Co říká reakce na olympijskou kolekci o našem vkusu? Chceme oslňovat

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

U části Čechů před pár týdny vyvolalo nevoli, když návrhář Jan Černý odtajnil letošní olympijskou kolekci pro letní hry. Jiní byli zase inovativním návrhem mile překvapeni.

České uniformy se objevily i ve výběru Mezinárodního olympijského výboru. Ten ze dvou set šesti kolekcí vybral kromě té české i britskou, mongolskou, španělskou, francouzskou, mexickou a haitskou.

To, že se o vůbec nějakém dnešním vkusu mluví těžko, a co ho všechno formuje, vysvětluje v rozhovoru pro Seznam Zprávy estetička, historička a socioložka oděvní kultury Helena Jarošová.

Co to vlastně znamená mít vkus?

To je dnes velice relativní záležitost. Protože veškerou činnost a produkci člověka už nepoutají nějaké normy, kromě tedy třeba technických. Všude se objevuje to, co bylo založeno moderním uměním – dělat věci podle sebe, podle svých kritérií, a to platí jak pro tvůrce, umělce, tak pro spotřebitele.

Od druhé poloviny devatenáctého století stoupá produkce prakticky čehokoliv a jakmile je nadbytek, tak se musí dělat varianty, aby když si spotřebitel vybírá, aby si mohl vybrat podle svého vkusu. Z toho samozřejmě plyne dnešní rozmanitost.

Estetikové nebo estetologové zkoumají to, co lidi zajímá, co je po estetické stránce uspokojuje. Co to tedy podle vás je?

Nelze říct, dnešní vkus je takový a takový. Například, nosit dnes ponožky do sandálů se nemá. To je hloupost říct.

Prvořadá je tu spokojenost a pohoda a zřejmě také dát průchod svému názoru. Lidé už dneska nechtějí vypadat důstojně, kromě třeba svatby, nebo pohřbu a podobně. Jinak mám pocit, že celkově důstojnost polevila, možná právě na úkor pohody.

Vezměme si jako příklad tetování. Ještě před třiceti lety byste byli upozorněni na to, že s tetováním neobstojíte u pohovorů k budoucímu povolání. To už si dneska dokážu představit málokde. Ten tlak všeobecna a toho, co všechno je přijímáno, je obrovský.

Dnešní člověk má zřejmě velice nejisté postavení ve společnosti na to, aby k tomu musel respektovat oděvní normu, kódy. V tomhle žijeme velice svobodomyslnou éru a otázky vkusu ne že by nebyly, ale jsou v pozadí, nejsou aktuální. Jakmile začnete něco normalizovat, tak narazíte na někoho, kdo bude říkat, ale to se mě netýká, já dávám přednost něčemu jinému.

Dá se tedy v dnešní době vůbec mluvit o nějakém mainstreamu, trendu?

Dá, ale to pomyslně musí přijít nějaký empirik, sedět u vchodu do metra a dělat čárky, kdo je jak oblečený. A pak řekne, většina nosí to a to.

Za totality, kdy bylo jen pár masových výrobců, lidé chodili stejně oblečení už jen proto, že nic jiného nebylo. To, že si někdo sem tam koupil něco jiného z NDR nebo z Maďarska, to zapadlo. Ale bylo tu přání svobody, i v oblasti módy a vkusu. Aby tu bylo něco, co si mohu vybrat a v čem se můžu cítit dobře.

Proč si myslíte, že zrovna olympijská kolekce vždy budí tolik povyku a tolik lidí má potřebu se vůči ní vymezit, nebo s ní souhlasit? Hledají v tu chvíli lidé i svůj vlastní vkus?

Olympijská kolekce je mimořádná zakázka, to není kolekce pro nějakého výrobce konfekce, kterých je mnoho. To má funkci reprezentovat. Navíc máme potřebu někoho oslňovat.

Jsme tradičně spíš usedlá, ale modernistická společnost. Proto se to v nás možná trochu pere.

Já osobně i profesně vidím v letošní kolekci jako nejproblematičtější design na baloňácích. To bych řekla, že je základní řemeslná chyba. U jakéhokoliv motivu se musíme ptát, jak je velký, co to udělá s postavou, kam se to pak dostane – bude to pořád na ramenou, nebo někdy i na zadku? Abstraktnost není problém. Tam jde o práci s tím designem, a především také s jeho měřítkem. Musí se vycházet i z antropologických proporcí těla.

Ono to tedy možná bude dobře vypadat, když půjdou olympionici špalírem, společně. Ale bojím se, že jednotlivci se v tom nebudou cítit. Taková kolekce musí být všestranná. Nejen, že to bude mít dobrý efekt na dálku a na kameru.

Co všechno ovlivňuje estetické preference – co se konkrétní osobě líbí/nelíbí?

Je to především každodennost. V jaké čtvrti ta osoba bydlí, do jakého podniku chodí, na jakou školu, do jakého zaměstnání. Každé sociální prostředí, do kterého pravidelně chodíme, utváří to, co si myslíme, to, co vnímáme jako estetický vzor. A to aniž bychom mohli identifikovat, odkud to máme.

Pak jsou tu kreativnější a esteticky náročnější lidé, kterým tohle nestačí, a tak inovují.

Významný je také proces učení. Učíme se skrze názory ostatních, skrze vyslovené soudy. Větší vliv to má samozřejmě, když jsme mladí, foremnější, učíme se hodnotám, které chceme zastávat.

Celý lifestyle, jak se tomu teď ošklivě říká, má základy v kultuře. Má tam své místo stolování, jak chodíme, jak mluvíme, jak se oblékáme.

Jaký vliv mají média a reklama na formování vkusu?

Většina lidí věří tomu, že to, co se nosí v reklamách a v médiích, je ta móda a chce ji napodobovat. Přirozeně je to další ze sociálních prostředí, které poskytuje další estetické vzory.

Jak se vkus vyvíjí a mění během života jednotlivce? Respektive, může se vůbec měnit?

Samozřejmě. Zkušenost je stěžejní věc. Ta se neváže jen k životním zážitkům, ale i k estetickým hodnotám, které vnímáme. Mění se to taky s životním nábojem.