Kdyby šéfovi MOV znásilňovali dceru, byla by i tohle politika? ptá se Ujgurka

Nacisté se v Berlíně chlubili Židovkou, Číňané při štafetě olympijské pochodně zase Ujgurkou (psali jsme zde). Podobnost olympiády z roku 1936 s právě probíhajícím sportovním svátkem připadá ujgurské aktivistce a aspirantce na Nobelovu cenu za mír Rushan Abbasové až fascinující. S tím rozdílem, že v dnešní době už nikdo nemůže tvrdit, že o internačních táborech v Sin-ťiangu nikdy neslyšel.

„Thomas Bach pro vlastní ekonomické výhody zaprodal Číně své lidství a principy olympijských her. Pošpinil olympijské hry krví, slzami a potem Ujgurů,“ říká Rushan Abbasová během rozhovoru pro Seznam Zprávy. Vznikl v Praze, kam dorazila v rámci své evropské cesty.

Abbasová během povídání nijak neskrývala hloubku emocí, které cítí, když přihlíží „zbabělosti“ šéfa Mezinárodního olympijského výboru či „opovrženíhodné“ nečinnosti OSN. A neskrývala ani slzy, když mluvila o osobní zkušenosti: „Vytrhli mě z matčina náručí, ji odvlekli. Maminka často vzpomínala, že můj pláč a křik slyšela v hlavě dalších několik kilometrů cesty. Hodiny a hodiny měla v uších jen můj jekot. To je moje dětství.“

Svět by měl podle Rushan Abbasové za zločiny proti lidskosti Číně předložit účet. Pro ni samotnou je však cena za svobodu extrémně bolestivá.

Když jste navštívila Prahu na podzim 2021, prohlásila jste, že diplomatický bojkot je naprosté minimum toho, co mohou světoví lídři udělat. Připomněla jste, že nebyl problém přesunout Tokio 2020. Ale teď, zatímco spolu mluvíme, je Peking 2022 v plném proudu. Co to pro vás osobně jako pro Ujgurku znamená?

Je to extrémní zklamání, frustrace a znepokojení. Nebojím se jen o Ujgury, obyvatele Hongkongu nebo Tibeťany. Já se bojím o mezinárodní komunitu, bojím se o celý svět, jeho svobodu a demokracii. Dnes jsme svědky toho, že v Sin-ťiangu Čína páchá genocidu a zločiny proti lidskosti, terorizuje lidi v Hongkongu a Tibetu, Vnitřním Mongolsku a na Tchaj-wanu. Přesto je čínská vláda odměňována.

Světoví lídři, kteří jeli do Pekingu na olympijské hry, nejsou jen podporovateli genocidy a zločinů čínské vlády. Jsou i spolupachateli. Pro mě jako Ujgurku je to obrovské zklamání, obzvlášť kvůli mé sestře, která je jednou z obětí čínského režimu, stejně jako celá rodina mého manžela.

Tamti lidé ale vidí jen profit, který z Číny mají, a s prstem v nose se vzdávají své suverenity a nechávají se manipulovat čínským režimem. A ti, kteří se nenechají a veřejně vystupují proti zločinům čínské vlády, jsou sankcionováni. Lídři v Pekingu jsou sponzory OH a tím, že se jeli podívat na Si Ťin-pchingovu mocnou show, se zapíšou do historie stejně jako ti, kteří se účastnili olympiády v Berlíně v roce 1936.

Reakci států, které se rozhodly pro diplomatický bojkot, tedy hodnotíte jako nedostatečnou?

To bylo naprosté minimum, co se dalo udělat. Jen první krok. Ale západní země udělaly aspoň něco, jiné neudělaly absolutně nic. Tuto lidskoprávní frontu momentálně vedou USA a sankcionují Čínu a připravují speciální zákony. Jenže je nutné uvést je do praxe. Právě teď se pracuje na dvou zákonech. Například ujgurský zákon o lidských právech má hájit svobodu Ujgurů.

Ve Spojených státech ale žijí více než dva tisíce Ujgurů, jejichž politické případy zatím nejsou uzavřené, takže americká vláda pro ně nemůže nic udělat. Stejně tak nemohla udělat nic pro mou sestru, pro rodinu mého manžela, která je stále pod kontrolou čínské vlády.

V táborech jsou tři miliony Ujgurů, kteří prožívají novodobé otroctví. Přála bych si, aby Spojené státy urychlily celý proces pro ty, kteří už v USA jsou, aby jim mohly zařídit řádný status. Ti lidé by tak měli aspoň o jednu starost méně a mohli by se soustředit na práci a studia a přispívat americké společnosti.

To, co Čína dělá ve Východním Turkestánu, našem domově, ovlivňuje nás všechny, ať už jde o Ujgury v USA, diasporu v Evropě, Austrálii, Kanadě. Je rok 2022, 21. století, informační éra, ale my nemůžeme komunikovat s rodinou a přáteli, nikým, nemůžeme si posílat zprávy, e-maily nebo si volat přes FaceTime tak, jak to jde všude jinde na světě.

Čína tvrdí, že je hi-tech mocností, nabízí 5G sítě a všemožnou technologii. Ujgurská diaspora v Číně nemůže ale ani využívat telefon. Můj manžel neví, jestli je jeho rodina naživu, jestli žijí jeho 80letí rodiče. Neví, jestli se jeho synovci a neteře nestali otroky nebo neskončili v sirotčincích. Nevíme. Proto je extrémně důležité, aby demokratické země pomohly Ujgurům získat řádný status, pocit domova. Aspoň takto jim ulehčit.

Co říkáte na to, že Čína nechala štafetu olympijské pochodně dokončit ujgurskou ženu?

Ta podobnost s holokaustem, nacistickým Německem a olympijskými hrami z roku 1936 je naprosto „úžasná“. Nenechali náhodou nacisté takto předvádět židovskou ženu? Nesnažili se dokázat, jak skvělý a šťastný život Židé vedou? Přesně toto Německo dělalo, jakmile se doslechlo, že jsou některé země připraveny bojkotovat olympiádu. Totéž dělá čínská vláda.

Lidé ale nejsou pitomí. Po holokaustu státy s nacistickým Německem stále obchodovaly, přestože se stavěly koncentrační tábory. Své ignorantství se pak snažily omluvit tím, že o ničem takovém nevěděly. Ale dnes? V informační éře? Ve 21. století? Takovou výmluvu už nemůže použít nikdo. Žádný politický lídr ani korporátní sponzoři, kteří podporují genocidní režim svým byznysem pro své vlastní benefity. Tohle si před historií neomluví.

Jak že se ta Ujgurka s olympijskou pochodní jmenovala? Dinigeer Yilamujiang? Vždyť to ani není její pravé jméno. Ta žena se jmenuje Dilnigar Ilhamjan, ujgurské jméno jí ale použít nedovolili. I když se Čína snažila zblbnout svět jednou ujgurskou sportovkyní, neobtěžovala se jí ponechat ujgurské jméno. Takto pokrytecká čínská vláda je.

Nebuďme naivní, u Ujgurů se nerespektuje etnikum, náboženství, vlastní jazyk ani jméno. Vše ujgurské je pro čínskou vládu terčem. Když se před třemi lety novináři CNN ptali bývalého čínského velvyslance na koncentrační tábory, tvrdil, že jde o reedukační centra. „Snažíme se vzdělávat Ujgury a udělat z nich normální lidi.“ Tohle tehdy řekl. Normální lidi. Umíte si to představit? Pro čínskou vládu nejsme normální bytosti.

Takzvaný čínský sen je jedna Čína, jeden národ, jedno etnikum, jeden jazyk. To znamená, že každý člověk na světě, který není chanský Číňan, je nucen přizpůsobit se čínskému snu. V opačném případě se podívejte na dnešní situaci Ujgurů. A představte si, v jakém světě to budeme žít. Ujgur dnes znamená zítřek pro zbytek světa.

Čína nedávno uvedla, že až skončí olympiáda, umožní návštěvu Sin-ťiangu vyšetřovatelům z Organizace spojených národů (OSN). Co od toho očekávat vzhledem k tomu, jaké vazby Čína v OSN má?

Slova o genocidě, mučení, zločinech proti lidskosti a indoktrinaci křičíme do světa už několik let. OSN byla absolutně nečinná. A to proto, že je Čína jejím druhým největším sponzorem a manipuluje OSN. V podstatě ji paralyzuje tak, aby nemohla cokoli udělat.

Nestoudně, a myslím to ve velice nehezkém slova smyslu, byla Čína pozvaná, aby zasedla do Rady pro lidská práva, zatímco sama páchá genocidu v Sin-ťiangu, terorizuje Hongkong, implementuje všechny možné oprese v Tibetu. Je to jako pozvat vraha, aby vedl vlastní soud.

Jak proboha mohla OSN udělat něco takového? OSN se svých principů vzdala už dávno. Jsem extrémně zklamaná. Poté, co britský nezávislý ujgurský tribunál vydal verdikt, že vláda Čínské lidové republiky páchá genocidu, zločiny proti lidskosti a mučení Ujgurů a dalších etnik, měl být publikován report OSN. A já se ptám, tak kde je? Čína to má opět pod palcem.

I kdyby Čína dovolila OSN návštěvu Sin-ťiangu, bude to naprosto k ničemu. Komisaři neuvidí realitu. Uvidí nacvičené představení a komunistickou propagandu. Nic z toho nebude. Čína manipuluje vším, co OSN dělá.

A co další světové organizace? Mezinárodní olympijský výbor (MOV), Světová zdravotnická organizace (WHO)…

Nerada bych sklouzla k diskusi o tom, odkud pochází nový koronavirus. Ale podívejme se na to, co Čína říká, jak jedná a co se dnes děje. A jak nechávala ty, kteří jako první varovali před virem řádícím ve Wu-chanu, zavírat a zabíjet. Čína se střetla s realitou a potrestala whistleblowery, a proto jsme tam, kde jsme dnes. Virus je po celém světě. Miliony mrtvých. Za to je zodpovědná nejen Čína. Za to zodpovídá i WHO.

A co se týče MOV, jsem zdrcená. Nedokážu pochopit, jak se po zkušenostech z OH 1936 mohou genocidní hry konat znovu. Udělali to znovu. Thomas Bach neustále opakuje, že MOV nemůže řešit politiku. Prosím pěkně, jaká část genocidy je politická? Odkdy je otroctví politika? Mluvíme tedy o politické agendě, když říkáme, že ujgurské ženy čelí nuceným sterilizacím, nuceným potratům, nuceným zaváděním tělísek do těl, masovým znásilňováním, vládnímu sponzorství nucených manželství? Co z toho je politika? Zní to Bachovi politicky?

Velice ráda bych se ho na něco zeptala a budu ráda, když to zmíníte v článku. Zeptala bych se ho na to, co by dělal, kdyby vláda poslala cizího muže do jeho domu, aby hlídal a monitoroval denní aktivity jeho rodiny a spal s jeho ženou a dcerami. Tvrdil by i nadále, že jde o politickou situaci?

Čínská státní média hovoří o 1,1 milionu chanských Číňanů, které režim posílá na ujgurské adresy spát s ujgurskými ženami a jejich dcerami v jejich vlastních domovech. Moc ráda bych se ho zeptala, jak by se cítil.

Thomas Bach skončí s nálepkou kriminálníka, který dovolil genocidu. Měl příležitost přesunout hry. Ale neudělal to. Pro vlastní ekonomické výhody zaprodal Číně své lidství a principy olympijských her. Pošpinil olympijské hry krví, slzami a potem Ujgurů.

Žijete v USA, ale narodila jste se a studovala v Sin-ťiangu. Jak na svou domovinu vzpomínáte?

Vyrostla jsem a studovala v Urumči, hlavním městě Sin-ťiangu. Mé příběhy z dětství… vzpomínky mám všechny spojované s tím, že s námi bylo zacházeno jako s podřadnými lidmi. Hlavně – moje mamka často vzpomínala na jeden den v období kulturní revoluce, kdy jsem byla miminko.

Všichni ujgurští intelektuálové byli tehdy odsouzeni jako kontrarevolucionáři, děda byl tři roky ve vězení, otce odvedli za politické vzdělání a moje mamka byla doma s mou babičkou. Tehdy do našeho domu přišli členové Rudé gardy, aby odvlekli i moji matku. Držela mě v náručí a prosila je, aby minutu počkali, aby mě zaopatřila. Nenechali ji, aby mě předala babičce. Hrubě mě vytrhli z její náruče a odvlekli ji. Maminka často vzpomínala, že můj pláč a křik slyšela v hlavě dalších několik kilometrů cesty. Hodiny a hodiny měla v uších jen můj jekot. To je moje dětství, příběhy, které mi vyprávěli rodiče.

Ale co si pamatuju sama… to mi byly asi čtyři roky, kdy jsme se s bratrem rozhodli udělat procházku do míst, kde drželi našeho otce. Když jsme ho našli, byli jsme tak šťastní, i tatínek byl, a tak si mě vzal na klín. Viděl ho ale strážný a začal na otce křičet, že tohle není žádná školka a co tu dělá dítě, co si to dovoluje. Táta nás začal bránit, prý ať nekřičí na jeho děti. Pamatuju si, jak jsem se hrozně lekla, že jsem tátu dostala do problémů, tak jsem mu z klína seskočila. Hrozně jsem si přála s ním strávit víc času, ale dala jsem se na ústup a říkala jsem tatínkovi, že to nevadí, že půjdeme domů. To jsou mé vzpomínky na dětství.

Takže předpokládám, že je to jeden z důvodů, proč jste se rozhodla Čínu opustit…

Když Čína na konci 70. let ustanovila diplomatické vztahy s USA, měli jsme aspoň trošku svobody. Tehdy jsem začala vyučovat Ujgury lidským právům a podílela se na organizaci prvních protestů proti čínskému režimu; to bylo v prosinci roku 1985. Byl z toho protest více než 20 tisíc studentů z několika univerzit. Požadovali jsme základní práva, jedním z požadavků bylo zastavení jaderných testů v naší domovině a zrušení politiky jednoho dítěte.

Pak jsem se účastnila protestů v roce 1988, kdy jsem byla i viceprezidentkou studentské organizace. Tehdy se na mě čínská vláda zaměřila. I když jsem odpromovala jako druhá nejúspěšnější studentka v celém odvětví biologie, nebyla pro mě kvůli mým politickým aktivitám žádná práce.

V létě roku 1988 mi otec řekl, že bych mohla čelit velkým problémům, a domluvil mi přes své známosti v USA odjezd. Byla jsem pryč ještě před masakrem na náměstí Nebeského klidu v roce 1989.

Co se stalo s vašimi rodiči, když jste odjela z Číny?

Můj otec byl velmi známý a uznávaný ujgurský intelektuál, byl prezidentem sinťiangského akademického institutu vědecké technologie, vedl univerzitní výzkumy. Bylo mu pouhých 59 let, když ho čínská vláda donutila jít do důchodu, po roce 1988 tak byl bez práce. Takže mé aktivity v USA ho stály práci. Byl jen doma a dokončoval vědecké knihy. Objevil se i v knize o 1 500 slavných Ujgurech.

Když v roce 2010 zemřel, nemohla jsem letět na pohřeb.

Naposledy jsem ho viděla v roce 2005. Potom už pro mě nebylo bezpečné jet do Číny, i když jsem byla americkou občankou. Dokonce můj otec měl americkou zelenou kartu, takže prakticky měl mít možnost cestovat kamkoli, ale čínská vláda mu zrušila pas. Pět let jsem se snažila dostat ho do USA. Ale nedostal pas.

Zmínila jste také svou sestru…

Mí rodiče zemřeli, dva mí bratři žijí v USA. Má sestra je má jediná příbuzná, která zůstala v Číně. Ale šest dní poté, co jsem v září 2018 veřejně promluvila o genocidní politice a poměrech v koncentračních táborech a osudu rodiny mého manžela, zatkli i mou sestru. Lékařku v důchodu.

42 měsíců nemám absolutně žádné zprávy o tom, kde je a jestli vůbec žije. Sebrali ji v září… to ještě nemusela být zima, možná kolem 17 stupňů. Určitě měla na sobě nějaké lehké oblečení… ale zimy jsou v Urumči hrozně tuhé. Okolo minus 20 stupňů.

Je to čtvrtá zima, co je pryč. Rok po jejím zmizení jsem skončila v práci a začala se věnovat aktivismu na plný úvazek. Své úsilí jsem ztrojnásobila.

Udělali z mojí sestry rukojmí a snaží se mě tím umlčet. Ale já musím dát čínské vládě najevo, že ne, tohle jim nevyjde. Nemůžou mě umlčet. Z lásky k sestře budu dělat daleko víc. Bojím se o ni dnem i nocí, to mě ale nabíjí, abych pokračovala a ukázala světu, co Čína páchá.

Zažila jste někdy v životě okamžik, kdy byste litovala svých aktivit, za které platí vaše sestra?

Ne. Nikdy. Příliš mnoho lidí na světě volí své osobní pohodlí a ze strachu z čínské vlády se vzdávají své svobody projevu. Proto tu dnes sedíme. Kdyby byli lidé stateční, nesobečtí, čínská vláda by si ve 21. století nedovolila mít na svědomí genocidu.

Nelituji. Ale cítím se kvůli sestře zle. Je mi to líto. Jediné, co můžu, je prosit ji o odpuštění za to, do jaké jsem ji uvrhla situace.

Kolik lidí je nyní v táborech? Některé zdroje uvádějí milion, vy jste zmínila tři miliony…

Důvod, proč jsem uvedla tři miliony, je ten, že v roce 2019 náměstek ministra obrany USA během brífinku v Pentagonu řekl, že podle zpravodajských služeb jsou v táborech asi tři miliony Ujgurů. Přesné číslo nemáme, ale víme, že nyní z vesnic a měst mizí lidé a plní se kvóty.

Vedle táborů se podle čínských stavebních dokumentů začala stavět krematoria. Masivní krematoria. Muslimové přitom těla nespalují, jen pohřbívají. Proč se tedy vedle koncentračních táborů budují krematoria? Tohle by měl být pro svět varovný signál.

I když lidé bývají z táborů po čase propuštěni, mnozí brzy umírají, protože tam žijí v podmínkách, které lidské tělo poznamenají a nemusí to vydržet. Znám spoustu nejen Ujgurů a jejich příbuzných, kteří zemřeli velmi časně po návratu z táborů, byli mezi nimi mí spolužáci a kamarádi.

Spousta lidí je sebraná z domovů, aby pracovali v továrnách na nucené práce, ze kterých profituje i spousta západních společností. Všichni tito lidé se podílejí na genocidě.

Co by se mělo dít po olympijských hrách?

Existuje spousta informačních zdrojů. Lidé by se měli vzdělávat. Existují uniklé čínské dokumenty hovořící o genocidě. Mezinárodní komunita by měla zaujmout postoj, spočítat Číně cenu.

Nejen za Ujgury. Pro Ujgury je možná pozdě. Ale pro obranu demokracie a hodnot, na jejichž vybudování svět dřel tak dlouho. Pokud nezastavíme Čínu nyní, zmeškáme poslední šanci. Tohle je poslední výzva. Zničíme to, pro co bojovali naši rodiče a prarodiče.

A případně si vzpomeňte na Ujgury. Protože my všichni jsme zodpovědní za to, co se stane příště. Je to na nás. Doufám, že po OH vzejde velké civilní hnutí. Je to test pro lidstvo, test, ve kterém světoví lídři selhávají. Nemusíte být Ujgur ani aktivista pro to, abyste promlouvali. Stačí být lidský.