Článek
Ty kopce či hory jsou úžasné, na třech z nich se může rozhodovat Tour, hlavní favorité tu mohou vítězit nebo tragicky ztrácet. Všechny vrcholy pak nabízejí fantastické výhledy do kraje.
Proslulé „Tkaničky“ Lacets de Montvernier (772 m) mají jen 3,4 km s průměrem 8,2 % a jedou se v rámci 11. etapy z Albertville na Col du Granon Serre Chevalier. Nejsou těžké, asi se na nich nebude rozhodovat, ale jsou spektakulární, s fantastickým výhledem na řeku Arc a údolí Maurienne.
Alpský velikán Galibier pojedou letos jezdci dokonce hned dvakrát. V již zmíněné 11. etapě a hned poté i v další etapě, avšak druhým směrem – z Brianconu na Alpe d'Huez. Je to neobyčejný kopec, který má první den 17,7 km a průměrné stoupání 6,9 % a druhý den dokonce 23 km s méně náročným průměrem 5,1 %.
Alpe d'Huez jsou tvrdé serpentiny s nejprudším kilometrovým úsekem 11,5 %. Tohle je jedno z nejnáročnějších a zároveň asi nejslavnějších stoupání francouzských Alp.
A konečně obávaný Hautacam v Pyrenejích, který se tyčí nad svatými Lourdami, má úctyhodných 13,6 km s průměrem 7,8 %. To hlavní ale je, že se jede až během 18. etapy, na závěr Tour.
Lacets de Montvernier
Tour de France vedla touto velkolepou trasou z údolí Arc do vesničky Montvernier poprvé v roce 2015. Na vrcholu stoupání 2. kategorie byl tehdy první Francouz Romain Bardet. O dva roky později po něm jako první vyjel nahoru další Francouz Pierre Rolland. Slavné „Tkaničky“, protože tak ty serpentiny skutečně vypadají, se stavěly šest let v letech 1928 až 1934, aby překonaly na krátkém úseku ohromný výškový rozdíl a konečně tak propojily silnicí údolí Arc s do té doby odříznutou vesnicí Montvernier.
Když se na tu neuvěřitelnou stavbu díváte od dálnice A43, vedoucí z Chambéry do Turína, skoro nevěříte svým očím. Spektakulární Lacets de Montvernier se totiž šplhají do toho nejpříkřejšího možného útesu. Sedmnáct „lacets“ neboli tkaniček tvoří úsek dlouhý 3,4 km s převýšením něco přes 300 metrů. Zatáčky se střídají přibližně každých 150 metrů a průměrný sklon stoupání je 8,2 %. Silnička je tak úzká a zatáčky tak ostré, že tam mají zákaz vjezdu větší auta. Krásný výhled na serpentiny je z útesu, kam je možné se dostat od kaple Notre-Dame-de-la-Balme nahoře na kopci kolem statku přes pole.
Col du Galibier
Málokterý „cyklokopec“ je tak těžký, tak dlouhý, tak vysoký a obklopený tak krásnými sceneriemi.
Serpentiny na Col du Galibier.
Galibier, přirozená hranice mezi severními a jižními Alpami, je s 59 serpentinami asi nejnavštěvovanějším alpským průsmykem. V roce 2011 tu vyhrál Andy Schleck. V roce 2017 zde vedl Primož Roglič, než pak vyhrál v Serre Chevalier. A v roce 2019 Nairo Quintana, který pak své snažení dotáhl k vítězství ve Valloire.
Krátce před vrcholem (na lautaretské straně) vzdává památník hold Henrimu Desgrangeovi, prvnímu řediteli Tour de France. V roce 1911 napsal v L'Auto k prvnímu průjezdu průsmykem: „Před tímto obrem nezbývá nic jiného než sundat si čapku a tiše salutovat.“
Galibier je totiž i zákeřný. Na začátku mírnější, čím blíž je však cyklista k vrcholu, tím víc se „utahuje“. Závěrečných sedm kilometrů má 8 % a víc, což je po předchozí porci stoupání slušný sklon. Naštěstí krásné scenerie hor člověka aspoň trochu rozptylují a usnadňují šlapání. Stejně tak atmosféra na trati. V každé druhé zatáčce tu už týden před závodem stojí obytná auta s fanoušky, kteří fandí každému hobíkovi, jenž tu projede.
Alpe d'Huez
Poprvé na tomto úchvatném prudkém kopci s 21 zatáčkami vyhrál v roce 1952 Fausto Coppi. Jenže jeho tehdejší famózní vítězství tu premiéru vlastně zkazilo. Ital totiž předvedl ve stoupání takovou lehkost a suverenitu, že si pořadatelé museli myslet, že obávaný výstup je až příliš snadný. A tak se tam Tour vrátila až v roce 1976.
Jedna z ostrých zatáček ve výjezdu na Alpe d'Huez.
V osadě La Garde v první části stoupání stojí v zatáčce vždycky houf obytňáků ověšených vlajkami několika zemí s hlasitou muzikou k tomu. Voní tu gril a osazenstvo na rozkládacích kempinkových židličkách usilovně povzbuzuje každého, kdo projede.
Protože tu později opakovaně vítězili Zoetemelk, Kuiper a Winnen, vysloužilo si tohle stoupání přezdívku „Hora Nizozemců“. Jenže pak tam zase zaúřadovali Italové – Gianni Bugno a poté Marco Pantani. Z Francouzů na Alpe d'Huez jako první zvítězil Bernard Hinault roku 1986. A pozor, v roce 2013, ke stému výročí Tour, se ten kopec jel hned dvakrát. Nahoře ve výšce přes 1 800 m je citelný chlad vykoupený úžasnými panoramaty s ledovci.
Hautacam
Hautacam je nejtěžší stoupání v pyrenejském Vallées des Gaves. Nenechte se zmást prvními sedmi kilometry, kdy na 1 000 m nepřekročíte 8,6 %.
Úchvatné výhledy z vrcholu Hautacamu v Pyrenejích.
Šetřete energii, protože ji budete potřebovat. Přijde kilometr č. 8 a zatmí se vám před očima, protože tady vás čeká průměr 11,3 %. Možná se někomu ani tenhle průměrný sklon na papíře nebude zdát hrozný, ale pozor, je to jen průměr, jsou tam kratší úseky, kdy je převýšení ještě mnohem horší.
I další kilometry jsou neúprosné a nohy to pocítí. Poslední tři kilometry budou možná méně strmé, ale budete už hodně unavení. Kdo dokáže zdolat Hautacam, nebude mít na žádné etapě Tour de France větší problém. Ale věřte, že takových moc nebude.
Co Hautacam postrádá na délce, to vynahrazuje strmými a neúprosnými rampami. Gradient se neustále mění, což znamená, že je těžké dostat se do plynulého rytmu. Jeden kilometr je 6 %, další se bude pohybovat nad 10 % a tak to pokračuje po celé stoupání. Zatímco v části stoupání je krátký sjezdový úsek, jsou tam i rampy s více než 15 %. A pozor, na rozdíl od Huez to ke konci není lehčí, ale pořád šplháte prudce vzhůru.
Jakmile jste ale na vrcholu, dostanete úžasný výhled na údolí Vallée du Lavedan a mnoho vesnic roztroušených po jeho délce.
