Intersex lidé v ženském boxu na hrách v Paříži? Nepochopitelné, říká psycholog

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Vlnu odporu až zděšení vyvolává u osobností z různých oblastí života, nejen ze sportu, účast intersex lidí v ženské soutěži boxu na olympijských hrách v Paříži Imane Khelifové z Alžírska a Lin Yu-tingové Tchajwanu, které dříve vyloučila ze svých soutěží Mezinárodní boxerská asociace (IBA). Jenže ta ztratila schvalovací pravomoce a rozhodnutí tak bylo na Mezinárodním olympijském výboru. IBA tvrdila, že testy chromozomů těchto boxerek byly XY, což je typicky mužský chromozom, spíše než ženský XX.

Hned první střetnutí Khelifové skončilo olympijskou ostudou. Souboj trval 45 vteřin a její soupeřka - Italka Angela Cariniová - se slovy "tohle není fér"odstoupila.

„Míra ohrožení zdraví a života je tady extrémní. A to teď pomíjíme parametry neetičnosti a neférovosti, které jsou s tím spojené. To je pro mě fakt nepochopitelné,“ říká sportovní psycholog Michal Šafář, děkan Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci.

Účast intersex lidí v ženské soutěži boxu Imane Khelifové (66 kilogramů) a Lin Yu-tingové (57 kg) kritizuje mnoho osobností od Muska po Rowlingovou. Máte tedy podobný postoj?

Standardně a dlouhodobě mám v této otázce totožný postoj. Ale v tomto případě je situace trošku komplikovanější, protože boxerská federace má limitovanou činnost kvůli spoustě problémů od dopingu po vazbu na Rusko. Primární zodpovědnost za pravidla a nominace na olympijské hry převzal olympijský výbor, takže to je průšvih jeho odpovědných orgánů.

Není to s ohledem na principy olympijských myšlenek o to víc zarážející?

Je. Mně přišlo, že jednotlivé sportovní svazy, byť každý s nějakou mírou razance, přistoupily poměrně racionálně k problematice intersexu, což je tento případ, ale i toho genderu, což je trošku jiné. Avšak olympijský výbor má hodně nejednoznačné stanovisko, respektive zodpovědnost přenesl na sportovní svazy a sám se chová alibisticky a nejasně, což je pro mě velmi překvapující, protože z hlediska etiky, přístupu fair play, jsem měl Mezinárodní olympijský výbor jako nejférovější.

V tomto případě, jelikož jde o bojový sport a diametrálně rozdílnou intenzitu úderů, to je hazard se zdravím?

To je přesně ono. Četl jsem srovnání, jaké jsou rozdíly v parametrech mezi ženským a mužským sportem a boxerský úder vykazoval největší procentuální úder při síle ve všech možných měřitelných parametrech ve sportech. Ten rozdíl je zcela nepopiratelný. Tady to ohrožuje přímo zdraví.

Jenže kde by pak mohli intersex lidé sportovat?

Je to velmi složité. Jsou různá data, ale v populaci je méně než jedno procento lidí, kteří se rodí s nějakým parametrem, že po biologické stránce nemají jednoznačnou sexualitu. Ať už se rodí s oběma pohlavními orgány, nebo někde na úrovni chromozonů. Oni sami netvoří jednotnou skupinu, takže je strašně těžké nastavit pravidla, jak se u genderů mluvilo o tom, že některé sporty vytvoří transgender kategorii, kde budou soutěžit gendery. U intersexuality si nejsem jistý, jestli je takové řešení vůbec možné. Stejně si myslím, že ve chvíli, kdy se vytvoří transgender kategorie, tak v nich nebude nikdo soutěžit.

Proč?

Připadá mi, zejména u transgenderů, kdy to jsou kluci, co soutěží s holkami, že tam jsou prostě proto, že vyhrávají. To je poměrně dost silná motivace. Představa, která byla mimochodem také u parasportu, že když máte hendikep, nebo něco, co vybočuje, že se to pojí s velmi kvalitními charakterovými, morálními vlastnostmi, že ti lidé nebudou podvádět a budou se chovat férově, je úplně zcestná. Jsou stejní jako jakýkoliv jiní lidé. Ve chvíli, kdy se objeví možnost získat výhodu na hraně etiky, nebo za hranou, tak ji využijí. Nemám jednoduché řešení.

Nepomohou zkušenosti z atletiky a známého případu Caster Semenayová, která měla třicetkrát vyšší hladinu testosteronu než průměrná žena?

Atletika má systém, který se opírá o poměrně spolehlivé výzkumy, které pracují s hladinou testosteronu a případně nějakou regulací na některých tratích. Řešilo se to u Semenayové, která byla typickým příkladem DSD. Měla podstoupit buď hormonální terapie, nebo nemohla soutěžit na nějakých tratích, od patnácti set metrů už tuším mohla. Ale neexistuje populární řešení, které by v tomto navodilo něco čistého. Debata je také o tom, že svět není úplně rovný a spravedlivý. Je to nějaká míra, nebudeme mluvit o hendikepu, ale specificitě a je zkrátka možné, že lidé s některou mírou specificity nebudou v některých oblastech života moct plnohodnotně fungovat. Jako když jste krátkozraký, nebudete pilot. Některá specifika vás zvýhodňují, jiná znevýhodňují a společnost nastavuje pravidla. Chováme se k těm lidem korektně, otevíráme jim příležitosti, ale nemůžeme je otevírat tak, aby to znevýhodňovalo tu většinu, která tam zcela přirozeně funkčně patří.

Kdyby by Khelifová a Lin Yu-tingová boxovaly v mužské kategorii, ohrozí své zdraví, nemají nárok na úspěch. Navíc se cítí jako ženy a pokud mají dělohu a ženské pohlavní orgány, je asi pochopitelné, že chtějí soutěžit se ženami.

Jasně. Semenayová to možná ani dlouho vůbec nevěděla, protože ty orgány máte skryté v těle. Cítila to jako velkou nespravedlnost. Ale zase: svět není v tomto spravedlivý. Pocity jsou různé a ne každý náš pocit identifikace je v souladu se vším. Že se nějak cítím, ještě neznamená, že mám pravdu.

Přijmout to, že život není fér, se jeví jako klíč, byť je to těžké.

Není to fér. Hledáte hranici slušného kompromisu tím, že se chováte k těm lidem korektně a respektujete je, ale to neznamená automaticky, že jim přiznáte možnost ke všemu, to tak nemůže fungovat. Protitlak, který to nakonec vyvolá, bude v důsledku kontraproduktivní, bude škodlivý pro všechny lidi, kteří se v té minoritě pohybují. Vyvolá to skupinový odpor vůči nespravedlnosti, kterou vyvolává přehnaná inkluze.

A rozumná debata jde pak stranou.

Přijde mi to bizarní. Je to téma, které je hodně ideologicky podkreslené, naskakuje na něj spousta kreténů, kteří to zjednodušují a mávají s tím jako s vlajkou. V očividném případě, kdy organizace nejsou schopné nastavit korektní rozumnou hranici, nahrává radikálním hlasům, které z toho dělají téma, ke kterému se už pak nechce nikdo raději vyjadřovat, protože když řeknete, že se vám to nelíbí, okamžitě na vás naskočí skupina pravicových radikálů, kteří vás začnou plácat po ramenou a majorita vás pak odsoudí, že jste nějaký radikál. To není o cenzuře, že by se o něčem nemohlo mluvit, ale pak je debata společensky i odborně nesmírně kontaminovaná těmito věcmi.