Článek
Článek si můžete pustit také v audioverzi.
V Chamonix v roce 1924 je všude plno přírodního sněhu. Komorní atmosféra úvodního průvodu sportovců působí malebně. Curleři se slaměnými smetáky přes rameno jsou veselí. Zdá se, že vše je na svém místě. Že olympiáda na úpatí Mont Blancu prostě patří. Nebude to ale trvat dlouho a otázka, kam olympiáda patří a kam nikoli, se stane jedním ze základních témat její organizace. A patří vůbec někam?
Hry v Chamonix znamenaly průlom – byly to první samostatné zimní olympijské hry. Ale malebný věk nevinnosti zimní olympiády byl velmi krátký.
Více než dvacetileté zpoždění za letní olympiádou mělo několik důvodů. Spoluzakladatel moderních olympiád, Pierre Coubertin, zimním sportům příliš nepřál. Navíc tu byly tradiční Severské hry, jejichž organizátoři nechtěli přijít o výjimečnost.
Ale Chamonix znamenalo průlom. Her se zúčastnilo 258 sportovců ze 16 zemí. A některé disciplíny připomínaly dobrodružné objevitelské výpravy. Běh na lyžích na 50 kilometrů probíhal částečně za sněhové bouře, na leckdy téměř neviditelné trati. Bylo 17 stupňů pod nulou a některé výpravy účast odmítly, mnoho závodníků vzdalo.
Přežili všichni.
Snímky ze Chamonix: Takové to bylo
Zahajovací ceremoniál zimních olympijských her roku 1924 v Chamonix ve Francii před kostelem Saint-Michel, 25. ledna 1924. Olympijský slib za všechny závodníky skládal francouzský lyžař Camille Mandrillon.
První zimní olympijské hry se odehrály od 25. ledna do 4. února roku 1924 ve francouzském Chamonix. Na snímku ze 4. února norský skokan na lyžích Jacob Tullin Thams (1898–1954).
Uskutečnilo se celkem 16 soutěží v 9 sportech. Na snímku z 28. ledna první soutěž curlingu v historii olympijských her – činí se britský curlingový tým.
Celkem se zúčastnilo 258 sportovců (z toho 13 žen) z celkem 16 zemí. Na snímku z 2. února 1924 rakouská sportovní dvojice Afred Berger a Helene Engelmannová, která v krasobruslení získala první místo.
Americký rychlobruslař Charles Jewtraw (1900–1996), který vyhrál hned v úvodním závodě na 500 m zlato, se stal vůbec prvním vítězem na zimních olympijských hrách. Snímek z 26. ledna 1924.
Na snímku start rychlobruslařů na 10 000 metrů, 27. ledna 1924. Nejúspěšnějším sportovcem her se stal finský rychlobruslař Clas Thunberg, který získal tři zlaté a po jedné stříbrné a bronzové medaili. Zároveň se tak stal v historii olympijských her jediným vítězem čtyřboje; ten už od následujících her nebyl do programu zařazen.
Ústředním místem her byl Olympijský stadion v centru Chamonix a pojal 45 tisíc diváků. Kromě zahajovacího a závěrečného ceremoniálu se zde i soutěžilo v běhu na lyžích, curlingu, krasobruslení, závodě vojenských hlídek a rychlobruslení. Na snímku z 30. ledna 1924 rakouská krasobruslařka Herma Szaboová, která si odvezla z krasobruslení žen zlatou medaili.
Na snímku francouzská dvojice krasobruslařů, manželé Andree a Pierre Brunetovi, kteří získali bronzovou medaili.
Na snímku Norka Sonja Henie na svých prvních olympijských hrách ve věku 11 let. Přestože skončila jako poslední z osmi účastnic, získala si diváky svou bezprostředností a odvahou. Na dalších ZOH 1928 ve Svatém Mořici již získala zlato.
Dalším důležitým dějištěm her byl skokanský můstek poblíž ledovce Les Bossons. Můstek vyprojektoval švédský inženýr Axel Nordling a byl považován ve své době za nejlepší na světě. Již při tréninku však docházelo k pádům některých slabších závodníků. Mezi vyřazenými z účasti v závodě kvůli pádu byl i československý reprezentant Milda Prokopec.
Dalším sportovištěm se stala bobová dráha v délce 1 444 m s 18 zatáčkami. Soutěž byla zároveň prvním mistrovstvím světa v bobovém sportu. Na snímku britský čtyřčlenný bobový tým v akci. Bobisté Ralph Broome, Thomas Arnold, Alexander Richardson a Rodney Soher si tehdy dojeli pro stříbrnou medaili.
Závodníci jsou 2. února 1924 vyvezeni na startovací bod bobové dráhy.
Nehoda na bobové dráze, 2. února 1924. Pro těžké pády při tréninku nenastoupily k závodům osádky Argentiny, Spojených států, Lucemburska a Švédska. Kvalita závodů trpěla také probíhající oblevou.
Na snímku převáží horská „sanitka“ zraněné po havárii na bobové dráze, únor 1924.
Na snímku slaví vítězný bobový tým ze Švýcarska, 3. února 1924.
Posledním důležitým sportovištěm byly běžecké lyžařské tratě. Na snímku z 29. ledna 1924 závod vojenských hlídek.
Československá reprezentace v závodu vojenských hlídek, 9. ledna 1924. Závod se konal na 30 km a každé družstvo mělo za úkol po 15 km absolvovat střelbu na polní terče. Sportovci měli k dispozici na 250 metrů vzdálené terče 18 ran. Za každý zasažený terč obdrželo družstvo bonus 30 sekund, které mu pak byly v cíli odečteny od výsledného běžeckého času. Závodu se zúčastnilo šest čtyřčlenných týmů, ale pouze čtyři závod dokončily. Kromě Chamonix se závody vojenských hlídek konaly také roku 1928, 1936 a 1948, tehdy šlo pouze o demonstrační sport a jejich výsledky nikdy nebyly uznány za oficiální.
Československý reprezentant Walter Buchberger, který se umístil v severské kombinaci na 7. místě.
Britská krasobruslařka Ethel Muckeltová (1885–1953) a britská krasobruslařka Kathleen Shawová (1903–1983) trénující na francouzském ledě během zimních olympijských her.
Curling, 29. ledna 1924. První olympijská soutěž v curlingu byla vypsána pouze pro muže a účastnily se pouze Francie, Velká Británie a Švédsko.
Závěrečný olympijský hokejový zápas, který vyhrál kanadský tým, reprezentanti Toronto Granites, s impozantním skórem 110:3. Turnaje se zúčastnilo osm mužstev rozdělených do dvou skupin.
Skoky na lyžích, ZOH 1924.
Olympijský duch v Chamonix, 30. ledna 1924.
Momentka z města Chamonix, 2. února 1924.
Sáňkující návštěvníci a místní v Chamonix, 28. ledna 1924.
Podobnou atmosféru heroismu na horských hřebenech měly ještě hry ve Svatém Mořici o čtyři roky později. Včetně nevypočitatelného počasí – během 24. února se oteplilo na 25 stupňů, problém měli bruslaři i hokejisté.
A byla tu i ze zpětného pohledu milá dávka zmateného průkopnictví, které nemělo k dispozici moderní techniku. Výsledky závodu sdruženého počítali rozhodčí 10 hodin. A spočítali je špatně. Nové vyhlašovali poslední den her, když už sportovci odjížděli.
Surreální, ale milé.
Jenže za dveřmi už byl Garmisch-Partenkirchen 1936.
Jde to i bez Židů
Není třeba podrobněji připomínat známá fakta: Adolf Hitler se v Německu dostal k moci v roce 1933. V roce 1935 začaly platit norimberské zákony, které Židy vytlačily na okraj společnosti.
V roce 1936 se konala letní olympiáda v Berlíně a zimní v Garmisch-Partenkirchenu. (Až do roku 1992 se zimní a letní olympiáda konaly v témže roce.)
Obstály olympijské ideály? Mohly obstát? Sport, který spojuje národy, kultivuje tělo i ducha, stojí mimo politiku a nacionalismus…
Německo nesměli reprezentovat sportovci židovského původu. Romové byli pochytáni a odvezeni do speciálního tábora, aby nekazili atmosféru her. Hitler použil olympiádu jako obří propagaci rozmachu nacistického Německa.
Zleva: Adolf Hitler, Hermann Göring, jeho druhá manželka herečka Emmy Göringová a Joseph Goebbels jako diváci kombinovaného skokanského můstku v Olympiahausu v Garmischi.
A svět?
Svět chtěl odvrátit válku. A poslušně sportoval pod olympijskými kruhy. Výzvy k bojkotu byly okrajové…
Jedním z horlivých zastánců konání Her v Německu byl i Avery Brundage, tehdejší předseda Olympijského výboru USA. Před začátkem Her řekl listu The New York Times: „To, že Německo nenominovalo žádného židovského sportovce, neznamená, že jsou Židé diskriminováni. Pochybuji, že během čtyřicetileté olympijské historie bylo mezi reprezentanty všech zemí více než jedno procento Židů.“
Neprůstřelný argument.
Avery Brundage – jeden ze symbolů moderní olympiády.
Za čistotu sportu!
Muzeum asijského umění v San Francisku před dvěma lety oznámilo, že odstraní sochu Averyho Brundage. Jeho soukromá sbírka je přitom jedním z pilířů muzejního fondu.
Muzeum se k tomuto kroku odhodlalo v rámci atmosféry hnutí Black Lives Matter. Dlouholetý předseda Mezinárodního olympijského výboru Avery Brundage má totiž pověst rasisty, antisemity a šovinisty. Pověst podloženou řadou dokladů.
Po konci olympiády v roce 1936 Brundage napsal: „Od Německa se můžeme mnoho naučit… Inteligentní, prospěšná diktatura je nejefektivnější forma vládnutí. Podívejme se na to, co se stalo během šesti, sedmi let v Německu.“
Avery Brundage vedl Mezinárodní olympijský výbor v letech 1952–1972 a do povědomí široké veřejnosti se zapsal mimo jiné tím, že bojoval proti vyloučení Jihoafrické republiky a Rhodesie. Rasistických režimů, kvůli kterým chtěla olympiádu bojkotovat řada afrických zemí. Brundage neuspěl, ale s rozhodnutím nebyl smířený a považoval ho za vydírání.
V roce 1968 nechal z olympijské vesnice vykázat dva černé atlety, kteří na stupních vítězů zvedli zaťaté pěsti v černých rukavicích. Gesto na podporu práv Afroameričanů podle něj na olympiádu nepatří.
Američtí atleti Tommie Smith (uprostřed) a John Carlos pozvedli pěsti v gestu na podporu práv Afroameričanů, letní olympijské hry v Mexico City, 16. října 1968. Smith zvítězil ve sprintu na 200 metrů. Na snímku ještě stříbrný australský atlet Peter Norman.
Ještě proslulejší je jeho proslov „The Game must go on“. V Mnichově 1972 trval na tom, že olympiáda bude pokračovat po útoku palestinských teroristů, kteří zavraždili 11 izraelských sportovců a členů výpravy.
Zastánci rozhodnutí tvrdili, že Hry nesmějí ustoupit terorismu. Kritici mluvili o pohrdání lidskými životy. A také o Brundagově antisemitismu. V projevu se zmínil o dvou útocích na olympijské hnutí. A jen jeden z nich pojmenoval konkrétně: ztrátu rhodéské reprezentace na základě vydírání.
Avery Brundage – symbol zmatení moderní olympiády. Jeho základní tezí bylo, že politika do sportu nepatří. A že tam nepatří ani velké peníze. Celý život bojoval za čistý amatérský sport.
Rakouský lyžař Karl Schranz cestou na trénink na OH v Sapporu v lednu 1972. Tři dny před zahajovacím ceremoniálem oznámil Avery Brundage, tehdy z pozice prezidenta Mezinárodního olympijského výboru, že Schranz dostal zákaz účasti na jeho posledních olympijských hrách za porušení pravidel amatérismu. 33letý Schranz si přivydělával jako poradce pro různé výrobce lyží.
Svobodní a nezávislí?
Sportovci by měli „soutěžit pro lásku ke hře, nikoliv kvůli odměně či penězům“, byl přesvědčen Avery Brundage. Profesionální sport podle něj patřil k zábavnímu průmyslu.
Kromě toho vyznával tento bývalý vícebojař také ideál „renesančního člověka“ – sportovce, který vyniká v mnoha oblastech, ale není úzce specializovaný.
Nakolik byl ideál amatérismu autentický, řešili historici a zakladatelé moderních olympijských her od samého počátku. Někteří se přiklánějí k názoru, že antičtí vítězové dostávali odměny, za které mohli v klidu vyžít po zbytek života.
Ideál amatérského sportovce je pravděpodobně romantická fikce zakladatelů moderní olympiády. Avery Brundage ji ovšem hájil ze všech sil. Bojoval především se zimními sporty, kde se vliv sponzorů a výrobců sportovního materiálu začal projevovat dříve a silněji než na letních hrách.
Na konci svého mandátu předsedy Mezinárodního olympijského výboru byl dokonce přesvědčen o tom, že zimní olympiáda by měla být zrušena.
„Jsou jen dva typy soutěžících. Ti svobodní a nezávislí, kteří mají zájem o sport pro sport samotný a ti, kteří sportují kvůli penězům. Olympijská sláva patří amatérům,“ říkal Brundage v roce 1972.
Svobodní a nezávislí?
Čekal je bojkot her v Moskvě a v Los Angeles, urputný souboj velmocí, nástup velkého byznysu, dopingové aféry, první cesta do Pekingu, druhá cesta do Pekingu…
Zimní olympijské hry každopádně přežily.
Kam s nimi?
Moderní olympijské hry provází od samotných počátků kádrování: Kdo na OH patří? Smějí se účastnit ženy, Židé, černoši, rasistické státy?
Plynule navazuje kádrování na téma – Kdo smí olympiádu pořádat? Moskva? Los Angeles? Peking?
V posledních desetiletích pak přistupuje „kádrování“ nového typu: ekonomické a klimatické.
Denver v roce 1976 odmítl pořádat Hry, přestože byl zvoleným hostitelským městem. Občané se v referendu postavili proti dodatečným nákladům spojeným s pořádáním olympiády. Od té doby přibývá měst, které z ekonomických důvodů, nebo pod tlakem místních obyvatel svoji kandidaturu stahují.
Například Peking měl pro pořádání letošní zimní olympiády malou konkurenci, protože v průběhu výběru hostitelského města svoji kandidaturu stáhly Stockholm i Oslo.
Kandidaturu pro příští letní olympiádu si postupně rozmyslely Budapešť, Hamburk i Řím.
Důvod je jednoduchý – z olympijských her se stal obří podnik, jehož náklady zpravidla vysoce přesahují zisky. Pořadatelům zbývají dluhy a navíc ještě starost o stádečko „bílých slonů“, tedy sportovišť a dalších staveb postavených speciálně pro Hry, které ztratily smysl, ale jejichž údržbu a provoz je nadále třeba financovat.
Všechny olympijské hry od roku 1960 překročily plánovaný rozpočet v průměru o 172 %. Podle studie oxfordské univerzity je to zdaleka nejvíc ve srovnání s jinými „megaprojekty“, tedy stavbami silnic, mostů nebo přehrad.
Kdybychom žili v racionálním světě
Podle amerického odborníka na ekonomiku olympijských her Andrew Zimbalista zůstávají dva důvody, proč města ještě i dnes usilují o pořádání her. Místní „betonová lobby“ dokáže přes politiky prosadit svoje zájmy – olympijské stavby jsou pro ni životními zakázkami. Druhým důvodem je pak politika – snaha zviditelnit pořadatelskou zemi, zvýšit její prestiž…
Podle Zimbalista je stávající model pořádání Her absurdní. „Kdybychom žili v racionálním světě, tak by se střídala pouze dvě hostitelská města. Není žádný důvod budovat olympijské Šangri-La každé čtyři roky znovu. Nemá to smysl pro města. A určitě to nedává smysl vzhledem ke klimatické změně,“ říká Zimbalist.
Ostatně, klima – v devíti z jednadvaceti pořadatelských měst zimní olympiády bude kolem roku 2050 už příliš teplo na to, aby se tam Hry mohly konat. Ukazuje to výzkum University of Watterloo v Ontariu. A při teplotách nad nulou nelze spoléhat ani na umělé zasněžování.
Politika, byznys, klima.
Přežijí olympijské hry rok 2050?
