Pět medailí v Paříži znamená nejchudší hry pro Česko. To ale není všechno

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Z minulých olympijských her v Tokiu přivezli čeští sportovci jedenáct medailí - čtyři zlaté, čtyři stříbrné a tři bronzové. Před olympiádou v Paříži si šéf výpravy Martin Doktor přál: „Říkám si, že kdyby bylo deset medailí, bylo by to fajn.“

Vyšla polovina. Každé hry nejsou posvícení. A tyto se zapíší jako výsledkově vůbec nejchudší v samostatné české historii. Pět medailí, tři zlaté a dvě bronzové, je ještě skromnější sbírka než dosud nejslabší z Pekingu 2008, kde Češi vybojovali sedm cenných kovů.

„Chtěl bych apelovat na lidi, aby si při těch neúspěších uvědomili, jak velké byly úspěchy v minulosti, a to nejen ve vodním slalomu,“ pravil slalomář Lukáš Rohan, který čtvrtým místem v kayakcrossu napodobil střelce Jiřího Přívratského, oštěpaře Jakuba Vadlejcha a tenisty Tomáše Macháče s Adamem Pavláskem a Karolínu Muchovou s Lindou Noskovou. Ti všichni v Paříži zůstali také těsně pod stupni vítězů. Tento bramborový salát způsobuje při polknutí knedlík v hrdle. Pět dalších medailí bylo tak blízko. Doktorův odhad byl rozhodně reálný.

Jenže sportovní zápolení, to není pečení rohlíků. Ani poctivý nebo nejlepší výkon kariéry nemusí stačit na úspěch.

„Češi tady bohužel ta čtvrtá místa sbírají. Ale tohle čtvrté místo je krásné a kruté,“ řekl o Vadlejchově vystoupení jeho trenér Jan Železný. Co na tom, že hod 88,50 metru by v Tokiu stačil na zlato, v Paříži ještě čtyři centimetry scházely na bronz.

A tak ještě více vynikají medailové počiny v podobě zlata tenisového mixu Kateřiny Siniakové s Tomášem Macháčem, zlatého kanoisty Martina Fuksy, zlatého kajakáře Josefa Dostála a senzačního bronzu oštěpařky Nikoly Ogrodníkové i šermířů Jiřího Berana, Jakuba Jurky, Martina Rubeše a Michala Čupra v týmové soutěži kordistů.

Kromě slávy obdrží medailisté zajímavou finanční částku. Mezinárodní olympijský výbor sice žádné odměny za úspěch sportovcům nedává, jednotlivé státy však ano. Češi za každé zlato obdrží 2,4 milionu korun a za bronz 1,2 milionu. Za stříbra bylo v banku nevyužitých 1,8 milionu.

Slalomáři nezískali pro Česko medaili poprvé od návratu vodního slalomu do programu her v roce 1992.

„Není to úplně samozřejmost, rozhodují milimetry, setiny, rozhodnutí, která uděláte, a to je na tom sportu to krásné. Teď se ukazuje, jaká byla síla vodního slalomu, že přivezla medaili vždycky. Já jsem říkal, že se to jednou stane a medaile nebude. Že to málem zachrání kayakcross, to by mě nenapadlo, to je úplné sci-fi, které by nenapsal ani Čapek,“ prohlásil Rohan.

„Nemá cenu se tím trápit, házet na někoho vinu. Byli jsme dobře připravení. Seděli jsme večer, řešili jsme to, jestli jsme něco neudělali špatně, neměli něco jinak. Nemyslím si to. Nebýt nějakých okolností, tak jsme ty medaile měli. Ukazuje to, že konkurence je velká a hranice mezi úspěchem a neúspěchem mizivá. Ale věřím, že do budoucna nás to nakopne,“ dodal.

Kajakář Jiří Prskavec při obhajobě zlata z Tokia skončil osmý. „Věřím, že za čtyři roky budeme zpátky. Někdy prostě musí přijít útlum, abychom šli zase nahoru,“ míní.

Jistě, očekávání byla větší. Byť šermíř Jakub Jurka před hrami pravil jednu pravdu, a sice že se pamatují jenom medailisté, tak by byla škoda několik kvalitních českých výkonů bez medailové odměny nepřipomenout.

Zůstat můžeme ještě u vody a sedmého místa dvaadvacetileté Gabriely Satkové. Jízda ve finále jí sice nevyšla, ovšem ty předcházející jela parádně, v nejrychlejším čase.

Tyčkařka Amálie Švábíková 480 centimetrů skákala úplně poprvé. Vylepšila si osobní rekord o sedm centimetrů, stala se českou rekordmankou a obsadila páté místo. Úspěch řadí výše než loňský bronz z halového mistrovství Evropy. Pátým místem se postarala o druhé nejlepší umístění české tyčkařky pod pěti kruhy. Lepší byla jen Daniela Bártová, která skončila čtvrtá při olympijské premiéře této disciplíny v Sydney 2000.

„Samozřejmě medaile z halového mistrovství Evropy je velmi cenná, ale přece jenom páté místo na olympijských hrách je neskutečné,“ řekla tyčkařka, která byla druhou nejlepší Evropankou za čtvrtou Švýcarkou Angelicou Moserovou. Od medaile Češku dělilo pět centimetrů.

Devatenáctiletá čtvrtkařka Lurdes Gloria Manuel se dostala do semifinále, dálkař Radek Juška do finále.

Windsurfařka Kateřina Švíková obsadila při olympijské premiéře kategorie iQFoil devátou příčku. „Kačka jezdila v kvalifikačních rozjížďkách velmi konzistentně a díky tomu se nominovala do čtvrtfinále z pátého místa. Je to velké překvapení a byli jsme nadšeni. Bohužel čtvrtfinále nevyšlo, jak jsme si všichni přáli, ale i tak je deváté místo úžasným výsledkem z olympiády,“ zhodnotil místopředseda Českého svazu jachtingu a lídr výpravy Štěpán Novotný.

Plavkyně Barbora Seemanová ve finále olympijského závodu na 200 metrů volným způsobem zopakovala výsledek z Tokia, doplavala opět na šestém místě.

„Šesté místo je super. Chtěla jsem finále a je to finále. Vydrápala jsem se z propasti, ve které jsem ještě loni byla, zase až sem nahoru. Ale myslím si, že jsem měla na víc. Chtěla jsem osobák, ten jsem nevylepšila. Takže mám určitě rezervu. Je to pro mě aspoň motivace do další práce,“ přemítala.

Jediný český cyklista v silničním pelotonu Mathias Vacek obsadil 14. místo a vylepšil dosavadní maximum Romana Kreuzigera, který dojel v Londýně 2012 patnáctý. Vacek se umístil hned za triem superhvězd, které se seřadily za první desítkou. Jedenáctý byl Julian Alaphilippe z Francie, dvanáctý Van der Poel a třináctý Brit Thomas Pidcock. Až za českým cyklistou přijeli do cíle Australan Michael Matthews, Dán Mads Pedersen či Van Aert, obhájce stříbra z Tokia a bronzový z časovky v Paříži.

Stolní tenistka Hana Matelová vypadla sice už ve druhém kole, ale porazit světovou patnáctku Yang Xiaoxin a připsat si tak první výhru na olympiádě se počítá. Od postupu mezi šestnáct nejlepších jí v bitvě s Nizozemkou Eerlandovou scházely pouhé dva míčky.

Osmnáctiletá pětibojařka Lucie Hlaváčková pronikla do finále.

Lezec Adam Ondra obsadil v kombinaci šesté místo a zopakoval výsledek z Tokia. O šanci na medaili přišel v boulderingu, v obtížnosti se stejně jako nakonec bronzový Rakušan Jakob Schubert dostal až na předposlední chyt a v jednatřiceti prokázal, jak výjimečný sportovec je.

Může to sice znít jako alibi poražených, slabá útěcha pro krajany, avšak placky na krku veškeré úsilí pokaždé nezměří.

Dík za všechny krásné sportovní zážitky patří nejen medailistům.