Rallye Dakar: dramatických 44 let na čtyřech kontinentech

První ročník dakarské rallye odstartoval v roce 1978, ale všechno to vlastně začalo už dříve, v roce 1975. Motocyklový závodník Thierry Sabine se tehdy při dálkovém závodu Abidžan–Nice ztratil a tři dny bloudil saharskou pouští Ténéré. Šílený zážitek ho inspiroval zorganizovat opravdu pořádný a velký pouštní závod napříč Afrikou.

Šlo to rychle. Francouzský dobrodruh založil Thierry Sabine Organisation a už 26. prosince 1978 odstartoval pod jejím vedením v Paříži první ročník závodu. Trasa vedla z pařížského Champs-Élysées do Dakaru, hlavního města Senegalu. Na start se tehdy postavilo 182 vozidel včetně motocyklů, ale do cíle po 10 000 kilometrech strastiplné pouti jich dojelo jen 74. Prvním vítězem se stal Francouz Cyril Neveu na motorce Yamaha.

Popularita závodu rychle rostla, v roce 1980 startovalo 216 vozidel, o rok později 291. To už byly na startu i celebrity: Thierry de Montcorgé se svým Rolls-Roycem Corniche nebo pilot formule 1 Jacky Ickx s hercem Claudem Brasseurem v Citroënu CX, kteří Dakar hned ovládli.

Prakticky od začátku byla dakarská rallye přehlídkou úžasných automobilů – i motockylů –, od takřka sériových vozů až po různě upravené prototypy. O vozech Rolls Royce nebo Citroën už byla řeč, ale brzy se v závodě proslavily i značky Mitsubishi, Porsche nebo v motocyklech hlavně BMW.

Od roku 1987 navíc do závodu ostře vstoupily tovární týmy, které nasadily tu nejlepší možnou techniku. Začal to Peugeot (po něm následoval Citroën) a hned ten ročník zvítězil s šampionem World Rally, Finem Ari Vatanenem. Za rok ho vystřídal další rychlý Fin – Juha Kankkunen.

V devadesátých letech začal zájem o závod klesat. Kvůli zatraktivnění soutěže proto organizátoři zavedli ročník 1992 až do Kapského Města na nejjižnější cíp Afriky. Poprvé byla využita také technologie GPS. Vyhrál tehdy Francouz Hubert Auriol a po předchozím vítězství v motocyklech se stal prvním jezdcem, který zvítězil v Dakaru na dvou i na čtyřech kolech.

Inovace bohužel nepomáhaly, o rok později se na start postavilo už jen 153 soutěžících, tedy pouhá čtvrtina počtu, který závodil v roce 1988. Organizátoři změnili cíl z Champs-Élysées na nejvýchodnější výspu Paříže v Disneylandu a prováděli i další zásadní změny v trati. V posledních afrických ročnících vedla trasa přes Maroko, Západní Saharu a pouště a polopouště Mauritánie. Etapy skrze mauritánský Atar a písečné duny a kaňony v tamním Adraru patřily k nejdramatičtějším.

V letech 1995 a 1996 začínala rallye ve španělské Granadě, 1997 se pak prvně odehrála pouze v Africe na trase Dakar – Agadez (Niger) – Dakar. Poprvé také nezvítězil Evropan, ale Japonec Kendžiro Šinozuka na Mitsubishi. Byl to i konec dosavadní nadvlády Citroënu. Další rok se celý cirkus vrátil ke klasické trati Paříž–Dakar a opět zvítězilo Mitsubishi, tentokrát s dakarským veteránem, Francouzem Jeanem-Pierrem Fontenayem.

2000 byl cíl Dakaru v Káhiře a za rok nato –naposledy na klasické trase Paříž–Dakar – stanula v cíli poprvé žena, Němka Jutta Kleinschmidtová. Pak přišel start v severofrancouzském Arrasu, o rok později v Marseille a cíl byl v egyptském letovisku Šarm aš-Šajch na břehu Rudého moře.

Počet účastníků začal znovu narůstat, až v roce 2006 jelo rekordních 688 jezdců. Vedle Nissanu a Mitsubishi kralovaly startovnímu poli i vozy VW. Byla to však zároveň labutí píseň afrického kontinentu kvůli nestabilní bezpečnostní situaci. Ročník 2008 musel být dokonce zcela zrušen kvůli předchozím teroristickým útokům v Mauritánii, při nichž byli zabiti francouzští turisté.

Soutěž byla proto od roku 2009 přesunuta o nějakých 7 000 km vzdušnou čarou na jihozápad do Jižní Ameriky. K Argentině a Chile v roce 2012 přibylo ještě Peru. První ročníky se odehrály ve znamení vozů VW, které dominovaly po odstoupení Mitsubishi, a 2011 zvítězil poprvé skvělý řidič a zároveň olympijský sportovní střelec, Katařan Násir al-Attíja.

Po VW přišla několikaletá éra továrních značek Mini a Peugeot. Posledním vítězem po „dakarském“ desetiletí v Jižní Americe se pak stal znovu Násir al-Attíja, tentokrát s vozem Toyota Hilux.

Od roku 2020 se celý „dakarský“ cirkus přesunul do Saúdské Arábie. Letos je to potřetí a hlavním dějištěm se stává obrovská poušť Rub al-Chálí (Pustá končina), která je velká jako Francie. Znamená to návrat k závodění v písečných dunách, kde se odehrávají hned tři celé etapy. Trať měří 8 400 km, z toho celou polovinu budou tvořit rychlostní zkoušky.

Zároveň se však letošní Dakar odehrává ve znamení nástupu ekologie a brzkého zániku spalovacích motorů. Premiéru má speciální kategorie T1-E pro elektrické prototypy. Už v roce 2030 by se pak na start měla postavit pouze nízkoemisní vozidla.

Bude to ještě ten starý Dakar? ptají se mnozí.

Pro mnoho Čechů je synonymem Dakaru jméno jednoho z nejúspěšnějších jezdců historie v kategorii kamionů, nedávno zesnulého Karla Lopraise.

Muž přezdívaný „Monsieur Dakar“ závodil od poloviny osmdesátých let až do začátku třetího tisíciletí. Ve své Tatře 815 šestkrát vyhrál, čtyřikrát byl druhý a jednou třetí.

A i letos má slavný řidič české následovníky, je jich víc než 40. V nedávno vzniklé kategorii Classic se představuje hned osm českých posádek. Ve startovním poli nechybí Martin Prokop v automobilech nebo Martin Macík s Alešem Lopraisem, synem zesnulého Karla, mezi kamiony.