Jsme jen čtyři zápasy od medaile, říkal šermíř Jurka. Pak rozhodl o bronzu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Pětadvacetiletý urostlý sportovec z Olomouce Jakub Jurka má šerm v genech. Druhou účastí na olympijských hrách srovná skóre s dědou Jaroslavem, českým šermířem století. A v Paříži bude startovat pod trenérským vedením svého táty Tomáše v jednotlivcích i týmech. Kromě toho stíhá studovat a podnikat. Podaří se mladému šermíři přivézt z Paříže medaili, po které tolik touží?

(Rozhovor byl publikován před olympiádou, na hrách se Jakubu Jurkovi nepodařilo postoupit do osmifinále, ale s týmem kordistů získali bronz - pozn. red.)

Převládá před olympiádou těšení, nebo nervozita?

Olympijské hry jsou pro náš tým euforie. Máme za sebou mistrovství Evropy, víme, jak na tom jsme a na čem musíme ještě zapracovat. Naše výkony budou dobré. Těším se, jedeme na největší akci v našem sportu. Hlavně se nezranit, to je slogan, který si opakujeme na každém tréninku. Potom to už jenom odpálit naplno. Připravit se psychicky. Můj výkon hodně ovlivňuje psychika, soupeř mě občas nějakou akcí lehce frustruje. Snažím se pracovat i v životě na momentech, kdy se naštvu, které mě vyvedou z míry.

Na mistrovství Evropy jste v týmech skončili čtvrtí, forma je slušná?

Myslím si, že jsme na vrcholu výkonnosti. Jde to pěkně nahoru. Zápas, který bude chtít zapření a srdce, teprve přijde.

Už dříve jste mi řekl, že vaším jediným cílem je medaile. Bez sebevědomí to nepůjde, že?

Olympijské hry jsou v tomhle strašně jednoduché. Historii píší medailisté. Být v top osmi na světovém poháru nebo mistrovství světa je zvučný výsledek, ale být bez medaile z olympiády je vlastně úplně k ničemu, protože na to nenalákám sponzora. Je to hodně nekompromisní. Ale zážitek to bude tak jako tak.

Je pro vás zdravé sebevědomí přirozené, nebo jste si ho musel vybudovat?

Netroufl bych si něco takového prohlásit před Tokiem, kam jsem se dostal z kvalifikace na poslední chvíli. Ve dvaceti jsem nevěděl, jak se s tím popasovat. Teď už vím, co to obnáší. Jsem v životě dál, vyspělejší, a umím s myšlenkami zacházet jinak. Máme s tátou naplánovanou taktiku. Je to hodně o koncentraci.

Táta je váš trenér i zbrojíř. Na tréninku se umíte spolu pěkně od plic vyburcovat.

To je naše forma komunikace. Vyřveme se na tréninku, dáme průchod emocím a cítíme se dobře. Je to pořád vztah otec–syn. Používá na mě věci, které by si jiný trenér nedovolil, a já používám věci, které by si u něj nedovolil jiný svěřenec. On ví, že to nemyslím vážně. Funguje nám to, ale s jasnými pravidly, která nepřekračujeme.

Co vás formovalo?

Když mi bylo dvanáct, chodil jsem k psychologovi, protože se naši rozváděli. Tohle člověka formuje. Vyrůstal jsem bez matky, která naši rodinu opustila. Nebyla to jednostranná záležitost… Táta byl zaujatý šermem, neměli jsme peníze na nic jiného, chtěli jsme nastartovat sportovní kariéru, já i bráchové. Měli jsme všechno, co jsme potřebovali, ale ne to, co jsme chtěli. A hlavní byl vždy šerm. Měli jsme jeden druhého, tak jsme fungovali celý život. Později jsem si řekl, že některé věci nejsou na to, abych se z nich hroutil. Důležitá byla také role babičky a dědy…

... Jaroslava, dvojnásobného olympionika v šermu.

Ano, děda je pořád aktivní trenér. Občas se mnou dělá i sparing.

Úctyhodné. Zapíchnete ho?

Je mu šestasedmdesát. Má havran, černý oblek pro trenéry, ukazuje mi techniku, ale už nemůže stíhat to, co mladý trenér. Sparing mi dělá třeba třicet minut, což je obdivuhodné. V Olomouci má čtyřikrát do týdne trénink i s dalšími dětmi. Hýbe se. Babička vždycky říká: Pokud nejde o život, jde o hovno! Z krize, finanční, nebo vztahové, se hlavně nepo… Když to všechno promítnu do kariéry, jsem v klidu.

Dětská duše je křehká, rozvod rodičů ji zasáhne. Jak jste to zvládal?

Formuje to charakter. Začalo to už v deseti letech a pak to nějak gradovalo, kdy jsme se už nemohli střídat ve střídavé péči. Záleží na člověku, jak to uchopí. Můžete si celý život říkat, že jste oběť, ale já rozhodně nechci být v roli oběti. Úpolový sport (jiný výraz pro bojový sport – pozn. red.) výborně reflektuje život. Je v něm určitá forma nespravedlnosti, kterou v životě často zažíváme.

V šermu má hlavní slovo rozhodčí, všechno se nedá měřit jako třeba v atletice.

Přesně tak. Neměli jsme jednoduchý život, ale člověk si najde svou cestu.

Byl na vás tři kluky táta tvrdý?

Trénovali jsme a v určitou chvíli jsme se museli rozhodnout, jestli to budeme dělat naplno. Jezdili jsme po závodech ve střední Evropě. Kluci pak skončili, vydržel jsem jen já. A když za vámi ve třinácti přijde táta, že mistrovství světa se fakt musí povést, že to může být mé poslední mistrovství, protože už třeba na další nebude mít peníze, tak to z vás udělá osobnost, kterou jste. To jsme zrovna jeli do Taškentu, kde jsem urval stříbrnou medaili, což bylo v obrovské konkurenci neskutečné. Musel jsem uspět, abych se dostal do povědomí.

Je táta, který se v těžké situaci dokázal postarat o tři kluky, vaším vzorem? Ne každý chlap by tohle zvládl.

Stoprocentně, táta je v tomhle výjimečný. Bylo to neskutečně náročné, stres, o víkendech s námi jezdil na závody, neměl žádný volný čas, několik let jsme byli sami, neměl partnerku. Můžete se rozhodnout, jestli si z toho vezmete něco dobrého. Promítá se mi to do bratrských vztahů, které máme krásné. Máme se rádi, kdyby se cokoliv stalo, jsme tu jeden pro druhého.

Tři mušketýři…

Jo. Škoda, že kluci u šermu nezůstali, byli talentovanější než já, ale zase neměli talent na vytrvalost.

Talentovaná šermířka je i vaše sestra Hana.

Velmi. Dospívání má Hana trošku jednodušší. Vyrůstá v něčem jiném (v úplné rodině – pozn. red.). Mě ale zase dětství formovalo v to, že jsem se stal lídrem. Lídr týmu musí stát pevně nohama na zemi. Když jsme se kvalifikovali v Gruzii na hry, musel jsem uspět proti Maďarům a Kazachstáncům. Jedním zásahem rozhodnete, jestli se po 32 letech pojede na olympiádu v týmech, nebo ne.

To na vás musela být i máma pyšná. Jaký máte vztah?

Nevoláme si často, teď mi volala zrovna kvůli olympijské kolekci oblečení. Bavili jsme se asi třicet minut. Moc se nestýkáme. Nevěřím na pomstu, na vinu, stalo se. Ale už jsme jiní lidé, než jsme byli před patnácti lety. Každý si vybere svou cestu. Nechovám proti ní zášť. Jestli se k nám zachovala špatně, to už spláchla voda. Ale nejsme ve velkém kontaktu.

Do Paříže se za vámi nechystá?

Ne, nikdo kromě otce. Lístky jsou hodně omezené. Z finančního hlediska to nedává smysl, pár dní ve Francii bude stát sto tisíc. Babička je teď po operaci kyčle, tím to padlo také u dědy. Přítelkyně je v práci. Táta z pozice kouče je dostatečné zastoupení.

Není to dědovi líto?

On by si to neužil, chtěl být ve vesnici a tam se nedostane. I pro mého otce je velký úspěch, že dostal nominaci. Nenominuje vás totiž náš svaz, ale olympijský výbor. Akreditací pro trenéry a doprovod je málo.

Mimochodem, co jste mámě na extravagantní kolekci českého olympijského oblečení řekl?

Moc se mi líbí. Materiál, ruční práce, pecka. Vlna negativního ohlasu může pramenit i z toho, že lidé si udělají názor z první fotky. Kdyby si pustili rozhovor s Honzou Černým (designér, který kolekci navrhl - pozn. red.), zjistili by, podle čeho vybíral materiál, proč je to v uvozovkách župan. Bude to něčím zajímavé. Líbí se mi i americká kolekce, ale naše má spoustu symbolik a dělala to malá firma, umělec. Ne jako Italům Emporio Armani, kde to nasekali jako na běžícím páse.

Na Paříž máte speciální vzpomínky. Vybavíte si jako první, jak jste byl v Grand Palais vyhlášený nejlepším juniorským šermířem světa, potkal jste se s herci Aloinem Delonem, Millou Jovovich, Umou Thurman a na soukromém koncertu vám zpíval Robbie Williams?

Zpíval pro pár stovek lidí, bylo to krásné. Doufám, že přibude další pěkný zážitek z Paříže. Stát se může cokoli. Jsme čtyři zápasy od medaile.

Tehdy tu party platil oligarcha Ališer Usmanov, který má blízko k Putinovi. Jak moc ruská válka na Ukrajině změnila váš sport?

Usmanov je jeden z největších oligarchů v Rusku, miliardář. Jako každý oligarcha v Rusku má přímé styky s Putinem. Byl velkým sponzorem šermu, ale náš sport to nepoznamenalo. Závody jsou pořád na stejné úrovni. Zakázal se start ruským šermířům, ale ne proto, že by to FIE, mezinárodní šermířská federace, zakázala, nýbrž proto, že nedostávají víza od zemí, ve kterých jsou turnaje.

Což vám, českému týmu, na hry pomohlo.

Ano, nepokrytě to mohu říct.

Když se vrátíte ke koncertu Williamse, na kterém vám došlo, jak velký je šermířský svět, naplňujete očekávání, jež byla na vás jako světovou juniorskou jedničku kladena?

Jsou tam odbočky z cesty, toho se nevyvarujete, to by byla jinak perfektní kariéra.

Ale být na dvou olympiádách v pětadvaceti letech celkem perfektní je, ne?

To ano, ale nejdu pořád jenom nahoru. Mám za sebou i pády. Ovšem pokud nejedete na olympiádu, v šermířském světě nic neznamenáte. Takhle je to v pořádku, olympiáda všechny neúspěchy spláchla. Chybí tam světoví sportovci, kteří jsou lepší než já. Horko těžko to zpracovávají. To síto je brutální.

Šermovat na hrách ve Francii, mekce šermu, musí být dvojnásobný zážitek. Ještě pro vás, když závodíte v tamní lize, za tým z města Colmaru?

Ano, Francie to dělá nejlíp. Bohužel náš tým sestoupil do druhé divize, ale s colmarským klubem budu prodlužovat smlouvu. Když budu dvojnásobný olympionik, dá se s tím pracovat.

I ve vaší marketingové firmě, v níž se zabýváte přeprodejem doplňků stravy?

Asi jo. Spolupracuji s jednou suplementovou firmou, a jestli mi prodlouží smlouvu, získám další peníze do budoucna. Kdybych si jednou chtěl vytvořit svou vlastní značku, tak mi to taky obrovsky pomůže.

Šermujete, pracujete, ještě studujete vysokou školu. Máte vůbec volný čas?

Člověk má víc peněz, ale nemá tolik času. Trávím ho s pár nejbližšími lidmi. Máme výborné vztahy. Bydlíme kousek vedle sebe, ségra za mnou do bytu přijde na hodinu po tréninku, pobavíme se. Brácha, který je elektrikář, má vedle sklad. Vídáme se často, i když jsem hodně v zahraničí. Dělám, co mě baví, takže to ani nepovažuji za práci. Důležité je umět ty světy oddělovat. Nechci se doma bavit o šermu, mám ho plnou hlavu.

A škola?

Řekl jsem si, že ji teď dodělám, ale kvůli olympiádě jsem to musel zase posunout. Profesoři se na to netvářili nejlíp, ale doufám, že bych mohl příští rok odstátnicovat. Minimálně bakalář budu. Ale nebude to hned.

Co na to táta, ředitel základní školy?

Do třinácti let říkal, že škola je důležitá. Dnes říká: Škola je důležitá součást šermu.

Takže je pořád důležitá, ale šerm je víc. Jak šerm vlastně bolí?

S profíkem nebolí. Zasáhne vás s citem. Když na tréninku šermuju s malou holčičkou, dá mi takový zásah, že se z něho můžu počůrat. Ale s chlapem jako já jsou to jen letmé doteky.

Pokud vám neprojede čepel až k lokti nebo nedostanete číškou přes obličej, až vám zuby vyletí…

Stalo se, ale jsou to výjimky. Někdy je to doslova na kordy, kdy jdeme do sebe. Bylo to na mistrovství Evropy do 23 let, soupeři teklo do bot a dal mi pravý hák, což je proti pravidlům. Mám udělané dvě korunky.

Nastane v Paříži chvíle, kdy budete v kabině s tátou a on vám zase po letech řekne: „Musí se ti to fakt povést, koukej vyhrát“?

Tohle ve mně vyvolává emoce. Táta je striktní, je to s ním těžké. Vždycky nás připravoval na to, že teď se nesmíme po… Že nejen v šermu, ale v životě přijde ta chvíle, kdy musíte zabrat. Říkám mu: Táto, proč jsi na mě tak škaredej, proč mi říkáš, že jsem selhal? On mi poví: Sakra, tak se nepo…! Třeba se to na olympiádě projeví. Nebo na té další.