Glosa: Rychleji, výše a silněji se hádat o ničem. Olympiáda je pro každého

Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Pamatuju si, jak mě v sedmdesátých letech jako školáka fascinovalo, že jednou z myšlenek olympijských her je to, že se všechny spory a konflikty přesunou ze skutečného světa na sportoviště. A to včetně válek. V dětské logice jsem to bral tak, že válčení musí skončit, protože na to je nějaký zákon nebo něco podobného.

Jenže pak přišel rok 1980 a následně 1984, tedy dvě olympiády bojkotované nejdřív Západem, a pak komunistickým blokem, a já už taky nebyl školák, takže nebylo těžké pochopit, že olympiády nejenže nedokážou uniknout politice, ale že olympiády jsou „pokračováním politiky jinými prostředky“, slovy von Clausewitze, a o všechno ostatní jde až v druhé řadě. Včetně sportování a medailí.

Po roce 1989 dočasně „skončila historie“ a politiku v ovlivňování olympiád vystřídaly peníze. Skoro tři dekády se nám zdálo, že tím největším problémem sportovních monstrakcí je příliš velká komercializace. Což nepochybně je, zpátky však máme politiku. A skoro ve stejné razanci jako v osmdesátých letech. Války pokračují, v Paříži zázračně sportují a zároveň nesportují ruští sportovci, a po netradičním ceremoniálu se navíc rozhořely ještě války kulturní.

Na českých sociálních sítích až nečekaně silně: nejdřív se týkaly oblečení (OK, o designu se v Česku hádáme pravidelně a dlouhodobě, tomu přece rozumí „každý”), pak vousatých zpěvaček a nakonec intersexuality. Takže se vlastně ukázalo, že v Česku se rozumí všemu, a o testosteronu může ve veřejnoprávní televizi povídat divákům třeba i bývalý prezidentův mluvčí, překladatel a spisovatel.

Ale neplačme hned o „konci civilizace“, ono to s olympijskou myšlenkou nebylo slavné nikdy. A že by férové bitvy na sportovištích spojovaly národy? Ha, ha, to je dobrý vtip.

V letech 2016 a 2018 udělali v Jižní Koreji rozsáhlou studii, ve které se zaměřili na názory populace vůči cizincům. Zkoumali je dotazníkovými metodami i nejrůznějšími terénními pokusy (výzkumníci například posílali fiktivní žádosti o zaměstnání jménem zahraničních uchazečů), a to vždy před olympiádou a po olympiádě. V roce 2016 to byly letní hry v Riu a v roce 2018 zimní právě v jihokorejském Pchjongčchangu. Výsledek?

Záleží na tom, o jaké cizince šlo. Pokud to byli ti neoblíbení (ostatní jihovýchodní Asiaté, Číňani), tak pocity Korejců byly negativnější než jindy. Proto se taky studie jmenuje „Olympijský paradox. Olympiády a předsudky mezi různými národními skupinami“.

Silněji se tenhle efekt projevil u konzervativců než liberálů a na původní hodnotu „nelásky“ se vztahy vrátily až několik týdnů po olympiádě.

U cizinců, které Korejci vnímají neutrálně či pozitivně, se nic nezměnilo. Aspoň že tak!

Pařížská olympiáda má vše, co taková událost potřebuje: velkolepá vítězství, ale samozřejmě i dechberoucí prohry. Ve skoku o tyči jsme viděli laťku sraženou mužským přirozením (v tomto případě o testosteronu nikdo nepochyboval), jako obvykle se píše o kvalitě jídla i o sexu v olympijské vesničce.

Nechybí bizarní postavy, milované pro svou výjimečnost. Calgary v roce 1988 mělo svého „Orla Eddieho“, skokana na lyžích z Británie, a Paříž zase obdivovala tureckého střelce Yusufa Dikece. Ten vybojoval stříbrnou medaili jen tak s rukou (doslova) v kapse, bez speciálních brýlí a elegantním počínajícím bříškem. Kdo by ho neobdivoval?

Avšak jakkoli ještě nejsme za závěrečným ceremoniálem, zatím se zdá, že pařížská olympiáda vstoupí do dějin jako spíše ta lehce nervózní, s neklidnou atmosférou, odpovídající ovšem neklidné době, ve které se odehrává a v níž bohužel žijeme. Všechno bereme příliš vážně. Četl jsem spekulace, že hádky a spory kolem olympiády uměle podporují nebo dokonce vyvolávají ruští či proruští trollové.

Žádné důkazy jsem neviděl, i když si dokážu představit, že to je možné. Ale spíš si myslím, že naše hádavost a netolerantnost ve většině případů ani trolly nepotřebuje: dokážeme se úspěšně a trvale urážet i sami, bez cizí pomoci. Jen si to následně s oblibou racionalizujeme tím, že za to mohou nějací „oni“.

Na sportu je hezké, že nerespektuje náš názor na to, kdo by měl stát na stupni vítězů. O tom rozhodují výsledky, většinou přesně měřitelné. Ne „zdravý rozum“, společenský konsensus nebo nějaké kvóty. Rozhodují dřina, talent, samozřejmě charakter … a nejvíc asi štěstí.

Někdy se to může zdát nespravedlivé. Dokonce strašně nespravedlivé. V běžném životě jsme se naučili „nevidět“ rozdíly mezi lidmi, ať už je to rasa, věk či třeba různé tělesné nedostatky. Tvrdíme, že každý má mít šanci a že každý je svým způsobem nejlepší. Jenže ve sportu není. Rozdíly mezi námi existují a hrají roli.

Třeba i ty jednou budeme chtít smazat. Kurt Vonnegut napsal v šedesátých letech povídku Harrison Bergeron, která se odehrává v dystopické Americe v roce 2081, kdy je stanoveno přímo ústavou, že nikdo nesmí být chytřejší, hezčí a silnější než ostatní. Pokud je (tak jako hlavní hrdina povídky), jsou mu povinně nařízeny hendikepy. Když je někdo moc hezký, musí nosit masku. Když moc atletický, dostane závaží.

Jistěže neúspěch bolí. Když filipínský skokan o tyči Ernest John Obiena skončil teď v pondělí čtvrtý (!), napsal na twitter: „Ve sportu se třemi místy na stupních vítězů je možná nejtěžší být čtvrtý. Zlomilo mi srdce, že jediné selhání stálo mě a zemi, kterou tak miluju, stupně vítězů. Omlouvám se za tento výsledek.“

Ano, říká se, že druhé a čtvrté místo jsou ta nejhorší. V podcastu Freakonomics byla před lety epizoda, ve které se diskutovalo o studii, která ukázala, že sportovci s bronzovou medailí jsou šťastnější než ti se stříbrnou. Nike měla v roce 1996 slogan: „Stříbrnou medaili nevyhráváte. Prohráváte zlatou.“ Dnes by se možná bral jako nekorektní.

Mimochodem, olympijští medailisté mají kromě slávy, uznání a dobrého pocitu ještě jeden skrytý benefit: podle studie, která zkoumala životy 15 174 olympijských medailistů z devíti zemí z let 1896 až 2010, se ukázalo, že se dožívají –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ve srovnání s běžnou populací –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ o 2,8 roku vyššího věku. Řečeno jinými čísly: 30 let po získání mediale (průměrný věk těchto medailistů byl 26 let) bylo naživu o osm procent víc medailistů než lidí v průměrné populaci.

Takže to je olympiáda: akce pořádaná proto, aby se ti nejsilnější, nejzdravější, nejpracovitější a často i nejhezčí z nás mohli utkat v tom, co milují a v čem jsou nejlepší na světě. My ostatní se můžeme hádat o hloupostech. Rychleji, výše, silněji … a společně, jak zní od roku 2021 nové olympijské heslo.