Holky, které se toho nebojí. Češky si staví před olympiádou novou loď

/Od zvláštního zpravodaje v Chorvatsku/

Fotoreportér Seznam Zpráv navštívil novopečené olympijské jachtařky při tréninku v chorvatském Zadaru. Sára Tkadlecová (24) a Zosia Burská (23) se tu připravují na nadcházející olympijské hry, kde budou soutěžit v jachtařské disciplíně 49er v Marseille.

Když přicházím do přístavu, olympioničky ještě tvrdě pracují na přípravě nové lodě, která jim dorazila teprve před pár dny. Připravit loď k první plavbě je dlouhá a náročná práce. Jachtaři mají na přípravu své vytříbené fígle. Před prvním použitím lanka perou v pračce a nechybí ani křest lodě. Než si všechno sedne, musí se loď pořádně ohmatat.

Zosia a Sara jsou „holky, které se toho nebojí“. Loď si staví samy, podpůrným týmem pro ně teď během chorvatského tréninku je jen pes Alma a kamarád Šimon, který se rozhodl oddechnout si mezi státnicemi a vyrazil pomoct se složením nového korábu. Jsou to hodiny strávené na přímém slunci. Dívky právě dávají dohromady stěžeň, zjišťují ale, že je tam rozbitý nýt, a tak díly nejdou spojit dohromady. Šimon proto odjíždí do železářství. „To je úplně normální, dneska jede teprve podruhé,“ směje se Zosia.

Podívejte se na fotoreportáž z chorvatského Zadaru, kde české jachtařky trénují na letošní olympiádu.

Jachting je komplexní sport, jak po fyzické, tak psychické stránce. „Musíš být dost namakaný, výbušný a dynamický, a zároveň je potřeba, abychom byly mezi sebou koordinované,“ vysvětluje Burská. Tkadlecová doplňuje, „všechny naše pohyby musí být přesné a po celou dobu máme stoprocentní koncentraci. Musíme vnímat vítr, trasu soupeře, zkrátka spoustu věcí najednou.“

Jachtaření je životní styl. „Tréninkem na moři trávíme ročně 200 až 250 dní,“ vypráví mi na rozpáleném betonu před marinou Sára. Prý to není jen o sportu, ale celém životním stylu. S lidmi si člověk musí sednout, tráví spolu hodně času. To hned potvrzuje i Zosia, „když se se Sárou třeba tři čtyři dny nevidíme, musíme si aspoň psát. Chybíme si.“

Po třech dnech náročné práce se konečně blíží ke zdárnému dokončení lodě. „Dlouho jsme teďka na vodě nebyly, jak se stavěla loď, nebyl na to čas,“ říká s natěšeným výrazem směrem k mořské hladině Zosia Burská, když vytahuje lodní plachtu s českou vlajkou. S klesajícím sluncem se pomalu začíná zvedat vítr. „Jsou to ideální podmínky,“ analyzuje počasí Sára Tkadlecová.

Díky šikovnému vozíku si loď dovezou až ke břehu. Novotou blyštivá plachetnice „Slayka“, opatřená provizorním nápisem fixou na zádi, po pár rychlých secvičených pohybech odplouvá od břehu. „Pojeďte, počkáme na vás na moři,“ křičí z lodi kličkujíce mezi zakotvenými plavidly olympioničky. Není na co čekat, skáčeme do člunu a jedeme za nimi.

Motorový nafukovací člun se převaluje přes metrové vlny a na objektiv dopadá poprašek slané vody. Jachtařky brázdí s ladností po mořské hladině rychleji než vítr. V zapadajícím slunci je to nádherný pohled. Šimon se po většinu času drží několik desítek metrů za plachetnicí, pozoruje, jak se loď chová, aby je mohl případně varovat a chyby se na nově smontované lodi opravily.

Jejich běžný trénink trvá něco okolo 3 až 4 hodin, další hodiny tráví přípravou před vyplutím a poté i po přistání, to když se celá loď musí omýt od slané vody a zabalit. Jak během tréninků, tak i během závodů není moc času na jídlo ani pití. Na nafukovacím člunu vozí přesnídávky a vodu, nic víc si během dne nedají. A to i přesto, že je to fyzicky velmi náročné, tepová frekvence při závodě nezřídka dosahuje i 190 úderů za minutu.

Rychlost větru se stále zvyšuje a přicházejí vyšší vlny. V tom pravidelném kolébání na mořské hladině začínám pociťovat nevolnost. A strach o vybavení, na které dopadá stále více mořské vody. Nohy koupu ve zvětšující se louži, která se nám utvořila na dně člunu. Odsávání nefunguje. Šimon zastavuje a rovná loď po vlnách, daří se nám z ní dostat alespoň trochu vody.

Stáčíme kurz zpátky za jachtařkami, jejichž loď je převrácena na hladině. Při otočce se do nich opřel silný vítr a nestihly se na to připravit. Nafukovací člun dojíždí k lodi, olympioničky ji mezitím vrátily na hladinu. „Pojďme se spojit, máme tu něco utrženého a potřebujeme si odpočinout,“ zní z vody.

Jachtu levým křídlem nasměrují na člun a během chvíle ji máme na palubě. Dívky zjišťují nějaká utržená lanka a potřebnou opravu. „Vidím to na další cestu do železářství,“ říká Šimon. V pohupujících se vlnách se plavíme zpátky směrem k přístavu. „Bude to fungovat, cítíme, že je to na dobré cestě,“ hodnotí jachtařky svou novou loď „Slayku“.

Příjemnou uvolněnou atmosféru na lodi začíná rušit tření ostrého předmětu o gumu. Dva nově namontované šrouby z lodi pilují nafukovací člun. Plášť je naštěstí dostatečně silný a vydržel to, poslední minuty do kotvení jsou ale přehnaně dlouhé. Ve studeném večerním moři by se nám plavat nechtělo. Nemluvě o všem tom fotografickém vybavení. Pobyt na moři je zkrátka nevyzpytatelný a často má zatraceně daleko od romantických představ.

Nominace na olympiádu pro Zosiu a Sáru byla překvapením. „Počítaly jsme až s olympiádou za čtyři roky. Tvrdě jsme se připravovaly, ale i přesto byla ta šance relativně malá,“ vypráví Zosia Burská. Když se nominovaly, několik dní tomu ještě nemohly uvěřit. „A pak nás čekala spousta administrativy, třeba jako koupit loď, protože naše dosavadní byla už docela stará a každý rok se na ní zapíše,“ vypráví o dnech po nominaci Sára Tkadlecová.

Chorvatský trenér jim v momentě, kdy dojely vítěznou rozjížďku, oznámil, že s nimi na olympiádu nepojede. „Proč? To nám neřekl, ale způsobilo nám to dost problémů, akreditace na trenéry jsou dávno uzavřené a musely jsme hledat mezi už akreditovanými českými trenéry. Naštěstí jsme sehnaly,“ vypráví s úlevou.

V tuto chvíli je české duo ve francouzském Marseille, kde bude trávit poslední týdny intenzivní přípravou před olympijským bojem.