Pavel Čábelický dobývá svět českých kol

Pavel Čábelický je mužem, který stále vymýšlí něco nového a vše kolem sebe pořád posouvá kupředu. Sám začínal jako závodník na horském kole, po úrazu se z něho stal oceňovaný mechanik. Před osmi lety přišel z Olomouce do Prahy a otevřel si malý servis v areálu pražského pivovaru. Časem začal servis rozšiřovat, přibírat pracovní síly a dnes jeho Kolofix zaměstnává kolem 50 lidí. Mezitím založil závodní stáj, s níž dovedl manželku Jitku až na olympiádu v Tokiu, kde obsadila slušné 22. místo. To se teď budou snažit vylepšit na olympiádě v Paříži v roce 2024.

Pavle, vedete závodní stáj GAPP System – Kolofix MTB Racing Team, největší a nejúspěšnější český tým horských kol za poslední roky v mezinárodním měřítku. Jak se mu daří?

Nemáme za sebou výsledkově nejlepší sezonu. V týmu jsme měli nemoci, zranění, hodně se to na nás podepsalo. Jan Škarnitzl, bratr mé ženy Jitky, byl nemocný přes 40 dní. Jan Vastl také onemocněl, pak si nešťastně vykloubil rameno. Jitka si zas v Leogangu poranila koleno, zprvu to vypadalo banálně, ale nakonec dostala tvrdou ortézu a měla dlouhou rekonvalescenci. To se projevilo i na výkonech, stála 2,5 týdne a 14 dní brala antibiotika. I proto se letos ve Světovém poháru nevešla do první desítky tak jako loni (v short tracku).

Ale snažíme se to brát klidně, nejsme pod tlakem okamžitých, rychlých výsledků, naši partneři vědí, že to je běh na dlouhou trať. Některé věci neovlivníte. Důležité je, že výsledky nebyly zapříčiněné laxním přístupem k tréninku.

Předpokládám, že dlouhodobým cílem jsou stále olympijské hry za dva roky v Paříži?

Přesně tak, i z pohledu sponzorů. Paříž je hlavní cíl.

Přizpůsobil jste přípravě nějak složení týmu?

Na příští sezonu se naše stáj podstatně zvětší. Z 8 závodníků na 12. Ale bude to při stejných nákladech. Předěláváme strukturu, chceme mít širší základnu pro mladé jezdce – juniory a závodníky do 23 let. Zároveň zúžíme tu elitní část, která se věnuje Světovému poháru. Ale hlavně budeme brzy mezinárodní tým, přijde k nám kvalitní zahraniční závodnice, vítězka Světového poháru. Myslím, že budou všichni překvapeni, kdo to bude. Zatím to kvůli smlouvám nemůžu prozradit.

To je velká novinka, proč jste se tak rozhodli?

Zaprvé se snažím tým dlouhodobě posouvat kupředu. Tohle je první zásadní krok, který jsme museli udělat. Zjistili jsme totiž, že je obrovský rozdíl, jestli máte čistě českou stáj, nebo mezinárodní. Má to úplně jinou hodnotu, třeba sponzorsky. Zároveň tím vytvoříme v týmu konkurenci. Čekám, že to postrčí i Jitku, že vznikne zdravá konkurence, která jí bude pomáhat. Bude to úplně jiné, když si sama vystoupí ze své komfortní zóny. A zatřetí to je krok k vytvoření dalšího elitního světového týmu. Dnes jich je 15. Pokud chceme mezi ně, musíme se tam dostat výsledky. To je náš cíl.

Jak je to reálné?

Věřím, že je, že se nám to do roku 2024 podaří.

Už delší dobu se snažíte klást důraz na výchovu mladých závodníků?

Určitě, to s tím souvisí. Mou ambicí je vytvořit takové prostředí, aby se jezdci v týmu mohli posouvat kupředu. Vzniknou dva samostatné celky pod jednou hlavičkou s rozdílnými programy. To proto, že 19letý závodník nemůže mít stejné podmínky jako ten, který závodí za elitu. Ty věkové kategorie se chovají různě, a proto budou mít mladí uzpůsobený program těmto rozdílům. Chci, aby jezdili bez tlaku na výsledek. Skvěle to mají rozpracované Norové. Snažím se to v rámci svých sil uvést do života i u nás, protože dosud to tu nefunguje.

Dám příklad, není důležité, že odmalička závodíte na kole, ale že těch sportů děláte zprvu víc. Remco Evenepoel se dostal ke kolu relativně pozdě od fotbalu. Primož Roglič od skoků na lyžích. Mathieu van der Poel a Tom Pidcock jezdí na kolech všechny možné disciplíny – cyklokros, horská kola i silnici…

Jak se změnily za poslední roky závody v olympijské disciplíně XC?

Změnily se strašně. V rychlosti, v kvalitě startovního pole, rozšířila se špička. I díky moderní technice se smazávají technické rozdíly mezi jezdci navzdory tomu, že jsou tratě technicky náročnější. Kola dokážou víc odpouštět chyby. A závody se jezdí od začátku naplno. Když stojíte těsně u trati a sledujete závodníky, dnes už nepoznáte rozdíl mezi 5. a 25. Jedou na první pohled stejně rychle a zásadní rozdíly se dělají „jen“ na přechodech jednotlivých sekcí. Když dnes máte ztrátu v mužích na vítěze pět minut, jste až 40. Do toho času se vejde trojnásobek jezdců než před pěti lety.

Už jste zmínil i techniku. Jste mechanik, který podrobně sleduje technologický vývoj závodních kol. Jak se to mění v této oblasti?

Možná to někoho překvapí, ale v horských kolech už se tolik nehraje o extrémní váhu. Při dvoumetrových dropech (rozdíl odskoku a doskoku), které jsou dnes na tratích běžné, nemůže mít závodník superlehký materiál. Takové kolo by rozbil. Dnešní XC kola mají úplně jinou geometrii než před pěti lety. Krátkou zadní stavbu, podseknutou vidlici, větší zdvihy – 120 mm (dříve to bylo 100 mm i méně). A mužská elita závodí už prakticky výhradně na celoodpružených kolech. Samozřejmostí jsou kotoučové brzdy, mnohem širší bezdušové pláště, teleskopické sedlovky, které se dnes dostávají i na silnici. A naopak ze silnice se k nám dostává elektrické řazení, různé aerodynamické prvky. Materiály, střihy, kombinézy bez zipů…

Vy sám se stále snažíte věci kolem sebe posouvat…

Je to jako s byznysem. Pořád se musíte adaptovat na měnící se podmínky. V momentě, kdy si myslíte, že už všechno víte, tak stojíte na místě a konkurence vás zválcuje. Je to jedno z pravidel byznysu i sportu. Posouvá vás to, že vystupujete ze své komfortní zóny, zapojujete inovace, stále hledáte, jak věci zlepšovat a přizpůsobovat se novým podmínkám.

Zmínil jste byznys, jak vylepšujete servis Kolofix?

Nejprve jsme nedávno otevřeli 14 stálých servisních poboček po celé zemi, zavedli speciální centrum pro servis odpružení a také pro servis elektrokol. Ale zjistili jsme, že 14 míst v republice je vlastně málo. Lidé nemají čas objíždět vzdálené lokality. Proto nyní zahajujeme 12 nových servisních mobilních míst i v menších městech. Chtěli jsme, aby služba byla dostupnější v odlehlejších oblastech. A zadruhé jsme chtěli v těchto lokalitách zajistit službu záručního servisu a podpory prodeje pro naše partnery. Jde to ruku v ruce.

Jaká má vlastně tento koncept servisu úskalí?

Výhodou je, že máme systém, umíme ta kola opravovat stejně v Olomouci jako v Plzni. Ale… stavíme koncept, který před námi nikdo nedělal. Ta služba je specifická. Cyklistika není servis aut. Auto je dopravní prostředek, něco, co lidé opravdu potřebují. Kolo má ale u nás drtivá většina lidí jako něco, co chce, je to často primárně sportovní pomůcka. Proto jsou rozdíl a rozsah naší služby strašně široké. Klienti jsou velmi rozdílní, musíme opravit kolo tomu, kdo jezdí do práce, a zároveň enduro závodníkovi. Nebo triatlonistovi. Jako kdyby v jednom autoservisu opravovali auta na rozvážku jídel, ale zároveň i rodinné kombíky a také okruhové závoďáky.

Jak ta nová mobilní místa fungují?

Jezdíme servisními auty na daná místa v určené dny a hodiny. Lidé se tam přes aplikaci objednají. Drobné opravy provedeme hned na místě, větší na domovské pobočce, kam je auto přiřazené. Na jednom místě jsme v průměru 4 hodiny, ale někdy i celý den podle lokality. Zatím každá pobočka měla dva mechaniky, teď budou tři. Nabízíme servis do 24 hodin, expresní do hodiny a individuální do pěti pracovních dní. Délka servisu se mění i podle sezony.

Kolik provedete servisů za rok?

25 000 servisů za rok. Je to hodně, skoro 100 denně. Překvapuje to i lidi v Německu.

Když zmiňujete Německo, neuvažujete, že váš servis překročí hranice Česka?

Ano, ta ambice tu je, v dohledné době bychom to rádi zkusili.

Vypadá to, že věříte, že i v dnešní složité době se bude dál na kolech jezdit hodně…

Určitě, možná ještě víc. Na normálním kole se dá jezdit tak, že k tomu prakticky nic nepotřebujete. Nepotřebujete permanentku. Spousta lidí už teď začíná brát kolo jako dopravní prostředek. Spočítají si, kolik stojí litr benzinu, parkování atd. Ročně ušetříte ne tisíce, ale desetitisíce. A navíc se hýbete. Na kolech se určitě bude jezdit dál.