Propad biatlonu? Fanoušci si zvykli na medaile, ale sílu máme, říká Šlesingr

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jako technický koordinátor biatlonového svazu řeší kupu administrativy. „Zejména se starám o to, aby tým měl jak cestovat, kde bydlet, abychom měli správně veškeré přihlášky na závody, povolení na vysílačky, na zbraně,“ líčí někdejší reprezentant Michal Šlesingr.

Závodní adrenalin čtyřnásobnému olympionikovi po čtyřicítce občas chybí. Možná i proto se na překvapivý stříbrný závod české štafety na mistrovství světa v Lenzerheide díval dvakrát: „Krásná podívaná. Celý závod byl zajímavý, děly se neuvěřitelné věci.“

Šlesingrovi připomněly jeho deset let staré zlato ve smíšených štafetách ze šampionátu v Kontiolahti. V rozhovoru pro Seznam Zprávy vypráví také o odcházejících legendách biatlonu, bratrech Johannesovi a Tarjeiovi Bø, blížící se olympiádě a české cestě.

Jakou nejzajímavější věc byste ze stříbrného závodu české štafety vypíchl?

Nejlepší byl Bimbův finiš.

Bimbo alias Michal Krčmář.

Když vyjížděl ze stojky, trošku mě vystrašil. Za sebou měl deset sekund Johannese Bø a Seba Samuelssona. A před sebou Němce o 20 sekund, což je strašně moc. Vůbec jsem nečekal, že by ho mohl předjet. A mít za sebou dva takové koně, kteří vás mají na dohled, je těžké. Tuhle situaci jsem mu vůbec nezáviděl, věděl jsem, že tam bude umírat. Jeho finiš byl fantastický. Po střelbě jsem se bál, myslel jsem, že těžko dopadne i ten bronz. Ale na dalším mezičase, když ještě přidal sekundu před Johannesem, jsem poznal, že mu ruply saze a jede.

Tak jste si to pustil ještě jednou.

Tenhle závod mě hrozně bavil.

Avšak vaše zlato ze smíšené štafety před deseti lety v Kontiolahti netrumfl.

Vzpomněl jsem si na to, ale v mojí minulosti se úplně nešťourám.

Zkuste se v ní trošku pošťourat, prosím.

Dobře no, pojďme se pošťourat. Pamatuji si, že celkově v Kontiolahti jsem měl skvělou běžeckou fazonu. Na trati mi to poměrně létalo, ale vždycky jsem si tak o ránu odpráskl medaili. Ze štafety si vybavuji radost v cíli, to, jak jsme po sobě skákali, než průběh na trati.

Emoce přebíjí trofeje?

Jasně.

V Kontiolahti vám dobře jely lyže a také kondičně jste se cítil nadupaný?

Lyže nám jezdily dobře celý ten šampionát. Mně osobně se tam sešla pěkně i forma.

Bavila vás štafeta víc než individuální disciplíny?

Jo, štafeta jsou čtyři lidi, čtyři úseky, dít se může cokoli. Je to společné úsilí, společná radost. Ta bitva trvá déle než kterýkoli jiný závod. Hodina a čtvrt dramatu. Vytrvalostní má asi 50 minut. Štafeta je zajímavější závod, když se daří. Štafet se nejede tolik.

Český biatlon čekal na podobný úspěch. Je stříbro štafety vzpruhou?

Určitě. Měli jsme teďka za sebou čekání. Každý takový výsledek hrozně potěší, namotivuje. Ukáže, že dokážeme o medaile jet. A navíc tady to bylo dobré v tom, že to nebylo úplně očekávané. Chybí nám Markéta Davidová, která se dává do pořádku, nebyla to nejsilnější sestava, kterou bychom se dokázali představit. Ale všichni členové odvedli takový výkon, že to takhle klaplo. I servis fantasticky pomohl. Sedlo si to krásně. Někdy na tyhle velké výsledky je potřeba i trocha toho štěstíčka.

Jak vnímáte pokles výkonnosti v posledních letech? Fanoušci si zvykli na hody, ale není to do jisté míry přirozené? Česko není velmoc jako Norové nebo Francouzi.

Je to, jak říkáte – fanoušci si zvykli, že byly doby, kdy se medaile vozily pravidelně. Nekoukám se na to jako na propad výkonnosti. Biatlon se celkově někam posouvá. Do špičky dokážou zasahovat státy, které jsme tam kdysi nečekali. Je to hrozně nadupané. Není brnkačka držet s tím krok. Někdy se sejdou silné ročníky, pak je odměna. Jsem letos u vytržení z toho, co předvádí Víťa Hornig. Nečekal jsem, že se dokáže vyšplhat až na takovou úroveň. Měl jsem pocit, že po předchozích letech už stagnuje a narazil na limity, ale podařilo se mu ještě posunout, zlepšit. To je super. Tým ukazuje, že tam určitá síla je a že dokážou v některých závodech hodně potrápit.

Práce s mládeží funguje dobře?

Úplně to nedokážu ze své pozice hodnotit. Na mládež nejsem kovaný, dětí je ale relativně dost. Samozřejmě nikdy se nebudeme moct porovnávat se státy, jako je Norsko. Mají výhodu, že mohou v roce lyžovat o měsíce déle. To je veliký benefit. V Norsku je lyžování národní sport, lyžuje tam úplně každý. Základnu mají ohromně širokou, mají z čeho vybírat. Konkurence i v národních soutěžích je vysoká, sportovci mají obrovskou motivaci. V tomhle jsou nedostižitelní. Francie má zase výhodu výšky hor. Jsou určité hendikepy, které naše zemička holt přináší, ale bojují s tím docela úspěšně.

U reprezentace se změnili servisáci i trenéři. Muže vede Ondřej Moravec, váš dlouholetý parťák. Přenáší na tým svou vyklidněnou povahu?

U Ondry je hlavně důležité, že kluci ho respektují a jdou za ním. Vědí, že něco dokázal. A on ví, jakým způsobem to dokázal. Takže věří, že jim dokáže poradit, že to není člověk, co zná teorii, ale sám se na té úrovni nepohyboval. To je jeho devíza.

Která převyšuje to, že nemá trenérské zkušenosti?

Jo. Perfektní složení tréninku mají jiní lidi v týmu v malíku. On tomu dává druhou rovinu.

Bratři Johannes a Tarjei Bø, kteří dominovali biatlonu více než dekádu, oznámili, že po sezoně ukončí kariéry. Jejich odchod znamená velkou ztrátu pro norský i světový biatlon. Johannes má teprve 31 let a mohl vládnout dál. Překvapil vás?

Překvapil. Většinou je to tak, že olympiády jsou milníky, pro které to sportovci táhnou a většinou končí po olympiádě. Ale je to člověk, který už těch medailí posbíral tolik, že možnost další olympijské medaile je pro něj už jen kus železa do šuplíku. Není to pro něj asi tak důležité jako to, co mu v životě schází – být se svou rodinou.

Jak jste ho poznal, myslíte, že existuje šance, že si v létě odfrkne a ještě to přehodnotí?

Myslím si, že spíš ne. Když už to takový člověk řekne a řekne to rozhodně, žádné možná, tak to má rozhodnuté.

Naskočí vám s Johannesem nějaká historka?

To úplně ne. Johannes ovšem patří k těm vtipným Norům. Ole Einar Bjørndalen byl neskutečný profík. V podstatě ani na zábavu neměl čas. Ale tady byla trojice vtipálků Emil (Hegle Svendsen), Tarjei a pak Johannes. Rádi dělali srandu. V průběhu let to trošku Johannese opustilo, profesionalizoval se, dřív to bylo lepší, byli větší střelci.

Souboje jste sváděl i s Bjørndalenem. Dají se porovnat?

Legenda jako legenda. To, jakou dobu dokázali držet svoji dominanci, je výjimečné. Ještě k nim patří Martin Fourcade. Dokázali drtit startovní pole dlouhodobě. Vždycky byli měřítkem, ke kterým ostatní sportovci vzhlíží a odečítají své rozdíly.

Váš rozdíl na zlatého Bjørndalena na šampionátu v Anterselvě v roce 2007 byl ve sprintu jen pět sekund. Mrzelo tohle stříbro dlouho?

Určitě mě to mrzelo, bylo to strašně blízko. Takových příležitostí nebylo moc. Bylo to v době, kdy Bjørndalen byl dominantní a já byl jeden z mála, kdo s ním dokázal držet krok v tu chvíli. To bylo pro mě ohromné překvapení, jak se mi to tam potkalo. Byly to první takhle velké závody, kdy jsem byl vepředu.

V Anterselvě jste přidal i bronz ve vytrvalostním závodě.

Svým způsobem jsem se tím bavil, ale když si člověk uvědomil, jaké výsledky dokáže udělat, trošku to s ním zamává. Nezvládl jsem tu stíhačku, kde jsem doběhl tuším čtvrtý. S Olem jsme se naháněli, ale jeho zkušenosti mě na střelnici zdrtily.

V závěru kariéry jste byl v biatlonovém prostředí známý i jako hlasitý bojovník proti dopingu, který se týkal především ruské generace závodníků. Když se na to díváte zpětně, mělo smysl jít s kůží na trh?

Myslím, že jo, protože se podařilo v biatlonu dosáhnout nějakých změn a sport v tomto ohledu posunout dál. Ale člověk si může říkat, jaké by to bylo, kdybych se tím nerozptyloval. Něco to asi i stálo. Ztratil jsem růžové brýle, kdy jsem si myslel, že ten sport je čistý. Postupně začaly vyplavávat problémy a nenechaly mě v klidu. Jde o zásady. Zrovna teď jsem se musel smát.

Proč?

Četl jsem článek s jedním z ruských biatlonistů, starším, ještě ze Sovětského svazu. Hodnotil to tak, že se teď vůbec nebude dívat na mistrovství světa, protože tam nezávodí Rusové a protože se nepotřebuje koukat na závody lhářů. Zase dupal do Norů, že to jsou astmatici a podobně. Reflexe a zmínka o tom, že více než polovina dopingových případů v biatlonu jde jen za Ruskem a postsovětskými zeměmi, nebyla žádná. To bylo vtipné.

Cítil jste tlak, že vaše názory nevoněly každému?

Věděl jsem, že nevoní každému. Byly různé ohlasy, ale neřešil jsem je. Věděl jsem, že bojuju za správnou věc. Byl jsem v tomto paličatý. Ať jde o boj s dopingem, nebo mé skákání ze skály. Trenéry úplně netěšilo, že se těmito věcmi zabývám, ale nemohl jsem si pomoct.

Co je netěšilo víc?

Skákání ze skály neměli na očích, takže asi víc je netěšilo, jak mi vrtá hlavou doping.

Za rok jsou v Itálii olympijské hry. Budou pro český biatlon úspěšné?

Je to Anterselva, závodění ve výšce. Někteří sportovci se s tím popasují líp, někteří hůř. Štafeta, která se povedla teď, je motivační. Závoďáci vidí, že když se to potká, dokážou výsledky udělat. Věřím tomu, že se jim něco pěkného povede.

Nechybí vám ve svazové funkci technického koordinátora adrenalin, nebo si to vynahrazujete tím, že se vrhnete ze skály?

Mnohdy to jsou v určitých ohledech nervy. Víte co, člověk, když dělá sport, tak po kariéře jde z jedné bubliny do druhé. Zvyknout si na život mimo sport je docela komplikované. Jsme trošku zdeformované bytosti. Je náročnější se do postsportovního života naroubovat.

Polosmrt, jak říkal fotbalista Tomáš Řepka?

Asi tak. Ale nepropadl jsem gamblerství, alkoholu ani drogám. Musíte se učit spoustu nových věcí. Jste ve věku, kdy ostatní lidi už to mají v práci přesně zajeté, vědí, co a jak. Vy se to učíte, děláte chyby. Ze sportovního života jste na ně strašně přísný, chcete, aby to bylo perfektní. A najednou děláte začátečnické chyby. Máte skluz na své vrstevníky, kteří mají rozběhlé kariéry. Všechno má své.