Skoky na lyžích míří nahoru. „V Harrachově by se mělo závodit,“ říká Sakala

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Před dvěma lety skokanský úsek Svazu lyžařů vyměnil vedení. Kormidla se ujali nový předseda Vít Háček a sportovní ředitel Filip Sakala. Poslední jméno je asi publiku povědomé. Syn mistra světa v letech na lyžích Jaroslava Sakaly svého času také závodil, ale podobných úspěchů jako otec nedosáhl.

První rok ve funkci se povedl náramně: nestárnoucí Roman Koudelka pravidelně sbíral body ve Světovém poháru, dařilo se i dalším. Aktuální sezona dopadla o dost hůř. Co se stalo a co bude s českým skokem v olympijské sezoně, Filip Sakala vysvětlil ve velkém rozhovoru.

Co se v letošní sezoně událo Romanu Koudelkovi?

Je to těžké na hodnocení. Po velmi povedeném létě se Romanovi nepodařil vstup do sezony a pak už se to s ním vezlo. Obecně platí, že pokud se špatné období nezlomí do Nového roku, vleče se to až do konce. Sportovec ztratí sebevědomí a už si nevěří. Je ale důležité, že i když se Romanovi nedařilo, bojoval až do konce. Myslím si, že to je jeho největší přednost – je opravdový profesionál.

Ve svých rozhovorech Koudelka přiznává, že ani sám neví, co se pokazilo. Není na pováženou, když 35letý matador nedokáže pojmenovat příčinu svých nezdarů?

To není úplně o věku. Skoky na lyžích jsou vesměs o pocitech a psychickém nastavení. Bohužel, během celé sezony se Romanovi nepodařil žádný závodní skok, který by mu to ztracené sebevědomí vrátil. Mám takovou osobní zkušenost: čím méně se nad nezdary trápíš, tím je lépe. Koudelka je ale velmi přemýšlivý člověk a stále se v tom hloubá.

Nějaké náznaky z Koudelkových odpovědí přece jen prosakují. Mluví například o velkých očekáváních ze strany vedení a okolí. Nenaložili jste na něho příliš?

Po minulé sezoně, která byla pro český skok na všech úrovních hodně povedená, došlo z mé strany k několika chybám v komunikaci. Jsem přesvědčený, že máme skokany, kteří jsou schopni dojít hodně daleko. Ale rozhodně by tam měla být větší trpělivost a důvěra v nastavený systém. Často jsem deklaroval, že chceme vítězit, málokde bylo ale vysvětleno, co tím myslím. Pomalu se to začalo brát tak, že se mluví o vítězství ve Světovém poháru. Tak to ale není. Pro mě vítězství je, když sportovec třeba neuspěje, ale stejně se postaví na nohy a bojuje dál. Nebo pracuje nadoraz a dostává se na své biologické či psychologické maximum.

Loni v létě slovinský šéftrenér české reprezentace Gaj Trček přirovnal Koudelku k luxusnímu autu v garáži. Prý stačí jenom setřít z něj prach a napumpovat pneumatiky, a hned se rozjede naplno. Takže i tahle nadsázka se podílela na vytvoření psychologického tlaku?

Jsem přesvědčen, že Roman je jedno z nejlepších závodních aut, která existují ve světových skocích na lyžích. Ale jak už u těch silnějších sportovních vozů bývá, občas protočí kola, než se vůbec vystartuje. Protože jeho motor je velice výkonný a toho plynu při rozjezdu je zkrátka moc. Roman sám několikrát přiznal, že jeho největším problémem je hlava. Je to člověk, který dělá pro sport opravdu maximum. Snaží se, ale jeho úsilí je z mého pohledu občas až příliš velké. Nechci hodnotit celou situaci do detailu, ale nesmíme zapomínat: jde o člověka, který pětkrát vyhrál závody Světového poháru. Před dvěma lety byl mnohými odepsán, přesto několikrát skočil do TOP 10. Věřím, že Roman stále má dost kvality na to, aby takové výsledky zopakoval.

Vím, že Koudelka měl v zimě vážné problémy s lyžemi. Prozradíte, o co šlo?

Roman dostal od nás volnou ruku při výběru materiálu. Zvolené jimi lyže se v létě jevily velmi dobře, ale pak v úvodu zimy mu úplně nesedly. Na tak vysoké úrovni má každý detail velký význam. V průběhu sezony se tedy musela vyměnit značka lyží.

Koudelka nechtěl závodit na letním Grand Prix, stejně ale musel startovat v rakouském Hinzenbachu. Nebylo chybou ho do toho nutit?

Bylo to trochu jinak. Roman s Gajem Trčkem dostali povolení se připravovat na zimní sezonu tak, jak chtějí. Vůbec jsme je nenutili, aby jeli do Hinzenbachu, byla to jejich iniciativa. Roman tam skákal výborně, obsadil desáté místo. Byl to dobrý tah.

Jenomže do druhého kola nenastoupil, protože ucítil bolest v koleně.

Existovala předběžná domluva: v případě zdravotních problémů Roman může odstoupit. Osobně jsem jeho rozhodnutí kvitoval, protože se zachoval jako vyzrálý sportovec. Mladý dravec by do toho třeba šel i přes bolest, zvlášť když byla možnost být v první desítce. Roman ale věděl, že ho v zimě čekají důležitější závody.

Už jste se stihli osobně sejít a probrat ukončenou sezonu?

Roman má volno, teď není vhodná chvíle pro osobní jednání. Musí si odpočinout, aspoň na čas pustit skoky z hlavy.

Sám Koudelka čeká, s čím přijde vedení.

Mluvili jsme po telefonu, nastínili i něco do budoucna. Teď jde o to, jaký bude plán směrem do olympijské sezony. Také co budeme schopni mu poskytnout z hlediska přípravy a materiálního zabezpečení. Naším cílem je samozřejmě udělat pro Romana všechno, co bude potřebovat.

Jaký je další osud reprezentačních trenérů ze Slovinska? Je ve hře jejich odvolání?

Domluvili jsme se už v únoru, že asistent Jure Šinkovec pokračovat nebude. Smlouva s Gajem Trčkem vyprší na konci dubna. Teď se jedná, jestli ji prodloužit, nebo ne.

Jak to vidíte?

Nezlobte se, to zatím nemůžu komentovat. Až se rozhodneme, veřejnost se o tom dozví.

Jaké plány máte s Benediktem Holubem, který je dvojkou za Koudelkou? V letošní sezoně měl sbírat body v „druholigovém“ Kontinentálním poháru, ale nejlépe tam byl až 47.

Pro mě je radost sledovat Benyho. V dětství nebyl nejodvážnější, u skoků ho držela hlavně láska ke sportu. V průběhu let ale neuvěřitelně dospěl. Před rokem měl těžký pád, po kterém musel zase odbourávat strach i psychický blok. Je velmi pracovitý, jen potřeboval pro svůj vývoj víc času. Jeho strýcem je Jakub Janda, i z toho důvodu si Beny nakládal příliš velkou zodpovědnost. To mu, myslím, uškodilo také letos. Pro něho bude velmi důležitá příští sezona. Musí aplikovat všechny nové věci, které se naučil. Navíc bude olympiáda, a jsem přesvědčen, že Beny se jí zúčastní.

Nebylo chybou jmenovat šéftrenérem ženského týmu Dominika Ďurča, jenž nemá větší zkušenosti a dříve pracoval jako kondičák?

Máme tam ale velmi zkušeného asistenta Jaroslava Šimka, který 25 let pracoval s nejlepšími českými skokany. Jinak si za Dominikem Ďurčem plně stojím. Je to mladý trenér, ale má velkou kvalitu. Navíc je otevřený, chce se učit a touží po vítězstvích. Už v průběhu sezony přiznal, že došlo k určitým chybám v psychologické přípravě. Pro mě je to velmi důležité. Když lidé mají sebereflexi, spolupracovat s nimi je jednodušší. Pokud jsou schopni přiznat chybu, dokáží ji i napravit. Obecně jsme v Česku velmi citliví na emoce. Když se daří, všechno se zdá být zalité sluncem. Pak přijde slabší chvílka, a hned hledáme viníky. Já se snažím vnímat věci komplexně. Nesmíme podléhat náladám, musíme pracovat koncepčně.

Před rokem jste začali s vývojem lyžařského materiálu. Má to ale vůbec smysl, když takové velmoci jako Norsko ve velkém podvádějí s kombinézami? Sami přiznali, že si do nich našívali zpevňující proužky, které dodávaly výhodu při letu.

Mezinárodní lyžařská federace (FIS) zaujala po tom skandálu správné stanovisko. Závodníci byli dočasně suspendováni a pro členy týmu to platí do konce vyšetřování. Všichni si uvědomují, že takové kauzy likvidují skoky jako produkt. Jsem přesvědčen, že velké týmy teď už si nedovolí tolik, co dřív. Slabším státům, jako jsme my, to do budoucna pomůže. U nás má projekt v gesci Radek Žídek. Něco podobného v českých skocích dřív neexistovalo. Loni jsme na to získali nějaké finance, a chceme rozvíjet tu věc dál. Věřím, že to bude obrovská pomoc našemu týmu směrem k olympijským hrám.

Spolu s předsedou skokanského úseku Vítem Háčkem jste rozjeli několik důležitých projektů. Jedním z nich je rekonstrukce můstků v Harrachově. Čím plánujete začít?

Obřím můstkem s kritickým bodem HS 162. Už máme stavební povolení, 1. července by se mělo kopnout do země. Bude to zatím jediný můstek takové velikosti na světě. Unikát, mezistupínek mezi velkým a mamutím můstkem. Práce by neměly být extrémně drahé, pohybujeme se v relacích kolem 50 milionů korun. Jde vlastně o nejsnazší typ rekonstrukce: nepotřebujeme opravovat věž, ten můstek je přírodní. Všechno by se mělo stihnout do konce zimy, aby pak se tam už mohlo skákat. V sezoně 2026/27 by na můstku už mohly proběhnout závody Kontinentálního poháru. Pak už by zbývalo vrátit do Harrachova také Světový pohár.

Co rekonstrukce středních můstků?

To je nejzásadnější projekt. Bez opravy středních můstků český skok nemůže existovat. Zatím připravujeme projektovou dokumentaci. Bude to mnohem nákladnější, odhadem potřebujeme půl miliardy korun. Ale Krkonoše jsou pro výchovu mladých sportovců ideální. Jednak mají obrovskou tradici, nabízejí také dobré klimatické podmínky. Tady se dá skákat od prosince až do března.

Nějaké prostředky do Harrachova investovány už byly. Co se za ně pořídilo?

Třeba systém umělého zasněžování. Podařilo se také rekonstruovat lanovku. Na nedávném mistrovství České republiky jsme snad poprvé využili statistický přístroj Ewoxx. Měří rychlost a směr větru, a vypočítává větrné kompenzace. Je to velmi drahý systém, pronájem se pohybuje v rámcích statisíců za jednu akci. Ovšem jeho přínos je obrovský, pro regulérnost závodu by to měl být standard.

Před národním mistrovstvím proběhlo setkání skokanských legend, kde byli přítomní Jiří Parma, Pavel Ploc, František Jež a jiní bývalí šampioni. Neplánujete je zapojit do práce skokanského úseku?

Chceme co nejvíc natáhnout bývalé skokany do našeho sportu. Některé legendy už zapojené jsou. Například, Jiří Parma a Čestmír Kožíšek pracují jako techničtí delegáti, můj otec je trenérem mládežnického centra. Ale nejde jenom o konkrétní funkce. Pokud toužíme po dobrých výsledcích na mezinárodní úrovni, měli bychom vytvořit jednotnou komunitu a patřičnou skokanskou kulturu. Zdravé ovoce roste jen v dobrém mezilidském prostředí. Musíme zase navodit pocit, že Češi jsou skokanský národ. Být hrdí na svoji historii a vycházet z ní.

Vím, že se pro skokanský úsek dojednává příchod sponzora. Jak je to blízko?

Pomoc komerčních partnerů pro nás je zcela zásadní. Jiné reprezentace operují s mnohem většími rozpočty než my. Zatím probíhají jednání s potenciálními zájemci. Věřím, že všechno bude dotaženo do konce roku.

Váš otec, mistr světa v letech Jaroslav Sakala má pověst rebela, který se nikoho nebojí a nejde daleko pro ostrá slova. Máte stejnou povahu?

Jsem člověk, který se snaží říkat věci na rovinu, tak jak jsou. Tím spíš, že v naší dnešní situaci není na místě chodit kolem horké kaše. Vím, že někdy moje výroky jsou dost na hraně. Na druhou stranu věřím, že pravda řečená bez jakýchkoliv okolků se vždy vyplatí.

V dětství jste bral otce jako vzor, nebo spíš toužil vystoupit z jeho stínu?

Odkaz svého otce jsem nikdy nezavrhl. Nicméně od mládí jsem vždy chtěl být vnímán jako samostatná osoba. Jako Filip Sakala, ne jako syn Jaroslava. Ve sportovní rovině se mi to bohužel nepovedlo. I když jsem se svou kariérou celkem spokojený, dotáhl jsem to až na olympiádu. Svou osobnost se snažím stále budovat. Když jsem byl sportovec, staral jsem se jen sám o sebe. Teď jsem dva roky ve funkci, kde se starám o jiné. Jeden moudrý člověk mi nedávno řekl: „Pomníky si nestavíme sami. Staví je ti, co přijdou po nás.“ Toho se držím a dělám všechno pro to, aby po mně něco zbylo.

Neuškodilo vám v životě slavné jméno?

Když se s tím jménem narodíte, vnímáte ho jako svou součást. Nevím, jaké to je, když je vaším rodičem obyčejný člověk. Na jednu stranu prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, asi nebylo standardní. Protože pokud někdo je mistrem světa v letech na lyžích, nemůže být úplně normální. Musí jít za hranu, být dravec. Ale zase tlak toho jména nebyl takový, jak si lidé občas myslí. Proto jsem Filip Sakala, ne Jaroslav.

Narodil jste se dva roky poté, co se váš otec stal mistrem světa. Viděl jste záznamy těch jeho skoků často?

Když přemýšlím nad svou kariérou, tak tátovi hrozně závidím. Skákal v době, kdy to bylo opravdu nebezpečné. K této generaci musíme chovat velký respekt, byli to neskuteční borci. Tátovy skoky jsem opravdu viděl mnohokrát. Ne že bych se učil, spíš jsem obdivně pozoroval, jak krásně ten sport vypadal. Navíc táta se stal mistrem světa ve slovinské Planici. To místo v mém životě má speciální význam.

Srcovka, co?

Slovinsko je mi velmi blízko. Žil jsem v této zemi několik let, umím jazyk. Mám tam hodně známých, i díky tomu nynější reprezentační trenéry pocházejí ze Slovinska. Musím říct, že skokanská kultura tam je oproti nám velmi rozvinutá.

Mnozí pamatují vašeho tatínka především podle jeho bujaré kštice. Lákalo vás někdy mít podobný účes?

Jako puberťák jsem chtěl nosit dlouhé vlasy. Paradoxně byl to můj otec, kdo to zakázal. Zpětně jsem mu za to vděčný, dlouhé vlasy se mi nehodí. Nechávám si proto svůj standardní sestřih.

Postavu každopádně máte jinou, o dost vyšší. Neměl jste problém koordinovat pohyb ve vzduchu, když máte výšku 190 cm?

V klubu, kde jsem se skoky začínal, hodně dbali na gymnastickou průpravu. Navíc koordinační předpoklady jsem zdědil po tátovi, s tím problém nebyl. Spíš jsem měl tendenci k růstu svalů, což pro skokana na lyžích není ideální. Kvůli tomu jsem se celý svůj sportovní život pral s váhou. Mé biologické optimum je 90 kg, ale musel jsem ho výrazně stlačit dolu. Když jsem skákal, v závodní části sezony jsem vážil 69 až 72 kg.

Teď už si můžete pochutnat na dobrém jídle.

Najím se rád, ale sport mě naučil stravovat se zdravě. Přibral jsem, ale to jsou svaly, ne tuk.