Unikátní fotky. Když si Antonín Kinský ještě nebyl jistý, že bude brankář

Usměvavý čtyřicátník Václav Nechvíla s bandáží na holeni opatrně našlapuje po náledí před stadionem fotbalového klubu Tempo Praha. „Ááále,“ prohrábne si dlouhé vlasy, „zkoušel jsem na tréninku nůžky. Blbej nápad,“ vysvětluje zranění oblíbený trenér přípravek.

Více než dvacet let dělá také správce hřiště, neboť kvůli jiným zraněním to na divizi, kam klub na velkém sídlišti Lhotka slavně postoupil loni, už není.

Hned za dveřmi v útrobách stadionku začne šoupat s dřevěnou skříní, na které se válí propocené brankářské rukavice. „Vidíte tu fotku?“ Pohneme regály a vidíme. „Tak na ní je také Toník.“

Šest capartů na snímku křepčí s otevřenou pusou jako lvi a zdviženýma rukama, jež by mohly obejmout i paneláky kolem. Tolik emocí jim dává fotbal. Jen jeden blonďáček nejásá, má zakaboněný výraz. Antonín Kinský. „Tonda asi nedal výjimečně gól, tak mu je to líto,“ popisuje dlouho skrytou fotografii na zdi Nechvíla.

Že Tonda, nedávná brankářská posila za 16 milionů eur Tottenhamu Hotspur, klubu z Premier League, nedal gól, se vážně nestávalo často.

Vystoupáme do patra, ve vipce zkrášlené černobílými obrazy legend Tempa listuje starými ročenkami na kvalitním tiskařském papíru místopředseda klubu Libor Koubek. Pracuje v ligové Bohemce a v Tempu je jedním ze čtyř srdcařů, co klub nastartovali na přelomu milénia, když mu hrozil úpadek. „Podívejte,“ zastaví se prstem u jména Kinský, ročník 2003. „Mladší přípravka A, kategorie U9, jedenáct zápasů, 83 gólů.“

Slušné na gólmana, pomyslím si.

„Další rok: 20 zápasů, 65 gólů.“

V Tempu to dělají pouze výjimečně, ale jelikož Kinský vyčníval nejen postavou, hned začal o kategorii výš. Když v zápase proti Měcholupům kopali žáci v poslední minutě přímý kop, Antonín vyběhl z brány a střelou přes zeď skóroval. „Všichni na něj pak naskákali, hezký moment,“ usměje se Nechvíla. „On je celoživotní klikař.“

Koubek přikývne: „Přitahuje štěstí, jde mu totiž naproti.“

Až do kategorie U13 nastupoval jako ofenzivní střední záložník. Avšak zároveň s ním táta Antonín Kinský starší, někdejší fotbalový reprezentant, dělal brankářské tréninky. Plán rodinného projektu byl předem daný a jasný: Osvojit si dokonale techniku, kontrolu míče, prostorové vnímání, neboť takoví brankáři budou za deset let ještě žádanější.

Kinský senior to věděl už tehdy. Ostatně i proto si vybral pro začátky synovy kariéry Tempo Praha, pak Bohemians, Duklu. „Bydlí za Jesenicí, spádovost je sem,“ vypráví Koubek. „Nechtěl dát kluka do Sparty nebo do Slavie z jednoho prostého důvodu - potřeboval, aby na něj šlo hodně střel.“

Kinský synovi opakoval: „Klidně udělej chybu, třeba i kličku, ale snaž se o rozehrávku.“

Sám začal v klubu trénovat mladé brankáře a kluka si brával s sebou. „Dával mu základy brankářství, ale nechal ho hrát v poli,“ líčí Nechvíla.

Ve skupině měl i Matyáše Vágnera, vrstevníka svého syna. Ano, toho gólmana, jenž v osmnácti střídal na Rangers po brutálním faulu rabiáta Roofea zraněného slávistu Ondřeje Koláře. Nyní působí v Hradci Králové. „Kinský tady vychoval dva profíky, to je krásné,“ hřeje Koubka.

Až v kategorii U13, tedy v poslední, kdy děti hrají na poloviční rozměry hřiště, začal Toník v Tempu chytat. Marně Nechvíla nabádal jeho tátu, ať kluk ještě zůstane v poli. „Šlo mu to tam báječně. Obehrál pět hráčů a dal gól. Super frajer.“

Leč odpověď byla rázná: „Ne, bude brankář.“

„Extrémně svého tátu poslouchá, co mu řekl, to bylo svaté,“ podotýká Nechvíla.

I predikce měření, které Kinský synovi udělal, potvrdily, že bude mít v dospělosti potřebnou výšku. Po tátovi i po mámě. Pokračovalo se podle rodinného plánu.

Sejdeme zpátky dolů do staré budovy stadionu, jež potřebuje rekonstrukci. Vedle sebe jsou malé šatny. „Tady Toník začínal,“ zachramotí Koubek svazkem klíčů. Dvě lavice po stranách, nad nimi věšáky, uprostřed okno s mřížemi, pod nim radiátor. „Je to tu prťavé,“ prohodí Nechvíla.

Prťavé to bylo po letech i Kinskému. V kategorii U15 odešel do Bohemky. „I to si rozhodl Tonda starší,“ zdůrazní Koubek, že v tom jako klokan nemá prsty. „Dávali jsme mu volnost, nepřišel na trénink, protože byl dělat speciální cvičení s brankáři. Byli jsme vlastně překvapení, že tady vydržel tak dlouho.“

Vztahy však přetrvaly. „Chodí si sem kopat, já mu říkám, že na trávu nemůže, jsem správce,“ směje se Nechvíla. „Před měsícem přišel táta se podívat na zápas Tempa a donesl spoustu věcí po Tondovi dětem. Nic za to nechtěl. Víte, oni Tempem žili, chodili i na naše plesy. Tancoval jsem s jeho manželkou, byli součástí komunity.“

Když měl minulý týden Kinský ostrý debut za Tottenham proti Liverpoolu, sešlo se vedení Tempa v hospůdce u televize. A riskantní sebevědomá rozehrávka jejich odchovance je zase bavila. „Viděl jste, jak si balon kopl do vzduchu před napadajícím hráčem a sebral ho rukama? Prostě klikař,“ culí se Koubek.

Ze systému UEFA solidarity payment dorazí do pokladny Tempa za přestup odchovance asi tři miliony korun. „Zastavují mě lidé, jestli jsme už miliardáři. Spočítali jsme to, vychází to na tři miliony. To je v našem rozpočtu příjemné, ale ne zásadní,“ říká Koubek.

V divizi je povinná tribuna, která by měla vzniknout a nejspíš ponese jméno šikovného odchovance. „Je to pro nás veliká sláva. Moc klubů v republice nebude, kteří mají odchovance v Premier League. Dojalo nás to,“ líčí Koubek, jehož emoce ještě umocňuje fakt, že je dlouholetým tottenhamským fanouškem. „Pro mě je to úplně speciální. Ale Tondovi v Premier League fandí i sparťani. Je dobré, že z české ligy dokáže hráč odejít za takové peníze do takové soutěže.“

Tottenham už na vlastní oči viděl, teď má Libor Koubek o pořádný důvod víc, proč na Ostrovy vyrazit znovu. „Chceme se tam podívat, ale je to těžké, o víkendu jsme tady na fotbale.“

Tempo je srdcovka. Koubek zmiňuje další odchovance, kteří mají před sebou profesionální kariéru. Kromě brankářů Kinského a Vágnera také Martina Vitíka ve Spartě, Matěje Koubka z Hradce Králové, dvojici Daniela Michla s Petrem Hodoušem v béčku Sparty, útočníka Adama Vlasáka v Líšni.

A pak přidá Nechvíla jméno největšího klenotu klubu ze Lhotky: „Kryštof Čížek, největší talent, co jsem kdy tady za 20 let viděl. Jestli nebude v Realu Madrid, budu zklamaný. On byl úplně jinde.“

Koubek souhlasí: „Generační talent.“

Nyní se ho snaží rozvinout v devatenáctce německého Hoffenheimu.

Před šesti lety se Tempo stalo partnerským klubem Sparty Praha. „Na tom ale nestojíme, je to spíš image. Jsme naprosto soběstační. Máme kvalitní tým vzdělaných trenérů,“ hlásí Koubek. „Sparta má naše děti pod kontrolou, my tam můžeme hráče posílat na stáže za odměnu.“

Avšak hlavním úkolem zapálených lidí v Tempu není výchova profíků, nýbrž sportování mládeže. „O to nám jde,“ zdůrazní Nechvíla. „Aby děti byly na vzduchu, neseděly doma v paneláku u tabletu, hýbaly se a měly radost.“

Projdeme chodbami a jsme v nafukovačce, kde hráči posilují i v zimě. To udělá dojem. Nejen v divizi, tedy čtvrté nejvyšší soutěži. „Stropem pro nás je třetí liga. Peníze tady neprojídáme, ale investujeme zpátky do klubu,“ poznamená Nechvíla.

„Ale potřebujeme dobudovat stadion. Áčko v divizi je složené z 80 procent odchovanců a spousta z nich trénuje děti. Na to jsme nejvíc pyšní. Nejdeme žoldáckou cestou,“ doplňuje Koubek. Přeje si dostavět stadion do tří let, kdy bude mít Tempo stoleté výročí.

„Klub byl přitom před rozpadem,“ vrací se o 22 let zpátky, kdy měli jedno z posledních škvárových hřišť v Praze a v přípravkách osm dětí.

Bývalým hráčům A týmu se to však nelíbilo, kapitán Jiří Trunečka, dnes i předseda klubu, vstoupil do výboru a Koubka přemluvil, ať se do toho pustí spolu. „Celý klub jsme v partě čtyř lidí přenastavili. Z nuly, kdy tady nebyli trenéři ani děti, se dostal tam, kde je,“ vykládá hrdě. „Dnes hrajeme vysoké soutěže v mládeži, spolupracujeme se školami, dětí máme, že nevíme, co s nimi.“

Přesněji - kam s nimi. Tempo si vybudovalo díky dobré práci trenérů pověst, rodiče sem přivádí děti nejen z velkého sídliště, ale dojíždí i z okolí za Prahou. Jenže kromě jedné travnaté plochy a hřiště s umělým povrchem zoufale chybí klubu prostory. „Máme pomalu nejvíc dětí v republice a nemáme je kde trénovat,“ povzdechne si Nechvíla.

„Trpí pak kvalita hřiště, je přetížené. Domluvili jsem se s jedním pražským klubem, který mládež nemá, že budeme trénovat u něj, je to patnáct minut autem,“ je Koubek rád za nouzové řešení svízelné situace.

Nabízí se přitom pohodlnější varianta. Vedle stadionu sídlí policejní akademie, jež disponuje travnatým hřištěm a dříve tam mohla mládež Tempa trénovat. „Jeden čas jsme se o to hřiště starali. Ale jednou jsme nezavřeli bránu, rektor se naštval a vyhodili nás,“ mrzí Koubka. „V podstatě tam leží ladem a děti nemají kde trénovat. Žádáme je, prosíme, i přes ministra Rakušana, nikdo ale s rektorem nehnul, prý ohrožujeme bezpečnost státu, že vzadu sídlí část BISky.“