Nejdříve mistryně Evropy, teď olympiáda. Judistka Zachová překonává milníky

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Do kavárny v centru Olomouce přiběhne na rozhovor sotva o tři minuty později, ještě uřícená se znovu omlouvá, třebaže už předtím napsala zprávu. „Nemám ráda, když někdo chodí pozdě, a dnes se mi to stalo podruhé, když jsem ráno byla dětem ukazovat medaili. To ta doprava, pardon!“ říká Renata Zachová s provinilým výrazem.

Pečlivost, disciplína, vůle a hlavně dřina charakterizují cestu čtyřiadvacetileté slečny z rodné vísky Svatý Jan nad Malší až do Paříže na olympijské hry, kam se dostalo české ženské judo po 20 letech.

Mimochodem, ta medaile, kterou ukazovala dětem, je z letošního mistrovství Evropy a je zlatá. Žádná česká judistka to před ní nedokázala. I proto rostou před její první olympiádou očekávání.

Jste na sebe pyšná?

Je to skvělý pocit. Myslela jsem, že bude lehčí se na hry nominovat. Když ta cesta před dvěma roky začala, dařilo se mi, měla jsem dvě medaile po sobě, ale jak začala kvalifikace, tak se mi úplně nedařilo. První rok nebyly skoro žádné body, rozjelo se to až rok před olympiádou.

A v dubnu jste jako vůbec první česká judistka vyhrála mistrovství Evropy. To už jste s hrami počítala?

Kategorie do 63 kilo je tak vyrovnaná, že se může stát cokoli. Dvě holky mě ještě mohly předskočit. Mohla jsem spadnout na kvótu a sebrat ji Davidu Klammertovi, naštěstí se to nestalo. Pro Českou republiku je totiž jen jedna kvóta.

Jak jste oslavila s rodinou životní úspěchy?

Spíš jsem byla ráda, že to klaplo. Velká oslava nebyla, dali jsme si dort, ale to bylo k té Evropě. Nebyla jsem doma, bylo ještě mistrovství světa. Až po něm jsem dojela na pět dní. V květnu jsme měli narozeniny, tak jsme slavili spíše je. Věřím, že všechno se oslaví po olympiádě.

Čím vás rodiče zaručeně potěší?

Mám ráda sladké, celkově jídlo. U mě se to nedá ničím zkazit, ocením všechno. Máma umí sladké, takže jsem spokojená.

Měsíc po mistrovství Evropy bylo mistrovství světa. Dá se na těchto akcích ukázat, jak jsou judo a vaše váhová kategorie nevyzpytatelné? Když jste vyhrála Evropu, porazila jste ve finále Nizozemku Joanne van Lieshoutovou, jež za měsíc vyhrála světový šampionát, na kterém jste skončila ve druhém kole.

Jo, záleží na losu, kdo jak komu sedí. Olympiádu může vyhrát kdokoli. Není to jako v mužských váhách, kde je favoritů víc. U nás bude favoritka Clarisse Agbegnenouová, mistrovství světa vyhrála už šestkrát, pak Japonka Miku Takaičiová (dříve Taširová, pozn. red.), ale překvapit může spousta jiných. Na Evropě se mi to povedlo, všechno bylo super načasované. Na světě jsem šla na nasazenou jedničku, Kanaďanku Catherine Beaucheminovou-Pinardovou. Můžu ji porazit, ale tělo už nebylo připravené. Už to bylo dlouhé.

Za poslední roky jste porazila mnoho jmen ze světové špičky. Dodává vám to před hrami sebevědomí?

Nechci říkat, že zůstávám při zemi. Je dobré se nepodceňovat ani nepřeceňovat. Mohu porazit všechny, ale s kýmkoli také mohu prohrát.

Pro co si tedy do Paříže jedete?

Nejlepší by byla medaile, ale kdyby byl finálový blok jako na Masters, tak je to hezké. Uvidíme, jaký bude los.

Agbegnenouové se chcete vyhnout obloukem?

To se nemá říkat, nebo ji vyfasujete!

Píšete historii českého ženského juda. Došlo vám to už v Záhřebu, když jste vyhrála mistrovství Evropy?

Ještě když ve finále prohráváte a otočíte to, tak je to takové wow! Ale jak je toho strašně moc za námi a ještě olympiáda před námi, tak to není zase takové wow, jako když jsem byla menší a dívala se na Lukáše Krpálka v televizi, jak on vyhrál Evropu. To bylo wow! A pak dvakrát olympiádu. Je to hezký výsledek, ale nemám z toho takový pocit, jako když vyhrál Krpoš.

Zajímavé. Dětské oči umí všechno prožít víc.

Ano, anebo si to úplně nepřipouštím. Ale určitě to bylo hezčí, než když jsem vyhrála Evropu juniorů v covidu. Hrála hymna, stála jsem na stupínku v roušce a říkala si: Jo, dobrý, ale nikdo tady není. V Záhřebu byl kemp dětí z Česka, fotili jsme se, bylo to hezké.

Dostala jste mraky gratulací. Která zahřála nejvíc?

Takhle to nemůžu říct. Jak je celý den dlouhý, od rána jste v hale, bolela mě strašně hlava, všichni mi psali, telefon pořád zvonil, pípal, ale užila jsem si to. Hned jsem volala mamce, bráchovi. Psal mi Krpoš, nemohu jednu zprávu vyzdvihnout.

Promítl se evropský triumf do podpory sponzorů, nebo je potřeba zazářit také na olympiádě?

Mám pár sponzorů, které mi zařídil trenér nebo mamka. Moc jim děkuju za podporu, ale nevím, jak to chodí. Po Evropě se mi nikdo osobně neozval. Je to malé, judo není úplně vidět a v uvozovkách to bylo jen mistrovství Evropy. Uvidíme po olympiádě.

Lukáš Krpálek prohlásil, že konečně neleží tíha českého juda na něm, že má ve vás nástupkyni. Zahřeje to?

S Krpošem se nemůže srovnávat nikdo ani ze světa, protože kolika lidem se podařilo dvakrát vyhrát olympiádu, mistrovství světa, mistrovství Evropy… Ale vždycky jsem chtěla, aby mé jméno bylo v českém svazu zapsané, jsem ráda, že jdu tou cestou.

Ptala jste se Lukáše Krpálka, co a jak na hrách?

Věřím, že to bude stejné jako na normálních závodech, takže neptala. Nechám se překvapit.

Lukáše Krpálka jste sledovala u televize také na hrách v Londýně jako holka, uteklo 12 let a jedete na olympiádu s ním.

Krásný pocit, snila jsem o tom dlouho.

A dřela. Trénujete šestkrát týdně…

…to teda není jen šestkrát týdně! Dvakrát až třikrát denně.

Pardon. Nejsou to koňské dávky v porovnání i s jinými sporty?

Slovo dřina mě asi vystihuje, ale jinak to nejde. Musí se to udělat. Teď jsme byli v Japonsku, už to bylo dlouhé. Předtím jsme dělali na kondici, dva měsíce v kuse se připravujete na olympiádu. Nejhorší je, že když to v judu nejde, tak vás ti lidé mlátí! A to není super pocit. Někdy mám chuť odejít z tréninku, zůstat sedět a nezvednout se.

To je na judu nejhorší. A nejlepší?

Když to jde, pak mlátíte vy je.

Když jste poprvé hodila se soupeřkou na žíněnku, hned se dostavil ten wow pocit?

Jo! To je návykové.

Stejně jako Japonsko? Kolikrát za rok ho navštívíte?

Čtyřikrát až pětkrát.

Máte oblíbené místo?

Vždycky jsme v Tokiu, mám to tam ráda. Jednou jsme byli dvě hodiny cesty od něj na Pacifické univerzitě, tam to bylo moc pěkné, byl tam klid, ticho, fajn. Jen mě trošku štvalo, že byl daleko obchod a museli jsme jezdit na kole. A jezdit na kole dva týdny v kuse není úplně příjemné. Japonská kultura je mi ovšem blízká. I to jídlo.

Suši?

Všechno – ryby, rýže, ramen. Jen japonština mi moc nejde, zvládám pouze pár základních výrazů a napočítat do deseti.

Judo je plné japonských slovíček. Které by se měli fanoušci naučit ve spojitosti s vámi?

Sode curi komi goši.

Technika, pomocí které jste praštila na žíněnku s van Lieshoutovou.

To je můj osobní chvat, který se se mnou spojuje. Chytíte soupeřku většinou za dva rukávy a házíte přes sebe. Je těžké to ubránit.

Jak moc judo bolí?

Nebolí ani tak fyzicky, jako spíš psychicky. I když se říká, že žíněnka je tlustá, tak když s vámi někdo hodí pořádně, bolí to. Jsou různé tloušťky žíněnek. Ale snažím se moc nepadat.

A ten karfík na vašich uších?

Nepřestane se kvůli němu trénovat. Když se vytáhne krev z ucha, tak se jde trénovat a znovu nateče. Je to běh na dlouhou trať. Říká se, že je z boje na zemi, ale mně se oba staly v postoji.

Už se nezahojí?

Ne, ztvrdlá krev už tam bude pořád.

Říkala jste mi, že jste vždy karfík chtěla. Považujete ho za poznávací znamení judistů?

Prostě nás to charakterizuje. Stejně jako wrestlery. Já ho vždy chtěla, mám oba, jsem spokojená.

A máma?

Vzala to, spíš babička z toho byla na nervy: Ježíšmarjá, Renatko, co to máš?! Babi je v pohodě.

Lákají vás i jiné bojové sporty?

V judu je respekt. Řešili jsme, jestli bych šla do MMA, ale to jsem řekla, že ne. Neumím boxovat, umím jen judo, což by mi asi nestačilo. A taky nemám ráda, jak jedou na trash talku (posměšné a zastrašující komentáře k soupeři, pozn. red.). To je jejich hlavní cíl. Jsem spokojená, kde jsem.

Přítel vás poznal už s karfíkem?

Ano, jsme spolu dva roky. Věděl, že jsem judistka. Je tatér.

Po hrách vám udělá první kérku?

Ale to by nemělo nikde zaznít, aby se mamka nezlobila! Babča by to taky asi nezvládla. Chci mít olympijské kruhy.

Nejlépe i s medailí.

To by bylo super!

Váš přítel musí být trpělivý, drtivou část roku jste pořád v luftu.

Dobré je, že tetování si může přizpůsobit, vychází mi vstříc. Když jsem v Olomouci, tak tady je taky. A když jsem pryč, jede tetovat třeba do Prahy. Máme pejska Vločku, tak se o něj stará.

Tatér si čas udělá, co profesoři na univerzitě?

Po olympiádě bych chtěla začít státnicovat, mít bakaláře v oboru tělovýchova a sport se specializací na úpoly.

Šprtáte se v letadle?

Nechce se. Díky covidu jsem udělala hodně předmětů online. Až na pár výjimek mi vychází vstříc, moc tam chodit nestíhám. Jsem strašně ráda za FTK (Fakulta tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci, pozn. red.). Snad to konečně vyjde. Teď budu začínat šestý rok. Doufám, že to nebude takový stres jako z finále v judu.

Perete se s nervozitou?

Jak kdy. Někdy nejsem nervózní vůbec, ale to začnu být nervózní z toho, že nejsem nervózní. Mírná nervozita je nejlepší. Občas je fakt velká a to nemám ráda.

V 15 letech jste z Českých Budějovic vyrazila do Olomouce za vaším reprezentačním trenérem Jiřím Štěpánem. Zapadlo to všechno do sebe i se školou?

Můžu říct, že nejlepší podmínky pro judistku mám tady. Olomouc byla nejlepší volba. Spíš to hůř zvládala mamka. Šli jsme sem s bráchou, mamka měla ze dne na den doma ticho.

S bratrem jste dvojčata. Jste na sebe fixovaní tak, že cítí, když s vámi někdo hodí na zem?

Doufám, že ne, ale máme blízký vztah, i když jak jsem pořád pryč, tak se často nevídáme. Fandí mi.

Poletí s vámi do Paříže?

Přiznám se, že mamku ani taťku jsem tam nechtěla, protože nechci mít nervy, že se tam někde ztratí. Mamce jsem řekla, že mě bude mít v televizi blíž, že by se zbytečně stresovala. Brácha možná pojede.

Těšíte se i na další sporty?

Když to vyjde, chtěla bych vidět gymnastiku – kruhy.

Vám na zápasech fandí i Lukáš Krpálek. Udílí dobré rady?

Do toho si úplně nelezeme, protože neví, co mi pomůže, co chci slyšet. Jen si dáme pěstičku pro štěstí a jdeme.

Kolik her máte v plánu?

Ještě bych chtěla v roce 2028 v Los Angeles. A pak uvidíme, jak na tom bude mé tělo. Možná i hry 2032. Pak už holky musí plánovat i rodinu.

Teď je vaše tělo ve formě?

V Japonsku mě ještě bolelo rameno, pak záda, ale teď je všechno vyřešené.

Umí trenér Jiří Štěpán z těch galejí také slevit, abyste byla čerstvá?

Teď už jsou tréninky kratší, jde se do rychlosti. Věřím, že to periodizuje tak, jak to má být. V Japonsku byl náročný objem, dlouhý, hodinu jsme se praly. Věřím mu, že to má promyšlené.

Máte k sobě blízko?

Sedlo si to. I v normálním životě jsme kamarádi. S jeho ženou Maruškou vždycky říkají, že jsou taková moje druhá rodina. Mají holky Terezku s Anežkou, a když jsem přišla v 15 letech do Olomouce, starší Terezce byl rok, hlídala jsem ji, když šla Maruška do obchodu. Jsou má druhá rodina. Když jsem neměla nablízku mamku, Maruška mi poradila.

Jsou chvíle, kdy trenéra proklínáte?

Teď v Japonsku jsem říkala, že je toho moc. Ale jak máme přátelský vztah, řekne mi, že ví, že toho je hodně, ale že prostě musím, ať bojuju, že jinak to nejde.

U čeho si vaše duše i tělo odpočinou?

Asi u toho jídla. Když jím, jsem spokojená.