Nechci se stresovat z maličkostí, jako je úspěch. Slalomářka o bolesti duše

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

V jednu chvíli se radovala z účasti na olympijských hrách v Paříži, v té další zase o místenku na vrcholnou akci přišla. A nakonec to se štěstím dopadlo. Emoce stříkaly nahoru dolů. Šestadvacetiletá vodní slalomářka Tereza Fišerová ovšem už dobře ví, že životní slalom je úplně jiná jízda.

Na přelomu roku, kdy se po nocích utápěla v slzách a přepadaly ji všelijaké chmury, neměla na sport ani pomyšlení. S psychickými potížemi ovšem bojuje tak zdárně, že se teď pokusí na své druhé olympiádě vylepšit šesté místo z Tokia. Tentokrát v nové disciplíně kajak kros. V rozhovoru pro Seznam Zprávy otevřeně mluví také o svých potížích, aby pomohla druhým se záludnou bitvou.

Jak vám sedí trať v Paříži?

Tréninky byly velice intenzivní, ale s trenérem jsme to doladili tak, že bych to měla v time trialu zajet co nejrychleji. Nebudu před závodem říkat, že mi to nesedí. Je to i sugesce toho, že jsem si trať vzala za vlastní. Nesoustředím se na to, co by mi tam nešlo, ale spíš hledám pozitiva.

Na vodácký areál ve Vaires-sur-Marne se pěje chvála. I vás nadchl?

Je úžasný. Oproti světovým pohárům, kdy jsme tady závodily, přibyly obrovské tribuny. Šla jsem se na ně podívat. Jsou monstrózní. Neumím si představit, že budou plné a my tam budeme závodit. V Tokiu byly tribuny prázdné kvůli covidu, to bylo úplně o něčem jiném. Hrozně se těším, až zažiju tribuny, které budou řvát a fandit nejen v mém závodě, ale i ve slalomu, který mu předchází. Nejsem z toho ve stresu, protože v kajak krosu nejde nic moc očekávat.

Je vyprodáno, dvanáct tisíc diváků. Není to rekord na vodní slalom?

To nedokážu říct. Nejvíc fanoušků jsem zažila na mistrovství světa v Augsburgu, kde jich bylo osm tisíc, takže dvě třetiny tohoto. Bude to maso. Atmosféru nasaji dlouho předem, třeba si na ni zvyknu.

Co myslíte tím, že nejde v kajak krosu nic moc očekávat?

Nemyslela jsem to tak, že bych v kajak krosu byla špatná a neměla na medaili, ale tak, že samotná disciplína je nevyzpytatelná. Vždycky dávám porovnání Vítka Přindiše, který na to trénoval, aby vyjel kvótu. Jeden z nejlepších kajakářů v této disciplíně a jeden blbý záběr rozhodl, že ho vyřadili ze soubojů. Není to jen o výkonu a psychice, ale také hodně o štěstí, koho zrovna budeme mít v rozjížďce a tak dál.

V čem jsou specifika nové olympijské disciplíny? Je ostřejší oproti vodnímu slalomu?

Oproti vodnímu slalomu je kontaktní. Skáčeme čtyři holky z rampy, musíme projet vytyčenou trať a první dvě postupují. Ve slalomu se také musí reagovat na vodu, která se před vámi mění, ale tady do toho přistupují další lidské faktory. Není to o natrénovanosti, ale rychlém rozhodování. Ve vodě máte jiný přehled, je to celé zamotanější. Divácky atraktivní. Sportovci jedou proti sobě a také pro mě je to mnohem víc zajímavější.

Hrozí víc zranění?

Hrozí. Jako jediný závodník jsem měla dvakrát rozseknuté obočí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jednou od lodi a jednou od holčiny, co mě vzala pádlem. Od tohoto kontaktu jsem hledala cestu zpátky k tomu, abych se nebála. Když se to stane podruhé, je to nic moc. Je to nová disciplína, která se vyvíjí a také vybavení se hledá tak, aby závodníci byli co nejvíc v bezpečí.

Dá se tomu přizpůsobit trénink, abyste měla ostřejší lokty?

Těžko. Odmalička jsem byla průbojná, ale tohle je o načasování. Kajak kros se zlepšuje rychle, předpokládám, že závodníci získávají větší přehled o lodi, která je jiná než slalomová, už se vyvarují incidentů a zranění nebude tolik.

Když vás soupeřka vzala pádlem, šla jste si to s ní vyříkat na břehu?

Určitě ne, beru to jako závod, kde chce každý uspět. S tímhle se nedá moc dělat. Holkám v tréninku říkám, ať mají větší přehled o pádle, ať netrefí někoho do obličeje.

Byť jste se v Tokiu dostala až do finálové jízdy, tak v soutěži kanoistek a bez diváků. Můžete vůbec zúročit tyhle zkušenosti?

Můžu těžit z celkové atmosféry. V Tokiu jsem byla ze všeho unešená, doléhalo to na mě hned od začátku, ač jsem se snažila si to nepřipouštět. Soustředila jsem na závod. Kromě toho, že jsem byla ve stresu ze závodu, tak jsem byla ve stresu ještě z toho, abych náhodou neonemocněla a nebyla vyřazena ze soutěže, když jsme se kvalifikovaly. Raději jsme nikam moc nechodily. Tady je super, že můžeme z vesnice kdykoli odejít. Nejsme zavření jen na pokoji, můžeme chodit, kam se nám líbí.

Užijete hodiny francouzštiny z gymnázia?

Vůbec, já byla na jazyky vždycky špatná. Nikdy mi to nelezlo do hlavy a má píle tomu moc nepomohla, byla jsem spíš matematický typ. Mám občas problémy s češtinou, natož s cizím jazykem. Snažím se zdokonalit aspoň ve svém rodném.

Vaše nominace na hry byla na divoko. Nejdřív to vypadalo, že se díky vítězné jízdě Terezy Kneblové ve světovém poháru v Troji na olympiádu dostanete, jenže pak ji rozhodčí potrestali za špatné projetí branky a bylo po radosti. Nakonec na vás místo zbylo díky Britům, kteří se ho vzdali. Jak jste se vlastně připravovala?

Do světového poháru v Praze klasicky, po něm jsem si chtěla dát pauzu, už toho na mě bylo celkově moc. Nicméně ještě ten večer mi volal šéftrenér reprezentačního týmu Jířa Prskavec, že šance na to, abych se kvalifikovala, je a není úplně nízká. I když jsem ještě nebyla kvalifikovaná, musela jsem objednávat speciální vybavení. Všechno musí být bez sponzorů, loď musí být modrá, takže jsem musela objednávat i novou loď. Bylo to dost náročné –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zůstat nohama na zemi, že to nemusí vyjít, ale chovat se tak, jako by to vyšlo. Čtrnáct dní, kdy jsem čekala na potvrzení, že pojedu, bylo náročné dokopat se k tomu, abych na každém tréninku odvedla sto procent. Naštěstí se to povedlo.

Jak jste prožívala penalizaci pro Kneblovou?

Ze začátku jsem se hrozně radovala, když vyhrála, pak mi to bylo hrozně líto, že nepoletím do Paříže, ale říkala jsem si, že si odpočinu, léto si naplánuji jinak, nebyla jsem z toho nešťastná, spíš mi bylo líto Téry, která mohla v mladistvém věku získat první zlato v kajak krosu, na který se sice nespecializuje, ale před domácím publikem, což je vždycky nejvíc. Pro ni to muselo být mnohem víc náročnější. Proto jsem za ní šla se ji pokusit utěšit. Hrozně se mi omlouvala, že to nevyjela, že to nezvládla. Dělala jsem si z toho srandu, že to vůbec nevadí, ale potom jsem se uklidila a jela domů. Bylo toho moc, nechtěla jsem se rozkládat a projevovat větší city.

Ta ne úplně malá naděje na hry spočívala v tom, že jste předpokládali, že se Britové místa vzdají?

Britové mají dvě špičkové lodě ve slalomu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Kimberley Woodsovou a Mallory Franklinovou. Obě jezdí úplně všechno –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kajak kros, single i kajak. Když mají dvě lodě, které budou tady závodit, už nemohou vzít specialistu na kros. Jedna z nich by kros nemohla jet. Čekalo se na vyjádření Británie a vyšlo to.

Bouchla jste šampaňské?

Ráno jsem si přečetla náhodou e-mail, skočila jsem na postel a začala křičet, že jedu do Paříže. Radost byla hrozná.

Proč loď v Paříži musí být modrá?

To bych vám ráda řekla, ale úplně tomu rozhodnutí nerozumím. Asi chtějí, aby lodě byly více viditelné s dresy, ale je to další hloupá věc, kterou vymysleli a znepříjemňují život závodníkům, kteří musí objednávat nové lodě.

Na konci ledna jste měla psychické problémy, o kterých jste statečně promluvila. Jak se cítíte dnes?

Neřekla bych, že se všechno srovnalo na sto procent, potrvá to ještě dlouho a je to správné. Psychická onemocnění jsou závažnější, ač se o nich nemluví. Ze své zkušenosti vím, že to trvá, že to není jako rýma na týden. Udělala jsem ale velký posun už jen tím, že jsem s tím šla ven k novinářům. Důvodem bylo, že kdyby to mělo pomoct jedinému závodníkovi, který se takto cítí, tak bych za to byla vděčná. Ve chvíli, kdy jsem o tom dokázala mluvit, aniž bych se rozbrečela, bylo pro mě nejdůležitější jít s pravdou ven.

Osvěta je u psychických problémů, které jsou ještě pořád tabu, důležitá. Jak bylo těžké najít odvahu se o váš příběh podělit?

Bylo to hrozně těžké. V okamžik, kdy to vypuklo, bych o tom nedokázala mluvit. Měla jsem veliké štěstí, že Klára Semerádová, sestra mého druhého trenéra Ivana Pišvejce, provozuje psychiatrickou léčebnu. Nemusela jsem na nic čekat. Dokázala mi pomoct, to mě zachránilo. Nicméně když jsme pak odjely do Austrálie, tak tím, jak se tam měnily podmínky, bylo to pro mě mnohem horší. Po příjezdu jsem týden trénovala, pak týden ležela na pokoji, protože jsem onemocněla, to mi taky nepomohlo. Když člověk leží týden sám v posteli, musí se potit a jeho nejbližší v Česku mají noc, tak to bylo náročné. Padlo to ze mě, když přijel snoubenec Kuba, což bylo plánované. Měla jsem oporu. Všechno začalo nanovo. Největší problém byl, že jsem byla ve stresu a nedokázala jsem konzumovat dostatek jídla. Měla jsem mnohem méně energie. Lékař Jiří Dostál to utnul, že nelze v tomto stavu trénovat, že se z toho musím dostat. To byla velká podpora. Měla jsem za zády odborníka, který mi dokázal pomoct a komunikoval s vnějším světem tak, abych se o tyhle věci nemusela starat, protože to mi opravdu nešlo.

Přišli jste na ten spouštěč? Měla jste státnice, do toho závodíte na nejvyšší úrovni, řeší se pořadí, časy. Když se tohle všechno nakombinuje, vznikne výbušný koktejl?

Nedokážu říct. Tohle už byl jen hřebíček do rakve. Roky, kdy jsem byla na vrcholu, se pořád ode mě něco čekalo. Byla jsem ve stresu, jezdila jsem víc kategorií, bylo to víc fyzicky náročné, tělo bylo pořád vyčerpané. Psychika souvisí dost také s fyzickou zátěží. Kdybych neměla státnice, mohlo by to přijít na závodech. Nespustila to jedna věc, šlo o dlouhodobě špatný přístup.

Který jste díky této nemoci změnila?

Určitě, přehodnotila jsem to, nemá cenu se hnát. V mých očích už není jen vodní slalom. Vím, že sport není všechno. Je tam z větší části rodina. Vždy jsem v ní měla podporu. Když jsem odmaturovala na gymnáziu, nebyla jsem ani na maturitním plese, protože jsem letěla na soustředění. A takových akcí bylo víc. Viděla jsem jen vodní slalom. Teď už bych se rozhodla jinak. To je pro mě moc důležité. Pomohlo mi to ve vyspělosti. Pohlížím na život jinak.

Také jste poznala, kolik lidí vám pomohlo. Váš partner Jakub vás v tu dobu v Austrálii požádal o ruku.

Jak za mnou přiletěl, zmizeli jsme z místa ubytování. Na pět dní jsme se přesunuli blíž k moři, abychom si od toho odpočinuli. Přebookovali jsme letenky. Po večerech jsem mu probrečela čtyři hodiny, přes den jsem fungovala jak staré hodinky, které moc nejdou. U opery mě požádal o ruku. Bylo to v ten okamžik nejkrásnější a pro mě mnohem víc cennější. Požádal mě, když jsem na tom byla špatně.

Kdy bude svatba?

Sedmého září v mém rodném městě v Roudnici u slalomového kanálu.

Myslíte si, že se otázka psychického zdraví u sportovců pořád ještě podceňuje, nebo je spolupráce se sportovními psychology už běžnou součástí přípravy?

Myslím si, že i trenéři by měli být více vyškolení. Dívky tohle snáší mnohem hůř než chlapci. Dejme tomu, že i biologicky nejsme úplně přizpůsobené k vrcholovému sportu. A tyhle věci se dějí. Začíná se o tom víc mluvit. Se snoubencem jsem před odletem do Paříže koukala na příběh Gábiny Soukalové, která popisovala dost podobné věci.

Je dobré, když se tyto potíže rozhodne člověk řešit rychle jako vy.

Upřímně, kdybych neznala člověka, který mi může pomoct, tak bych to tak rychle neřešila. Kláru Semerádovou znám odmalička, věděla jsem, že za ní můžu dojít. Ale kdyby mi někdo řekl, ať jdu k někomu cizímu, tak by to takhle rychlé nebylo. Mamka mi tohle všechno domluvila. Byl pro mě problém být o samotě. Když přítel nemohl, tak si máma vzala týden dovolenou, aby mohla být se mnou. To bylo pro mě také velmi důležité. Ale největší zásluhu má Kuba, který si to se mnou prošel od začátku. Mohu být jen šťastná za to, že jsem ho potkala. Byl mou velkou oporou. Neumím si představit, že bych tohle zvládla sama.

Životní partner má být oporou, v této zkoušce obstál.

Je to pravda.

Vybavíte si bod, kdy vám došlo, že je potřeba duševní potíže řešit?

Než jsem odletěla do Austrálie. Když se setmělo, byla jsem schopná čtyři hodiny probrečet. A tam byly ty nejhorší myšlenky, stýskání. To se dělo každý večer. Na základě toho jsme vyhledali pomoc. Odešla jsem z tréninku, že jsem se na něm rozbrečela. To nám došlo, že tudy cesta nepovede.

V kontextu zdraví je to malichernost, ale s jakým umístěním budete v Paříži spokojená?

Upřímně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nekladu se žádné cíle. Je to má druhá olympiáda. Po tom, co jsem si prožila, se nechci stresovat z maličkostí, jako je úspěch. Pro mě je nejtěžší, že jsem tady od rodiny na sedmnáct dní, od snoubence, od pejska. Na rodinu jsem byla moc zvyklá, jak jsem byli pořád spolu. Teď to nejde. Snažím se na to reagovat, hodně si se snoubencem voláme. Jsem ráda, že vyšla na mě na pokoji samotka a nemusím se stresovat tím, že bych někoho rušila. Občas mi nejde usnout, tak si voláme dlouho a nikoho neruším.

A můžete v klidu háčkovat.

Jo, klidně do dvou rána. Tady jsem uháčkovala slona, poníka, jezevčíka. Teď budu dělat bobra a chci zkusit i většího jezevčíka. Týden poté, co se vrátím, budeme mít nové štěňátko jezevčíka.

Tak mu to dáte na hraní?

To je docela dost hodin práce, to by mi bylo líto!

Co byste poradila lidem, kteří na sobě pozorují problémy duševního zdraví?

Ať se nebojí, že to není nic, co by bylo špatné, ostudné. Ať to jdou řešit, nebo aspoň to sdělí svému nejbližšímu. Je spousta lidí, kteří se nesvěří ani své nejbližší osobě. Česká republika má zdravotnictví na vysoké úrovni. Po covidu, kdy byli všichni uzavřeni, se těchto věcí objevuje více a nemá cenu se za to stydět.