„Rozsvítila se forsáž jako u stíhačky. Věděl jsem, že vyhraju,“ líčí Jurka

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Sportovní svět žasl, jak dominantním způsobem v rozhodující bitvě o olympijský bronz převálcoval domácí francouzskou hvězdu, druhého nejlepšího kordistu planety Yannicka Borela, obrátil skóre a přiměl rozparáděných osm tisícovek diváků ve slovutné hale Grand Palais ztichnout.

V jejich národním sportu jim vyfoukl cenný kov, což je téměř svatokrádež. Pětadvacetiletý kapitán českého týmu kordistů Jakub Jurka na hrách i proti největším esům předváděl fenomenální výkony a jako správný lídr táhl parťáky k historickému úspěchu.

„Je to strašně krásné. Těší nás, že ukazujeme také lidem u nás u televize krásu šermu,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy ještě z pokoje ve vesnici. Musí se sbalit, zítra dopoledne přistane v Praze a rovnou se přemístí na Olympijský festival do Mostu. Oslavy pak pokračují doma v Olomouci s rodinou a dalšími fanoušky.

Pro spoustu diváků bylo už jen sledování vašeho zápasu o bronz silným zážitkem. Pro vás životním?

Rozhodně životním. Dostali jsme se několikrát do šance bojovat o medaili na olympiádě - s Japonskem a pak i se světovými jedničkami Francouzi. Opravdu jsme ten den nemohli dostat jednoduššího soupeře… Ať už to byli Italové, druzí nasazení, nebo Japonci, olympijští vítězové, se kterými jsme se drželi do posledního dechu. Sice to nestačilo, ale dokázali jsme se s kluky zvednout a urvat bronz, který byl strašně důležitý i pro české fanoušky. Věděli jsme, že tenisté mají jistou medaili, ale my byli první, kdo ji obdržel.

Spali jste vůbec, nebo jedete nonstop?

Téměř nonstop. Do půlnoci jsme byli na hale, pak tiskovka, dopingovka. Fanoušci na nás čekali v Českém domě do půl jedné ráno, aby nám 250 lidí mohlo pod jednou střechou pogratulovat, vyfotit se s námi. Byli jsme tam jen pro ně. Pak jsme si na pár hodin sedli, dali si lehce do nosu, ale s mírou. Po takovém výkonu člověk nemá moc myšlenky na nic jiného, než že půjde spát. Zapíchli jsme to v brzkých ranních hodinách, když jsme zjistili, že máme odložený let a že se můžeme normálně vyspat.

V rozhodující bitvě jste přejel olympijského šampiona z Ria Yannicka Borela. Vypadalo to, že i když jde do souboje se čtyřbodovým náskokem, že má z vás velký respekt.

Nemyslím si, že měl ze mě respekt vyloženě kvůli tomu, že věděl, jaký jsem šermíř. Známe se moc dobře na to, aby mě takhle přecenil. Možná hrálo roli to, že nám i v této sezoně v mnoha zápasech vyprášili kožich. To byly debakly, zápasy o čtyřku. Nedalo by se předpokládat, že budeme s nimi držet krok. Nejspíš u nich zafungoval stres, diváci, kteří je oslabovali a nás posilovali tím, že furt přerušovali zápas. Dostali se do módu: Jdu to urvat, jdu zabít českého šermíře. Dlouho se čekalo, sami francouzští šermíři diváky uklidňovali. V šermu se takhle fandí, ale jim spíše uškodili. Borel se nedokázal dostat do zápasu. Já byl naprosto v zápase. Věděl jsem, že musím dát dost zásahů. Moc jsem to nepočítal, příliš matematiky tam v tu chvíli nebylo. Věděl jsem, že času je hromada, od začátku jsem šel dopředu. Sice jsem dostal první zásah, ale to nic nezměnilo.

Náhradník Michal Čupr sváděl před předávkou kurážnou bitvu s Mideltonem, ale pořád byla ztráta značná. S čím jste šel na planš, když diváci v Grand Palais už slavili bronz? Měl jste plán, kam chcete Borela trefovat?

Plán jsem měl takový, že si najdu v hale bod, na který se budu soustředit - a to bylo červené světýlko pro televizi, které se rozsvítilo po každém zásahu. Jsou to psychologické záležitosti, tím si musíte projít, abyste pak věděl, že máte zachovat chladnou hlavu. Byl jsem soustředěný díky naprosté blbosti - světýlku. V hlavě jsem samozřejmě taktiku měl, ale bylo to o tom, že až zhasne světlo, že jdeme zase na to: Dobrý, můžu – a rozsvítila se forsáž jako u stíhačky. Když mi to Michal předával o čtyři, byl jsem přesvědčený, že vyhraju.

To bylo vidět. Kde se taková víra proti favoritovi bere?

Aniž bych se chtěl chvástat, bylo to naprosté uvědomění si příležitosti, důležitosti a strašně bych si vyčítal, kdyby to nevyšlo. Ještě když vím, že na mě spoléhají. A hlavně jsem si uvědomil, že s týmem jezdíme tři roky od Tokia, že ta cesta byla náročná. Jak jsme se připravovali, abychom mohli dělat top osmičky, pak se posunout do top čtyřky, když jsme uspěli v závěru strašně dlouhé kvalifikace, což je seriál deseti závodů přes dvě sezony. Vyvrcholení práce mohlo někoho svazovat, ale to si nesmíte připustit. Byl jsem nohama na zemi a řekl si: Teď to mohu rozhodnout.

Zápasy umíte otáčet, zavírat, to jste ukázal proti hvězdným protivníkům několikrát. Pozice lídra týmu vám svědčí?

Jsem o tom přesvědčený a hlavně i soupeř o tom ví. Nemůže si říct: Jo, teď se tam postavím a on se o mě roztříští jako voda o skálu. Stane se opak. Je nejlepší vidět, že šermíř, který je v žebříčku o desítky pozic výš, že tuší, čeho jsem schopný. A v tu chvíli se tam může doslova po… a nedokáže s tím nic dělat, když se vezu na vlně, která nezastavuje. To jsou ty momenty, kdy si řeknu, že nám to jde, že tam něco je. Jen se k tomu musíme morálně volními vlastnostmi dokopat v nouzi, kdy jde do tuhého, je tam krev a pot. Ale my to dokážeme.

Chytil jste takovou vlnu, že vám naskakoval jeden bod za druhým, Borel nevěděl, která bije. Všiml jste si, jak hala utichla?

Ne, nepamatuji si nic, jen poslední zásah, který jsem dal z přikrčení. V tu chvíli zbývalo 0,68 vteřiny.

To bylo klíčové, mohl srovnat, ale vy jste zasadil rozhodující zásah.

Byla to naprosto jasná situace. Máme poslední šanci na zásah. Kdyby dal čistý zásah on, tak vyhraje. Ale 0,68 vteřiny už se nedá doběhnout. Bylo to o jednom pohybu, který rozhodl naše tříleté putovaní s touto partou. Je krásné se nad tím takhle zamyslet.

Hned jsem si vzpomněl, jak jste mi před hrami u kávy líčil, že přijde takový moment, ve kterém se nesmíte položit. A že berete jedině medaili. Zvládl jste to.

Kdybychom smutně prohráli o dva zásahy s Itálií, lidé by nám naše velké sny nejspíš otřískali o hlavu, ale teď to můžeme opravdu žít.

A díky vaší jízdě spousta českých fanoušků objevila atraktivitu šermu.

Jak celá olympijská komunita čekala na první medaili, mělo to ještě větší úder, než kdybychom byli v závěru za Prskavcem, Krpálkem, ale i tak by to byla bomba. Škoda, že se jim to nepovedlo, ovšem borci jsou furt. Vlna ohlasů, že člověk najednou uviděl, že šerm je opravdu atraktivní, byla krásná. Třeba někdo pošle teď své dítě na šerm. Důležité je, že jsem ukázali, že je možnost tento sport dělat. V šermu se hraje o dvanáct sad medailí, má co nabídnout. Svět se ubírá směrem, že do šermu šlape. U nás je strašně dlouho, až teď se ale povedl výsledek v kolektivu. Alexander Choupenitch má z Tokia bronz, to je však jiná kategorie. Že se nám povedlo vyslat na hry tým oproti obřím federacím, to je největší úspěch.

Sdílená radost z týmového úspěchu je ještě silnější?

Je to tak. Krásná symbolika sounáležitosti, toho, jak se podporujeme, věříme si. Každý jsme jiná věková kategorie. Jiří Beran je nejstarší, potom je Michal Čupr, 33 let, Martin Rubeš 28 a já 25. Každý jsme z jiného koutu republiky. Tři ze čtyř jsme mimopražští. O tom se ještě bude mluvit, jak je možné to při dnešní centralizaci sportu udělat, v Praze jsou nejlepší podmínky. Ale je krásné, že se to povedlo v tomto formátu.

Jiří Beran se rozloučil s kariérou ve dvaačtyřiceti letech olympijským bronzem, ještě navíc zápas pro ČT spolukomentoval jeho táta, další emotivní prvek.

Jirka si toho zažil hodně. Šerm je pro lidi, kteří musí vyzrát. Šermíř zraje kolem třicátého roku - má nejvíc sil, rozumu i trpělivosti. Ale my máme s Martinem Rubešem před sebou ještě velkou část kariéry, minimálně dva olympijské cykly. Většinou končí celý tým, protože ví, že nepojedou za další čtyři roky na hry. Ale my ještě můžeme na jedny, nebo i na dvě. Jirka Beran odchází touhle bombou, lepší už to být nemohlo. Počkal si na to.

Předváděl jste krásné zásahy, nejvíc efektivní je naskočený přes hlavu do zad. Váš majstrštyk?

Ano, sixt. Šermuji levou rukou, soupeř jde do útoku, naberu jeho čepel a jak se míjíme těly, jsme kord na kord, tak v tu chvílí mám jediný prostor na to. Využiju své výšky, je tam setrvačnost čepele, a dám mu záda. Pěkně se to fotí.

Úplný Kill Bill.

Nádherně se to protne s pohybem, setrvačností, silou, ohnu čepel, která je dost pevná. Krásný moment a hlavně soupeř nemá žádnou šanci, držím ho na krytě a on musí jen počkat, až dokončím akci. Ví, že si na to má dávat pozor, ale v zápalu boje na to zapomene, vběhne mi tam, já ho naberu a vím, že je to stoprocentní. Není to u mě nic estetického, čistě účelová záležitost, co vypadá navíc hezky.

Také v semifinále proti Japonsku se vám podařil obrat, minutu do konce jste vedli. Mrzí to, nebo finále bylo i tak daleko?

Byla to obrovská šance, ale musel jsem dotahovat dost zásahů, čtyři nebo pět, a je jen určitý počet kombinací, které si mohu proti soupeři ze světové špičky dovolit. Masaru Jamada není žádné ořezávátko, byl na této olympiádě v top osm v jednotlivcích. Ví přesně, co dělá. Já si dovolil udělat pětkrát relativně jednoduchou akci a tím jsem srovnal zápas, ale pořád jsem musel útočit. Nevymyslím za pochodu něco nového, aniž by neudělal protiakci. Proto zápasy končí 45:44, nebo 15:14, protože si tak dlouho vyměňujeme kombinace, trumfujeme se. Já jsem vyčerpal své útoky, neměl jsem z čeho brát. Pro diváka, pro laika jsem byl blízko, ale sám jsem tušil, že nevím, co mám dělat. Nemohl jsem zastavit, musel jsem pořád dopředu. Bylo to na míle daleko. Ovšem s Yannickem Borelem se udělalo hodně změn a já věděl, že si mohu dovolit jít do risku.

Stříbro by mělo ještě větší váhu, ale zase končit na hrách vítězným zápasem má své kouzlo.

Bronz je nové zlato.

Dost fanoušků si klade otázku, když jste dominoval proti nejlepším, proč jste ve světovém žebříčku až kolem 70. místa. Je to obrovskou konkurencí v kordu?

Teď jsem nejníž na ranku za posledních pět let. Je pravda, že výkony tady jsou a že když zavírám zápasy s olympijskými vítězi a mistry světa, že bych měl být asi jinde. Ale i když je forma, nejsem ještě tolik vyzrálý. A hlavně celé tři roky byly o tom, že se kvalifikujeme v týmu. Všechno jsme museli změnit. Nejvýš jsem byl 25. v žebříčku, do šestnáctky jsem nikdy nepromlouval, ale pořád se to v jednotlivcích bere jako výborné umístění. Mám jen jedno top 8 umístění, pak top 12 a 16. V obrovské konkurenci, na světových pohárech nás je přes tři sta, je to těžké. Ale zase s kvalitou, kterou dokážu předvádět v nejvypjatějších momentech, je to na zvážení. Je to o psychické hygieně. Možná se sám bez týmu nedokážu tak zapálit. Pro tým je o to větší zodpovědnost a já jsem rád po tlakem. Trošku si přihřeju polívečku: Jezdím na francouzskou ligu, ptal jsem se, proč si vybrali zrovna mě z České republiky. A řekli mi: Statisticky jsi jeden z nejlepších na světě.

V týmech?

Ano, řekli mi, že jsem v top pět v počtu zápasů, které jsem zavřel a kolik zásahů dávám s těmi nejlepšími. Třeba se to v budoucnu promítne i do jednotlivců.

Jak váš úspěch vstřebává táta Tomáš, váš trenér?

Táta musel po jednotlivcích odjet, ale bulel u přenosu. Už když jsem prohráli s Japonskem. Pak za ním přišla manželka Marta, kterou zdravím do Olomouce, prožívá se mnou každý moment, a řekla mu: S Francouzi se to povede! A táta je dojatej, pyšnej. Celým čtyřem generacím šermířů Jurků se to nepovedlo. Až teď. Můžeme si říct, že práce nebyla k ničemu.

Celá vaše cesta, životní příběh…

Ano, celý život. Krásný příběh.

A děda Jaroslav, vicemistr světa, dvojnásobný olympionik, také bulel?

S dědou jsem ještě nemluvil. Teď mu budu volat po našem rozhovoru. Sám jsem zvědavý, co mi řekne. Třeba nebude nic komentovat a jen řekne, že to bylo úžasné a že brečel. To doufám, že se stane. Ale on bude mít komentáře.

Teď vás čeká vír oslav, ale co dál? Jaký cíl si před sebe dáte?

I mimošermový - etablovat se v prostředí podnikání, to je na dlouhé lokte, také celoživotní cesta. Strašně bych si přál dokončit studium na FTK v Olomouci aspoň jako bakalář a třeba pak navazovat. Někdo by řekl, že vysokoškolský titul má skoro každý, ale medaili z olympiády ne. I když se nepokládám za špatného studenta, tak titul je pro mě náročnější než olympijská medaile. S mou docházkou… Za další čtyři roky se chci dostat na hry do LA, udělat také nějakou medaili na mistrovství světa nebo Evropy a posunout se do světové šestnáctky. Na to se budeme soustředit.

Pomůže vám medaile z her při jednání se sponzory? Bude to pro vás průlom i po pragmatické, ekonomické stránce?

Výsledek v menším sportu neznamená všechno. Musíte umět komunikovat a hlavně se ucházet o pozice, pokud u vás nestojí fronta sponzorů, co vás chtějí podporovat. V konkurenčním prostředí se musíte prosadit. Není to tak, že mi něco spadne do klína. Záleží, jak s tím naložíte. Jako u normálních pracujících lidí - musíte jít do světa se ukázat. Určitě mi to však hodně pomůže. Otevřou se mi dveře. Ale teď se těším na dovolenou po třinácti měsících.