Tanec, který vyžaduje i sport, říkají o breakingu ti nejlepší v Česku

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na právě probíhajících olympijských hrách čeká premiéra zcela novou disciplínu. V metropoli na Seině se 16 mužů (b-boys) a 16 žen (b-girls) utká v breakingu.

Nejlepší b-boy a b-girl z Česka mezi nimi budou chybět. Cestě za snem věnovali mnoho času a úsilí, neprošli ale kvalifikačním sítem.

„Měl jsem štěstí, že když jsem začínal v Opatow Flavours, tak naše škola rostla s námi. Byli jsme první skupina. Měli jsme tělocvičnu a někdy jsme chodili trénovat i ven nebo na metro,“ líčí své začátky Marek Mensa, který se v posledních třech letech několikrát v kvalifikacích umístil mezi TOP 32 až 64.

Moniku Kadlubcovou, která od roku 2021 na světových šampionátech několikrát dostala mezi 15 až 50 nejlepších, přivedla k breakdance náhoda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ coby 14letá se v Domově dětí a mládeže Jablunkov chtěla přihlásit na moderní tanec. „Řekli mi, že mají plno a že breaking je něco podobného. Tak jsem začala,“ vzpomíná. „Vždycky jsem byla cílevědomá a často jsem si představovala, že budu battlovat na mezinárodní úrovni. Určitým způsobem jsem si to tedy vymanifestovala a také vydřela.“

Tanečníci v rozhovoru pro Seznam Zprávy přibližují, co znamená breakdance i jeho zařazení do programu olympijských her.

Jak byste popsali breakdance?

Monika Kadlubcová (MK): Jako umělecké vyjádření těla, které se prolíná do atletického světa.

Marek Mensa (MM): Osobně vnímám breakdance jako umění, které propojuje pohyb, hudbu a kreativitu. Důležitý je ale i atletický přístup, protože je náročný i fyzicky, pokud v něm chcete být dobří.

Na olympijských hrách se disciplína jmenuje breaking, z názvu tak vypadla zásadní část slova, a to „dance“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tanec. S ohledem na to, že zažíváme premiéru breakingu na olympiádě, se často vede debata, jestli jde spíš o sport, nebo tanec. Jak to vnímáte?

MK: I když jsem trénovala a žila jako atletka, stále jsem breaking vnímala jako tanec. Jako člověk jsem víc umělkyně než atletka.

MM: Je to tanec, který vyžaduje i sport.

Na rozdíl od jiných olympijských disciplín je breaking dost specifický. Nejde jen o to být nejrychlejší nebo nejpreciznější. Důležitá je i vlastní kreativita nebo osobitost. Jak vůbec vypadá příprava?

MK: Je velmi individuální. Jelikož žiju v Dánsku, připravovala jsem se s různými tanečníky, kteří měli stejné cíle. Dělali jsme různé kondiční tréninky a „rounds“, což znamená, že jsme imitovali celý proces battlu a tančili jsme proti sobě v časovém úseku jak na soutěžích. Také jsem to kombinovala s fitness.

MM: Jde o rozmanitou disciplínu a každý tanečník si může vybrat, čemu se bude věnovat. Někteří víc tancují a dělají méně fyzicky náročné prvky, jiní to mají naopak a dělají triky, které se blíží spíše gymnastice. Ti nejlepší samozřejmě dokážou zkombinovat všechno.

Příprava tak má dvě roviny. První je fyzička, která je především o tvrdé práci. Pak je tu kreativita. Jasně, musíte natrénovat základní prvky, na kterých následně stavíte, ale není to všechno. Máte základní pilíře, od kterých se odrazíte a vytvoříte něco vlastního, což je podle mě důležitým aspektem. V tanci je taky zásadní umět se propojit s hudbou a uvolnit se.

Ne všichni jsou ale ze zařazení breakingu do olympijského programu nadšeni. Panují obavy, zda breakdance nepřijde o autenticitu, nezaprodá se světu byznysu a tak dále. Podobná debata se vedla například i kolem skateboardingu. Patří podle vás breakdance na olympiádu?

MK: Dalo to lidem více možností a ukázalo to tanečníkům i jiné směry. Myslím, že člověk se musí vyvíjet a přijímat nové výzvy. Všechno má své pozitivní a negativní stránky a člověk si musí vybrat, co si z toho vezme. Breaking se dostal do většího povědomí a setkala jsem se s lidmi, kteří ani nevěděli, že nějaká breaková komunita existuje a že se stále tančí.

MM: Nejsem ten, kdo by o tom měl rozhodovat. Když už se tak ale stalo, pojí se s tím mnoho příležitostí pro tanečníky z celého světa, což vnímám pozitivně.

Jelikož se breakdance dostane větší pozornost, uvidí ho mnohem víc lidí, vznikne velká platforma a tanečníci to budou moct dělat naplno. Podobně tomu bylo u skateboardingu, kdy najednou má spousta skejťáků vlastní sponzory a věnují se jen tomu. Olympijské hry mohou být hnacím motorem i pomyslným vrcholem.

Má to ale i negativní aspekty. Breakdance scéna se například bojí, že se o realizaci breakingu na OH budou starat lidé, kterým nejde tolik o kulturu, ale spíš se na tom svézt.

Jste těmi nejlepšími v Česku, měli jste šanci se prosadit mezi světovou špičku a usilovat o místo na olympiádě v Paříži. Nakonec se vám to nepodařilo, přesto by mě zajímalo, jaká byla vaše cesta.

MK: U mě to začalo v roce 2021, kdy jsem se jako jediná Češka kvalifikovala do TOP 16 na mistrovství Evropy v ruském Soči. Poté následovaly různé kvalifikace po Evropě. Například v Paříži na mistrovství světa jsem se umístila v TOP 32. Také jsme například cestovali na kvalifikaci do Hongkongu.

MM: Jako reprezentant Česka jsem byl asi na šesti akcích po celém světě, včetně Španělska nebo Hongkongu. Na OQS (Olympic Qualifier Series, sérii olympijských kvalifikací, pozn. red.) se mi sice nepodařilo postoupit, ale byl jsem blízko. Konkurence byla obrovská.

Dostat se na olympiádu pro mě bylo důležité, ale na druhou stranu jsem na to nikdy nesázel vše. Už předtím jsem se orientoval více směry. Vystupoval jsem v zahraničí s bráchou, který je také tanečník, a pracoval na komerčních tanečních projektech.

Jaké se vám dostalo podpory od Českého svazu tanečního sportu, pod který breakdance spadá?

MK: Ze začátku jsme si museli cestu platit sami. Poté jsem díky tomu, že jsem se umístila, dostala částku, která pokryla část letenky. Zbytek týmu nedostal nic. Na kvalifikaci do Hongkongu jsme dostali podporu na letenku, ale ubytování jsem si musela platit sama. Tělocvična, trenéři a ani fyzio nebyli k dispozici.

MM: Cestu na první tři akce v rámci toho, abych soutěžil o místo na olympiádě, jsem si hradil sám. Následně mi Český svaz tanečního sportu začal náklady pokrývat. Kdybych to měl vyjádřit procentuálně, tak se mi z ČSTS dostala podpora mezi dvaceti a třiceti procenty.

Jsem vděčný za příspěvek, který jsem dostal, ale mohl být mnohem lepší. Vím, že třeba v Dánsku nebo Norsku mají breakdanceři zcela jiné zázemí. Mají maséry nebo fyzioterapeuty, kteří se o ně starají před battlem nebo mají vlastní oblečení. Číňané kolem sebe měli třeba i dvacet lidí, včetně trenérů nebo mentorů.

(Některé národy) to berou zkrátka víc vážně. U nás tomu tak není.

Máte pocit, že kdybyste měli větší podporu a lepší zázemí, umístili byste se třeba lépe?

MK: Od kvalifikace v Hongkongu jsem netančila něco přes půlrok. Prošla jsem syndromem vyhoření, jelikož mám full-time práci jako grafická designérka a poslední čtyři roky jsem trénovala pětkrát týdně. Dostala jsem se do bodu, kdy jsem to už nezvládla a k tanci mám odpor.

Pokud bych měla v tomto procesu větší podporu a mohla se věnovat pouze tanci, určitě by byly výsledky úplně jiné. Podpora mentálního kouče by také udělala velkou změnu.

MM: Tyhle faktory se určitě projeví, a to i v mentálním nastavení. Když vidíte, že máte kolem sebe lidi, co se starají o ty ostatní věci, tak si dovedu představit, že to vliv mít může.

Když se ale podívám na finální šestnáctku, tak týmy těch soutěžících mají vše propracované od A až do Z. Každý ví, co má dělat. Je to o týmové práci.