Olympiáda začala. První výhru pro Česko zapsal „nudný“ manželský pár bankéřů

Nekontrolovatelný výbuch radosti. Slzy, objímání, výkřiky… Čeští curleři, manželé Paulovi, právě porazili americký pár a kvalifikovali se na olympijské hry v Pekingu. „Ty emoce byly extrémní, vůbec už nevím, jak jsem toho byla schopná,“ komentuje záběry Zuzana Paulová. „Nepoznávám se v tom, takhle jsem určitě působit nechtěla.“

Je to typický komentář. Manželé se označují za nudný pár – málo se hádají, oba pracují v bance a ve volném čase hrají curling.

A právě curling je první disciplínou, kterou odstartoval už dnes program olympijských her v Pekingu, dva dny před oficiálním zahájením.

On line z Pekingu: Norsko - Česko 6:7, curling ZDE

V curlingu rozhoduje soustředění, přesnost, analytické myšlení. Je trochu jako šachy na ledě. Má společné rysy s biatlonem. Podobá se pétanquu. A nepochybně jde o fyzicky náročnou strategickou bitvu.

Velké emoce? Spíš nedopatření, přiznávají manželé Paulovi. Nakonec se ale i během citovaného rozhovoru uvolní a srdečně rozesmějí. Dostanou totiž otázku, kterou dostávají pravidelně: „Kdo u vás doma luxuje a zametá?“

„Robotický vysavač,“ odpovídají popravdě. Aby tu obligátní otázku zvládli a nemuseli si vymýšlet, koupili si robotický vysavač.

Geniální malíř Pieter Bruegel a curling? To spojení vypadá velmi podivně. Přesto je to možná právě Bruegel, kdo na svých obrazech mezi prvními zachytil hru podobnou modernímu curlingu.

S tím, že by prvenství náleželo tzv. „Low Countries“, tedy dnešnímu Nizozemsku a Belgii, ovšem nesouhlasí historici a milovníci curlingu ve Skotsku. Ti ho považují za svůj národní sport. I proto, že právě ve Skotsku je dostatek kvalitní žuly na výrobu curlingových kamenů.

Nejstarší curlingový kámen, tzv. stirling stone, je datovaný do roku 1511. A první písemná zmínka o curlingu ve Skotsku je z roku 1541.

Možná někdo v okolí Antverp posílal kameny po ledu dřív než Skotové. To už asi nikdy nezjistíme. Každopádně to ale bylo Skotsko, kde curling získával na popularitě, kde rostl do moderní podoby, kde se ustálila jeho pravidla a odkud se šířil do světa.

Zpočátku to muselo být dost bizarní. Jednotlivé curlingové komunity k sobě měly daleko.

Jsme v 16.–18. století, vlaky nejezdí, cesty jsou špatné, lidé za zábavou necestují. Takže každý si hrál curling po svém. Různý byl počet hráčů, lišily se velikost hřiště, podoba kruhů i hrací kameny.

Popularita curlingu a touha po vzájemném soupeření byly v první polovině 19. století už tak velké, že si vyžádaly vznik celostátního klubu. Jeho úkolem bylo „regulovat starou skotskou hru curling obecnými pravidly“.

V každém skotském okresu se hrál curling. V každé farnosti byl „curlingový“ rybník. Nyní se slily do moderní „curlingové řeky“.

Skotové curling vyváželi do světa. Různými způsoby. Tak například obecně přijímaný příběh tvrdí, že v Kanadě poprvé hráli curling vojáci 78. Fraserova horského pluku. Jednotka vznikla ve Skotsku v roce 1757 a téhož roku se vylodila v Halifaxu.

V legendě o curlingu je ale podstatné, že pravděpodobně kolem roku 1759 v Quebecu vojáci roztavili dělové koule, vytvořili z nich železné curlingové kameny a hráli.

Skotové. Nemohli si pomoci.

Do další současné curlingové velmoci, do Švýcarska, pronikli Skotové mírumilovnějším způsobem. Ve Svatém Mořici začali curling hrát bohatí lázeňští hosté ze Skotska. Pochvalovali si kvalitu švýcarského ledu a z domoviny si nechali dovézt vlastní žulové kameny.

Zatímco ve Skotsku byl curling po staletí lidovým „demokratickým“ sportem, který se hrál na každém farním rybníku, ve Švýcarsku to byla hra honorace. Jen příslušníci nejvyšších vrstev si mohli dovolit zimní dovolenou v Alpách.

Teprve v meziválečné době začali hrát curling i Švýcaři a začali mu také vracet „lidový“ otevřený charakter.

Jisté bylo ale především to, že skotská „curlingová řeka“ se začala rozlévat do světa.

A zastavit ji už nešlo.

V curlingu na vrcholové úrovni dlouho dominovaly střízlivé dresy. I v tom se projevoval charakter sportu: Je to hra přemýšlivých, inteligentních lidí, kteří se soustředí na výkon na ledě a nemají zapotřebí provokovat.

Průlom přišel na olympiádě ve Vancouveru 2010. Norští curleři tehdy poprvé oblékli svoje pestré nápadité kalhoty, které se staly legendou. Údajně je k tomu přesvědčili méně puritánští norští sportovní kolegové, zejména snowboardisté.

Curling ukázal novou tvář: Není to laciná provokace, stále je tam mnoho úctyhodné tradice, ale přidává se pestrost a vtip.

Recenzi na dvanáct různých dresů norských curlerů přinesl deník The Guardian. Vyzdvihuje mimo jiné design inspirovaný mistrovskými díly malířů Pieta Mondriana a Jacksona Pollocka. Varuje ale před tím, aby se Norové nechali inspirovat dílem svého národního mistra: Kalhoty s variací na Munchův Výkřik by na ledě pravděpodobně nepůsobily příjemně.

Norové v tom už ale zdaleka nejsou sami. Bývalý kanadský curler Colin Hodgson založil vlastní oděvní firmu, s níž chce prostřednictvím „divoké módy“ změnit tradiční vnímání curlingu.

Má docela dobrou šanci: Curling Canada (kanadská curlingová asociace) s ním uzavřela smlouvu na příští 4 roky.

Zuzana a Tomáš Paulovi začínali ve čtyřčlenných týmech. Přiznávají, že ve smíšené dvojici začali hrát z pragmatických důvodů: Byla tu mnohem rychlejší a větší šance na úspěch.

Ale to, že jsou partneři, hrálo také podstatnou roli. „Pokud hrajete v mužských a ženských týmech, tak jezdíte na turnaje odděleně, a tím pádem se vůbec nepotkáváte. Veškeré své volno čerpáte na to, že jste s někým úplně cizím,“ vysvětluje Tomáš Paul.

To by jim nedávalo smysl. Přes den v bance a pak odděleně na turnajích. A po opuštěném bytě pojíždí robotický vysavač.

Curling vyžaduje empatii.