Sáblíková má medaili. Ale co bude, až legenda skončí s rychlobruslením

Martina Sáblíková získala v Pekingu druhou medaili pro českou výpravu. Na pětikilometrové trati skončila třetí za suverénní Irene Schoutenovou z Nizozemska a druhou Kanaďankou Isabelle Weidemannovou.

Online ze závodu na 5 000 metrů ZDE

Sáblíková je první Českou, která dokázala získat medaili na čtyřech olympiádách za sebou. Podobný úspěch, ale na letních hrách, zaznamenal dosud jen Jan Železný v hodu oštěpem.

O budoucnosti Martiny Sáblíkové i jejího sportu jsme si povídali s šéfkou českého rychlobruslení Marcelou Bradovou.

Jak dlouho bude podle Vás Martina ještě závodit?

To ví asi jen ona sama. Myslím, že pokud to v Pekingu nakonec opět cinkne (rozhovor vznikal ještě před závodem na 5 km - pozn. red.), tak jí její sportovní duch odchod od závodění rozhodně neulehčí a bude ještě pokračovat. O možném ukončení kariéry zatím nebyla řeč a my doufáme, že u toho ještě zůstane a bude dál příkladem pro nové bruslaře.

Získala už tři zlaté na olympiádě. Čím to je, že je tak výjimečná?

Je talent a dříč. Ta kombinace je naprosto unikátní a ona toho všeho dokázala naplno využít. Píle, vytrvalost, oddanost, odříkání, láska ke sportu a touha vítězit… je to takový učebnicový příklad úspěšného sportovce.

Dnes je Martina Sáblíková ve světě skvělou značkou. Promítá se to ale i nějak do českého rychlobruslařského sportu? Někdy můžeme mít pocit, že o rychlobruslení se ví, jen když je olympiáda.

Martina ukázala, že i v tak malém státě bez rychlobruslařské dráhy může vyrůst hvězda. A přilákala dost mladých zájemců o tento sport – počítám k tomu jak short track, tak i kolečkové bruslení, které je hodně na vzestupu. Rostou z nich možná další úspěšní závodníci a závodnice. Výsledky těch nejlepších vypadají v juniorských kategoriích velmi slibně. A její úspěchy pak lákají další mladé.

Jak vůbec funguje propojení s kolečkovým bruslením, které je „levné“, vyžaduje jen krátkou, 200metrovou dráhu někde na kraji města? V mnoha zemích světa to funguje a často ti závodníci pak posilují led…

V Česku se v počátcích stalo kolečkové rychlobruslení letní přípravou na zimní ledovou sezonu. V současné době je to tak v některých klubech stále, ale vznikly i kluby, které se věnují pouze „kolečkové“ variantě. Je to sport světově velmi populární, nejvíce v Latinské Americe, Francii, Itálii i v dalších zemích. A přímo v Pekingu můžeme vidět mnoho špičkových bruslařů, kteří začínali na kolečkách – třeba Němec Felix Rijhnen, Belgičan Bart Swings nebo Italka Francesca Lollobrigidová, praneteř slavné herečky Giny.

V poslední době u nás vyrostlo hned několik bruslařů, kteří získali v kolečkovém bruslení cenné kovy také na evropských šampionátech. A někteří se také pouštějí i na led. Bohužel se mezinárodní federaci stále nepodařilo prosadit tento atraktivní sport na olympijské hry. I to je v mnoha případech důvod, proč velmi úspěšní kolečkoví závodníci „tíhnou“ k ledu, kde mají možnost bojovat o účast na olympijských hrách.

Vždycky se kolem úspěšných závodů Martiny Sáblíkové mluví o rychlobruslařské hale. Potřebujeme ji nutně, když Martina dosáhla úspěchů i bez ní?

Podívejte, Martina je zcela mimořádná sportovkyně, už jsem o tom mluvila. Ale hala u nás by určitě přispěla k rozšíření členské základny. A nejen to. Nynějším závodníkům by pak umožnila trénovat doma a poskytla jim „komfort“ vést trochu „normální“ sportovní život, při kterém by se mohli plně věnovat také škole a rodině. Já bych zároveň určitě chtěla, aby hala byla multifunkční, aby se dala využít i pro veřejné bruslení, jiné sportovní i kulturní akce, hokej a krasobruslení, měla svou fitness zónu. Jedině tak by to dávalo smysl.

Jak vidíte obecně budoucnost rychlobruslení? Kam se bude ubírat?

V posledních letech byl program dlouhé dráhy okořeněn závodem s hromadným startem, který se stává velmi populární. Týmový závod je také zajímavý, ale bohužel je málo států, které dají dohromady tým.

Vlastní kapitolou je short track, tedy rychlobruslení na krátké dráze. Vznikl kvůli rozšíření sportu do míst, kde není dlouhá dráha. Velmi rychle se díky své atraktivitě plné adrenalinu rozšířil po celém světě a stal se olympijským sportem. Také v Česku převažují rychlobruslaři na krátké dráze a světová konkurence je obrovská. Tento sport se dá provozovat na zimním stadionu, kterých je v Česku přibližně 170. I děti, které by se chtěly věnovat klasickému rychlobruslení, mohou začít se short trackem, je to velmi dobrá příprava. Bylo to vidět na posledním mistrovství České republiky, kterého se zúčastnili bruslaři ze short tracku a byli velmi úspěšní.

Jak je to s výchovou mládeže, když nemáme krytou halu doma, mají oddíly podporu a peníze, aby mohly trénovat v zahraničí?

Peníze na přípravu se svaz snaží poskytovat dle aktuálních možností a rozděluje je dle daných kritérií. Samozřejmě se snažíme kluby podpořit co možná nejvíce. Možnosti jsou ale omezené a již nyní víme, že třeba v příštím roce bude peněz méně.

Rychlobruslení na dlouhé dráze drží hlavně Martina. Kdyby nyní skončila, nemáte obavu, že by se po tomto sportu „slehla zem“?

O to zatím strach nemám. Jsou zde velmi ambiciózní trenéři a kluby se spoustou dětí a již velmi nadějných juniorů, kteří rádi půjdou ve stopách Martiny, i když sama skončí. Nabízí se také možnost, že by Martina sama změnila pozici a stala se trenérkou. Pak nemám obavy, že by nebyli zájemci, kteří by pod její taktovkou chtěli bruslit a závodit. A jak jsem již zmiňovala, s dětmi se dá v raném věku trénovat na zimních stadiónech. Tedy doufáme, že nástupci se objeví již na příštích olympijských hrách. Našlápnuto mají někteří dobře.

Jaké má u nás vlastně rychlobruslení postavení?

V očích veřejnosti jistě vysoké a to zejména díky úspěchům Martiny Sáblíkové. Ale zároveň je to stále okrajový sport, o který nemají média, s výjimkou olympiády, zájem. I proto se nám úplně nedaří přilákat větší počet zájemců. Někde máme také potíže prosadit se na zimních stadionech vedle hokeje. Snad se to zlepší.

.