Za odměnu svíčková od trenéra. Uvidíme, co uvaří po olympiádě, říká lukostřelec Li

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ve vedrech je čerstvě položený koberec na pařížské střelnici pekelně rozpálený, avšak působivý výhled na Invalidovnu přináší kouzelnou atmosféru. „Dojem je úžasný,“ hlásí Seznam Zprávám po tréninku šestadvacetiletý český lukostřelec Adam Li. Do kvalifikačních závodů vstoupí už ve středu, tedy den před slavnostním zahájením olympijských her.

Jaký byl trénink na místě činu?

Perfektní. Je to tu opravdu krásné, i když ještě rozestavěné, nemají dokončenou finálovou střelnici. Je tu spousta dělníků. Ale kvalifikační střelnice je dokonalá.

Co s trenérem Tomášem Valentou ještě pilujete?

Utvrzení techniky, nic velkého, detaily, hodinářská práce, než že bychom měnili zásadní věci ve střelbě. To se ani narychlo nedá.

Cítíte formu?

Jo. I přestože nebylo teď v Paříži příjemné počasí, bylo opravdu teplo, přes třicet stupňů, celá střelnice je pokrytá kobercem, a když stojíte déle než minutu na místě, cítíte, jak vám to propaluje boty, tak já i Maruška Horáčková jsme stříleli docela pěkně. Bude to fajn.

A další dojmy z Paříže?

Líbí se mi lokalita, ve které střílíme. Je to opravdu centrum, dívám se na budovu Invalidovny. Dojem z atmosféry je úžasný. Olympijská vesnice je také parádně postavená, je krásná. Na to, že je to ve Francii, je to dobře zorganizované. Zatím žádné větší protesty se tady nekonají, takže super. Doprava trošku vázne, ale to je na tak velké město přirozené.

Kvalifikace vám startuje den před samotným zahájením her. Máte v plánu jít do průvodu?

Přihlásil jsem se, že bych tam chtěl být, tak doufám, že to vyjde.

S jakým umístěním budete spokojený?

Když se nám s Maruškou podaří vstřelit krásné skóre tak, abychom se kvalifikovali do soutěže mix týmů. Nehledě na kvalifikační výsledek budeme oba střílet eliminační souboje. Pokud budeme mít kvalifikaci lepší, je pak i umístění do pavouka na jednotlivce o něco lepší. Pro mix týmy je jen šestnáct míst, musíme se oba snažit, abychom i tam mohli soutěžit. Pokud se to podaří, bude to pro mě už úspěch.

Máte v mix týmech větší naději na lepší umístění?

V mix týmu jsme dobře sehraní, bude nám to hezky fungovat, pokud se tam kvalifikujeme. Oba si věříme, že nám to může vyjít pěkně. Už jsme takhle stříleli nedávno na světovém poháru v Číně, kde jsme skončili sedmí, což byl perfektní výsledek. Jsme dobře naladěni.

Marie Horáčková je mistryní světa. Pomohl tento úspěch české lukostřelbě?

Jednoznačně, je to velká věc, nestává se to každý den, v lukostřelbě se to nestalo už hodně dlouho. Byla to velká věc nejen pro svaz a střelce, ale pro propagaci našeho sportu. Maruška se stala hlavní tváří propagačních materiálů Alpine pro.

Vaše kvalifikace na hry byla o fous. O pět míst se v Turecku ucházelo 114 lukostřelců z padesáti zemí. To je síto!

Nikdo neříkal, že to bude lehké. Nechci říct, že to bylo o fous, ale v momentě, kdy jsem střílel čtvrtfinálový souboj, tak jsem tušil, že už to asi stačí, i když mě mrzelo, že jsem nebyl na bedně.

Olympijské hry jsou snem většiny sportovců. Máte to stejně?

Je to největší sportovní svátek, takže opravdu sen. Než jsem sem jel, tak jsem nevěděl, co od toho očekávat, ale teď opravdu vím, že je to veliké a hlavně krásné.

V jedné filmové písni se zpívá: Když jsem byl malý kluk, nosil jsem péro, šíp a luk… Tohle bylo i vaše dětství?

Mě spíš nadchl film s Russellem Crowem, který hrál Robina Hooda. Dělal jsem mnoho sportů a mimo jiné jsem v devíti začal střílet z luku v Ostravě, kde mi to vydrželo čtyři roky, pak jsem toho z důvodu stěhování nechal a vrátil se k tomu až na vysoké škole. Teď je tomu pět let, co jsem se vrátil k lukostřelbě.

A jste na hrách. Výpadek jste zjevně dohnal.

Doháněl jsem ho tím, že jsem dělal jiné sporty, hodně jsem se věnoval posilování, kickboxu. Vztah ke sportu tam byl vždycky.

Lukostřelba je především o hlavě a technice, jak důležitá součást je kondice?

Hlava je hodně důležitá, tvoří velkou část přípravy. Ale i kondiční část je pro lukostřelbu dost důležitá, protože luk není jednoduchý na nátah. Na nejvyšší úrovni ženy v průměru tahají až čtyřicet pět liber, což je necelých dvacet kilo na jediný nátah. A s těmi dvaceti kily se snažíte trefit velmi malý kus terče na sedmdesát metrů. S hodinářskou precizností musíte natáhnout dvacet kilo svaly, které člověk normálně příliš nepoužívá.

Především zádové?

Ano, pak svaly ramen, ale v nátahu potřebujete být zpevněný celý, tak používáte svaly od hlavy až k patě, když to řeknu blbě. Zůstáváte pod určitým napětím, abyste nepokazil výstřel.

Studujete v Olomouci na Fakultě tělesné kultury, kde je děkanem vyhlášený sportovní psycholog Michal Šafář. Využíváte jeho služeb?

Pan děkan je shodou okolností můj učitel, v kontaktu jsme. Studuji sportovní management, kde máme i mentální trénink, tyto předměty učí pan Šafář, takže mám k tomu podklady. Občas si něco potrénuji. Mentální stránka hraje opravdu velkou roli. Když se podíváte na YouTube na záběry z lukostřelby, tak dost často uvidíte střelce, kteří jsou vyklepaní, drží nátah dlouho a nejsou schopni vystřelit, bojují sami se sebou.

Jaké další vlastnosti dělají z lukostřelce špičkového?

Trpělivost. Aby člověk u toho vydržel, aby si důvěřoval v tréninku, zůstal na koleji a nesnažil se vybočovat ze své cesty. Vyžaduje to dost velkou trpělivost a odhodlání.

Vy jste z cesty vybočil.

Spíš než trpělivost jsem měl velké štěstí a neuvěřitelné možnosti. Trošičku trpělivý jsem ale také byl. Doufám teda!

Jste profesionál, nebo k lukostřelbě a studiu si potřebujete ještě přivydělávat?

Svaz má program pro nejúspěšnější střelce, dostaneme obnos peněz, který použijeme na přípravu, část si můžeme použít na úhradu materiálu. Ale není to závratná částka, nepokryje všechny náklady v sezoně. Povedlo se mi přesvědčit o sponzorství předního výrobce luků, teď jsem dostal dva luky od korejské firmy Wiawis archery.

Takže v zázemí se je kam posouvat, abyste měl lepší podmínky…

Je. Pokud to chce člověk dělat na profesionální úrovni, musí být přesvědčivě nejlepším střelcem v naší zemi. Jinak se šance na podporu zmenšují. Je náročné si shánět sponzory, když je to malý sport.

Jakou máte v Česku členskou základnu?

Dva a půl tisíce aktivních členů s lukostřeleckou licencí, dohromady tři a půl tisíce členů lukostřeleckého svazu.

A světová velmoc?

Jižní Korea, tam má lukostřelba obrovskou základnu, je to propojené se školním systémem. Přirovnal bych to k našemu fotbalu. Na každé dědině máte střelnici, je to tam národní a velmi sledovaný sport. Když byla Maruška na Světovém poháru v Koreji, měli to na obrovitánském stadionu, který byl vyprodaný.

I v Paříži bude plno?

Prosím pěkně, jsou tady tribuny pro sedm tisíc lidí, a co jsem slyšel, jsou také vyprodané.

To je slušný kotlík. Co to s vámi udělá?

Na to se zvyknout nedá, ale víte co, tomu se buď přizpůsobíte, nebo ne. Věřím, že jsem na to připraven.

Zamluvili jsme vaše začátky. Proč lukostřelba?

Střílel můj děda kdysi dávno za Vítkovice, tak nějak to vzniklo. Přivedli mě do Mariánských Hor a tam to začalo. Vezmete dítě za ruku: Zkus si to! Byli rádi, že se na pár hodin zbavili dítěte z domu a měli klid.

U dědy na prázdninách jste si dělal terče z plechovek?

Ne, to jsem si u dědečka nedovolil, to spíše u tety, které jsem naháněl kuny na dvorku. Moc nadšená nebyla.

Zato teď musí být nadšená celá rodina, když vidí, kam jste to dotáhl.

Neměl jsem čas na žádné oslavy, všechno proběhlo rychle. Po návratu z Turecka jsem měl tři týdny, ale to jsem se připravoval na olympiádu, trénovali jsme s Maruškou, dával jsem dohromady servis materiálu, seřídil si luk, narychlo se nechávaly vyrábět dresy. Doma jsem byl jen dvakrát, a to na dvě hodinky na otočku.

Takže pivko ani dort jste nestihl?

Když jsem přiletěl, dostal jsem dort a svíčkovou od trenéra a holek od nás z oddílu. To bylo velmi milé. Menší oslavička proběhla a pak zase trénink.

Trenér Valenta umí dobrou svíčkovou?

Právě že ji nikdy v životě nevařil, ale ví, že je to mé oblíbené jídlo, takže mi udělal hrnec.

Co vám uvaří po olympiádě?

To jsem také zvědavý.

Svíčková je tradiční české jídlo, vaše příjmení typicky české není. Jaký je za ním příběh?

Otec je z Číny a matka z Ostravy, ale vyrůstal jsem pouze s otcem.

Jak často se dostanete do Číny?

Před covidem docela pravidelně. Nechci říct, že umím čínsky perfektně, ale určitě tam neumřu hlady.

Byla možnost, že byste reprezentoval Čínu?

Narodil jsem se v Česku, tudíž mám české občanství a v Číně není možnost dvojího občanství. V Číně je také o trošku víc lidí, takže je o něco náročnější se tam prosadit.

Říkal jste, že špička v lukostřelbě je Jižní Korea. Mohou vám pomáhat i vaše asijské geny?

Jsem přesvědčený, že to není o vrozeném talentu, ale o snaze a práci.