Článek
Monobob
Monobob je novou, zajímavou a nejbezpečnější bobovou disciplínou, která splňuje hned několik účelů. Zaprvé, dvoj- i čtyřboby jsou velmi specifické vysokou vahou, jsou technicky náročné na řízení, a proto i nebezpečné. Monobob je lehčí, jednodušší, má líp položené těžiště a dá se mnohem obtížněji překlopit. Tím je ideální, levnější a bezpečnější varianta pro mládež. Ale nejen pro ni.
Zadruhé, monobob vykompenzoval genderovou nerovnováhu. V tomto sportu bylo donedávna mnohem víc mužů než žen, které jezdily jen dvojboby.
A zatřetí, Mezinárodní federace bobového sportu a skeletonu (IBSF) se snaží dostat boby i do paralympijského sportu a monobob je jedinou možností pro handicapované.
Je to snaha umožnit ženám, aby měly také svoje dvě disciplíny jako mají muži.
„Je to snaha umožnit ženám, aby měly také svoje dvě disciplíny jako mají muži,“ zdůrazňuje předseda Českého svazu bobistů a skeletonistů a guru českého bobu Martin Bohman. „Ženské ani smíšené čtyřboby se totiž v minulosti nechytily. Mimochodem kdysi dávno se jezdily pětiboby, v nichž vždy seděla jedna žena.“
Nějaký zásadní rozdíl v monobobu a vícebobu není. Monobob se také rozbíhá, odřídí a pak si ho pilotka sama zabrzdí. Zajímavé ale je, že některé závodnice jsou v monobobu znatelně lepší než v dvojbobu a naopak. „Zatím pro to nemáme vysvětlení,“ usmívá se Bohman.
Zároveň je tendence monobob unifikovat, zejména u mladších kategorií. Tzn. mít na soutěži stejné boby, které si závodníci losují. U ostatních bobových disciplín to tak není. Mládežnický sport by to zlevnilo.
A proč je monobob výrazně bezpečnější než dvojbob a čtyřbob? „Má líp rozložené těžiště. Tím, že v tom sedí jeden člověk, není tolik kil nad těžištěm, a tudíž je mnohem menší pravděpodobnost, že se bob zvrhne,“ uzavírá Bohman.
Big air v lyžování
V Pekingu byla rampa big airu postavena v industriálním areálu bývalé továrny.
Big air je disciplínou freestylového lyžování, ale na rozdíl od podobného slope style se skáče jen jeden velký a velmi obtížný skok. Ačkoli se to tak může zdát, big air není až tolik nebezpečný, ale k úrazům samozřejmě občas dochází.
K velkému skoku je třeba vysoká konstrukce – rampa, z níž závodníci sjíždějí na odrazový můstek. Každý big air je trošku jiný, nájezd ale bývá dlouhý cca 60–70 m, rovinka mezi odrazem a hranou dopadu je kolem 18–20 m.
„Triky jsou přesně dané a každý má nějaké bodové ohodnocení,“ říká Roman Dalecký, trenér výběrové mládeže slope style a big air a předseda úseku akrobatického lyžování. „Body se udělují za obtížnost – počet otoček, převrácení a uchopení lyží dokončených během času ve vzduchu (air time), výška skoku a vzdálenost… Rozhodčí mají tabulky, mohou si zpomalovat záznam skoku a podle toho hodnotí.“
Triky jsou přesně dané a každý má nějaké bodové ohodnocení.
Například velká světová hvězda Čechošvýcar Matěj Švancer, který dnes závodí za Rakousko, skáče tzv. triple cork (vyosená rotace, úroveň lyžáků v úrovni hlavy) s otočením 1900 stupňů (5,5× kolem své osy). Další hvězda, Američan Alex Hall, skáče zase double cork 2160 stupňů (6× kolem své osy).
Trénuje se nejprve na trampolíně, na vodě a na airbagu – po skoku borci přistávají do obřího nafouknutého airbagu. Teprve poté jdou na skutečný big air.
Lyže má freestylový závodník přibližně na svou výšku. Mají sice zahnuté špičky vpředu i vzadu (twin – tipy), ale dalo by se na nich i normálně lyžovat po sjezdovce. Někdo skáče s hůlkami, někdo bez nich.
Big air si získává na velké popularitě v extrémních sportovních soutěžích, včetně amerických X Games.
