Syndrom „sáňové hlavy“. Jak opravdu nebezpečný je skeleton?

Článek si můžete pustit také v audioverzi.

„Boby a skeleton se dají označit za sport adrenalinový, spojený s jistým rizikem. Je však třeba uvést, že k vážnějším zraněním dochází velmi zřídka kdy. V korytě ale člověk musí občas s nějakou tou naraženinou počítat,“ čteme na stránkách Českého týmu bobistů a skeletonistů. Naraženina? Takové bodré zlehčování situace. Může to totiž být mnohem, mnohem horší.

Skeleton. Závodník po krátkém sprintu naskočí na nízkou přibližně metr dlouhou desku a řítí se ledovým korytem hlavou dolů rychlostí až 140 kilometrů za hodinu.

Na olympiádě se poprvé objevil ve Svatém Mořici v roce 1928 a byl jednou z největších atrakcí her. Měl tehdy pověst zábavy znuděných amerických a britských snobů, při které hrozí padesátiprocentní riziko zmrzačení.

V Pekingu začnou soutěže ve skeletonu 10. února, o den později bude závodit česká reprezentantka Anna Fernstädtová. Velký talent, juniorská mistryně světa, šestá z minulé olympiády.

Má za sebou ale nevydařenou sezonu, která jen dva týdny před odletem do Pekingu vyvrcholila zjištěním, že trpí silnou cukrovkou 1. typu. Nezastavilo jí to. „Jsem si jistá, že to bude v pohodě,“ napsala.

Obavy se naučila překonávat: „Vždycky nám říkali, že nemáme mít strach. Jasně, že ho máš. Když stojíš nahoře a víš, že se můžeš zabít, když to dáš úplně blbě… Ale zvykneš si,“ říká Fernstädtová o svém sportu.

Zvykneš si. Právě v tom může být největší problém.

Hlava těžká jako bowlingová koule

Už start je velmi nepřirozený a nepohodlný. Závodník sprintuje asi padesát metrů, jednou rukou tlačí skoro třicet kilo těžké sáně, je v hlubokém předklonu, snaží se běžet co nejrychleji a neuklouznout.

To je ale ještě hračka.

Když v pořádku naskočí na svůj skeleton, má hlavu jen několik centimetrů nad sněhem a sáně může řídit pouze pohyby těla. V rychlosti přes sto kilometrů za hodinu to musí být nepatrné pohyby. „Někdy stačí i pohyb očí,“ říká skeletonista Katie Tannenbaumová z Panenských ostrovů.

Ale to ještě pořád nic není.

Žádnou brzdu skeleton nemá. A kdo by taky chtěl brzdit, když chce do cíle dojet jako první.

Je třeba se ovšem smířit s tím, že v zatáčce na sportovce působí přetížení větší než při startu kosmické lodi. Je to pak otázka milisekund – hlava je najednou těžší než bowlingová koule a udržet ji nad sněhem je neuvěřitelný boj. A ne vždy se to podaří.

„Závodníci narážejí hlavou do sněhu. Dochází k otřesům mozku,“ popisuje americký skeletonista Matt Antoine.

Přetížení tlačí krční svaly k zemi. Zbytek těla bolí od vibrací. „Velmi pravděpodobně neodjedete víc než tři jízdy za den,“ dodává Antoine. „Prostě to nezvládnete.“

Teprve v posledních několika letech začali sportovní lékaři a funkcionáři věnovat zvýšenou pozornost zdravotním rizikům jízdy na bobech a skeletonu.

Stále víc aktivních i bývalých bobistů a skeletonistů si totiž stěžuje na deprese, chronické bolesti hlavy, zapomnětlivost, zvýšenou citlivost na světlo a hluk…

A jsou tu i sebevraždy či pokusy o sebevraždu u špičkových olympioniků:

3. května 2020 se oběsil Pavle Jovanovic, olympionik, který začal ve svých 43 letech pociťovat příznaky Parkinsonovy nemoci. Byla to třetí, možná čtvrtá sebevražda špičkového amerického jezdce na bobech v posledních letech.

V roce 2013 se oběsil Adam Wood. Po prvním pokusu o sebevraždu telefonoval své manželce z psychiatrické kliniky. Dohodli se, že budou hovory nahrávat, aby měli dokument o jeho stavu. Wood mluvil o mnoha úrazech hlavy během kariéry, o omezené léčbě i o nástupu násilnického chování v pozdějším období.

„Vůbec nemáte představu, že si ničíte život,“ říkal své manželce Arystě. Za několik dnů jí zavolal ještě jednou. Tentokrát, aby se rozloučil.

O rok později spáchal sebevraždu Travis Bell, který Spojené státy reprezentoval v 90. letech 20. století.

V roce 2016 se o sebevraždu pokusil stříbrný medailista z Lake Placid Bill Schuffenhauer, rozřízl si zápěstí, ale zachránila ho jeho přítelkyně.

A o rok později nalezli mrtvého Stevena Holcomba, olympijského vítěze z roku 2010, který léta trpěl depresemi. V krvi měl příliš mnoho alkoholu a uspávacích prášků. Oficiálně – nehoda. Holcombova rodina nechtěla příčiny smrti veřejně komunikovat.

Odborníci se shodují, že příznaky, které popisují špičkoví bobisti a skeletonisti, mohou ukazovat na opakovaná poranění mozku a rozvoj degenerativní mozkové nemoci. Tedy problém, který byl zatím především spojován se sporty jako je americký fotbal, box, fotbal nebo lední hokej.

Otřes mozku je možné vcelku snadno diagnostikovat. Boby a skeleton přinášejí ovšem zrádný syndrom „sáňové hlavy“. Sportovci popisují, že i běžná jízda bez nehody či nějaké mimořádné situace dokáže v jejich hlavách vytvořit mlžný opar.

Jsou to podle odborníků příznaky podobné lehkému otřesu mozku. A jejich příčinou mohou být velké zrychlení a vibrace během jízdy. Ale zůstává jedna zásadní otázka: Nakolik jsou tato drobná zranění mozku nebezpečná, respektive, kdy je překročena únosná míra?

„Kolikrát vás musí udeřit do hlavy, abyste měl mozek jako Junior Seau?,“ ptá se neuropsycholog Ben Christiansen. A odpovídá: „Nevíme.“ (Špičkový hráč amerického fotbalu Junior Seau se zastřelil v roce 2012. Lékaři u něj diagnostikoval příznaky degenerativní mozkové nemoci.)

Závodníci na bobech a skeletonu jsou vystaveni riziku vážných nehod, kdy může dojít k těžkým zraněním, těžkému otřesu mozku. (Český tým by snad řekl k „naraženinám“.) Tato zranění mají paradoxně jednu výhodu – lze je dobře diagnostikovat a následuje po nich léčba.

Vedle toho ale na sportovce prakticky každodenně útočí syndrom „sáňové hlavy“ – opakovaná drobná poranění mozku, nad nimiž mávnou rukou.

V jaké podobě a kdy se vše sečte, nedokáže nikdo předem říci.

„Je to jako epidemie,“ řekl Steven Holcomb po sebevraždě olympionika, lyžaře Jareta Petersona. Sám Holcomb zemřel o rok později.

Vzpomínka na Patersona a Holcomba zazní v dokumentu televize HBO The Weight of Gold (Tíha zlata) z roku 2020. Film na příbězích špičkových sportovců ukazuje, jak vážnými psychickými problémy olympionici procházejí. A nakolik jsou psychické poruchy mezi sportovci běžné.

Plavec Michael Phelps, který získal nejvíc olympijských medailí, v dokumentu říká, že s myšlenkami na sebevraždu bojoval i v době svých největších úspěchů. A odhaduje, že 80 % sportovců trpí „postolympijskou depresí“.

Studie Mezinárodního olympijského výboru ukázala, že výskyt úzkostí a deprese u špičkových sportovců může být až 45%.

Krasobruslařka Gracie Goldová přiznává: „Být olympionikem je před vámi jako tak úžasná věc, že vše kolem jde stranou. Včetně deprese, úzkosti, poruchy příjmu potravy, myšlenek na sebevraždu… A pak, až se všechny ty vedlejší efekty projeví, už vám nic nepomůže.“

Lyžař Jeremy Bloom shrnuje: „Definuje vás to. A vy ztrácíte svoji lidskou identitu. A tehdy to začíná být nebezpečné. Protože všichni dříve či později ze sportu odejdeme… A musíme začít znovu.“

Ze sportu si nemusíte odnést zrovna opakovaná poranění mozku. Přesto neustálé soustředění na výkon a výsledek, tlak okolí, konkurenční prostředí, to vše spojené s fyzickým vyčerpáním mohou vést k vážným, těžko napravitelným psychickým problémům.

„Jsme prostě produkty,“ říká Michael Phelps. „Je to děsivé, je to smutné, láme mi to srdce. Je tu všude kolem nás tolik lidí, kteří se starají o naši fyzickou kondici. Ale nikdy jsem neviděl někoho, kdo by se staral o naši psychiku.“

Anna Fernstädtová působí podle rozhovorů, obrázků i postů na svém Facebooku jako veselá mladá žena, která sice bere svůj sport vážně, ale udržuje si nadhled.

Přesto i ona už zažila „postolympijskou depresi“. Po úspěchu na olympiádě v roce 2018 chtěla skončit. Skeleton ji přestal bavit. Potřebovala změnu.

Ta shodou okolností mohla přijít, aniž by Anna Fernstädtová měnila sport. Její otec je Němec, matka Češka. Do roku 2018 reprezentovala Německo. Po olympiádě se domluvila s českým týmem.

V Pekingu tedy 11. února vyjede do ledového koryta jako česká reprezentantka.

Autor tohoto textu jí, všem jejím soupeřkám i kolegům skeletonistům přeje, aby udrželi hlavu nad sněhem.

A nezvykali si na všechno, co sport přináší.