Připomenu světu, že Ukrajina stále existuje a bojuje, říká sportovkyně

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Vzpomínám si, jak jsem se snažila zabalit věci a ze strachu a nejistoty, co se stane v příštích minutách, se mi třásly ruce,“ popisuje ukrajinská olympijská reprezentantka v lezení Jenya Kazbeková, jak prožila první okamžiky ruské invaze.

Když začala válka, prchla s rodinou do Německa. „Prvních několik měsíců mám v mlze,“ prozrazuje sedmadvacetiletá lezkyně v rozhovoru pro Seznam Zprávy a vzpomíná, jak se tehdy cítila ztracená a plná emocí. Všechno pro ni ztratilo smysl, a dokonce zvažovala, že skončí se závoděním.

Brzy si ale uvědomila, že právě lezení, kterému se odmala věnuje a které v její rodině má dlouholetou tradici (Kazbekové rodiče i prarodiče závodili v lezení na mezinárodní úrovni), je tím jediným, co jí může pomoci se se složitou situací vypořádat.

Zatímco se její rodina usadila v britském Manchesteru, Kazbeková se na podzim roku 2022 přestěhovala do amerického Salt Lake City a začala znovu naplno trénovat. Najít opět smysl v lezení jí pomohl její libanonský trenér Malik. V dospívání sám utekl před válkou, a má tedy pochopení pro to, čím si jeho svěřenkyně prošla.

Kazbeková v následujících letech nepolevila a podařilo se jí probojovat do ukrajinského výběru na letní olympijské hry v Paříži. Závodit na olympiádě bude poprvé. Cestu do Tokia jí před třemi lety narušil úraz a především pak pozitivní test na covid-19, kvůli kterému se nemohla zúčastnit kvalifikačních závodů.

„V prvních měsících po začátku invaze se celá Ukrajina postavila proti Rusku. A na odpor se stavíme doteď. V každé oblasti našeho života,“ vzkázala lezkyně, která chce účastí na olympiádě ukázat, jak jsou Ukrajinci silní a odolní. Válčící zemi zde bude reprezentovat v boulderingu a lezení na obtížnost.

Jaké to je, připravovat se na olympiádu v době, kdy je vaše země ve válce?

Náročné. Je to sice už dva a půl roku, což mi poskytlo čas přizpůsobit se situaci. To je na tom ale zároveň děsivé. Něco takového by se nikdy nemělo stát normou, přesto je pro všechny Ukrajince válka novou realitou. A jediná šance, jak se s tím vypořádat, je pokračovat dál.

Já sama jsem si prošla různými fázemi. Na začátku plnohodnotné invaze pro mě všechno ztratilo smysl. Nevěděla jsem, proč bych měla pokračovat v lezení a v soutěžení.

Půl roku nato jsem v tom za pomocí mého trenéra opět našla smysl. Redefinovala jsem, co pro mě soutěžení znamená, opřela jsem se o svoje hodnoty. Uvědomila jsem si, že to, co dělám, je důležité –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ že nosím ukrajinský dres a připomínám světu, že naše země pořád existuje a stále potřebuje jeho pomoc a podporu.

Naděje Ukrajinců, že díky reprezentaci ve světě nebudou zapomenuti, hodně proměnila moje přemýšlení a pomohla mi nevzdat to v době, kdy jsem přemýšlela, že se soutěžením skončím.

Od té doby vnímám možnost reprezentovat svou zemi na mezinárodní úrovni jako privilegium, poctu a zároveň velkou zodpovědnost. Jsem za tu příležitost velmi vděčná. Jsem vděčná, že naše země stále existuje a naše armáda stále bojuje. To je totiž jediný důvod, proč mohu dál dělat svou práci.

Řada ukrajinských reprezentantů vnímá olympiádu jako možnost ukázat světu, že Ukrajina je stále silná a nevzdává se. Vnímáte to také tak?

Samozřejmě. Počet sportovců, kteří budou Ukrajinu na olympiádě reprezentovat, je skvělý a jsme na to hrdí. Ukazuje, že navzdory všem výzvám a hrozbám pro naši existenci vítězíme, že jsme velmi odolní.

Jednoduše to dává smysl. V prvních měsících po začátku invaze se celá Ukrajina postavila proti Rusku. A na odpor se stavíme doteď. V každé oblasti našeho života.

Jak nahlížíte na to, že možnost účastnit se olympiády dostalo i patnáct ruských sportovců, kteří budou soutěžit pod neutrální vlajkou?

Rozhodnutí Mezinárodního olympijského výboru v této otázce nepodporuji. Zasedám v Komisi sportovců a od začátku invaze bojuji za Ukrajince. To znamená, že se snažím světu vysvětlovat, čím přesně si Ukrajina prochází, o kolik životů už jsme přišli, kolik sportovců už nikdy nebude mít šanci závodit na olympiádě, protože šli bránit svou zemi a zemřeli.

A pak se tam řeší právo Rusů a Bělorusů soutěžit. Osobně proti nim nic nemám. V Rusku mám stále přátele, jiní zemi opustili, protože nesouhlasí s válkou. Nemůžu ale k Rusům přistupovat nějak a k jejich zemi a vládě jinak. Pro mě je všechno vzájemně provázané.

V kategorii lezení naštěstí žádní sportovci soutěžící pod neutrální vlajkou nebudou.

Spolu s rodinou jste krátce po tom, co na Ukrajinu vtrhly ruské jednotky, zemi opustila. Jak jste prožívala první okamžiky invaze? Kam směřovaly vaše kroky?

Když to všechno začalo, byla jsem zrovna s matkou a sestrou na soustředění v Kyjevě. Můj otec a prarodiče byli v Dnipru, v mém rodném městě. V pět ráno nás probudily zvuky exploze. Nevěděly jsme, co se děje. Vytáhly jsme proto mobily a všude na sociálních sítích se psalo o tom, že to začalo a po celé Ukrajině probíhají útoky.

Vzpomínám si, jak jsem se snažila zabalit věci a ze strachu a nejistoty, co se stane v příštích minutách, se mi třásly ruce. Pak jsme se autem vydali směrem k Polsku. Dostat se z Kyjeva nám trvalo celou věčnost. Všichni panikařili, snažili se město opustit a dopravní situace byla šílená.

Myslím, že nikdo z nás tehdy nevěděl, jestli Ukrajina vydrží vůbec několik dní. Bránila se ale tak, jak nikdo nečekal, a odrazila jednu z největších zemí na světě. My jsme strávili čtyři dny na cestě do Německa. Dorazili jsme tam úplně vyčerpaní, jelikož jsme museli pokračovat v cestě, nemohli jsme zastavovat.

V té době jsem byla velmi ztracená a přehlcená příliš mnoha pocity. Můj otec zůstal na Ukrajině a vozil na hranice s Polskem děti a teenagery. Spousta rodin totiž nebyla schopná hromadně odejít, chtěly ale aspoň, aby jejich děti byly v bezpečí. Na Ukrajině zůstali i moji prarodiče, kteří zemi odmítli opustit a dodnes žijí v mém rodném městě.

Prvních několik měsíců mám v mlze. Snažili jsme se pomáhat, jak jen jsme mohli. Převáželi jsme co nejvíc dětí, co jsme mohli. Mnohým rodinám jsme poskytli přístřeší. Na Ukrajinu jsme posílali finanční i jinou pomoc.

Do toho se blížila soutěžní sezona, musela jsem proto dál trénovat. Když začala, zdálo se tak nějak surreálné, že si svět prochází něčím tak hrozným, jako je invaze do suverénní země, a všichni jsou v šoku, zároveň ale všechno dál pokračuje.

Bylo pro vás těžké opustit rodnou zemi a začít trénovat jinde?

Už před válkou jsem žila napůl v Německu a napůl na Ukrajině. Když jsem tedy přijela do Německa, bylo to pro mě jako druhý domov.

Znovu lézt jsem začala poměrně brzy. Lezení je pro mě ta nejpřirozenější věc, forma péče o sebe sama, proces sebeuvědomování. Jen když jsem lezla, jsem byla schopná položit mobil a přehlušit neustálé obavy z války. Lezení pro mě tehdy bylo způsobem, jak se s tím vším vyrovnat.

Navštívila jste od té doby Ukrajinu?

Ano, několikrát. Dvakrát jsem do země přijela kvůli ukrajinskému národnímu šampionátu, který se i přes invazi v zemi každoročně koná. Je podle mě skvělé, že i za těchto okolností jsou federace a ministerstvo schopné dostat lidi na jedno místo a zajistit, že stále máme národní tým a potřebné financování.

Jednou jsem pak jela navštívit své prarodiče a kamarády, kteří v zemi zůstali.

Jak podle vás válka proměnila ukrajinský sport? Zmiňovala jste, že řada sportovců se vzdala kariér a šla bránit zemi proti ruské agresi. Mnoho z nich, stejně jako vy, zemi za dramatických okolností opustilo a ti, kteří zůstali, trénují za ztížených podmínek. A ve vyjmenování překážek, které válka sportu přináší, by se dalo pokračovat.

Válka rozhodně proměnila sport masivně a ovlivnila všechny jeho oblasti.

Ukrajinští sportovci se denně starají, aby podávali co nejlepší výkony a trénovali co nejtvrději. Do toho ale myslí na svoje rodiny, které zůstaly na Ukrajině, stýská se jim po domově. Pro mnoho sportovců je válka velmi osobní. Mnoho z nás oplakává rodinné příslušníky, přátele a známé.

Reprezentace Ukrajiny ve světě se stala otázkou národní hrdosti. Ukrajinští sportovci chtějí pokračovat dál, aby světu ukázali, že nehledě na to, jak silně na Ukrajinu zatlačíte, vstaneme a budeme dál bojovat. Sportovci jsou teď více sjednocení, jsou hrdější než kdy předtím. Hrdí na to, že jsou Ukrajinci a mohou zemi reprezentovat.

Je opravdu úžasné, jak silní lidé jsou. Není to totiž jen o tom, že jsme se adaptovali na novou realitu. Dále podáváme v různých sportech co nejlepší výkony, zatímco nám chybí naše rodiny a posloucháme všechny ty hrozné zprávy z domova.

Válka tedy rozhodně proměnila nejen sport, ale také to, jací jsme.