Článek
Nekontrolovatelný výbuch radosti. Slzy, objímání, výkřiky… Čeští curleři, manželé Paulovi, právě porazili americký pár a kvalifikovali se na olympijské hry v Pekingu. „Ty emoce byly extrémní, vůbec už nevím, jak jsem toho byla schopná,“ komentuje záběry Zuzana Paulová. „Nepoznávám se v tom, takhle jsem určitě působit nechtěla.“
Je to typický komentář. Manželé se označují za nudný pár – málo se hádají, oba pracují v bance a ve volném čase hrají curling.
A právě curling je první disciplínou, kterou odstartoval už dnes program olympijských her v Pekingu, dva dny před oficiálním zahájením.
V curlingu rozhoduje soustředění, přesnost, analytické myšlení. Je trochu jako šachy na ledě. Má společné rysy s biatlonem. Podobá se pétanquu. A nepochybně jde o fyzicky náročnou strategickou bitvu.
Velké emoce? Spíš nedopatření, přiznávají manželé Paulovi. Nakonec se ale i během citovaného rozhovoru uvolní a srdečně rozesmějí. Dostanou totiž otázku, kterou dostávají pravidelně: „Kdo u vás doma luxuje a zametá?“
„Robotický vysavač,“ odpovídají popravdě. Aby tu obligátní otázku zvládli a nemuseli si vymýšlet, koupili si robotický vysavač.
Manželé Paulovi
Tomáš a Zuzana Paulovi.
Zuzana Paulová (1993)
Curling začala hrát v deseti letech. Náhodou. V sousedství vyrostla první česká curlingová hala. Šla se tam podívat a byla překvapená, že to není bazén.
Zpočátku ji na curlingu fascinovalo především prostředí, lidé – byl to pro ni sport inteligentních lidí, se kterými si moc ráda povídala.
Na Karlově univerzitě vystudovala mezinárodní teritoriální studia a mediální studia. V rámci programu Erasmus studovala v Řecku sociální antropologii.
Pracuje v bance.
S manželem se poznali na curlingu. V roce 2013 získali bronz na mistrovství světa smíšených párů. V roce 2021 se kvalifikovali na olympiádu v Pekingu.
Tomáš Paul (1988)
Ke curlingu se dostal náhodou, spolužák na gymnáziu sháněl do týmu nové hráče. Je to notorický problém českého curlingu – nedostatek hráčů.
Na Karlově univerzitě vystudoval ekonomii.
Pracuje jako analytik v bance.
To, že hrají v jednom týmu jako manželé, považuje za výhodu. Znají se, vědí, kdy na sebe mají mluvit a kdy je lepší mlčet, už dost dobře tuší, jak ten druhý uvažuje.
Od curlingové anarchie k pravidlům
Geniální malíř Pieter Bruegel a curling? To spojení vypadá velmi podivně. Přesto je to možná právě Bruegel, kdo na svých obrazech mezi prvními zachytil hru podobnou modernímu curlingu.
S tím, že by prvenství náleželo tzv. „Low Countries“, tedy dnešnímu Nizozemsku a Belgii, ovšem nesouhlasí historici a milovníci curlingu ve Skotsku. Ti ho považují za svůj národní sport. I proto, že právě ve Skotsku je dostatek kvalitní žuly na výrobu curlingových kamenů.
Nejstarší curlingový kámen, tzv. stirling stone, je datovaný do roku 1511. A první písemná zmínka o curlingu ve Skotsku je z roku 1541.
Speciál k zimní olympiádě v Pekingu
.
Možná někdo v okolí Antverp posílal kameny po ledu dřív než Skotové. To už asi nikdy nezjistíme. Každopádně to ale bylo Skotsko, kde curling získával na popularitě, kde rostl do moderní podoby, kde se ustálila jeho pravidla a odkud se šířil do světa.
Zpočátku to muselo být dost bizarní. Jednotlivé curlingové komunity k sobě měly daleko.
Jsme v 16.–18. století, vlaky nejezdí, cesty jsou špatné, lidé za zábavou necestují. Takže každý si hrál curling po svém. Různý byl počet hráčů, lišily se velikost hřiště, podoba kruhů i hrací kameny.
Popularita curlingu a touha po vzájemném soupeření byly v první polovině 19. století už tak velké, že si vyžádaly vznik celostátního klubu. Jeho úkolem bylo „regulovat starou skotskou hru curling obecnými pravidly“.
V každém skotském okresu se hrál curling. V každé farnosti byl „curlingový“ rybník. Nyní se slily do moderní „curlingové řeky“.
Roztavené dělové koule a honorace v horách
Skotové curling vyváželi do světa. Různými způsoby. Tak například obecně přijímaný příběh tvrdí, že v Kanadě poprvé hráli curling vojáci 78. Fraserova horského pluku. Jednotka vznikla ve Skotsku v roce 1757 a téhož roku se vylodila v Halifaxu.
V legendě o curlingu je ale podstatné, že pravděpodobně kolem roku 1759 v Quebecu vojáci roztavili dělové koule, vytvořili z nich železné curlingové kameny a hráli.
Skotové. Nemohli si pomoci.
Do další současné curlingové velmoci, do Švýcarska, pronikli Skotové mírumilovnějším způsobem. Ve Svatém Mořici začali curling hrát bohatí lázeňští hosté ze Skotska. Pochvalovali si kvalitu švýcarského ledu a z domoviny si nechali dovézt vlastní žulové kameny.
Zatímco ve Skotsku byl curling po staletí lidovým „demokratickým“ sportem, který se hrál na každém farním rybníku, ve Švýcarsku to byla hra honorace. Jen příslušníci nejvyšších vrstev si mohli dovolit zimní dovolenou v Alpách.
Teprve v meziválečné době začali hrát curling i Švýcaři a začali mu také vracet „lidový“ otevřený charakter.
Jisté bylo ale především to, že skotská „curlingová řeka“ se začala rozlévat do světa.
A zastavit ji už nešlo.
Curling a móda
V curlingu na vrcholové úrovni dlouho dominovaly střízlivé dresy. I v tom se projevoval charakter sportu: Je to hra přemýšlivých, inteligentních lidí, kteří se soustředí na výkon na ledě a nemají zapotřebí provokovat.
Průlom přišel na olympiádě ve Vancouveru 2010. Norští curleři tehdy poprvé oblékli svoje pestré nápadité kalhoty, které se staly legendou. Údajně je k tomu přesvědčili méně puritánští norští sportovní kolegové, zejména snowboardisté.
Nor Haavard Thomas Ulsrud během curlingového zápasu mužů o zlatou medaili proti Kanadě na olympijských hrách ve Vancouveru, sobota 27. února 2010.
Curling ukázal novou tvář: Není to laciná provokace, stále je tam mnoho úctyhodné tradice, ale přidává se pestrost a vtip.
Recenzi na dvanáct různých dresů norských curlerů přinesl deník The Guardian. Vyzdvihuje mimo jiné design inspirovaný mistrovskými díly malířů Pieta Mondriana a Jacksona Pollocka. Varuje ale před tím, aby se Norové nechali inspirovat dílem svého národního mistra: Kalhoty s variací na Munchův Výkřik by na ledě pravděpodobně nepůsobily příjemně.
A ještě jednou Norové a jejich inspirace Pietem Mondrianem na šampionátu v roce 2014.
Norové v tom už ale zdaleka nejsou sami. Bývalý kanadský curler Colin Hodgson založil vlastní oděvní firmu, s níž chce prostřednictvím „divoké módy“ změnit tradiční vnímání curlingu.
Má docela dobrou šanci: Curling Canada (kanadská curlingová asociace) s ním uzavřela smlouvu na příští 4 roky.
Curling
Ilustrační snímek.
Curling na vrcholové úrovni hrají smíšené dvojice a čtyřčlenná družstva mužů a žen. Byl na programu prvních ZOH v roce 1924, pak několikrát jako ukázkový sport a od roku 1998 je opět plnohodnotnou součástí her.
Ohledně pravidel a techniky zde nepůjdeme do detailů, (podrobnosti lze nalézt například zde).
Cílem hry je získat víc bodů než soupeř. Bod přináší každý kámen, který je blíž středovému kruhu než kameny soupeře, (princip podobný jako ve hře pétanque).
Zápas se hraje zpravidla na 8 kol (endů). Během každého kola odhodí každý hráč čtyřčlenného družstva dva kameny. U smíšených dvojic odhodí jeden člen týmu dva kameny, druhý tři. Ostatní hráči „umetají“ kameni cestu – mohou tak prodloužit a změnit jeho dráhu.
Umetání cesty.
A nyní to podstatné:
Výhodou je odhazovat poslední kámen v kole. Ten může odrazit kameny soupeře, doputovat do středu, jednoznačně vyřešit celou herní situaci. A od toho se odvíjí rafinovaná strategie soupeřících týmů.
Opravdu připomíná šachy – je to bitva o ovládnutí prostoru, vybudování neprůstřelné obrany, vyžaduje přemýšlení o několik hodů dopředu, odhad toho, co soupeř udělá, na co si troufne.
A podle Tomáše Paula má podobu s biatlonem: Po fyzicky vyčerpávajícím metení přichází maximální soustředění na „střelnici“ při odhodu kamene.
Trochu jako pétanque.
Jak ovládnout prostor na curlingovém kluzišti?
Nejprve je třeba rozmístit „kameny-strážce“. A za ně pak schovat kameny, které mohou bodovat nebo blokovat záměry soupeře. Ideálně je schovat tak, aby při pokusu vyrazit „strážce“ soupeř riskoval, že druhému kameni udělí opačnou rotaci a pošle ho ke středu.
Mezi úspěšným a neúspěšným odhodem je nesmírně tenká hranice. Zvlášť vytáhne-li soupeř mistrovský hod „freeze“ – když „přimrazí“ kámen k jinému kameni tak, že ho samostatně nelze vyrazit.
Jako když naplno prožíváte šachovou partii, cítíte i na curlingovém kluzišti přímo fyzicky napětí v prostoru. Magnetické a trochu i minové pole, do něhož vstupují záměry, myšlenky, bojovnost a sebevědomí jednotlivých hráčů.
Curling a rodina
Zuzana a Tomáš Paulovi začínali ve čtyřčlenných týmech. Přiznávají, že ve smíšené dvojici začali hrát z pragmatických důvodů: Byla tu mnohem rychlejší a větší šance na úspěch.
Ale to, že jsou partneři, hrálo také podstatnou roli. „Pokud hrajete v mužských a ženských týmech, tak jezdíte na turnaje odděleně, a tím pádem se vůbec nepotkáváte. Veškeré své volno čerpáte na to, že jste s někým úplně cizím,“ vysvětluje Tomáš Paul.
To by jim nedávalo smysl. Přes den v bance a pak odděleně na turnajích. A po opuštěném bytě pojíždí robotický vysavač.
Curling vyžaduje empatii.
