Ruští a běloruští sportovci mohou na OH do Paříže. Hrozí bojkot?

Rozhodnutí Mezinárodního olympijského výboru (MOV) není překvapivé. Jeho prezident Thomas Bach vyjádřil podporu účasti ruských a běloruských sportovců na OH už v únoru. „Dějiny ukážou, kdo dělá pro mír více. Ten, kdo se snaží o otevřenost a komunikaci, nebo ten, kdo chce izolovat a rozdělovat,“ řekl při té příležitosti.

MOV se od té doby vydal na velmi obtížnou misi, při které se snaží smířit na první pohled nesmiřitelné protiklady. Podporuje sankce proti Rusku a Bělorusku, vyjadřuje plnou solidaritu Ukrajině, trvá na zákazu reprezentací Ruska a Běloruska na OH. Zároveň ale trvá na tom, že „neutrální“ ruští a běloruští sportovci na hry mohou.

Co znamená ta „neutralita“? Už v únoru vyzvalo 30 zemí, včetně USA, Francie nebo Británie, aby MOV svoji představu upřesnil. Je vcelku jasné, že na hrách nebudou ruské a běloruské vlajky, nebudou se hrát hymny, nebudou tu národní reprezentace. Ale co dál charakterizuje „neutrálního“ sportovce?

Začala místy absurdní diskuze, na jejímž začátku hrozilo až 40 zemí bojkotem her v Paříži.

„Rusko zabíjí a terorizuje a představitelé tohoto teroristického státu nemají svoje místo v olympijské soutěži. A nemůže se to schovat pod předstíranou neutralitu bílé vlajky, protože Rusko je teď zemí, která všechno barví krví. Dokonce i tu bílou vlajku,“ reagoval v únoru ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj.

Jenže Thomas Bach a MOV to vidí jinak, podle nich se nesmí uplatňovat princip kolektivní viny. To by bylo porušení Olympijské charty. A porušením Olympijské charty by byl i bojkot her. Ukrajině, která k bojkotu vyzývala, a všem ostatním zemím, které by na něj přistoupily, hrozí sankce.

Olympijské výbory jsou tu od toho, aby zajistily sportovcům podmínky pro přípravu a účast na OH. Nejsou tu od toho, aby hry bojkotovaly. Taková je oficiální olympijská představa o oddělení sportu a politiky.

A tak se v souladu s Olympijskou chartou vede celosvětová diskuze o tom, co je to „neutralita“ sportovců ze zemí, které vedou nebo podporují agresivní válku. Politici a sportovní funkcionáři se vcelku shodnou na tom, že „neutrální“ sportovci by neměli být členy armádních a policejních oddílů. A že by neměli podporovat válku.

Ale kdo bude tu „neutralitu“ kontrolovat, když na kvalifikační závody vyrazí jako členové nově vytvořeného federálního sportovního klubu? A jak moc musí „nepodporovat válku“? V tomto ohledu byl logický návrh radikálního kritika kompromisního postoje MOV, bývalého českého hokejisty Dominika Haška. Hašek odmítá účast Rusů a Bělorusů na OH pod neutrální vlajkou. Tvrdí, že by mělo jít o „uprchlický tým“.

Ano, pokud je někdo důsledným kritikem války, nemůže se vrátit do Ruska, aniž by riskoval dlouholetý žalář. Ale pokud někdo normálně žije a sportuje v Rusku? Je opravdu „neutrální“?

Český olympijský výbor (ČOV) se od začátku diskuzí postavil zásadně proti myšlence bojkotu her. Přesně v duchu Olympijské charty – jsme tu pro sportovce, nemáme právo zpochybňovat možný vrchol jejich kariéry, výsledek mnohaleté práce.

Zároveň je proti účasti ruských a běloruských sportovců na hrách v Paříži. Potvrdil to i v aktuálním prohlášení: „Nesouhlasíme s jakoukoli formou účasti Ruska a Běloruska v kvalifikacích na olympijské hry nebo na hrách samotných po dobu trvání válečného konfliktu na Ukrajině.“ Na první pohled to prohlášení vypadá jednoznačně a radikálně, ale abychom se dobrali jeho významu, musíme se vrátit ke stanovisku, které výbor vydal v červnu. V něm totiž připouští účast jednotlivých sportovců z Ruska a Běloruska na pařížské olympiádě.

Formulace „nesouhlasíme s účastí Ruska a Běloruska“ je tedy lehce matoucí a zavádějící. S tou totiž nesouhlasí ani Thomas Bach a MOV. Neříká se tady nic nového. Ve stanovisku z června ČOV požaduje, aby se nemohli her účastnit členové policejních a vojenských klubů. A navíc aby sportovci museli podepsat „čestné prohlášení o jednoznačném nesouhlasu s agresí proti svrchovanosti a územní celistvosti členského státu OSN“.

ČOV navrhuje tuto formulaci: „V souladu s cílem vytvořit mírovou společnost, obsaženém ve druhém základním principu olympismu Olympijské charty, prohlašuji, že se nepodílím na jakémkoli aktu agrese proti suverenitě a územní celistvosti členského státu OSN ze strany jiné země, ani ho nepodporuji, neomlouvám a neschvaluji.“

A jsme zpátky u otázky, jak moc je toto výraz „neutrality“, jak moc je to „jednoznačný nesouhlas“. Vždyť Putin tu válku nepovažuje za agresi. A pokud bude chtít, aby mu sportovci dělali v Paříži reklamu, jistě je takový papír nechá podepsat.

Organizátoři pařížské olympiády vzali páteční stanovisko MOV na vědomí. A dodali: „Odpovědností Paříže 2024 je hostit sportovce, kteří se kvalifikovali na hry, za nejlepších možných podmínek bez ohledu na jejich národnost.“

Další z řady těch, kdo pouze dělají svoji práci. A to v souladu s Olympijskou chartou.

MOV nepřipustí, aby byli sportovci diskriminování a byl proti nim uplatněn princip kolektivní viny. Zároveň zajišťuje fair play tím, že za bojkot her hrozí sankcemi.

Jednotlivé národní olympijské výbory jsou tu pro sportovce a nemají právo jim bránit v účasti na hrách.

A na hry se dostanou ti sportovci, kteří dobře dělají svoji práci.

Organizátoři z Paříže uhostí, jak nejlépe budou moci a umět, kohokoli, koho k nim MOV pošle. K jejich práci nepatří si vybírat nebo o tom přemýšlet.

Tak se zdá, že jediný, kdo selhal, je bývalý vynikající atlet Sebastien Coe, který je nyní šéfem Světové atletiky (dříve Mezinárodní asociace atletických federací). Coe a jeho organizace trvají na tom, že žádné ruské a běloruské sportovce do kvalifikačních závodů pro olympiádu nepustí.

Asi by měl Thomas Bach pro pařížské hry zrušit atletiku jako diskriminační sport. Ale pravděpodobně si netroufne.

Přes mnohdy silná slova ukrajinských a části západních politiků a sportovních funkcionářů se nezdá příliš pravděpodobné, že by pařížským hrám hrozil nějaký rozsáhlý bojkot. Bojkot olympiády byl ostatně zatím velmi vzácný. Samozřejmě tu byly dvě výjimky. „Západní“ bojkot moskevských her v roce 1980, kvůli sovětské válce v Afghánistánu. A „východní“ odveta o čtyři roky později na hrách v Los Angeles.

Hry v roce 1956 bojkotovalo osm zemí. Část kvůli suezské krizi, část kvůli sovětské invazi do Maďarska. Hry v Montrealu v roce 1976 bojkotovalo 28 afrických zemí a jedna země z Jižní Ameriky, kvůli účasti Nového Zélandu. Jeho ragbyový tým se před olympiádou vydal na turné po Jihoafrické republice.

Zajímavé je, že olympiádu v Berlíně v roce 1936 bojkotovalo pouze Irsko, a to kvůli neshodám ohledně pohledu na sportovce ze Severního Irska. Jinak přijeli všichni. Zřejmě jim nevadilo, že v zemi už platily norimberské zákony, že Německo nesměli reprezentovat Židé nebo že z ulic byli odvlečeni všichni Romové, aby nekazili dojem.

Tehdejší šéf MOV Every Brundage řekl: „To, že Německo nenominovalo žádného židovského sportovce, neznamená, že jsou Židé diskriminováni. Pochybuji, že během čtyřicetileté olympijské historie bylo mezi reprezentanty všech zemí více než jedno procento Židů.“

Hitler využil olympiádu k mohutné propagaci nacistického režimu. Za uctivého přihlížení mezinárodního společenství, které nechtělo tahat sport do politiky. Nějaká podobnost s dneškem?

Dominik Hašek ji vidí: „Pustit ruské sportovce na olympiádu je reklama na ruskou válku a ruské zločiny. Jedná se prostě o životy lidí. Je to, jako bychom poslali Rusku tisíce tanků a letadel, v tomto případě jim věnujeme na tu válku reklamu. Mimochodem, dobrá reklama zvýší prodej řekněme o 10 procent. Mnozí ruští sportovci jsou snad jediná, ale velmi dobrá reklama pro ruské zájmy. Jejich vystupování v soutěžích zvedne počet obětí minimálně o těch 10 procent.“