V Paříži její sport nebude, v LA už ano. Softbalistka Pecková vidí šanci

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Letošní olympijské hry v Paříži ještě nezačaly, ale vy už přemýšlíte o olympiádě 2028 v Los Angeles a začínáte se na ně připravovat. Není to, mírně řečeno, podivné?

Vypadá to, že je to hodně vzdálené. Ale cesta na hry je skutečně blízko. Kvalifikace proběhne v roce 2027, na tu se musíme také nejprve probojovat. Takže už to je hmatatelnější. Vlastně cílená dlouhodobá příprava začíná už na podzim. Musí být kvalitní a my dáme do toho všechno, abychom do USA postoupily.

Není vám líto, že softbal není už v Paříži?

Je, moc. Ale sporty, které se na olympiádě představí, si vybírá pořadatel. Přitom na předchozí olympiádě před čtyřmi lety v Tokiu softbal byl. Byla jsem za to hrozně šťastná, protože ta příležitost přišla poprvé od roku 2008, kdy hry proběhly v čínském Pekingu. Když opět vypadl, bylo to pro nás zklamání, ale zároveň jsem rády, že v Los Angeles za čtyři roky bude. Jde jen o to, abychom se na ně probojovaly.

Softbal dlouho na olympijských hrách nebyl, vrcholy měl v jiných turnajích. Jsou i pro softbalistky sportovním snem jako například pro atletky?

Myslím, že pro všechny sportovce jsou nejvíc. Když se v roce 2015, to jsem byla ještě v dorosteneckém věku, probíralo, že by se mohl softbal opět na olympiádu vrátit, byla to pro nás nádherná představa, k níž jsme se upínaly. Uvědomovala jsem si, jakou mohou mít šanci se na nich představit, a stanovila jsem si to jako svou metu. Bohužel jsme se do Tokia 2020 nekvalifikovaly (účast si vybojovala jen Itálie, český výběr skončil čtvrtý – pozn. red.), teď máme novou šanci. I pro nás platí, že pro olympiádu uděláme všechno.

Ambice a touhy jsou jedna věc, reálné možnosti a sportovní kvality druhá. Český výběr do 18 let se dvakrát stal mistrem Evropy, předloni to dokázal i výběr do 15 let. Máte radost, že dorůstá zdatná generace a šance na úspěch se hodně zvyšují?

V mládežnických kategoriích sbíráme jeden titul za druhým, což je skvělé. Teď je důležité překovat tyto talenty do ženské reprezentace, aby si udržely výkonnost a byly schopné konkurovat týmům, které budou o účast na olympiádě rovněž usilovat.

Cítíte, že patříte v reprezentaci k těm starším?

Je to tak, už v ní nějakou dobu působím, začínala jsem v roce 2012 v juniorském věku. To už nějaký pátek je, docela dlouhá doba. Dvanáct let. Ale tak to beru. Nasbírala jsem zkušenosti, a jestli je mohu někomu předávat, tak je to hezké.

V mužských kolektivech se zasloužilým jedincům říká „dědek“. Jak je to v ženském?

Jako bába? Tak to bych slyšela asi nerada…. Ale také si děláme srandu, že jsem starší.

Cesta na olympiádu 2028 v Los Angeles bude ovšem hodně těžká, evropský kontinent má jedinou vstupenku, uchazeček bude o ni hodně. Troufáte si?

Ještě systém není úplně určený, třeba jich bude víc. Ale první místo je jediná jistota. V září nás čeká v Nizozemsku mistrovství Evropy, kde je naším cílem medaile, kterou chceme získat v konkurenci největších soupeřek – Itálie, Nizozemsko, Velká Británie, Španělsko. A příští rok se koná evropský šampionát u nás. Uvidíme, jak na tom jsme. Samozřejmě se kvality týmů mohou v průběhu času změnit, dorůstají nové hráčky.

Trénujete společně s muži. Hodně vám to v nárůstu výkonnosti pomáhá?

Moc. V našem klubu Žraloci Ledenice máme ženskou větev, ale připravujeme se dohromady. Pro mne to tedy není nic zvláštního, na co bych nebyla zvyklá. Trénujeme zejména s nadhazovači, protože jejich nadhozy mají úplně jinou kvalitu. Kluci jsou super, že nám takhle pomáhají, že jsou ochotni přijít a věnovat se nám.

Chápu, že pro pálkařky jsou chlapské nadhozy velkou zkušeností a přínosem. Ale co pro vás, nadhazovačku? Nechodí se pro jejich odpaly s kompasem?

Já hlavně doufám, že mě při tom nikdo nezraní. To je nejdůležitější. V zimní přípravě na kluky chodím házet, ale je to v tělocvičně s měkčími míčky. Tím se pojišťuju, že kdyby mě trefili, nezlomí mi to ruku nebo nos. Ale také mi to prospívá. Kluci přemýšlejí nad pálením jinak, vybírají a tipují si míče. Je to o level výš než ženské pálkařky. I pro mne je to super.

Jak by dopadl souboj s muži?

V kategorii dospělých se s nimi nemůžeme přirozeně měřit, jsou na tom po fyzické stránce úplně někde jinde. Ale ve výběrech do 18 let a nižších by zápasy mohly být vyrovnané a zajímavé. My bychom se mohly postavit dorostencům, a byla by to pro nás také velká zkušenost, kluci dovedou hodit i nadhoz rychlostí nad 120 kilometrů v hodině, s čímž se v ženách nesetkáme. Byla by to pro nás veliká výzva a pro ně nejspíš také.

Můžete se pochlubit tím, že jste jako jediná česká hráčka uzavřela před čtyřmi lety v Japonsku profesionální smlouvou s týmem Toyota Red Terries. Bylo to na uživení?

Bylo, nemusela jsem shánět jiné příjmy. Byla jsem zaměstnankyně automobilky Toyota a vedená jako sportovkyně.

Jak jste se do Japonska dostala?

Hrála jsem na Tchaj-wanu, kde jsem se seznámila s koučem Toyoty. Prozradila jsem mu, že získat do budoucna angažmá v Japonsku je můj sen, on mi ho umožnil. Toyota na konci roku 2019 sháněla nadhazovačku, ozvali se mi a dohodli jsme se.

Nadhazovat proti japonským pálkařkám je asi vzhledem k jejich menším postavám složité, vejít se mezi kolena a ramena, to je hodně úzké místo. Nemýlím se?

Bylo to náročné, zejména jsou to velice kontaktní pálkařky. Ale když si na to zvyknete, není to tak těžké. Měla jsem však smůlu, že jsem tam přišla přes covid na začátku března. Zrušila se jarní část sezony, hrály jsme jen na podzim, bylo málo zápasů, přitom více nadhazovaček, příležitostí moc nebylo. Ale brutální zkušenost.

Byla naopak pro vás výhoda, že jste vysoká?

To bezesporu. Hlavně jsem mohla doskočit dál. Ale Japonci si zvou nadhazovačky z cizích zemí, takže to také znají, není to pro ně novinka. Cizinky, které se do Japonska dostanou, mají ve většině případů vyšší rychlost nadhozu, což místní hráčky postrádají. Mají svoje nadhazovačky a velice kvalitní, ještě jsem si stihla zahrát proti legendární Yukiko Uenové, což je jedna z nejlepších nadhazovaček na světě, která hází velice rychle. Ale to je jedna z milionu.

Je Japonsko pro softbalistky nejvyšší meta?

Jak to kdo cítí. Já do Ameriky nemohu, protože skáču, což se v USA nesmí. Nemohla jsem jít proto na nějakou college se něco přiučit. Abych se měnila a tahala nohu po zemi, to nešlo.

Měla jste možnost Japonsko poznat?

Moc ne. Už jsem říkala, že byla smůla, že přišel covid. Byly jsme v karanténě, nakázáno vyhýbat se otevřeným prostranstvím, cestovat. Kdyby se někdo nakazit, odnesl by to celý tým. Pravidla hygieny byla nesmírně přísná, to si málokdo dovede představit. Probudily jsme se, měly společné tréninkové jednotky, pak individuální, odpoledne posilovna. Pak zpátky na byt. Pořád sama. Až do září, než přiletěla kolegyně z Ameriky.

Co dorozumívání se? Japonci se nechtějí moc cizí jazyky učit.

To je pravda, moc anglicky neumějí. Na hřišti jsem měla překladatelku, ale mimo to bylo náročnější. Neměla jsem internet, když jsem si chtěla jít nakoupit, byl to ze začátku velký boj. Ale naučila jsem se.

Japonskou kuchyni máte ráda?

Mám, nemusím ovšem syrové ryby, tedy sushi jsem spíš vynechala, ale našla jsem si i jiné lahůdky, jako ramen nebo gyózy, bylo to fajn. I tady si ráda na japonské jídlo zajdu, ale nedá se to srovnávat. V Česku se přizpůsobují víc evropským chutím. Ale znovu si musím povzdechnout, že jsem Japonsko zažila při covidové pandemii a moc toho za deset měsíců pobytu nepoznala.

Poznala jste i Nový Zéland. Bylo to jiné?

Úplně. Sice ne tolik profesionální, ale přicestovala jsem na podzim a užila si tak další sezonu v místním létě. Poznala jsem jejich uvolněnou mentalitu, kdy nikdo moc nic neřeší, je to rodinné a pohodové. A krásná příroda. Procestovala jsem, co se dalo. Severní i Jižní ostrov, nasála jsem atmosféru země Pána prstenů.

Byla jste jedinou hráčkou, která byla profesionálka. I po návratu do Česka se živíte výhradně softbalem?

Vůbec. Teď normálně pracuji ve společnosti E.ON.