Klíčový je kyslík, ale krade se. Na nejvyšší hoře světa platí jiná pravidla než dole

Jedna z nejtragičtějších sezón na nejvyšší hoře světa vrátila do hry klíčovou otázku: Není dobývání Mt. Everestu zbytečným rizikem a 14 smrtelných obětí příliš krutou daní za opakované pokoření himálajského vrcholu?

Kdo to nezažil, neumí si představit, co se tam děje, říká zkušený horolezec Radek Jaroš, který sám zdolal Mount Everest v roce 1998. Jakákoliv pomoc ve výšce nad 8000 metrů je extrémně složitá. A jak Jaroš podotýká, jde v neposlední řadě o peníze. Velké peníze.

Pod Mt. Everestem neexistují žádná pevná pravidla, která by určovala, kdo komu má povinnost pomoci. Jediné předpisy vydané nepálskou vládou jsou následující:

Jsou to základní pravidla, která jsou spíš prevencí proti smrti. Aby na Everest nelezli absolutní amatéři.

Zkušení horolezci o pomoci jiným říkají, že v nadmořské výšce, kde je aktivita člověka utlumená a prakticky každý pohyb obtížný, lze maximálně podat lék, nápoj a zcela výjimečně poskytnout kyslík, pokud dotyčnému došel. Ale… kyslík, který je pro absolutní většinu lidí, jež zdolávají Everest, nezbytný, je tam nahoře velmi drahou komoditou. A není možné vynášet s sebou rezervy.

„Když máte kyslík zakoupený na osm hodin, ale jste tam nakonec kvůli frontě 10 hodin, tak to může být konec. Všichni tam pak mají problémy, a proto od určitého místa chodí každý sám za sebe a pomoc poskytuje jen do určité míry. Vše je spočítané a zaplacené,“ řekl pro Seznam Zprávy Ondřej Jirásko z české pobočky Rakouského alpského svazu – Alpenverien.

Když dojde kyslík, jediná možnost je, že šerpové vynesou z nižších táborů rezervní láhev. K tomu ale potřebují dobré počasí a hlavně, taková operace musí být předem připravena, dohodnuta a zaplacena v kontraktu. Po Everestu prostě ani šerpové nebo velmi zdatní horolezci nemohou běhat nahoru a dolů podle libosti. Vše je extrémně namáhavé, složité a drahé.

Navíc jednotlivé agentury šerpů nemohou nechávat ve výškových táborech zásoby kyslíku na příště i z jiných důvodů. Kyslík je tak ceněný, že si ho jiná skupina často „vypůjčí“ a už nevrátí.

Někoho možná napadne, proč není možné nemocného nebo zraněného horolezce snést dolů. Výjimky jsou, je to například vidět na videu z letoška, kdy si nepálský šerpa připoutal na sebe do plachty nemocného čínského lezce a snesl ho do nižšího tábora. Každý potvrdí, že to je ojedinělé. Například 80kilového muže už nikdo nikam snášet nebude.

„Je iluzorní dostat někoho z výšky 8000 metrů. Ze 7000 m jen naprosto výjimečně, a i ze 6000 m je to strašně těžké,“ zdůraznil pro Seznam Zprávy Radek Jaroš.

Ondřej Jirásko pak doplnil, že ani vrtulník často není řešením. „Vrtulník horko těžko přistane v táboře C2 ve výšce 6400 m. Jen za dobrého počasí, je tam moc řídký vzduch. Pojišťovna, když má lezec dobré pojištění, vše zaplatí, ale ono vše znamená jen to, co je reálně možné. A ten, kdo se dostane do nemocnice v Káthmándú, může mluvit o zázraku.“

Problém záchrany na Everestu dobře popsal Radek Jaroš. „To je strašně těžké, nikdo zvenčí totiž nevidí, co to obnáší. Když jsem zachraňoval horolezce na Dhaulágirí (8167 m), tak jsem to dělal bez problémů a cítil jsem to jako povinnost. Ale hned jsem poznal, že to mělo nedostatky. Proto jsem si po návratu zaplatil záchranářský kurz. Víte, co bylo to první, co mne učili? Žádný bezhlavý přístup k záchraně. První klíčové pravidlo je neohrozit sám sebe. Ať je to hasič, záchranář, kdokoli. Horolezec tam nahoře na Everestu obrovsky ohrožuje svůj vlastní život.“

Martin Jáchym zdolal Everest jako 16. Čech teprve nedávno – 19. května 2023 – a pak se dostal i do základního tábora. Další člen jeho výpravy Singapuřan Shrinivas Sainis takové štěstí neměl.

„Když jsem po zdolání vrcholu vyrazil dolů, tak jsem se od mé skupiny odpojil, protože jsem šel rychleji. V tu chvíli bylo všem dobře. Shrinivas Sainis normálně šel, jen pomaleji. A já jsem se bál být nahoře zbytečně déle, tak jsem vyrazil dolů sám. Byla to jen moje opatrnost a respekt k té nadmořské výšce. Asi naštěstí, protože kdybych věděl, že je Shrinimu nějak špatně, tak bych ho asi neopustil a Bůh ví, jak bych sám dopadl. On umřel a jeden šerpa, který Singapuřana zachraňoval, přijde asi o prsty na ruce, protože byl nahoře moc dlouho. Také jeho evakuace do tábora C2, kde už může létat vrtulník, byla poměrně složitá, protože jak měl špatné prsty, nemohl po fixních lanech slaňovat dolů.“

Lezecká sezona trvá přibližně od poloviny dubna do konce května. Je to velmi krátký čas a v základním táboře čeká na výstup třeba 2000 lezců. Chodí na aklimatizační výstupy a čekají na to správné „okno“ – tedy moment, kdy předpověď hlásí dobré počasí. Může to trvat pár dní, ale nikdo negarantuje, že se vše během hodin náhle nezmění.

V táboře je přetlak a všichni vědí, že ten správný okamžik přijde jen jednou, dvakrát. Podle Radka Jaroše hrají významný faktor i peníze. Standardní expedice pro jednoho člověka na vrchol vyjde zhruba na milion korun. Proto panuje jak mezi lezci, tak mezi šerpy velký tlak na výkon. Šerpové vědí, že za úspěšné zdolání vrcholu dostanou významný finanční bonus.

To potvrdil i Martin Jáchym. Velmi důležité je, jaký „balíček“ si lezec zaplatí. Základní je jeden šerpa na jednoho klienta. Ale klient může mít i velmi luxusní servis třeba čtyři až šest šerpů, kteří „lezce“ nahoru prakticky vynesou a o všechno se postarají.

„Na vrchol jsme šli ve čtyřech (dva klienti + dva šerpové), ale není to psané. Někdo třeba ani šerpu neměl. Bylo jich minimum, ti, kteří to chtěli zkusit bez kyslíku. Někdo měl naopak šerpů víc. To je podle služeb, jaké si kdo zaplatí. Například nahoru přes ledopád Khumbu jsem šel sám (mezi BC a C1). Stejně tak z vrcholu a oba šerpové zůstali s mým kolegou Shrinim. Ale to bylo dané tím, že Shrini byl pomalejší a kvůli němu i oba šerpové byli pomalejší než já,“ vysvětlil pro Seznam Zprávy Martin Jáchym.

Radek Jaroš a další pak upozorňují, že i mezi agenturami a šerpy panují značné rozdíly. Někteří jsou velmi zkušení, někteří mladí a méně zkušení. I správný výběr agentury může být klíčový. Zjednodušeně čím lepší, tím dražší, ale nikdo nezaručí 100% bezpečný výsledek, protože do hry vstupují různé neznámé veličiny.

Jak vypadá cesta nahoru na vrchol? Na začátku sezony ji šerpové vyfixují až nahoru. Takže se po Everestu chodí podobně jako po nějaké via ferratě. Většinou nejde o extrémní terén a jen v několika úsecích se při sestupu musí slaňovat.

„Řekl bych, že po většině trasy vede jen jeden fix, dva jsou jen na těžších úsecích. Ale stačilo to, alespoň v té době, když jsem lezl nahoru já. Ty zácpy hodně ovlivní počasí a délka „okna“ pěkné předpovědi. Když bude předpověď jen na dva dny, tak se všichni nahrnou v jednu dobu a je problém. Když je předpověď třeba na 10 dní, tak se tam ti lidé rozprostřou a je to lepší,“ uvedl Martin Jáchym.

Příliš krátká „okna“ můžou způsobit zácpy a tím i vážné komplikace, protože se skupiny nemohou předcházet, všichni se zpomalují a tím riskují, že zůstanou ve vysokých nebezpečných zónách příliš dlouho.

„To jsou nebezpečné okamžiky. Až jednou do takové situace, a já to samozřejmě nikomu nepřeju, přijde nečekaná změna počasí, tak se může stát, že těch obětí bude mnohem víc, než dosud. Obávám se, že to je jen otázka času…,“ uvedl Radek Jaroš.

Kromě situací, kdy dochází zejména kvůli otoku plic a mozku k přímému ohrožení života, hrozí i omrzliny. „Ve výškách nad 8000 m se lezcům zpomaluje krevní oběh, mají často nedostatečný přísun tekutin, zahuštěnou krev, organizmus se soustředí na zajištění základních životních funkcí, snižuje se cirkulace krve do periferních oblastí, a proto se zejména prsty u nohou a rukou hůř prokrvují. K tomu nízké teploty. Já měl k tomu ještě vlhké a malé boty – bylo tam asi devět faktorů, proč mi omrzly prsty,“ vysvětlil Radek Jaroš, proč přišel o několik prstů na nohou.

Znalci zdůrazňují, že pro úspěch na Everestu jsou důležité: perfektní fyzická i technická (horolezecká) příprava, co nejlepší aklimatizace, zkušenosti a finance. Lezci musejí být připraveni to v nejlepším otočit a bezpečně se vrátit zpět. Mnoho nezkušených, ale často i zkušených lidí to však neudělá a raději riskuje. Vědí, že už nebudou mít čas výstup opakovat a přijdou o obrovské peníze.

Lezení v Nepálu a především na Everest představuje jeden z klíčových přísunů peněz do státní kasy. Nepálská vláda vydělává každou sezónu skoro čtyři miliony dolarů z licenčních poplatků od horolezců. Teď už to může být i víc. Za výstup na osmitisícový vrchol si účtuje 11 000 dolarů za osobu. Ekonomika Nepálu je prostě z velké části postavena na expedicích na Everest.

Paradoxně šerpům z toho jde do kapsy málo. I mezi nimi jsou rozdíly v příjmech. Jsou ti, kteří zdolávají vrchol a tací, kteří nosí pouze náklad. Zároveň vydělávají v závislosti na svých zkušenostech, jazykových dovednostech, na tom, jak velkou zátěž podstupují.

Šerpové na Everestu a dalších hlavních vrcholech živí celé vesnice. Je to velmi důležitý přísun financí. Nikdo v Nepálu tudíž nemá důvod omezovat počty horolezců, jsou z toho obrovské peníze.

Je to začarovaný kruh. Everest se dnes začíná stávat doménou těch méně zkušených lezců. Ti nejlepší míří jinam. Slavný český horolezec Marek Holeček má například úplně jiné cíle. Ve dvojici zdolává prvovýstupy nižších hor.

„Dnešní tábory pod osmitisícovkami fungují jako předsunuté městečko, kde internet, sprcha a diskotéka je standardem. Přitom za zády lidí nebo přímo před jejich očima se tyčí stovky vrcholů, které nabízejí klid hor a stejně silné, nebo často silnější zážitky. Mají ovšem jeden hendikep. Jejich jméno zůstává v propadlišti nezájmu veřejnosti. Když nějaký horolezec přijede s tím, že zdolal Gašerbrum III, tak kromě úzké skupiny znalců se dočká akorát poplácání po ramenou a otázky: Tak kdy už vyrazíš na nějakou tu osmu? Je to absurdní. Kopec je vysoký 7950 m, takže je jen o pár desítek metrů nižší než jeho slavnější bráška v blízkém sousedství Gašerbrum II s osmitisícovou gloriolou. Při tom Gašerbrum III je mnohem majestátnější na pohled, nabízí i hodnotnější výstup… A takových kopců jsou v Himálaji desítky – a to mluvím jen o horách od sedmi tisíc výše,“ řekl před časem Marek Holeček pro National Geographic.