Svět viděl fenomenální sportovní výkon. Okamžik, pro který Jurka žil

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Život Jakuba Jurky, pětadvacetiletého habána z Olomouce, sportovce, studenta a podnikatele, směřoval k této chvíli. A nejen ten šermířský. K těm třem minutám, kdy na planši v pompézní prosklené hale Grand Palais, v níž osm tisíc francouzských fanoušků už hrdě pěje vítězný chorál, ukáže celému světu naprosto fenomenální sportovní výkon. Jako správný lídr dovede tým českých kordistů k bronzové medaili na olympijských hrách.

Když do poslední bitvy proti místní hvězdě a miláčkovi Yannicku Borelovi nastupoval, náhradník Michal Čupr mu předával zápas po srdnatém výkonu proti Mideltonovi se čtyřbodovou ztrátou. Jenže pětatřicátník Borel věděl, čeho všeho je Jurka schopen. A tak pořád Mideltona vybízel k výpadům, aby polštář ještě narostl.

Jurkovi se při nástupu na planš nejspíš promítlo to zásadní, co jej formovalo. Jak se o něj a o dva bráchy postaral táta Tomáš, trenér a ředitel základní školy ve Velkém Týnci u Olomouce, když je ve dvanácti opustila máma. Jak chodil k dětskému psychologovi, aby se dokázal s tím vším popasovat. Jak se otec s kluky nemazal při výchově, avšak vštěpoval jim vše zásadní. Nebo když mu ve třinácti letech kladl na srdce, že mistrovství světa v Taškentu se fakt musí povést, neboť to může být jeho poslední mistrovství, protože už třeba na další nebudou peníze v našponovaném rodinném rozpočtu.

„Táto, proč jsi na mě tak škaredý, proč mi říkáš, že jsem selhal?“ kousal Jakub výchovné lekce.

„Sakra, tak se nepo…!“ burcoval ho otec.

„Vždycky nás připravoval na to, že teď se nesmíme po… Že nejen v šermu, ale v životě přijde ta chvíle, kdy musíte zabrat. Tak to z vás udělá osobnost, kterou jste. Třeba se to na olympiádě projeví,“ vyprávěl Jakub Jurka před hrami v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

A kurážně prohlásil: „Jediným cílem je medaile.“

Prostořeké? Možná. Nereálné? Už víme, že nikoli.

„Netroufl bych si něco takového prohlásit před Tokiem, kam jsem se dostal z kvalifikace na poslední chvíli. Ve dvaceti jsem nevěděl, jak se s tím popasovat. Teď už vím, co to obnáší. Jsem v životě dál, vyspělejší, a umím s myšlenkami zacházet jinak. Máme s tátou naplánovanou taktiku. Je to hodně o koncentraci,“ líčil.

Ta chvíle přišla v páteční vlahý večer, 2. srpna 2024 v hale, kde byl před lety při velké slavnosti vyhlášen nejlepším juniorem světa. Potkal se s herci Alainem Delonem, Millou Jovovichovou, Umou Thurmanovou a na soukromém koncertu mu zpíval Robbie Williams.

Tady má tak krásné vzpomínky. Co takhle přidat další?

Jenže stav je 31:35. A má tři minuty. To není moc, i když v šermu věčnost. Ne, on i sympaťák Borel vědí, že habán z Hané se nepo…

Jenže kruciální řež zahájí bodem domácí borec. 31:36. Uff, je potřeba vážně zabrat.

Celé Grand Palais už slaví. Borel ne, olympijský vítěz z Ria a druhý nejlepší šermíř světa, jako by tušil, co bude následovat a proč tolik opatrného Mideltona nabádal k útoku.

To, co následovalo, byl opravdu velký výkon sportovce odhodlaného jít za svým snem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ olympijskou medailí, o níž poprvé veřejně promluvil už v sedmnácti.

Borel se zdá pod tíhou očekávaného nervózní, nálada v hale zjevně nekoresponduje s jeho. Francie přece nemůže být doma bez medaile v jejím národním sportu.

Jenže než zjistí, co se děje, Jurka otáčí na 38:37. A pak na 40:37. Čeští fanoušci se u televize učí pojmy zásahu jako sixta přes hlavu na záda nebo oktáva na střed těla a naplno objevují atraktivitu šermu. Jurka má sixtu i oktávu v malíčku a názorně to předvádí v kritických chvílích. Dokonalost.

Jiří Beran, dvaačtyřicetiletý matador, který se na hrách loučí s kariérou, žasne pod planšem. Co se to děje? Ručník si omotá kolem krku, zkouší zadržet slzy: Vážně se rozloučím bronzovou tečkou? Historickým úspěchem?

Jeho táta navíc přenos České televize spolukomentuje. Žasne také a křičí: Kubo, Kubíku, pojď! Mráz po zádech jde všem a všude. Borel v nesnázích ještě mění kord, snaží se zastavit Jurku v rozletu. Copak to jde? Hala už dávno netančí a nezpívá.

Francouzský mušketýr se ještě vrací do mače, 41:40! Pět vteřin do konce. Fíhá! „To je ještě spousta času,“ uvědomuje si spolukomentátor Beran starší.

Jenže když se Borel pokouší o poslední výpad, Jurka se vyhýbá a sám přidává rozhodující zásah, vteřinu před koncem, 43:41. Je to jasné, Mesdames et Messieurs.

Borel si dřepl, promnul strniště na bradě. Jurka skáče, křepčí. Borela, pana šermíře, zdolal za tři minuty 12:6. Neskutečné. Fenomenální. Top. Skutečné.

Dokázal něco velkého. Něco, k čemu celý život směřoval. Přesto si i v této chvíli uvědomí, že je potřeba vyjádřit respekt poraženému sokovi. Ostatní členy týmu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Martina Rubeše, Jiřího Berana a Michala Čupra ještě gestem udrží mimo planš, než společná oslava propukne naplno.

Jurka dostal hopla, byť něco váží, kamarádi ho z posledních sil vymrští do vzduchu prosklené haly, jež byla svědkem překvapení. Krásného sportovního zápolení i příběhu. Třeba Beranova odcházení.

„Pro mě je to zlatá tečka, i když je to bronz. Je to něco neskutečného. Chtěl jsem se loučit pod pěti kruhy, sezona byla hrozně náročná. S touhle partou je to doopravdy z oblasti snů. Budu na to do smrti vzpomínat. Když uslyším Paříž nebo se sem dostanu, budu jenom jásat,“ pravil Beran pohnutě.

Hrdinou dne byl však Jakub Jurka.

„Řekli jsme si s kluky, když jsme vstupovali na planš v Grand Palais a celá audience nás viděla: Tak ať to dopadne jakkoliv, tohle je největší zážitek v našich životech. Proti domácím před jejich publikem a na olympiádě o medaili, nic většího nemůže být. Jestli o zlato, stříbro nebo bronz, to nerozhoduje,“ podíval se Jurka a v očích měl ryzí štěstí. „Odvahu musí mít každý. Když se na nás všichni budou koukat, jak jsme otevřeli medailové žně, tak budou kolegové a kamarádi pokračovat. I to byla pro nás výzva, že nám nabídli tuhle odloženou rukavici.“

Jakubův děda, Jaroslav Jurka, vicemistr světa a účastník dvou olympiád, jistě pláče dojetím. Možná ještě teď.

Táta Tomáš, hrdina všedních dní, rovněž. Dali to.