Má dvě zlata z her, teď Doktor řeší i to, aby sportovci měli top matrace

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V květnu oslavil padesátku, ale ještě neměl čas zpomalit a zavzpomínat, třeba jak se v roce 1996 v Atlantě stal dvojnásobným zlatým olympionikem v rychlostní kanoistice. „Občas to na mě někde vyskočí,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Martin Doktor. Olympijské hry i po konci kariéry na vodě pro něj zůstávají pracovním středobodem. Od roku 2013 je sportovním ředitelem Českého olympijského výboru a šéfem olympijských výprav.

Máte nejvíce práce za sebou, nebo to se startem her v Paříži zase všechno začíná?

Jestli máme víc práce za sebou, nebo před sebou, ani nevím. Průběžně se to vždycky nahrne, chvíli je klid. Teď nejvíc řešíme příjezdy sportovců a doprovodu do Paříže. Pomalu se nám zaplňuje barák v olympijské vesnici. Řeší se administrativní detaily, které jsou kolem toho nutné. Po slavnostním zahájení tyhle provozní věci řešíme taky, ale už se sportuje, je to zábavnější, hezčí a klidnější.

Je to za ty roky už rutina, nebo každé hry mají svá specifika?

Za těch pár let, co mám možnost tohle dělat, se spíš už neděsím některých věcí. Vím, že nakonec se vyřeší všechno. Každé olympijské hry nesou s sebou jiné detaily, ale základ je stejný. S kolegy už v tom trošku rutinu máme. Ale jednáte s jinými lidmi, administrativa není jednoduchá. Jde o velký počet lidí a údajů. Umíme v tom už chodit.

V čem je odlišná Paříž?

Pevně věřím, že problémů bude co nejméně a vše půjde podle plánu. Paříž bude jiná hlavně proto, že velká část soutěží probíhá v úplném centru města. V Londýně to bylo podobné, ale tady je to ještě více koncentrované. Teď se do centra normální člověk nedostane, jsou tam uzavírky a tribuny, což může být komplikací, ale výsledkem budou fakt krásné hry a zážitky pro sportovce i fanoušky. I pro obyvatele Paříže to je obrovská změna a atrakce. Spoluvytváří olympijskou atmosféru.

Sportovci vzpomínají na Londýn jako na hry, kterým se těžko něco může vyrovnat. Trumfne to Paříž?

To je cíl organizačního výboru. Od začátku je to na tom znát, vidět a cítit. A je to fajn. Soupeření v duchu fair play. Jsem rád, že to Francouzi takhle berou, protože hry v Londýně byly jedny z nejlepších. Když se to Paříži podaří trumfnout, bude to hezké. A navíc to trumfnout stylem, že to nebude stát dvakrát tolik peněz. Aspoň takový je plán.

Jak se připravuje účast českých olympioniků od A až po Z?

Shrnuje se to těžko, protože těch věcí je strašně moc. Můžeme začít od administrativy, kdy je potřeba všechny lidi, kteří mají šanci se na hry dostat, zadat do akreditačního systému. Ve finále použijeme tři sta lidí, ale v systému je jich tisíc. U každého je sto různých údajů. Sportovci se musí správně přihlásit do soutěží, dělá se to v časovém presu, protože kvalifikace probíhaly až do 7. července a 8. července se odesílá přihláška.

Co dál?

Na základě jednoduché tabulky dostanete na sportovce počet doprovodu, aut, asistentů, postelí ve vesnicích. To je největší matrix. Sportovcům se snažíme zajistit co největší servis. Další informace zadáváme do dopingového formuláře, aby komisaři věděli, kdo kde bydlí. Plus dalších iks věcí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ logistika, doprava lidí a materiálu, velký kolotoč letenek. Skvělé je, že barák v olympijské vesnici máme sami pro sebe. Ještě nám chybí pár postelí. Tým tady funguje nerušen jinou výpravou. Barák má pět pater s výtahem. Když vzpomenu Tokio, kde to byl jedenáctipatrový barák s hodně výpravami a málo výtahy, tak když sportovec jede na závod a čeká na výtah deset minut, už začíná být nervózní. Tady může klidně vyběhnout po schodech.

Jaký máte medicínský tým?

Velice široký. Je poskládán většinou z fyzioterapeutů a lékařů, kteří pracují s těmi týmy během roku. Máme centrální koordinaci a šéflékaře doktora Jiřího Neumanna, který to řídí. Máme krásné medicínské zázemí včetně ordinace, fyzioterapie, chladicího bazénku, laseru, ultrazvuku a tak dále. Plus máme napojení na polikliniku, ale tam doufám nebudeme muset chodit.

Nemáte z pěti kruhů už kruhy pod očima?

Jo, ale víte co, mám na to tým schopných lidí, kteří znají svou práci. V užším týmu je nás devět, akreditace jsou omezené. V některých chvílích děláme všichni všechno, když je potřeba. Občas i zahradničíme, zaléváme kytky, před budovou a za ní byl trošku prales, tak jsme to zvelebili.

Má někdo ze sportovců specifické požadavky, třeba co se týče postelí, tvrdosti matrací?

Spaní považujeme za velmi důležité. Objednáváme speciální matrace, které jsou ještě o několik levelů výš než ty, které dodává pořadatel a to dodává dobré matrace. Výšku a váhu řešíme, to už není specifický požadavek. Někdo si přeje klimatizaci, někdo ne, je alergik, tak tam dáme protialergenní filtr. Specifických požadavků od sportovců je málo. Divil byste se, jak ty největší top špičky jsou normální lidé. Většinou nechtějí nic, ale když mají nějaké přání, snažíme se jim vyhovět.

Je velká úleva, že po Tokiu odpadlo masivní testování na covid?

Ano, naštěstí jsme už v normálu. Na ty dva blbé roky chceme všichni zapomenout. Ale je vhodné podotknout, že jsme ostražití. Neberte to tak, že tyhle věci neřešíme, jen o nich nemluvíme. Jsme připravení. Šéflékař je v intenzivním spojení s hlavní hygieničkou. Doporučení pro Paříž nám sestavoval epidemiolog profesor Beran. Snad to nebudeme používat.

Jaký rozpočet na celou olympijskou výpravu máte a jak těžké je se do něj napasovat?

Rozpočet z hlavy nevím, jsem ten, který finance utrácí… No, utrácí je špatné slovo.

Vyčerpává?

To je přesnější. Máme finančního ředitele, který je od toho, aby to dirigoval. Nad vším přemýšlíme, ale olympijské hry máme jednou za čtyři, respektive dva roky a pro nás je hlavní, aby zabezpečení bylo top. Vše je kontrolováno a řeší se to účelně podle pravidel.

Jak moc vám pomáhá, že jste bývalý špičkový sportovec a tohle všechno jste si zažil z druhé strany?

Doufám, že mi to pomáhá ještě pořád dost, i když je to už delší dobu, co nejsem profesionální sportovec a musím si říkat: Hele, bacha, už to není všechno, jak to bylo za tebe! Ale principy zůstávají. Pořád přemýšlím trošku jako sportovec, občas mě musí brzdit. Pomáhá mi i to, že jsme si hodně věcí zařizovali sami, respektive je zařizoval můj táta jako trenér. Mám vystudovanou Fakultu tělesné výchovy a sportu, obor, který mi pomáhá. Když jste dobrý sportovec, neznamená to, že budete dobrý manažer.

Chytlo vás to více než trenéřina u vody?

Takhle bych to rozhodně neřekl, protože trenéřina by mě bavila. Když jsem skončil s kanoistikou, dostal jsem nabídku dělat šéftrenéra, to byla nabídka, která se neodmítá. A když jsem po čtyřech letech dostal nabídku být sportovním ředitelem ČOV a zároveň šéfovat výpravě, tak to se taky neodmítá. Táta mi říká, abych nepoužíval slovo práce. Práce to je, ale beru to spíš jako poslání. Kontakt se sportovci mě hodně baví. Jsem uvnitř sportovního světa, vidím detaily, to je fajn.

Teď otázka, kterou nemáte v oblibě: na kolik olympijských medailí si dělá česká výprava zálusk?

Nerad o tom mluvím, v tomhle jsem ze sportu pověrčivý.

V Tokiu bylo medailí jedenáct…

Říkám si, kdyby bylo deset medailí, bylo by to fajn. To, že máme medailové naděje, je jasné. Nechci sportovce dostat pod tlak. Máme tady iks mistrů světa, obhájce zlata. Lukáš Krpálek v tom tlaku žije dlouhou dobu, na něj už to žádný tlak není. Naděje máme u vody, v tenisu také obhajujeme. Máme mistry světa beachvolejbalisty, lukostřelkyni Marušku Horáčkovou. Kuba Vadlejch ví, proč sem jede. Já vždycky čekám na překvapení. Někdo takový tam bude. Naučil jsem se říkat, že chceme, aby si dovezli kus Eiffelovky a to znamená, že ty medaile budou mít, protože Eiffelovka je v medaili.

Blízko máte k vodě. Jak vidíte šance kanoistů Josefa Dostála či Martina Fuksy?

Věřím, že jsou ve formě. Fandím všem, ale k vodě máme samozřejmě blíž, znám detaily. Veslování, rychlostní kanoistika i vodní slalom jsou na jednom místě, to je krásné. Mít takový areál v České republice, byli bychom přenadšení. Doopravdy krásné místo. Jen budeme doufat, aby moc nefoukalo a bylo to sjízdné, protože je to větší jezero. Tréninkové centrum je pěkné. Kéž by se to podařilo jednou u nás.

Vrací se vám vzpomínky na hry v Atlantě 1996 a vaše dvě zlata?

Občas něco vyjede v médiích, nebo na sociálních sítích. Vzpomínky jsou krásné. Naskočí mi dojezd do cíle pětistovky. To bylo hodně intenzivní. Když jsem dojel kilák, bylo mi zle, nemohl jsem fungovat. Kdežto na pětistovce jsem byl relativně v pohodě.

Převrátil se vám tehdy život vzhůru nohama?

Rozhodně ne. Měl jsem kolem sebe lidi, kteří by mě převrátit nenechali, což je hodně důležité.

Především tátu Josefa Doktora, vašeho trenéra.

Stoprocentně. V pozici trenéra byl striktní, věděl, co dělá. Vycházeli jsme spolu v pohodě, táta mě trénoval až od osmnácti. To už jsem to měl v hlavě trošku srovnané. Měli jsme to jednoduché, dokázali jsme naše názory ventilovat rychle a rychle jsme dali do módu, kdy jedeme dál.

Mimochodem, jak to, že máte místo narození Polička? V Pardubicích měli plno?

Měl jsem se narodit ve Svitavách, kde můj děda šéfoval porodnici jako primář, ale tam malovali. Proto jsem rodák z Poličky. Nedávno jsem v Poličce byl a je to tam moc hezké.

Když jste se vracel jako zlatý hoch z Atlanty, slavil jste v Sezemicích. Na tyhle zážitky se nezapomíná?

To bylo veliké. Myslím, že od té doby tam tolik lidí na náměstí ještě nebylo. Upřímně, já byl po těch závodech a dvou dnech cestování už tak odrbaný, že to nebyla dlouhá oslava. Sportovcům ale moc přeju, aby si tohle zažili. Navíc ikskrát. Nejintenzivnější je to na stupních vítězů, pak v Parku šampionů s fanoušky, potom v Českém domě, to je nádhera. V olympijské vesnici přijdou všichni zatleskat medailistovi, to je také hezké. A když přijedou domů, mají další možnost to oslavit s fanoušky na olympijském festivalu v Mostě.