Profesionalizace ragby změnila, říká bývalý reprezentant Francie

Francie v prvním zápase vyprovodila Nový Zéland a odstartovala oslavy a nadšení hned v první den mistrovství. Jak se na to dívají insideři, profesionálové?

Bylo to ohromné a je to naprosto zásadní! Francie je poprvé v historii světových šampionátů favoritem a také skutečně je ready vyválčit světový titul. To já jsem jako hráč nezažil, i když jsme také hráli skvěle a sahali po velkých úspěších. Ale tihle kluci jsou dneska v jiné situaci. Oni jsou mistři světa v juniorech, jsou na ně kladena obrovská očekávání, protože mistrovství světa se hraje doma. Je to velký tlak a oni ho musí zvládnout. To není zrovna snadné. Je to strašně těžké.

Moje generace, když se nám dařilo, byli jsme většinou na druhém konci světa, pryč z domova. A to je, věřte mi, velký rozdíl. Tlak byl na jiných, my jsme byli jakoby ztraceni někde v Austrálii nebo v Africe, psali jsme domů a utužovali jsme vztahy v týmu. V cizí zemi jsme fakt drželi krásně při sobě.

No ale to, co teď zažívají reprezentanti ve Francii, to jsou úplně jiné pocity. A já jim to nezávidím. Prohrát ten první zápas, na to nechci ani myslet.

Jistě, z čistě sportovního hlediska by se moc nestalo, teď máme celkem snadné soupeře, ze skupiny stejně postoupíme. A pravdou je i to, a já to zažil, že prohrát na mistrovství světa první zápas vlastně může být požehnání, rozumíte mi… Jako trenér řeknete, tak prima, aspoň víme, kde nás tlačí bota, teď se máme od čeho odrazit, semkneme se a teď konečně přijde ten správný hlad po vítězství.

Ale to nebyl případ našeho zápasu s Kiwis, tam hlad po vítězství nikomu nechyběl. Nikdo nepotřeboval vidět, že máme nějakou slabinu, chtěli jsme vyhrát, nic jiného nikoho nezajímalo. A naštěstí se to povedlo.

Francouzi to tedy evidentně hodně prožívají.

Všichni hráči se maximálně koncentrují, dlouho se na šampionát připravovali. Francouzi jsou v tomhle zvláštní, je to naše mentalita. Vždycky jsme se podivovali nad tím, že Angličané si z důležitých zápasů vůbec nedělali hlavu, oni mohou ještě deset minut před zápasem sedět u piva, obrazně řečeno, pak se zvednou a jdou vyhrát. Hned jsou v tom zápasovém módu, namotivovaní, připravení. Francouz je jiný, prožívá to už tři dny dopředu, je nervózní…

Ve čtvrtek jste snadno porazili Uruguay, tam asi tolik nervozity nebylo.

To už je zase něco jiného. Víte, ve skutečnosti jsou na šampionátu mužstva dvou úrovní – Francie, Nový Zéland, Austrálie, Anglie, Irsko, Wales, JAR a pak ti ostatní. V žádném případě se nechci nikoho dotknout, všichni mají respekt, protože to je jeden z principů ragby. Ale síla těch ostatních mančaftů prostě nedosahuje úrovně, kterou má ta absolutní špička.

Nový Zéland v pátek rozdrtil Namibii.

Jistě, oni když hrají s týmem té druhé výkonnostní kategorie, nic nepodcení. Chtějí vyhrát o sto bodů, to je jejich cíl! Musím říct, že to se mi na All Blacks vždycky líbilo.

All Blacks jsou prostě úkaz, tak trochu jiný svět. Pro ně existují jen dvě věci na světě, ovce a ragby. Snad se neurazí, myslím to dobře. Jsou takovým zvláštním mixem anglického a pacifického vlivu, Maorové říznutí anglickou výchovou, prostě divokost namíchaná rozvahou a sebekázní. Vypadá to, že pro ragby je to hodně ideální nastavení.

Ve Francii je ale pořád jedničkou fotbal, v tom je ten rozdíl mezi Francií a Novým Zélandem. Na pohled možná drobný, ale ve skutečnosti veliký.

Přitom se ve Francii už od konce 90. let hraje ragby na profesionální úrovni.

Ano, to máte pravdu. Ale já byl ještě amatér, profesionální soutěž se začala hrát hned, jak jsem skončil.

To je smůla. Navíc jste z Paříže, to je asi spíš fotbalové město, nebo ne?

V Paříži vždy byly dva velké ragbyové kluby, Racing, za ten jsem hrál já, a Stade Francais Paris. Ragby tam má hodně fanoušků, ale s jihozápadem země se to porovnávat nedá.

Změnilo se ragby od doby, kdy jste hrál na vrcholu vy?

Změnilo. A když do toho srovnání zahrnu ještě generaci přede mnou, chlapy, kterým je dnes už okolo sedmdesáti, tak ten rozdíl bude ještě větší. I já jsem ještě hrál s koženým míčem! Když pršelo, nasákl se a byl těžší. Já kopal, takže jsem ta deka navíc fakt cítil. Něco se změnilo i v pravidlech, ale hlavně jsou ti kluci dnes profesionálové. Co to znamená?

Jsou to atleti, svalovci. Někteří, to jsou fakt monstra! Za mých časů, a znovu opakuji, to byl začátek 90. let, byli kluci osvalení tak maximálně z toho, že v práci celý den nosili pytle cementu nebo brambor. Prostě jsme chodili do práce a pokud měl někdo čas a náladu jít do posilovny, tak možná o víkendu. Já jsem hlavně kopal a běhal, takže mě se netýkalo ani to. Samozřejmě jsem se také udržoval v kondici, ale moje přednosti nespočívaly v síle.

Zase jsme se ale hodně věnovali taktice a mentální přípravě. Náš tehdejší kouč, to byl v tomto smyslu úplný guru! Za pár dní musel dát dohromady tým, který táhne za jeden provaz a pro vítězství udělá všechno. A teď si představte, že jeden se zrovna rozvádí, druhému žena rodí, další cestou na sraz naboural auto a jiný dělá za týden státnice. Člověk to musel dostat z hlavy, aby se mohl soustředit na svůj úkol v týmu.

Takže něco jako camp mentální přípravy?

Oficiálně jsme se před mezistátním utkáním potkávali ve středu na letišti, ale my se v Paříži vždy sešli už v úterý a šli jsme na večeři. Dlouho do noci jsme si všichni povídali a mělo to ještě jedno specifikum – vozili jsme si dárky. Blbosti samozřejmě, spíš talismany, ale mělo to velký smysl v tom, že nás to pak spojovalo. Možná to není úplně dobrý příklad, ale když vám ve válce nejlepší kamarád něco svěří, skočíte pak pro něj do ohně. My jsme si na tom týmovém duchu hodně zakládali, víc než na svalech.

Jak vypadal váš realizační tým?

Jezdil s námi jeden doktor, tak si to asi umíte představit. Dnes je v týmů víc doktorů a trenérů než hráčů. Oni se už nemusí vůbec o nic starat, na všechno mají lidi. No, jsou to profesionálové.

Já neříkám, že to je špatně. Fyzická připravenost je dnes mnohem důležitější než dřív, ti kluci podávají úžasné výkony a musejí na to mít odpovídající podmínky. Ragby se vydalo cestou profesionálního sportu se vším, co to přináší.

Říká se, že ragby je životní styl. Souhlasíte s tím?

Chápu, co tím myslíte. Ale žít tak, jako hrajete ragby, se nedá. Vytvářet paralely mezi ragby a běžným životem je vždy hodně ošidné. V životě to totiž nechodí jako v ragby, bohužel. V ragby jsou jasná pravidla, jejichž porušování je okamžitě a tvrdě trestáno. A víceméně nikdo se nepokouší ta pravidla obcházet nebo porušovat. Trest je rychlý a nevyhnete se mu – buď přijde ze strany rozhodčího, anebo skončíte v nemocnici. Ale v životě to takhle nechodí, každý někdy trochu švindluje, někdo víc, protože trest je v nedohlednu, spravedlnost se těžko vymáhá.

Ragby je tvrdý, ale spravedlivý svět. Řekl bych až výchovný, učí nás dodržovat pravidla.

Proto se také ve vyspělých ragbyových zemích hodně hraje na univerzitách, prý je to něco jako součást vzdělání.

Samozřejmě. A v Japonsku má každá velká firma svůj ragbyový tým! Toyota, Toshiba… A hrají všichni, od údržbáře po šéfa. Převléknou se a jdou na to. Každý má zase v týmu svoji roli, jenomže jinou než v práci. A zase musí táhnout za jeden provaz. Firmy tím posilují loajalitu, sebekázeň zaměstnanců, ale hlavně pěstují týmového ducha. Jeden za všechny, všichni za jednoho.

Když jsem byl malý, byl jsem docela tlouštík. Děti se mi občas smály a než jsem začal hrát ragby, těžko jsem si získával respekt, těžko jsem v partě hledal svoje místo. Stejně tak kamarád, který byl zase děsně dlouhý, taková špageta. A pak jsme si každý našel svoje místo v ragbyovém týmu. On sebral vždycky všechny auty, já rychle utíkal. A o tom ragby je.

Hodně mluvíte o disciplíně a respektu, ale těžko uvěřit tomu, že by při hře nevznikaly žádné hádky, kontroverze, emotivní výměny názorů.

Vznikají. Je to vypjaté, bolí to, takže to někdy zajiskří. Pokud k tomu ale dojde, zase to má svá pravidla. Nikdy vestoje, pokud už tedy dochází na fyzickou konfrontaci. Vždy na zemi. A pak jdete oba ze hry. Mezi ragbisty se dodnes smějeme té legendární hlavičce, kterou uštědřil Zidane Materazzimu, to byl klasický příklad toho, jak se to nesmí dělat. To je prostě vrchol nedisciplinovanosti. No, fotbalisti…

Něco jsem se o tom napovídal s Didierem Deschampsem, třeba o Thierym Henrym, který míval s disciplínou a s chováním obecně problémy. A ohromně na sobě zapracoval, ke konci kariéry už to byla hvězda samá ctnost. Takže to je příběh se šťastným koncem, dobrý příklad.

Hrají ragbisté nějaké veteránské turnaje? Je to v ragby vůbec možné?

Hrají, třeba na Bahamách se pořádá turnaj veteránů, myslím, že ta spodní věková hranice je 40 let. Pro většinu hráčů to je příležitost zase se po letech potkat, zahrát si a pak zajít na pivo. Nesmíte ale narazit na Angličany. Ti jsou pořád schopni zlomit vám na hřišti nos a třeba v padesáti hrají pořád na hranici rizika a sebeobětování.

Je to složité a upřímně, je to o zdraví. Člověk může být mentálně pořád nastaven tak, jako býval před dvaceti lety, to je ok, jenomže tělo už na to ready není. Obzvlášť pokud jste dřív hrávali vrcholově, jste opotřebovaní.

A tak se z vás stal byznysmen. Založil jste značku módního oblečení a dnes jste úspěšným podnikatelem. Oceňujete v byznyse něco, co jste se naučil ve světě ragby?

No samozřejmě, denně spoustu věcí. Ale kdybych měl jmenovat jednu, tak asi respekt k lidem. Každý jsme jiný, ale každý něco umí. A je dobré hledat a vyzdvihovat právě ty přednosti každého z nás. I když to třeba někdy chvíli trvá, možná to není na první pohled patrné, vždy to ale stojí za námahu. Každý totiž může být přínosem pro tým.

Máme ve firmě chlapa, takový celkem nemastný neslaný, dělá v účetním oddělení. Když řeknu, že je někdo influencer, tak on je pravý opak, rozumíte? Ale zjistili jsme, že hraje v jednom docela uznávaném hudebním tělesu na violoncello, nádherně. Od té doby je to pro nás borec!

Jak jste se vlastně ocitl v módním byznysu?

Upřímně, já se necítím být součástí módního byznysu. Ano, vyrábíme oblečení, ale naše pozice, přinejmenším ve Francii, je hodně specifická. Nesoupeříme s tradičními módními značkami a asi nás nenajdete v módních časopisech. Více než 70 procent našich zákazníků pochází z prostředí ragby, jsou věrní a řekl bych celkem tradičně orientovaní.

Jistě, máme návrháře, který do toho světa neustále přináší nové, módní prvky. Ale pořád je tam zřetelný odkaz na ragby. A to nás samozřejmě jasně odlišuje od ostatních značek.

Kdo by chtěl nosit košili s knoflíky ve tvaru ragbyové šišky? Ragbisté, bývalí ragbisté, fanoušci ragby. Je to specifická skupina lidí, kteří už naši značku většinou dlouho znají. Sídlíme sice v Paříži, ale naprostá většina našich zákazníků je z jihozápadu země. To mluví samo za sebe.