Hlavní obsah

Ó sporte, tělo se třese blahem! Zpráva o době, kdy olympiádu vyhrávala poezie

Foto: Profimedia.cz

Pierre de Coubertin, zakladatel novodobých olympijských her. Ale bylo to tak doopravdy?

aktualizováno •

Kdo se nejvíc zasloužil o obnovení olympijských her? Pierre Coubertin? To ani zdaleka není jisté! Ten si možná myšlenku jen brilantně přisvojil. Spíš to vše začalo dávno předtím, než se Coubertin narodil.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Malebné městečko Much Wenlock, které sousedí s logicky ještě menším Little Wenlockem, leží něco přes 200 kilometrů severozápadně od Londýna. Už v osmém století ho proslavila představená místního benediktinského kláštera Milburga. Uměla prý mluvit s ptáky, levitovala a předváděla i jiné typy zázraků. Později byla prohlášena za světici.

William Penny Brookes (1809–1895) byl ve srovnání s Milburgou na první pohled člověk přízemní. Byl to seriózní lékař, místní radní a organizátor spolkového života. Ale pozor, byl to také velký vizionář.

Rozhodl se „podporovat morální, tělesný a intelektuální rozvoj“ obyvatel Wenlocku. Všech obyvatel, včetně těch z nižších tříd, což samo o sobě byla v té době nevšední myšlenka.

Vzdělaný lékař Brookes obdivoval antické Řecko. A tak ideální nástroj pro pozvednutí wenlockého lidu viděl v provázanosti sportu a kultury v podobě olympijských her.

První „olympijské hry“ ve Wenlocku se konaly v roce 1850. Pierre Coubertin ještě nebyl na světě.

Sport pro všechny

V polovině 19. století byl sport výsadou bohatých či urozených. Logicky – dělníci a „prostý lid“ obecně na něj neměli ani peníze, ani čas, ani sílu.

Ostatně – vyšší vrstvy společnosti od dělníků ani neočekávaly, že by sport mohli zvládnout na patřičné morální úrovni, s odpovídající disciplínou. Jejich místo bylo ve výrobě. Byli spíš nástrojem pro zvyšování efektivnosti než svébytnými tvory, s jejichž existencí by se počítalo i ve „volném čase“.

Jak to v Británii v polovině 19. století vypadalo, snad skoro každý alespoň tuší na základě románů Charlese Dickense nebo jejich filmových adaptací. (David Copperfield vyšel v roce 1849.)

Povznášení morálky a intelektu? A kdo by pracoval?

Dickens si temný obraz života v Anglii nevymyslel. I když poměry se zlepšovaly:

  • Na začátku průmyslové revoluce pracovali textilní dělníci i více než 70 hodin týdně. A majitelé továren jim mohli povinnosti nakládat v podstatě bez jakéhokoli zákonného omezení. Děti pracovaly už od pěti, šesti let.
  • V roce 1819 přišla první regulace: zákon určil maximální denní pracovní dobu na 12 hodin a minimální věk pracujícího dítěte na 9 let.
  • V roce 1847 přišel další průlom: pracovní doba pro ženy a děti byla omezena na maximálně 10 hodin denně.

Sport byl výsadou lidí, kteří si mohli dovolit nepracovat rukama. Brookesova myšlenka, že se společně budou morálně a intelektuálně povznášet všichni obyvatelé města společně, byla téměř revoluční.

Klasika i běh starších žen

William Penny Brookes působil v Much Wenlocku také jako smírčí soudce. Nepochybně se setkal s případy opilství, drobných násilností a krádeží. Tato zkušenost se velmi pravděpodobně prolnula s jeho obdivem k antice a zrodil se program systematického povznesení a výchovy dělníků a mladých lidí obecně.

Nejprve Brookes založil Rolnickou čtenářskou společnost. Ta se postupně rozčleňovala na několik skupin podle zájmů členů: byla tu třída pro umění, hudbu a botaniku. V roce 1850 se osamostatnila třída olympijská a v témže roce se ve Wenlocku konaly první Hry.

Foto: wenlock-olympian-society.org.uk

William Penny Brookes na snímku z roku 1876.

Brookes byl nejenom vizionář a osvícenec, ale zjevně měl i marketingový talent. Jeho olympiáda byla zábavná. Měla rysy tradičních lidových slavností.

Začínala veselým průvodem účastníků, který se ostatně stal vzorem pro zahajovací ceremoniály moderních olympiád. A následné soutěže byly kombinací lidové zábavy, místních sportů a klasické antické atletiky.

Byl tu běh, zápas nebo hod oštěpem. Byl tu fotbal nebo kriket. Ale také házení kroužků na kůly, pronásledování prasete, běh starších žen o šálek čaje nebo závod zednických koleček.

Konzervativci očekávali rozvolnění mravů, opilství, násilnosti, obtěžování žen. K ničemu z toho nedošlo a Hry měly úspěch. Tak velký, že jejich dalších ročníků se účastnili i zájemci z Londýna.

Tak velký, že Brookes mohl v roce 1865 založit Národní olympijský výbor.

Tak velký, že v roce 1890 za Williamem Penny Brookesem do Much Wenlocku přijel Pierre de Coubertin.

Jak vyhrát válku

Pierre Frédy, baron de Coubertin (1863–1937) vyrůstal v konzervativní aristokratické rodině. Prošel přísnou výchovou na jezuitské škole, později studoval historii a pedagogiku.

Jako hlavní téma si zvolil tělesnou výchovu a její zavedení na francouzské školy. Zásadně ho přitom ovlivnily tři myšlenkové okruhy.

V letech 1870–1871 Prusové drtivě porazili Francii v tzv. prusko-francouzské válce. A Coubertin byl přesvědčen, že důležitou roli sehrála lepší fyzická kondice pruských vojáků. Od roku 1810 v Prusku vznikaly „turnerské spolky“, tělocvičné spolky zaměřené kromě tělesné výchovy i na výchovu k vlastenectví. Mimo jiné inspirovaly i vznik českého Sokola.

Neboli – systematická tělesná výchova mladých lidí přináší výsledky. Coubertin se ale nechtěl inspirovat v Německu. Svůj zájem obrátil k Anglii a našel, co hledal: tělesnou výchovu v anglických veřejných školách.

Coubertin byl nadšen románem Tom Brown´s School Days, který zachycuje atmosféru školy v Rugby a mimo jiné ukazuje, nakolik tu berou vážně „tělocvik“ jako nástroj nejenom fyzické, ale i morální síly.

A konečně tu byla idealizovaná představa o antické olympiádě. Jako o svátku atletického i kulturního mistrovství, mírového setkávání, amatérské oddanosti sportu, nikoli vítězství za každou cenu.

Takto vybaven se mladý Coubertin vydal na cestu do Anglie.

A setkal se tu s Williamem Penny Brookesem.

Setkání v Much Wenlock

Starý zkušený lékař a sociální reformátor se setkal s mladým vzdělaným aristokratem.

Brookes sice studoval v Londýně, Paříži a Padově, ale naprostou většinu života strávil v rodném maloměstě. A tam chtěl pozvednout všechny společenské vrstvy.

Horizont pro myšlenky a cíle romantika Coubertina mohl být pouze jeden – svět.

Co je spojovalo? Romantická představa o „kalokagathii“ – souladu krásného těla a krásného ducha, jednom z ideálů antiky. Romantická představa o olympijských hrách.

A především romantická představa o tom, že kalokagathii lze pěstovat na moderních školách, že se může stát součástí moderního sportu a že moderní sport může změnit svět k lepšímu.

Much Wenlock ve fotkách:

Nevíme samozřejmě, jak setkání probíhalo, co vše si Brookes a Coubertin řekli, v čem spolu souhlasili a v čem nikoli. Ani historici se neshodnou v tom, nakolik Coubertin převzal už hotovou myšlenku na obnovení olympijských her. Zda a nakolik Brookesovu roli později bagatelizoval, aby zásluhy připadly výhradně jemu.

Jisté je to, že myšlenky a také setkání těchto dvou tak rozdílných mužů zcela zásadně přispěly k vytvoření tradice moderních olympijských her.

A také to, že Brookes se první olympiády v roce 1896 nedožil. Oproti tomu Coubertin tu vystupoval jako „otec zakladatel“ a předseda Mezinárodního olympijského výboru.

A zůstává jedna základní otázka: Co to vlastně pomohli stvořit?

Ó sporte, ty jsi krása!

Na stockholmské olympiádě v roce 1912 vyhrál Coubertin zlatou medaili za poezii s básní Óda na sport, (soutěžil pod pseudonymem). „Ó sporte, ty jsi krása!… Ó sporte, ty jsi spravedlnost!… Ó sporte, ty jsi štěstí! Tělo se třese blahem, když slyší tvůj hlas!,“ psal Coubertin.

Z dnešního pohledu nepochybně zbytečně patetické až nabubřelé. Ale nejde o recenzi na Coubertinovu poezii, důležitější je, jaká ta nová olympiáda ve skutečnosti byla.

„Politika a nacionalismus byly součástí olympiád od samých počátků,“ píše profesor miamské univerzity Sheldon Anderson v knize Politika a kultura moderního sportu. A dokládá to i několika málo známými fakty.

Tak například: olympijské krédo „důležité je zúčastnit se, nikoli zvítězit“ bylo původně určeno Řekům, kteří váhali s pořádáním první olympiády ze strachu, že by jejich sportovci neuspěli.

A olympijská vlajka, jejíž kruhy jsou běžně spojovány s barvami světadílů, má také odlišný původ: Coubertin ji začal používat v roce 1914 a kruhy připomínají pořadatele prvních pěti olympiád.

Nacionalismus se projevoval i v jasněji politické podobě. A tady může za příklad sloužit česká, respektive československá výprava. V roce 1896 se českému olympijskému výboru podařilo Coubertina získat pro myšlenku, že na olympiádu mohou jet reprezentanti národů, nikoli států. Bylo to umožněno Čechům a Finům. Nikoli třeba Baskům.

V roce 1918 ovšem ti samí funkcionáři českého olympijského výboru trvali na tom, že soutěžit musí státy, rozhodně ne sudetští Němci.

„Sporte, ty jsi krása a spravedlnost!“ V Coubertinových očích ženy zastupovaly krásu a bylo spravedlivé, aby se olympiád neúčastnily. Pohled na sportující ženy byl pro Coubertina „nejvíce nevkusný vjem, který může zakusit lidské oko“.

Olympijské hry byly v prvních letech převážně záležitostí bílých bohatých mužů. Nacionalismus a politika se staly jejich pevnou součástí. Počítání medailí, pořadí států, vlajky a hymny, poměřování velmocí…

Nevytratil se duch?

A to ještě olympiádu teprve čekalo setkání s nacismem, studenou válkou, terorismem, bojkotem, velkým byznysem…

Doporučované