Globální hvězda s indukční deskou. Lezec Adam Ondra dává skálám život

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Není úplně obvyklé, aby si špičkový sportovec, globální hvězda, jehož schopnosti zmapovali i reportéři NY Times, dovezl do olympijské vesnice indukční desku. „Doufám, že z toho nebudu mít problém. Asi se to úplně nesmí, ale není to otevřený oheň, což by určitě byl problém,“ směje se lezec Adam Ondra, který se v pátečním (10:15) finále v Paříži pokusí vylepšit šestou příčku z lezecké premiéry pod pěti kruhy v Tokiu. Po pátém místě v pondělním boulderingu skončil v druhé části kvalifikace obtížnosti na děleném druhém místě.

I doma si vaří často, nikoli podle receptů, ale potřeb těla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hodně zeleniny, ořechů, bílkovin. „Tím nechci říct, že by tady vařili špatně, ale chci mít to, na co jsem zvyklý, a v tomhle ohledu nic neriskovat,“ vysvětlil. „Třeba jsem zvyklý snídat ovesnou kaši, tak si ji vařím sám. Možná dělají v olympijské vesnici ovesnou kaši, ale já si ji rád dělám ne z jemných vloček, ale z hrubších. A to je třeba chvilku povařit,“ dodává.

Jeho kulinářské schopnosti nezůstávají jen u snídaně. „K obědu a večeři mám přesně definované, co mám jíst, ale jestli to je rýže, jáhly nebo těstoviny, to už je jedno. Částečně si něco naberu v olympijské vesnici v jídelně, do krabičky vesměs zeleninu a třeba kousek masa. A pak si to ochutím už na pokoji,“ doplnil.

„Snažím se jíst co nejpestřeji, ale těsně před závodem naopak dost monotónně. V průběhu závodu jsem jenom na sacharidech a nějaké maso k večeři, spíš bílé. Myslím, že ta monotónnost těla je dobrá i pro hlavu, že ví, že má nějaké úkoly, ty si splní a hlava je o to víc připravená na závod. I z psychického hlediska je dobré mít pocit, že když všichni ostatní chodí do jídelny a já si ještě vařím, tak že tomu dávám ještě víc než ostatní,“ popisuje svůj stereotyp před závodem.

Jednatřicetiletý brněnský rodák je úkaz přezdívaný Pavoučí muž. Obsazovat nejvyšší příčky ve venkovním i závodním lezení je fenomenální počin. Přesto trojnásobný mistr světa v lezení na obtížnost (2014, 2016 a 2019) a majitel zlata v boulderingu (2014) není v Paříži největším adeptem na zlatou medaili. Hlavní favority v areálu Le Bourget Sport Climbing Venue představuje nastupující generace –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sedmnáctiletý Japonec Sorato Anraku a devatenáctiletý Brit Toby Roberts. Jediní dva závodníci, kteří Ondru v olympijském semifinále v součtu výsledků porazili díky boulderingu.

„To jsou dva naprostí favorité, kteří jsou velmi těžko k poražení. Jak na obtížnost, tak na boulderech. Konkurence je brutální,“ uznale kývl Ondra. „Z posledních týdnů jsem nadšený, jak se cítím, ale vím, že perfektně se připravili všichni a nejsem to jenom já. Vnímám, že je menší tlak a možná menší očekávání, ale potkávají mě lidé na ulici a přejí mi zlato. Já vím, že pokud by bylo zlato, tak jenom za konstelace, že bych měl extrémní štěstí a úplně to třeba nebude odpovídat ani té výkonnosti,“ přemítal před hrami.

Pojem konkurence bychom měli v případě lezení dovysvětlit. Nejde o spalující rivalitu, lezci jsou často kamarády a podporují se navzájem. Ostatně i atmosféra v areálu je díky divákům velmi pozitivní, fandí všichni všem a Ondrovi dokonce tleskají vestoje. Ne nadarmo se ve sportovním lezení říká, že lezci nelezou proti sobě, ale proti stěně.

„Nejdůležitější je, že jsem ve finále a že jsem se hlavně cítil dobře, protože letos byl každý závod na obtížnost mírné zklamání, nikdy jsem se necítil tak, jak bych si představoval. A teď to tam konečně bylo. Fakt skvělé,“ pochvaloval si Ondra.

Před Tokiem byl pod větším tlakem. Pro sportovní lezení to byla olympijská premiéra a český sportovec patřil mezi hlavní favority. „Taky záměrně jsem se teď vlastně nějak neprofiloval. Nedělali jsme třeba sérii na YouTube o přípravě na olympiádu a tak dále. Zároveň vím, že úroveň se strašně posunula, i když jsem si jistý, že jsem tady v nejlepší formě v životě, tak si myslím, že určitě šance na medaili v Tokiu byla statisticky větší,“ říká.

Pestrá stěna v areálu se mu ovšem tuze zamlouvá. „Jsem nadšený, jaké to tu je. Za posledních dvacet let se leze na šedých stěnách a už je to trochu nuda. Když se udělá experiment a dají tam třeba červenou, je to škaredé. A tady se mi to strašně líbí, i když tu barvu nedokážu pojmenovat. Možná zeleno-modrá. I ta vlna, která slouží jako střecha pro případ deště, je pěkná. Jsem i rád, že ta cesta na lano je o trošku méně převislá, což mně o něco víc sedí,“ usmívá se.

Na stěně se Ondra jako druhý po obhájci prvenství Španělovi Albertu Ginésovi dostal za náročnou pasáž na kótu označující 60 bodů. O několik kroků dál už mu sice chyt nevyšel a spadl, ale díky výsledku 68,1 se součtem v boulderingu měl jistotu postupu. Potíže mu nečinilo pochroumané rameno a po boulderingu se zahojila i kůže na prstech.

„Úplně super. I když se ta cesta podle ostatních zdála velmi nepříjemná, tak mně se vlastně zdála velmi příjemná. Sám jsem velmi překvapený, jaký z toho je výsledek, protože v momentě, kdy jsem spadl, jsem se necítil úplně unavený. Byla to jenom malá taktická chyba,“ řekl s tím, že zvolil špatnou ze dvou možností, do jaké pozice dát nohu. Anraku spadl ve stejném místě jako Ondra s Robertsem.

„Jel jsem do Paříže po rozpačitých výkonech, hlavně při lezení na obtížnost. Necítil jsem se jako žhavý favorit, ale věděl jsem, že poslední týdny jsme udělali skvělou práci. Teď jsem se na obtížnosti cítil opravdu dobře. Ale nemyslím si, že to výrazně zvýší tlak na mě ve finále,“ míní Ondra.

V Tokiu se ještě soutěžilo v trojkombinaci s Ondrovým neoblíbeným lezením na rychlost, ze kterého se stala samostatná olympijská disciplína. „Rád se na to koukám, hrozně se to od Tokia posunulo a díky tomu, že mám tréninkovou a závodní zkušenost, dokážu to posoudit a ocenit. Ale představa, že nemusím dopoledne na tréninku jít na rychlost, byla hrozně uklidňující,“ připouští. „Příprava na Paříž byla tvrdá, ale psychicky to bylo daleko jednodušší, že jsem nemusel dělat něco, co mě hlavně frustrovalo.“

Největší pocity štěstí zažívá stejně na skalách v dechberoucí přírodě a na místech, na která si sáhne jako první člověk na planetě. „To je důvod, proč jsem v srdci horolezec,“ prohlásil. „Čas od času mám velkou motivaci závodit, ale kdybych si měl vybrat jen jednu, bylo by to lezení po skalách, protože cítím něco víc. Má to opravdu neuvěřitelného ducha. Většinu své lezecké kariéry jsem opravdu posouval své lezecké limity a myslím, že jsem v životě věnoval více pozornosti lezení po skalách,“ pověděl oficiálnímu olympijskému webu.

Zatímco ostatní si vybírají jednoduší cestu, Ondra volí nejtěžší. Nejvíc hrdý je na výkon, který předvedl v září 2017, kdy jako první překonal v norském Flatangeru nejtěžší cestu světa Silence s obtížností 9c.

„Baví mě jít úplně na maximum. Ten pocit, kdy cítíš, že už padáš, ale nakonec rozhodne několik malinkatých detailů a nakonec z té skály nespadnu. Mnohokrát jsem pocítil, že jsem v háji a padám, ale nakonec jsem objevil malý trik, který mě udržel. Mé motto je se nikdy nevzdávat a bojovat dát,“ řekl v medailonku natočeném českým olympijským výborem. „To, že je člověk v terénu, kde před tím nikdo nikdy nebyl, je pro mě objevování bílých míst na mapě. Dotýkám se na skalách chytů, kterých se ještě nikdy nikdo nedotknul. Když se pak člověk podívá na tu trasu lana a linii jištění karabin, tak dá do té skály tak trochu člověčiny a skála v mých očích ožije.“

A Ondrových očích se v tu chvíli rozhoří plamínky, které se nedají žádnými stopkami ani veličinami změřit. „Nikdy jsem nebyl naštvaný na lezení a nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych s ním skončil. Naopak lezení je pro mě lékem na různé životní problémy nebo strasti. Nemám sebemenší problém se motivovat k lezení. To je asi ten můj největší talent, který mi byl dán, že mě ta motivace nikdy neopustí a miluji ten sport, který dělám,“ vyznal se. „Jsem šťastný, když cítím, že žiju.“

To ucítí rovněž ve finále v Paříži před zraky rodičů. Manželka s dvouletým synem Hugem budou fandit u televize. „Mám maximálně dva lístky pro rodinu, takže by si manželka nemohla vzít někoho třetího. Při představě, že by tady musela dlouho čekat na bezpečnostních kontrolách a pak být tři hodiny na slunci s dvouletým dítětem, jsme se rozhodli, že si to užijí více doma. Hned, jak odzávodím, tak se dostanu snad co nejrychleji domů,“ vzkázal. „Když jsem ráno odjížděl, tak Hugo spinkal, takže jsme se loučili večer. Ještě tolik nemluví, ale vypadalo to, jako kdyby byl na mě trošku naštvaný. Tak to je vždycky, když jsme dlouho spolu a potom odjíždím.“

Před finálovým závodem si nenaplánoval trénink, jen odpočinek. „Nejdůležitější je psychická příprava, abych dobře usnul. Jakmile přijde izolace, pojedu si svou rutinu. Rozlezu se. Máme tento formát už vyzkoušený. Bude to jiná hra, protože bouldering a obtížnost jsou hned za sebou, mezitím maximálně hodinka a čtvrt na odpočinek. To jsem si zkoušel na olympijských kvalifikacích i při simulacích v tréninku.“

Až vyskočí na stěnu, na krku se mu rozhoupe i snubní prstýnek, který si pro štěstí přidělal na řetízek. „Když jste lezec, tak mít snubák na prstu je nepraktické, protože ho vždycky potom musíte někam schovávat do batohu. Akorát se bojíte, kde ho zapomenete.“

Domů by rád přivezl i jiný cenný kov. „Ať už bude jakákoliv medaile, budu štěstím bez sebe. Kvalifikace snad ukázala, že úroveň by na to byla, ale zároveň je to tak, že každý závod je jiný. Bude to úplně od nuly,“ tuší. „Musím tam dát všechno.“

Ať už to dopadne, nebo ne, pro Adama Ondru je důležité, že i po třicítce a všem humbuku kolem, zůstal tím klukem, který si lezení kdysi zamiloval.