Podvody s hendikepy je těžké odhalit. Stín paralympiády se objevil i v Paříži

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Věděl, že světovému rekordu Gruzínce Ochkhikidzeho, který vrhl koulí 9,66 metru, nemůže konkurovat. Potíž je v tom, že tu jistotu měl Aleš Kisý ještě dřív, než paralympijské finále kategorie F53 začalo. A nikoli jen u zlatého šampiona, leč také u dalších tří koulařů umístěných před českým reprezentantem, jemuž sezonní maximum 8,12 metru zajistilo páté místo.

Do kamery České televize si pak povzdechl: „Věděl jsem, že tak jako tak nemám šanci bojovat s kluky, kteří skončili na prvních čtyřech místech, to jsou bohužel hendikepy, které k nám nepatří. Se svým hendikepem nemám v životě šanci dát přes devět metrů.“

Je to nefér? Na to není tak jednoduchá odpověď už jen proto, že klasifikování hendikepu je složitá, tuze citlivá záležitost a obejít lze při troše zlé vůle ledasco.

„Uvědomujeme si, že klasifikace hendikepu je věc ošemetná a může vyvolávat emoce. I proto budeme vždy aktivní v diskuzi o co nejpřesnější klasifikaci,“ sdělil Seznam Zprávám Roman Suda, sportovní ředitel a první místopředseda Českého paralympijského výboru. A rovněž mezinárodní klasifikátor, který se účastní jednání Mezinárodního paralympijského výboru.

„Připomínkuji tam klasifikační kodex a opakovaně navrhuji, aby klasifikační týmy byly tvořeny z profesionálů,“ líčí své snažení. „Alešovo rozladění lidsky chápeme a vždy v nás bude mít oporu, stejně jako všichni naši paralympionici.“

Než Kisý v tom osudném roce 1999 skočil po hlavě do vody a zůstal ochrnutý na invalidním vozíku, hrával na dobré úrovni fotbal. Jako para sportovec dělá i ragby, ovšem nejvíc zazářil na minulých hrách v Tokiu, kde získal ve vrhu koulí bronz. Také tehdy v rozhovoru pro Seznam Zprávy otevřeně vyprávěl o tom, proč to lépe ani dopadnout nemohlo. „Ti dva mají lepší hendikep a je to poznat i na závodě. Jsou separovaní někde v rohu, ani se s nimi nechceme bavit, jsou tam jako černé ovce. Přirovnal bych to k závodům silničních aut a teď tam máte formule. Je jasné, že ty formule vyhrají, to je úplně jiný obsah,“ popisoval.

Oficiální protesty byly marné. „Snažím se o to, ale je to hrozně složité, protože pravidla, která jsou nastavená mezinárodním výborem, jsou docela složitá. Vezmou si vás klasifikátoři, zjistí zdravotní stav, do jaké třídy hendikepu zapadnete. Potom vás dva roky klasifikátoři sledují a pak byste měl dostat permanentní třídu hendikepu. Když jako sportovec podáte protest, oni už neuřeknou, že se spletli. Ne, nezajímá je to, porvěte se s tím. Jsme malí páni,“ vyprávěl Kisý.

O důkazní materiály se tak poněkud pokoutně pokoušel sám. „Takže se snažíte toho člověka nachytat, natočit si ho, že má zdravé ruce, nebo hýbe nohama. Je to blbé, ale když ten člověk tam nemá co dělat a jsou v tom peníze, které ti sebere, a měly by patřit tobě, tak tě to trápí a snažíte se to vyřešit.“

A nejde jen o milionové odměny pro nejlepší paralympioniky. „Prachy hýbou světem, bohužel tak to je, ale jde také o uznání a prestiž,“ podotkl Kisý.

Jak často klasifikátoři přijdou na podvodné jednání? Výjimečně.

„Podvod musí být prokázán a to se děje jen minimálně,“ poznamená Suda.

Což ovšem neznamená, že se podvody nedějí. Sami para sportovci o nich nepochybují. „Vím, že se to děje. Sám jsem prohrál v Riu a v Londýně s lidmi, kteří následně byli z mé kategorie překvalifikováni. Věci se vyvíjí. Jsou lidé, kteří simulují. Přijde mi to hrozné, ale všichni chtějí vyhrát medaili na paralympiádě. Společnost si musí uvědomit, že byť všechno měříme na medaili, tak jen nominovat se na hry je masakr,“ řekl nedávno v rozhovoru pro Seznam Zprávy lukostřelec David Drahonínský, dvojnásobný olympijský šampion, jenž v Paříži získal se Šárkou Pultar Musilovou stříbro v mix týmech. „Svět para sportu je v tomto na stejné úrovni jako u zdravých sportovců. Jediný rozdíl je v tom, že se na para sport nesází tolik peněz.“

S tím souhlasí také sportovní psycholog Michal Šafář: „Představa u para sportu, že když máte hendikep, nebo něco, co vybočuje, že se to pojí s velmi kvalitními charakterovými, morálními vlastnostmi, že ti lidé nebudou podvádět a budou se chovat férově, je úplně scestná. Jsou stejní jako jiní lidé. Ve chvíli, kdy se objeví možnost získat výhodu na hraně etiky, nebo za hranou, tak ji využijí.“

Na paralympijské hry v Paříži se prodaly dva miliony vstupenek, mediální pokrytí para sportu roste a tlak na výsledky zrovna tak. „V Anglii dokonce musela být vytvořena parlamentní vyšetřovací komise, protože se přišlo na to, že někteří trenéři a funkcionáři tlačili na sportovce, aby hráli, že jsou víc postižení, než jsou. Znamená to lepší umístění, více medailí a peněz,“ řekl v podcastu Livesport Daily Jan Povýšil, pětinásobný paralympijský medailista a nyní novinář.

Také jemu se nepozdává systém roztřídění do paralympijských kategorií. „Je složitý a problém je, že sportovci s ním mohou lehce manipulovat. Mezinárodní paralympijský výbor chce přijít s novým systémem klasifikací. Jestli se to nepovede, jako se nepovedl ten minulý, tak to nebude šťastné,“ míní. „Všichni by měli soutěžit se soupeři, kteří jsou na tom alespoň přibližně stejně. Jsou ale případy, kdy sportovci na základě rad trenérů usilují o to, aby byli zařazeni do jiné kategorie, ve které mají větší šanci na úspěch. Prakticky hrají, že jsou víc postižení, než doopravdy jsou. Známé jsou taky příklady píchání špendlíku do paty, což má u některých postižení za následek zvýšení krevního tlaku, tím pádem i lepší výkony. Je to bolestivé, ale za medaili to stojí,“ připomenul Povýšil.

Jako aktuální příklad chybné klasifikace hendikepu uvedl handbikery v kategorii H1 s největším postižením: „Patrik Jahoda tam má soupeře, který patří o třídu výš. Sám ho nikdy neporazí.“

Zřejmě nejskandálnější podvod v historii paralympiády se stal v Sydney v roce 2000. Soutěž mentálně postižených basketbalistů suverénně ovládli Španělé, avšak španělský novinář Carlos Ribagorda odhalil, že šlo o obří habaďůru, neboť pouze dva členové týmu byli hendikepovaní a na palubovce hráli i vysokoškoláci. Španělé sice přišli o zlaté medaile, avšak na vyřešení případu se čekalo 13 let.

A trest za hanebnost? Soud uložil bývalému prezidentovi španělského svazu mentálně postižených sportovců Fernandu Vicentemu milostivou pokutu 5340 eur.

Při troše zlé vůle…