dukla má zase víc atletů, větší rozpočet.
Čeští sportovci, kteří se vydali na americké univerzity, si pochvalují nesrovnatelně lepší, špičkové zázemí. Jsou to jiné světy?
Tady je program UNIS lehce podporovaný státem pár let, v Americe funguje jejich program 40 let, za podpory veřejného i soukromého sektoru. Bavíme se o desítkách milionů dolarů a ne desítkách milionů korun. Kdybychom se podívali jen na univerzitní ligu šermu v Americe, jsou to stovky šermířů, kteří se často zřeknou i americké reprezentace, aby mohli reprezentovat školu. Komplexy, zázemí, haly, zdravotnická centra, to je neuvěřitelné, absolutně se to nedá srovnat. V Paříži mají INSEP, to je nejsofistikovanější středisko na sport, ale i to není srovnatelné s tím, co mají v Americe.
Proč jste tedy nevyrazil také za oceán?
Nabídky jsem měl. Ale v hodně sportech, netýká se to jen šermu, sportovní kariéry v USA zaniknou. Chtějí, abyste byl hlavně student. Sport je součást toho, není to alfa omega. Chtějí, abyste školu reprezentoval, ale chtějí po vás hlavně studijní výsledky.
Obojí má svoje?
Přesně. V Česku vás nutí, abyste sport vykonával furt a do toho vystudoval. Ale nedávají vám podmínky, za jakých musíte vystudovat konkrétní program, s jakým prospěchem, abyste měl podporu. Je to volnější, ale pro člověka, co chce vystudovat a dělat sport, proto duální kariéra, to nikdy lepší nebylo. Victoria má svůj slogan. Chce, aby sportovci byli i osobnostmi, aby dokázali komunikovat.
Program duální kariéry je v Česku jen v Olomouci?
Ano, ale na Masarykově univerzitě nebo Karlově jsou podobné programy. V Olomouci je to ovšem hodně specifické.
Jak vám studium jde?
Státnice měly být po olympiádě, ale odložil jsem je. Musel jsem teď začít studovat nový obor, protože jsem dovršil tři roky studia. Musel jsem jít zase do prváku, znovu jsme zvolili duální kariéru – sportovní specialista. Udělal jsem si kredity, abych postoupil do druhé ročníku. Musím pak udělat znovu zkoušky a státnice ve třetím.
Nedávno jste skončil šestý na světovém poháru v Dauhá, což je dosud vaše nejlepší umístění. Nyní vás čekají závody v Německu. Učíte se v letadle?
No, není to sranda. Ale přemýšlím tak, že až budu mít děti, bude to ještě těžší.
Na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci (FTK UP) vznikl v Česku unikátní program duální kariéry vrcholových sportovců. Studium probíhá individualizovaným způsobem v kombinované formě a je přístupné sportovcům na úrovni reprezentace. Obsah studia je zaměřen na získání kompetence v oblasti řízení sportovního tréninku dospělých i mládeže, kondičního a mentálního tréninku, sportovního práva, managementu a marketingu. Nedávno jej dokončil například veslař Miroslav Vraštil.
„Tam je ta míra individualizace nastavená tak vysoko, že i když hrajete v zahraničí, nebo se připravujete na olympiádu, tak jste schopen studium zvládnout,“ říká Seznam Zprávám děkan FTK UP Michal Šafář. „Také v jiných programech máme pro sportovce individuální plány. Myslím, že vstřícní jsme velmi.“
Na olomoucké univerzitě studují i další olympionici – judistka Renata Zachová, šermíř Jakub Jurka, lukostřelec Adam Li nebo veslařka Radka Novotníková. „I při velkém sportovním vytížení jsou schopní bez větších problémů studijní programy zvládnout. Renata Zachová má učitelský obor, to není úplně jednoduchý program,“ podotýká Šafář, který je také vyhlášeným sportovním psychologem, nyní spolupracuje například s tenistkou Karolínou Muchovou.
Pro veškerá úskalí profesionálních sportovců tak má pochopení jako málokdo, ovšem i to má své hranice.
„Platí i B. Ne každý student, který přijde na univerzitu, studium zvládne a stejně tak ho nezvládne každý vrcholový sportovec. Je to otázka přístupu, který má, že to bere vážně, že nepřichází s tím, že já jsem medailista, sportovec, tak vy mi musíte všichni vyjít vstříc,“ zdůrazní Šafář. „Všem studentům říkám, že když jsi reprezentant vrcholového sportu, tak na tom, jak komunikuješ s lidmi a přistupuješ ke studiu, vytváříš obraz vrcholového sportovce, který studuje, a otevíráš nebo zavíráš cestu tomu, kdo přijde po tobě. Je to velmi individuální.“
Podobný, zlepšený přístup ke sportovcům na univerzitách vnímá i na ostatních univerzitách v Česku. „Bavil jsem se o tom i s kolegy děkany sportovních fakult. Individuální přístup se dost pozměnil. Pokud na to nekašlou, nehřeší na to, že jsou vrcholoví sportovci, jsou schopni vystudovat,“ říká Šafář. „Klademe důraz na to, aby v průběhu studia získali kompetence, které mají a jsme benevolentní v tom, aby to organizačně a časově mohli zvládnout. Ale v některých věcech nemůžete uhnout, protože jdou do profese, ve které nesmí být nebezpeční sobě a okolí.“
Zázemí, o kterém si mohou nechat jen zdát
Velký rozdíl zůstává v zázemí. Americký univerzitní systém je daleko víc propojený na profesionální sport. Jiné jsou samozřejmě rozpočty a tím i možnosti. „Zázemí všech atletů v porovnání s Českem nemá obdoby. Servis, strava, trenér, psycholog, sportovní psycholog, kuchař, výživový poradce, fyzioterapeut,“ shrne Škodová podmínky pro studující sportovce za oceánem. „V Česku na univerzitě je hokejová liga, ale ti kluci mají trénink dvakrát týdně v deset večer a to ještě dojíždí někam třicet minut. Aby se vám vypralo prádlo, měli nové dresy, dostali jídlo, o tom se vám může v Česku maximálně tak zdát,“ porovnává.
Blanka Škodová po vzoru dalšího šternberského rodáka Davida Krejčího si jako teenager vyrazila plnit hokejové sny do zámoří.
Pochvaluje si také moderní přístroje v USA, vyhodnocování dat o únavě atleta. „Využívají inovativní nástroje, které měří fyzický stav studenta, únavu. Hlavně z toho dokážou těžit, informace a data zpracovávat na takové úrovni, že se studentem-atletem dokážou pracovat individuálně, aby mu přizpůsobili zátěžový program tak, aby vylepšili jeho výkon. Je to privilegium pro všechny studenty v Americe,“ pokračuje. „Jídlo do kabiny je vám dodáváno v den zápasu třikrát denně. Kabiny jsou zbrusu nové, máte vířivku, saunu, domácí kino, posilovny. Tohle nemají z 80 procent ani profesionální týmy v Česku v jakémkoli sportu.“
Jinými slovy, jsou to dva odlišné systémy, které se nedají příliš porovnávat. Američané milují univerzitní sport. V televizi mají dobrou sledovanost basketbalové zápasy, ale i americký fotbal nebo hokej.
„Tady je sport na univerzitách pořád brán jako zábava, něco navíc. Systém sportu u nás není srovnatelný s americkým univerzitním sportem. Proto podmínky, které vytváří univerzity pro sportovce, i když pomineme zázemí a finance, jsou odlišné,“ říká olomoucký děkan Šafář. „Americký univerzitní sport je postavený na úplně jiných principech než u nás. Podmínky systému jsou jinak nastavené. Máme sice u nás pseudo univerzitní sport, ale rozhodně ne tak propojený se státem a profesionálním sportem.“
Vyrazit studovat a sportovat za oceán je tak stále častější plán mnoha českých sportovních nadějí. Na americké univerzitě v Maine vystudovala další hokejové reprezentantka Vendula Přibylová psychologii se zaměřením na rozvoj dětí. Rovněž ona ze zkušenosti říká, že univerzitní americká liga je ještě na vyšší úrovni než profesionální ženská soutěž ve Švédsku. O amatérském hokeji v Česku nemluvě.
Na univerzitě v Maine vystudoval bakaláře z marketingu také hokejový reprezentant Jakub Sirota, který nyní působí v Olomouci. V týmu s ním byl brankář Jeremy Swayman, jenž nyní chytá NHL v Bostonu. Hokejisté z univerzit se pravidelně umísťují v prvním nebo druhém kole draftu.
Podobnou cestou a soutěží NCAA si prošel také litvínovský zadák Patrik Demel, dnes stabilní obránce Litvínova.
Rovněž talentovaní náctiletí basketbalisté Jakub Nečas a Nikos Koulisianis sní o draftu do NBA z kvalitní americké univerzitní soutěže NCAA. Nečas, který v patnácti debutoval za Brno v nejvyšší tuzemské lize, si vybral školu Duquesne v Pittsburghu.
Koulisianis využil možnost hrát za Montverde Academy.
„Bohužel pořád platí, že pokud to chcete dotáhnout co nejdál, tak je nejdůležitější co nejdřív se z Česka dostat třeba do Španělska nebo Německa. Případně na univerzitu,“ řekl nedávno v rozhovoru pro Seznam Zprávy Vít Krejčí, jediný Čech v NBA.
I sprinterce Evě Kubíčkové, halové mistryni republiky a juniorské rekordmance ve sprintu, se zalíbilo, jak mají v USA propojený systém vzdělávání se sportem. I proto, že se neplánuje stát profesionální atletkou, a chce po škole začít pracovat, si vybrala americkou variantu. Z třiceti univerzit zvolila The University of Oklahoma.
Na univerzitě Virginia Tech zase studuje průmyslový design čtvrtkařka Barbora Malíková.
Není to pro každého
A mohli bychom jmenovat další a další sportovce, kteří využívají stále populárnější cestu amerických univerzit. Vznikají proto i organizace, které pomáhají mladým sportovcům vybrat správně.
Co musí sportovec splnit pro studium v USA
- přijímací testy (TOEFL/Duolingo/SAT/ACT)
- dobré známky na střední škole
- mimoškolní aktivity, tzv. extracurricular
- vysokou úroveň angličtiny
- u přihlášky hraje roli v přijetí esej na vybrané téma, doporučující dopisy od bývalých učitelů a mimoškolní aktivity
- odpovídající sportovní výkonnost
- financování studia, jen malé procento top studentů a sportovců dosáhne na plné stipendium
- poslední fáze procesu je velmi byrokratická. Musí se správně vyplnit žádosti o studium v USA (přihláška, víza, zdravotní formuláře, uznání studia, aj.).
Zdroj: USA Sport & Study
„Plné stipendium se povede jen velmi malému počtu jedinců, kteří ve své kategorii převyšují vrstevníky jak akademicky, tak výkonnostně. Ale obecně řečeno, mezinárodní studenti mají velmi slušné vyhlídky na slušné sportovní stipendium,“ uvedla pro server refcoach Adéla Hofmannová, ředitelka organizace USA Sport & Study. „Mně osobně dala Amerika hrozně moc, sportovně, profesně i lidsky. Vystudovala jsem dvě vysoké školy na plné sportovní stipendium, zlepšila jsem se v atletice, poznala spoustu míst a lidí, získala jsem větší rozhled a sebevědomí.“
Škodová má podobný pohled. „Dalo mi to krásné vzpomínky, zážitky. Člověku to otevře oči v mnoha smyslech. V Americe toho strašně je, ale jsou tam i nedostatky. Člověk se vždycky rád vrací domů. Vím, že jako národ pořád nadáváme a nadávat budeme, máme to v krvi, ale v Česku se máme strašně, strašně hezky.“
Děkan Šafář z olomoucké univerzity doplňuje: „Studium v Americe není pro každého. Znám spoustu sportovců, kterým to vyhovovalo, ale také znám spoustu sportovců, kteří sice vystudovali, ale jejich kariéra tam šla úplně do háje. Není to jen růžové, jak to vypadá.“
Brzy možná dojde na téma univerzitního sportu také u Šafářů doma, neboť jeho dcera je nadanou atletkou, toho času ve druhém ročníku gymnázia. „Ještě jsme o tom nediskutovali. Kladu důraz, aby se vzdělávala a měla připravenou i druhou nohu do života, protože nikdy nevíte, kam vás to zvrtne.“
