Moje zimní olympiády: od Carmen z NDR až k šoku jménem Ledecká

Velké sportovní akce typu olympijských her či fotbalových mistrovství světa patří mezi chronometry našich osudů, obvykle nám ohlásí, že jsme zase o čtyři roky starší. A na pozadí těch velkých soutěží se zhusta odrážejí nejen naše osobní, ale i ty velké dějiny.

Asi nejhmatatelněji jsem si to uvědomil v říjnu 1998, když jsem se coby novinář objevil spolu s českou fotbalovou reprezentací na kvalifikačním utkání v bosenském Sarajevu. Hned vedle fotbalového stadionu ve čtvrti Koševo tam totiž pořád stála hokejová hala Zetra.

A hned mi to v hlavě naskočilo: Šindel, Lála, Rusnák… A olympijské stříbro, které předznamenalo zlatý úspěch z MS v ledním hokeji, co se pak hrálo napřesrok v Praze.

Ze zimních olympiád si jako první pamatuju právě tu sarajevskou. A vedle hokeje hlavně závody v bílé stopě. Tehdy se ještě běhalo výhradně klasicky, nikoli tzv. bruslením. A také se startovalo výhradně intervalově, žádné stíhačky nebo hromadné starty, takže nebylo snadné se ve všech těch mezičasech vyznat. Nejrychlejší je tenkrát měla obvykle Marja-Liisa Hämäläinenová z Finska, ale zářila i Květa Jeriová a úžasná byla celá československá štafeta.

Když se řekne Sarajevo 1984, naskočí mi dodnes i Torvillová & Dean a jejich krasobruslařské Bolero. Dlouho se říkalo, že nejlepší tanec na ledě všech dob, mimořádné představení, však si ho pusťte.

Na tohle všechno jsem vzpomínal, když nás tehdy právě kolem hokejové haly Zetra vezli na fotbalový stadion. A také na to, co se tu dělo vlastně jen o pár let později. Řekněte sami, koho by ve čtyřiaosmdesátém napadlo, že se Balkánem při rozpadu Jugoslávie prožene válka?

Její stopy byly ještě v tom osmadevadesátém všude vidět. Letiště měla pod kontrolou francouzská armáda, na stráni přímo proti fotbalovému stadionu se rozléhal obrovský hřbitov, z druhé strany pak parkovaly četné obrněné vozy a v průběhu utkání nad hřištěm dvakrát proletěly stíhačky. Nicméně pěší zóna už byla večer plná lidí a na všech bylo vidět, že se z toho zlého snu, co prožili, chtějí probudit co nejdřív.

Osmaosmdesátý, to jsem v Turnově začal chodit na gymnázium. A ZOH pořádali v Calgary. Jako zjevení působil tehdy na slalomovém svahu Alberto Tomba. Rval to dolů z kopce úplně jiným, mnohem dravějším stylem než vyznavači klasického oblouku. Podobně předznamenal budoucnost skoku na lyžích svým „véčkem“ Jiří Malec, bronzový za stříbrným Pavlem Plocem.

Jako puberťáka mě tehdy, pravda, nejvíc brala východoněmecká svazačka Katarina Wittová, jejíž ohnivé Carmen se tedy odolávalo hodně těžko. Honeckerovu oblíbenkyni asi také ještě nenapadlo, že životnost berlínské zdi už se počítá vlastně jen na měsíce. A že zakrátko bude pózovat pro Playboy…

My jsme tehdy v Československu „slavili“ čtyřicáté výročí Vítězného února a televize k tomu tematicky připravila z dnešního (i tehdejšího) pohledu strašidelný bolševický seriál Rodáci, jehož hlavní hrdina Vitásek utrpěl zranění nohy, už nevím, zda v bojích s fašisty nebo s třídním nepřítelem. Každopádně se při zoufalých vystoupeních hokejistů na ZOH v Calgary chytil vtip, že v nominaci měl být právě Vitásek, protože má výbornou techniku hole a Němců se nebojí. To byly totiž časy, kdy ještě nebývalo úplně zvykem s Němci v hokeji prohrávat.

Z olympijského kádru hokejistů pak emigroval David Volek. Další už pak utíkat nemuseli, protože se poměry v Československu brzy výrazně změnily. Důkazem toho, že se pak společnost chvíli trošku hledala, budiž dvě mé vzpomínky na následující ZOH 1992 v Albertville.

Vybavuju si, že skokan na lyžích Jiří Parma tehdy přišel s nápadem, že dá novinářům rozhovor, jen když mu za to zaplatí. Jestli se nepletu, nikdo to neakceptoval. A s médii byl spojen i příběh Petra Urbana, který závodil mezi sáňkaři a zároveň posílal kreslené vtipy do Československého sportu. Za jeden lechtivější, kde spolu dva sáňkaři v přiléhavých kombinézách debatují o potřebě vzít si na trať raději i kondom, chtělo pak vedení výpravy Urbana z účasti vyloučit.

V devadesátém druhém se naposledy konaly letní a zimní hry v jediném roce, pak Mezinárodní olympijský výbor posunul těm zimním jejich cyklus.

Takže když jsem na jaře 1994 nastoupil v redakci Denního Telegrafu, ještě tam doznívaly historky, které si kolegové z Lillehammeru přivezli. Nevím, do jaké míry to přede mnou jako naivním nováčkem přibarvovali, ale líčení podle všeho velmi zábavných večerů v Českém domě za účasti většiny výpravy dávala docela jasnou odpověď na otázku, proč to tenkrát nevyšlo ani na jedinou medaili.

Jednu vyslechnutou historku jsem si zapamatoval obzvlášť dobře. Cituji raději nejmenovaného kolegu: „Vylezu ven, zima snad minus třicet a říkám, hele, tamhle někdo leží v závěji. Ty vole, vždyť to je Hlína!“ Ano, právě takto se prý tehdy podařilo pozdějšího národního hrdinu zachránit před umrznutím.

Po rozdělení federace hrálo tehdy Slovensko poprvé samo za sebe mimo jiné i turnaj v ledním hokeji. A nezapomenu na neuvěřitelné výkony, které na ledě i ve 37 letech předváděl Peter Šťastný, chlapík, který v roce 1980 emigroval do Kanady a vypracoval se mezi nejzářivější hvězdy NHL. A v závěru kariéry si tenhle pro Slovensko historický turnaj nenechal ujít.

V roce 1998 letěly do Nagana všechny hokejové megahvězdy. A víme, jak to dopadlo. Myslím, že se nespletu, když řeknu, že kvůli sportu jsem měl slzy dojetí v očích snad jen jednou v životě. A nebylo to ani při hokejovém finále s Ruskem, ale už dřív. To když v zápase s Kanadou došlo na nájezdy a Reichel a spol. se na střídačce spontánně chytili za ramena. V tu chvíli mě to kouzlo historického okamžiku, přiznám se, opravdu vzalo. A když o tom teď píšu, vrací se ten pocit zase.

Hokejové Nagano, to byla generační radost, absolutní štěstí, jak se říká: Naprostý strop. Musím říct, že jsem tak trochu smířený s tím, že něco takového už podruhé v životě nejspíš neprožiju.

Ze Salt Lake City 2002 si vybavuju, jak se Česko najednou stalo národem 10 milionů expertů na akrobatické lyžování, to když v tomhle novém sportu v jeho skokanské sekci získal zlato Aleš Valenta.

Pak přišel Turín 2006 a možná trochu kýčovitá, ale krásná scénka setkání čerstvé olympijské vítězky Kateřiny Neumannové s její malou dcerou Lucinkou v cílovém prostoru.

Osobně by mě nejvíc zajímalo, jestli tehdy nespokojení hokejisté opravdu zamkli trenéra Aloise Hadamczika v kabině či na záchodě nebo kde to bylo. Nikdo už o tom nikdy nechtěl hovořit, ale obávám se, že na té legendě asi něco bude.

Ze ZOH 2010 ve Vancouveru si pamatuju, jak jsme v Hospodářských novinách ve velmi pozdním večeru „honili“ uzávěrku kvůli medailovým představením Martiny Sáblíkové. Předpřipravený článek jsem zkompletoval snad do tří minut po závodě, poslal editorovi… a tomu v tu chvíli na dlouhé, dlouhé minuty zatuhl počítač. No, vidím to jako dneska…

To nejzajímavější o olympiádě v Soči jsme se dozvěděli až pár let po skončení akce. To když vyšlo najevo, jak domácí pořadatelé ve spolupráci s tajnou službou fixlovali s dopingovými vzorky ruských závodníků. V noci se přes falešnou zeď vyměňovaly vzorky jejich moči za čisté, dopingem nekontaminované. Peklo.

A 2018 a Pchjongčchang? Tak tady nezapomenu na to, jak jsem se jednoho dne probudil, podíval se na Seznam Zprávy – a polekal se, že se nejspíš někdo musel zbláznit, protože se tam psalo, že Ester Ledecká vyhrála závod v lyžařském superobřím slalomu. Za ta léta, co zimní i letní olympijské hry sleduju, mě, přiznám se, stejnou měrou nešokovalo nic.

Spolu se zlatým úspěchem ze snowboardu tehdy Ester Ledecká vytvořila opravdu nezapomenutelné „kombo“.

No… A utekly další čtyři roky. Zimní olympijské hry startují v Pekingu, paradoxně v místě, kde nikdy nesněží. Už to je divné. Celá atmosféra kolem akce, a nejen kvůli covidové pandemii, je tak nějak strnulá, neradostná, zvláštní.

Čínskému režimu, který neblahé orwellovské vize dotáhl nejspíš k absolutnímu zhmotnění, snad žádný normální alespoň trochu svobodomyslný člověk fandit nemůže. Rozmašírovat lidi pod pásy tanků, zavírat je do „převýchovných“ táborů, všude instalovat sledovací zařízení, to je čínská cesta. A pekingská komunistická vláda se tváří, že co si usmyslí, to se prostě stane.

Už jen drobný střípeček spojený s olympijskými hrami ale ukazuje, že to není tak docela pravda. Představa režimu, že se za pár let od přidělení akce podaří naučit dostatek Číňanů hrát hokej tak dobře, aby na turnaji neudělali ostudu, byla hodně lichá. Z týmu Red Dragons, který před časem bydlel v Kladně v hotelu rodiny Jágrových a pod vedením Jiřího Šejby se pokoušel naučit střelu příklepem a další finesy, pod pěti kruhy opravdu nikoho neuvidíme. Nebýt naturalizovaných Kanaďanů, Čína by tým nepostavila.

Uvidíme, na co budeme vzpomínat, až tyhle hry za Velkou čínskou zdí a ve velké bublině zároveň jednoho dne skončí. Zatím jsme na začátku. Tak se nechme překvapit.