Ó sporte, tělo se třese blahem! Zpráva o době, kdy olympiádu vyhrávala poezie

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Malebné městečko Much Wenlock, které sousedí s logicky ještě menším Little Wenlockem, leží něco přes 200 kilometrů severozápadně od Londýna. Už v osmém století ho proslavila představená místního benediktinského kláštera Milburga. Uměla prý mluvit s ptáky, levitovala a předváděla i jiné typy zázraků. Později byla prohlášena za světici.

William Penny Brookes (1809–1895) byl ve srovnání s Milburgou na první pohled člověk přízemní. Byl to seriózní lékař, místní radní a organizátor spolkového života. Ale pozor, byl to také velký vizionář.

Rozhodl se „podporovat morální, tělesný a intelektuální rozvoj“ obyvatel Wenlocku. Všech obyvatel, včetně těch z nižších tříd, což samo o sobě byla v té době nevšední myšlenka.

Vzdělaný lékař Brookes obdivoval antické Řecko. A tak ideální nástroj pro pozvednutí wenlockého lidu viděl v provázanosti sportu a kultury v podobě olympijských her.

První „olympijské hry“ ve Wenlocku se konaly v roce 1850. Pierre Coubertin ještě nebyl na světě.

William Penny Brookes působil v Much Wenlocku také jako smírčí soudce. Nepochybně se setkal s případy opilství, drobných násilností a krádeží. Tato zkušenost se velmi pravděpodobně prolnula s jeho obdivem k antice a zrodil se program systematického povznesení a výchovy dělníků a mladých lidí obecně.

Nejprve Brookes založil Rolnickou čtenářskou společnost. Ta se postupně rozčleňovala na několik skupin podle zájmů členů: byla tu třída pro umění, hudbu a botaniku. V roce 1850 se osamostatnila třída olympijská a v témže roce se ve Wenlocku konaly první Hry.

Brookes byl nejenom vizionář a osvícenec, ale zjevně měl i marketingový talent. Jeho olympiáda byla zábavná. Měla rysy tradičních lidových slavností.

Začínala veselým průvodem účastníků, který se ostatně stal vzorem pro zahajovací ceremoniály moderních olympiád. A následné soutěže byly kombinací lidové zábavy, místních sportů a klasické antické atletiky.

Byl tu běh, zápas nebo hod oštěpem. Byl tu fotbal nebo kriket. Ale také házení kroužků na kůly, pronásledování prasete, běh starších žen o šálek čaje nebo závod zednických koleček.

Konzervativci očekávali rozvolnění mravů, opilství, násilnosti, obtěžování žen. K ničemu z toho nedošlo a Hry měly úspěch. Tak velký, že jejich dalších ročníků se účastnili i zájemci z Londýna.

Tak velký, že Brookes mohl v roce 1865 založit Národní olympijský výbor.

Tak velký, že v roce 1890 za Williamem Penny Brookesem do Much Wenlocku přijel Pierre de Coubertin.

Pierre Frédy, baron de Coubertin (1863–1937) vyrůstal v konzervativní aristokratické rodině. Prošel přísnou výchovou na jezuitské škole, později studoval historii a pedagogiku.

Jako hlavní téma si zvolil tělesnou výchovu a její zavedení na francouzské školy. Zásadně ho přitom ovlivnily tři myšlenkové okruhy.

V letech 1870–1871 Prusové drtivě porazili Francii v tzv. prusko-francouzské válce. A Coubertin byl přesvědčen, že důležitou roli sehrála lepší fyzická kondice pruských vojáků. Od roku 1810 v Prusku vznikaly „turnerské spolky“, tělocvičné spolky zaměřené kromě tělesné výchovy i na výchovu k vlastenectví. Mimo jiné inspirovaly i vznik českého Sokola.

Neboli – systematická tělesná výchova mladých lidí přináší výsledky. Coubertin se ale nechtěl inspirovat v Německu. Svůj zájem obrátil k Anglii a našel, co hledal: tělesnou výchovu v anglických veřejných školách.

Coubertin byl nadšen románem Tom Brown´s School Days, který zachycuje atmosféru školy v Rugby a mimo jiné ukazuje, nakolik tu berou vážně „tělocvik“ jako nástroj nejenom fyzické, ale i morální síly.

A konečně tu byla idealizovaná představa o antické olympiádě. Jako o svátku atletického i kulturního mistrovství, mírového setkávání, amatérské oddanosti sportu, nikoli vítězství za každou cenu.

Takto vybaven se mladý Coubertin vydal na cestu do Anglie.

A setkal se tu s Williamem Penny Brookesem.

Starý zkušený lékař a sociální reformátor se setkal s mladým vzdělaným aristokratem.

Brookes sice studoval v Londýně, Paříži a Padově, ale naprostou většinu života strávil v rodném maloměstě. A tam chtěl pozvednout všechny společenské vrstvy.

Horizont pro myšlenky a cíle romantika Coubertina mohl být pouze jeden – svět.

Co je spojovalo? Romantická představa o „kalokagathii“ – souladu krásného těla a krásného ducha, jednom z ideálů antiky. Romantická představa o olympijských hrách.

A především romantická představa o tom, že kalokagathii lze pěstovat na moderních školách, že se může stát součástí moderního sportu a že moderní sport může změnit svět k lepšímu.

Much Wenlock ve fotkách:

Nevíme samozřejmě, jak setkání probíhalo, co vše si Brookes a Coubertin řekli, v čem spolu souhlasili a v čem nikoli. Ani historici se neshodnou v tom, nakolik Coubertin převzal už hotovou myšlenku na obnovení olympijských her. Zda a nakolik Brookesovu roli později bagatelizoval, aby zásluhy připadly výhradně jemu.

Jisté je to, že myšlenky a také setkání těchto dvou tak rozdílných mužů zcela zásadně přispěly k vytvoření tradice moderních olympijských her.

A také to, že Brookes se první olympiády v roce 1896 nedožil. Oproti tomu Coubertin tu vystupoval jako „otec zakladatel“ a předseda Mezinárodního olympijského výboru.

A zůstává jedna základní otázka: Co to vlastně pomohli stvořit?

Na stockholmské olympiádě v roce 1912 vyhrál Coubertin zlatou medaili za poezii s básní Óda na sport, (soutěžil pod pseudonymem). „Ó sporte, ty jsi krása!… Ó sporte, ty jsi spravedlnost!… Ó sporte, ty jsi štěstí! Tělo se třese blahem, když slyší tvůj hlas!,“ psal Coubertin.

Z dnešního pohledu nepochybně zbytečně patetické až nabubřelé. Ale nejde o recenzi na Coubertinovu poezii, důležitější je, jaká ta nová olympiáda ve skutečnosti byla.

„Politika a nacionalismus byly součástí olympiád od samých počátků,“ píše profesor miamské univerzity Sheldon Anderson v knize Politika a kultura moderního sportu. A dokládá to i několika málo známými fakty.

Tak například: olympijské krédo „důležité je zúčastnit se, nikoli zvítězit“ bylo původně určeno Řekům, kteří váhali s pořádáním první olympiády ze strachu, že by jejich sportovci neuspěli.

A olympijská vlajka, jejíž kruhy jsou běžně spojovány s barvami světadílů, má také odlišný původ: Coubertin ji začal používat v roce 1914 a kruhy připomínají pořadatele prvních pěti olympiád.

Nacionalismus se projevoval i v jasněji politické podobě. A tady může za příklad sloužit česká, respektive československá výprava. V roce 1896 se českému olympijskému výboru podařilo Coubertina získat pro myšlenku, že na olympiádu mohou jet reprezentanti národů, nikoli států. Bylo to umožněno Čechům a Finům. Nikoli třeba Baskům.

V roce 1918 ovšem ti samí funkcionáři českého olympijského výboru trvali na tom, že soutěžit musí státy, rozhodně ne sudetští Němci.

„Sporte, ty jsi krása a spravedlnost!“ V Coubertinových očích ženy zastupovaly krásu a bylo spravedlivé, aby se olympiád neúčastnily. Pohled na sportující ženy byl pro Coubertina „nejvíce nevkusný vjem, který může zakusit lidské oko“.

Olympijské hry byly v prvních letech převážně záležitostí bílých bohatých mužů. Nacionalismus a politika se staly jejich pevnou součástí. Počítání medailí, pořadí států, vlajky a hymny, poměřování velmocí…

Nevytratil se duch?

A to ještě olympiádu teprve čekalo setkání s nacismem, studenou válkou, terorismem, bojkotem, velkým byznysem…