„Ty kráso, oni tady nejsou?“ Fuksova životní zlatá jízda v Paříži brala dech

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Rychlostní kanoista Martin Fuksa, olympijský vítěz na 1000 metrů v Paříži, předvedl, jak suverénní může být jízda způsobem start–cíl. Vystřelil jako šíp, jako motorový člun. Postupně si vypracoval až desetimetrový náskok.

Už v semifinále si počínal dominantně. Až tak, že ani nevěřil, kolik sil se mu podařilo do finálové jízdy o dvě hodiny později pošetřit. „Semifinále bylo úplně easy, že jsem chtěl jet znova. Nečekal jsem, že mi to kluci dají tak zadarmo,“ líčil do kamery České televize.

Když viděl nabušenou startovní listinu, pomyslel si: „Je nás tam šest na čtyři místa, to bude masakr.“

Masakr nezvládl jeden z favoritů a dlouholetý Fuksův rival Catalin Chirila z Rumunska. Mistr světa z roku 2022 a druhý z loňského šampionátu skončil celkově devátý.

Ve finále už Fuksa s rozložením sil kalkulovat nemusel. Taktika byla jasná. Český závodník se hecoval: „Pojď, nahul to, musíš to nahulit, když chceš být nejlepší!“

Tolik to chtěl!

„Nahulil jsem to,“ usmíval se.

Jedenatřicetiletý trojnásobný světový šampion se při třetí olympijské účasti dočkal prvního cenného kovu. Vylepšil pátá místa z Ria de Janeiro a Tokia.

Naprosto bezkonkurenční jízdou, co brala dech. Fuksa zpomalil jen v závěru, snad proto, aby si naplno užil triumfální dojezd. Nikdo ho totiž nemohl ohrozit. Zajel čas 3:43,16 a za jeden den podruhé vylepšil olympijské maximum na této trati. Stříbrný brazilský obhájce zlata Isaquias Queiroz záhy věděl, že nepádluje o první flek, stejně jako třetí Serghei Tarnovschi z Moldavska.

Když se po polovině závodu Fuksa ohlédl přes rameno, nevěřil svým očím: „Ty kráso, oni tady nejsou, ty jo?“

Nejsou. „Ale závod byl stejně tisíc metrů strachu, kdy mě někdo dojede,“ řekl.

Ve finiši začal pádlovat úsporněji tak, jak to má naučené: „Takže makáš, ale šetříš energii. Nikdo se nechytal, dojezd do cíle jsem si užíval, nemusel jsem to hrotit na maximum.“

Užíval si podpory z tribun, slyšel povzbuzování nejbližších: „Hlavně jsem slyšel svou rodinu, moc jim děkuju. Je to jejich medaile.“

Všechno se sešlo ideálně. Západní vítr zprava mu foukal do pádla pěkně zezadu. „Tolik proseb, co jsem vyslal nahoru i během předchozích roků, bylo vyslyšeno,“ děkoval vyšší síle. „Bůh mi dává hrozně moc šancí ve všech závodech a teď mi splnil největší přání vyhrát největší závod. Musí se to sejít, když chce být člověk šampion.“

Už před semifinálovou jízdou vyprávěl: „Já to beru tak, že dlouhé roky vozím medaile, tak si myslím, že bych si určitě nějakou zasloužil. Umím na ni jet. Vím, jak se to jezdí. Budu se snažit stoprocentně ze všech nejvíc.“

A tak to také vypadalo.

„Takových let čekání a je to tady. Jsem hrozně rád, že jsem si na to počkal, že je to po třicítce, že mohu medaili ukázat své dceři, že to může oslavit větší tým. Takhle to bylo napsané,“ poznamenal. „Šel jsem do toho, že chci vyhrát, a to pro mě bylo nejdůležitější. Neřešil jsem, kde jsem, jenom jsem chtěl vyhrát závod. A to se mi povedlo, musím říct, i docela suverénně, že jsem si poslední metry užíval ten pocit, že jedu v olympijském finále na prvním místě. Neuvěřitelný.“

Pro českou výpravu získal v Paříži třetí medaili, druhou zlatou a částečně utišil kritiku. „Snažil jsem se to neřešit. Hrozně mi pomohlo, že jsme měli ten náš barák odstřihnutý od jakéhokoli dění. Věděl jsem, že už není potřeba si užívat olympijské atmosféry, ale soustředit se na výkon,“ podotkl. „Dlouho říkám, že umím na vrcholných akcích jezdit dobře, a chtěl jsem to předvést na největší mediální akci, to se mi povedlo.“

Bez pochyb. Takhle pádluje šampion. Olympijský šampion. „Jestli jsem působil sebevědomě, tak jsem za to rád. Protože jsem si nastavil, že vítězové musí být sebevědomí,“ zdůraznil. „Člověk nemůže být pos…, snažil jsem se mít zvednutou hlavu. Cítil jsem se dobře, všechno klaplo, jak mělo.“

Znovu vyzvedl mateřskou loděnici v Nymburce, o které říká, že je nejlepší na světě. „Jestli chce někdo začít pádlovat, tak v Nymburce na vás čekáme.“

Přitom v dětství váhal, zda nehrát spíše hokej, jemuž se věnoval až do deváté třídy. „Byl jsem nejdřív hokejista a žil jsem právě hokejem. Hrál jsem ho i na počítači a viděl jsem se v NHL, jak jednou budu hrát v New Jersey s Patrikem Eliášem,“ řekl Fuksa olympijskému výboru. „Ke kanoistice jsem si nakonec našel cestu přes kámoše, protože tam byla dobrá parta. Člověka to hlavně musí bavit a mě i bavilo s nimi sdílet volné odpoledne po škole a být s nimi na tréninku. Jezdit na kole, hrát fotbálek nebo jsme shazovali popelnice. Prostě i takové nesmysly.“

Rozhodly i geny, jeho otec a trenér Petr reprezentoval Česko na olympiádě v Atlantě 1996. Trenérem je rovněž děda Josef. „Taťka a ani děda mě nikdy netlačili, abych byl profesionální kanoista, šel do Dukly a živil se tím. Z mého hobby to vyplynulo tak, že jsem se stal profíkem.“

Po návratu z Paříže pověsí zlato na krk roční dceři Emily. „I když nevím, jestli medaili unese, jak je těžká,“ povídal při pohledu na cenný kov s kouskem Eiffelovy věže, který mu visel na krku.

A co dál?

„Dáme dva dny volna a jdeme makat. Na konci srpna nás čeká mistrovství světa na pětistovce, takže neusnout na vavřínech,“ pravil olympijský vítěz Martin Fuksa.