Olympiáda je neudržitelná, říká filmařka. Natáčela na prázdných stadionech

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Model olympiády je tak nabubřelý, že by se měl zrušit. Svým filmem jsem chtěla upozornit na to, co se děje „behind the scenes“, na to, co na první dobrou nevidíme. Troufám si říct, že v dnešní době olympijské hry už nejsou o sportu. Jde o politiku, je tu doping, obrovská korupce,“ říká česko-japonská dokumentaristka Haruna Honcoop.

V celovečerním dokumentu s názvem Olympijský mezičas se objevují záběry opuštěných olympijských městeček, liduprázdných stadionů i pohozených, polorozpadlých maskotů. Sama dokumentaristka mluví o drtivých dopadech her – na přírodu i na obyvatele pořadatelských měst. „Model olympiády je tak nabubřelý, že by se měl zrušit,“ říká Honcoop.

Kolik olympijských měst jste vlastně při tvorbě dokumentu viděla?

Dokumentu jsem věnovala posledních sedm let a během té doby jsem navštívila Peking, Tokio, Paříž a zajela jsem i do rodiště olympiád v řecké Olympii a natáčeli jsme i v Aténách, kde se konala poměrně neslavná olympiáda v roce 2004. Záběr filmu je tedy takový, že v něm máme jak totalitární, tak demokratické olympiády, ale v zásadě zkoumám to, že ani v jednom z táborů nedopadají hry vždy úplně slavně, a to jak s ohledem na urbanismus pořadatelských měst, tak na ekologii a na životy lidí, kteří v pořadatelských městech žijí.

Dopady olympiády jsou podle vás tedy vidět spíš v negativním světle.

Pozitivních případů jsem nezaznamenala tolik. Snažila jsem se na olympiády dívat vyváženě, ale vlastně mi z tvorby dokumentu vyšlo, že negativ je víc. Jde o to, co olympiáda dává lidem, kteří tam žijí. Jsou jen pro vyvolené. Jen pár bohatých má na to, koupit si vstupenky na tribuny olympijských klání. Pro běžné obyvatele, ať už se bavíme o Tokiu, Pekingu, Paříži, dalších městech, je to spíš zátěž.

Jeden pozitivní případ bych ale vypíchla. V Aténách se před olympiádou v roce 2004 vybudovala dopravní infrastruktura, která tam chyběla – například na letiště do té doby nevedla žádná pořádná silnice. Tato infrastruktura tam zůstala dodnes. Podobné stavby díky olympiádám vznikají, staví se nové linky metra… Když se ale podíváme na samotné stadiony, ne vždy po olympiádě najdou využití nebo smysl další existence, protože jde o strašně předimenzované stavby.

Mezinárodní olympijský výbor si klade nesmyslné požadavky. V Tokiu muselo vzniknout 70 000 míst na hlavním stadionu, počítalo se s tím, že se pak některá místa zase odstraní, protože bylo jasné, že v dalším, běžném provozu se už nevyužijí.

A pak jsou extrémní případy, například Peking. Čína není fotbalová nebo atletická velmoc, kde by měl takový stadion jako Ptačí hnízdo (vybudován pro olympiádu v roce 2008 s kapacitou 110 000 diváků, pozn. red.) využití. Po první letní olympiádě sloužil jen jako místo pro návštěvníky, poslední atletický šampionát se tu konal v roce 2015. To místo vnímám jako takový Disneyland. Člověk se jde podívat, jak stavba vypadá, ale že by to mělo vyloženě sportovní využití, to se říct nedá.

V Tokiu se měly konat olympijské hry v roce 2020. Nový, sedmdesátitisícový stadion tedy nakonec zůstal skoro prázdný. Kolem her navíc panovaly velké protesty.

Je to tak. Hry v Tokiu 2021 i v Pekingu 2022 se konaly během pandemie covidu-19, to samozřejmě města nemohla naplánovat. Domnívám se ale, že i kdyby nepřišel covid, protesty by stejně proběhly. V Japonsku byla velká skupina obyvatel, která s konáním her nesouhlasila.

Musíme si uvědomit, že i o rok posunutá olympiáda se konala ve stavu pandemické nouze. V Japonsku byl ale ještě jiný problém. Hry tu proběhly deset let po jaderné katastrofě ve Fukušimě. Hodně klání se odehrálo na místech kolem kontaminované oblasti. Byť Japonský olympijský výbor tvrdil, že to tam je celé vyčištěné, představte si, že by se olympiáda konala v okolí Černobylu deset let po tamní havárii.

Co považujete za největší problém olympijské výstavby?

Jak jsem říkala, zásadní problém je, že Mezinárodní olympijský výbor má velice striktní požadavky na pořadatelská města. Existuje mnohasetstránkový manuál, co všechna ta kandidující města musí splnit pro to, aby vůbec olympiádu mohla pořádat. Plus musí platit poměrně vysoké částky, aby dokázala, že na takovou akci mají. V posledních deseti letech kvůli tomu vidíme, že kandidujících měst ubývá. Brisbane bylo jediné město, které podalo žádost o pořadatelství her v roce 2032. V případě olympijských her v roce 2022 vyhrál Peking, ale jediným protikandidátem tehdy bylo město Almaty.

Další problémy se liší podle toho, jestli mluvíme o letních, nebo o zimních olympiádách. Zimní hry mají velice specifické podmínky, včetně základního předpokladu, aby na pořadatelském místě byl sníh. V Pekingu nebo v Soči běžně nesněží. Soči dokonce leží v subtropickém pásmu. Jde o místa, kde se zimní sporty běžně nepraktikují. Vystavíte supermoderní středisko na lyžování, snowboardování a další zimní aktivity. A pak ta sportoviště leží ladem.

Fascinovalo mě, co jsem viděla, když jsem projížděla hornatou oblastí 250 kilometrů severozápadně od Pekingu, kde se konala část zimních olympijských her v roce 2022. Byla jsem tu natáčet v lednu a únoru a hory byly suché a bez sněhové pokrývky. Během olympiády jsme viděli, že sjezdovky byly kompletně uměle zasněžené, kolem nich hnědé, suché hory. V Číně je obrovský problém s vodou, na spoustě míst je kontaminovaná. Vybírat taková místa na zimní olympiádu je absurdní.

Co se týče letních olympijských her, je třeba mluvit o vystěhovávání obyvatel. Dochází k němu v každém pořadatelském městě v menší či větší míře. Anebo v míře megalomanské – tak jako v Číně, kde kvůli letní olympiádě v roce 2008 musel být vystěhován milion obyvatel. Jako kdybychom vystěhovali celou Prahu, zbořila se stará zástavba a místo ní vznikl obrovský sportovní komplex, kam by se později běžní obyvatelé chodili jen procházet.

Ve filmu mám také případ čínské právničky, která řešila osudy vystěhovaných lidí a sama skončila ve vězení v celkem brutálních podmínkách. Takových šílených případů byly v Číně stovky.

I když se ale podíváme na demokratické státy, kde jsem natáčela, jako bylo Japonsko nebo Francie, ani tam se místních lidí úplně neptají, jestli olympiádu chtějí, nebo ne.

Natáčela jsem v pařížské čtvrti Saint-Denis, kde vznikla nová olympijská vesnice, postavily se nové nájezdy k dálnici, výstavba tu produkuje spoustu hluku a prachu, neuvěřitelně tu rostou ceny nemovitostí. Doporučení Mezinárodního olympijského výboru je, aby se z olympijských vesnic po hrách staly sociální byty, to se ale bohužel neděje. V Tokiu se po skončení her začalo s nemovitostmi ihned spekulovat. V Pekingu se olympijská vesnice nikdy nedostavěla. Stala se z ní čtvrť duchů. V Paříži se obyvatelé dobrovolně vystěhovali, prodali své nemovitosti a odsouvají se pryč, ještě dál za město. Mizí tradiční infrastruktura běžného života, který ve čtvrti Saint-Denis původně byl.

Organizátoři pařížské olympiády se zavázali k udržitelnějším hrám. Z dostupných informací to vypadá, že aktuální olympiáda bude výrazně levnější než ty předcházející, řádově o desítky miliard dolarů.

Olympiáda v Paříži je levnější, protože se tu nestaví tolik jako v jiných městech. Francie je samozřejmě sportovní velmoc, je tu existující infrastruktura stadionů. Organizátoři pařížských her tvrdí, že je to nejzelenější a nejvíce udržitelná olympiáda. Staví se tam spousta dočasných staveb, které se potom rozmontují. Jediný stadion, který se postavil přímo pro olympiádu, je nové plavecké centrum, olympijská vesnice a centrum pro novináře. Kvůli tomu ale padlo spoustu zeleně, a jak už jsem zmiňovala, stovky obyvatel se musely odstěhovat.

Pařížský radní pro městské plánování řekl před pár dny deníku The Guardian: „Proměnili jsme veřejné prostory, hromadnou dopravu, okolí řeky. Bez olympiády by nám to trvalo jednu či dvě dekády.“ Opravdu nemůže olympiáda sloužit k rozvoji pořadatelských měst?

Nechci být jen zlým jazykem. Ale finální čísla, kolik bude olympiáda stát daňové poplatníky – protože třetina rozpočtu jde právě z kapes daňových poplatníků –, se dozvíme až rok po skončení her. Tehdy budeme vědět, zda byly ztrátové, či ne.

Ano, bavila jsem se i s fanoušky olympijských her. Šlo o lidi s národním cítěním, kteří jako největší přínos berou posilování prestiže Francie. Jsou to ale lidé, kteří přímo nebydlí v částech Paříže, kterých se hry nejvíce týkají.

Uvidíme, jak se Paříž s hrami popasuje. Odpůrců akce je ve městě spousta.

Existuje udržitelnější způsob, jak organizovat olympijské hry? Ve vašem dokumentu se objevuje vůbec nejstarší olympijský stadion na světě, který se dodnes zachoval. Možná by mohl být inspirací.

Nejstarší stadion na světě je v řecké Olympii. Je opravdu velice minimalistický. Je to víceméně díra v zemi, která je teď součástí archeologického naleziště.

Když to vezmu z dnešní doby – pokusů o reformu organizace her už bylo spoustu. Bývalý prezident olympijského výboru Juan Antonio Samaranch si uvědomoval, že organizace je velice zátěžový faktor, snažil se ji zreformovat, ale nepodařilo se to. Nedaří se to už cca 40 let.

Existují zastánci úplného zrušení olympiád. Ve filmu s nimi také mluvím. Nevidí žádnou možnost reformy. I kdybychom hry rotovali jen v několika vybraných městech, požadavky Mezinárodního olympijského výboru jsou rok od roku přísnější. Kdyby se hry do měst vrátily třeba jednou za 20 let, jistě by se zase musela vypořádat s vyššími požadavky.

Pak je možnost zvolit jen dvě města. Do Řecka by se vrátila olympiáda letní, nějaké jiné místo by se vybralo pro zimní olympiádu. I takové úvahy probíhají. Víme ale, že s globálním oteplováním je takové jedno místo čím dál těžší najít.

Také to naráží na problém základní myšlenky Olympijské charty, že olympiáda je dostupná pro všechny. Kdyby se zvolilo jedno místo v Evropě či Americe, ostatní by se mohli cítit diskriminovaní.

Rozumím neochotě měst pořádat olympijské hry. Všímáte si ale, že by snad klesal trend divácké oblíbenosti?

Olympijské hry jsou samozřejmě jedním z nejsledovanějších pořadů na světě. Vítězem her jsou ale ve finále sponzoři, jejichž loga pak vidíme v televizi. Profit z reklamy zůstává v komerčním sektoru.

Kvůli svému dokumentu jsem se přestala dívat na olympijské hry. Byla jsem svědkem toho, kolik kontroverzí, negativních jevů, ekologických katastrof přinášejí.

Model olympiády je tak nabubřelý, že by se měl zrušit. Svým filmem jsem chtěla upozornit na to, co se děje „behind the scenes“, na to, co na první dobrou nevidíme. Troufám si říct, že v dnešní době olympijské hry už nejsou o sportu. Jde o politiku, je tu doping, obrovská korupce.

Dávno jsou porušeny v zásadě všechny základní body Olympijské charty: Že hry mají být apolitické, že přístup ke sportování mají mít všichni. Když se podíváme na rozbombardovanou Ukrajinu, víme, že tam přístup ke sportu nemají. První článek Charty je v dnešní době popřený.