Brusle utopila v jezeře. Příběh krasobruslařky, která nechtěla být „naše“

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Česká reprezentantka Eliška Březinová v Pekingu uspěla, když po krátkém programu postoupila do volných jízd krasobruslařek. V nich by ale medaile byl sportovní zázrak: Česko, respektive Československo, bude mít i nadále jedinou olympijskou medaili v ženském krasobruslení.

V Grenoblu ji v roce 1968 získala Hana Mašková. Jedna z našich prvních moderních sportovních hvězd.

Většina lidí ji vnímala jako krásnou, trochu tajemnou dívku se smutnýma očima. Skromnou a pilnou. Úspěšnou. A zároveň i dospívající ženu, která nakukuje do velkého světa. V něm potkává svoji osudovou lásku – Jiřího Štaidla, známého hudebníka, bohéma.

Byla druhá polovina 60. let minulého století. Zdálo se, že lágry a politické vraždy – to nejhorší – už mají za sebou i lidé v „sovětském bloku“. Že i sem přicházejí „60. léta“: radost, svoboda, nevázanost, otevřenost, láska… Alespoň v nějaké míře.

A ona byla jedním ze symbolů. Česká krasavice, která dobývá svět. A poráží konkurenci nejenom tím, jak vypadá, ale především tím, co umí.

Byla něco jako „třetí cesta“. Byla „naše“. A byla také rozervaná zamilovaná dívka, která nevěděla, co se sebou, a odešla do světa.

Hana Mašková. Mistryně Evropy, bronzová medailistka z olympiády i mistrovství světa. Ve dvaceti letech ukončila amatérskou kariéru. Odešla do profesionální show, nechtěla tam ale zůstat déle než dva tři roky.

Krasobruslení už jí nedávalo smysl.

„Měli jsme tehdy v hotelu sice smutný, ale lidsky milý a upřímný rozhovor,“ vzpomíná trenérka Míla Nováková na večer v Coloradu Springs. „Hanka říkala, že má Jirku Štaidla strašně ráda, že už je to víc než jen to bruslení, že už nechce mít takovou odpovědnost jako teď. Už nechce každý den trénovat, chce se zbavit povinné jízdy, kterou nenáviděla. A že pro ni bude nejlepší, když půjde do revue.“

Trenérka souhlasila. Věděla, že Hana Mašková už takhle dál nemůže, že je psychicky na dně, potřebuje změnu, nový život. „A pak mě Hanka požádala, abych s ní šla k jezeru, abychom vzaly s sebou brusle na povinnou jízdu a hodily je tam. Aby se už nemohla rozhodnout jinak,“ pokračuje Nováková.

A dodává: „Bylo to hezké. Stály jsme u toho jezera. Kolem nás kačenky a veverky. A dvě bílé brusle proletěly vzduchem a klesly pod hladinu.“

Byla to rozhodně jiná trenérka než Eteri Tutberidzeová, jež v posledních letech přivádí na světovou scénu olympijské vítězky a mistryně světa, kterým je mezi 15 a 18 roky. A krátce po triumfech končí – s chronickými zraněními nebo depresemi a anorexií.

Deprese a smutek Hany Maškové byly zřejmě také odlišné od těch, které prožívají přetrénované ruské teenagerky.

Ale výsledek byl vlastně stejný: Konec na vrcholu. Nejistota. Podlomená psychika.

Touha opustit nepřirozený krasobruslařský dril.

Od vrcholových sportovců to slýcháme často: Když chcete dosáhnout na vrchol, musíte tomu hodně obětovat. Je to úplně jiný život, než jaký žijí naši vrstevníci. Od dětství známe jenom školu, tréninky, dřinu, závody…

Je to určitě pravda. Ale v podstatě kdykoli může přijít otázka, jestli to stojí za to.

Jenže je obtížné si ji položit.

Když s tím ty děti začínají, nevědí, do čeho jdou. A pak mají najednou „takovou odpovědnost“ – že neselžou a nezklamou. Nezklamou sebe, rodiče, trenéry, fanoušky. A přitom jsou to ještě stále děti.

Hana Mašková bruslila od pěti let. Třikrát týdně vstávala ve čtyři hodiny, aby stihla ranní trénink. Měla talent. Výborný odraz. Trenéři říkali, že má „pružinu v noze“, její skoky byly mimořádně vysoké. Byla elegantní, při volné jízdě výborně vypadala, už v deseti letech se účastnila mistrovství republiky.

Snímky z veřejného života Hany Maškové:

Maminka po ní chtěla, aby byla perfektní ve všem. I ve škole, kde bylo samozřejmým cílem mít samé jedničky. A aby uměla ještě něco navíc – odpoledne klavír nebo jazyky.

A maminka byla také rozhodnutá ji ochránit před každým nebezpečím. Chodila i na tréninky. Mluvila do práce trenérům. Chtěla mít všechno kolem dcery pod kontrolou.

Nelze se tomu divit. Na rozdíl od mnoha „sportovních rodičů“ k tomu měla důvod a prostě si nemohla pomoci. V prvním manželství zažila strašnou rodinnou tragédii, přišla o dvě malé děti i manžela.

Hanu chtěla před krutým světem ochránit. A paradoxně mu ji nabízela.

Na konci roku 1969 přijela show Holiday on Ice do Prahy. Na Hanu Maškovou, jednu z hlavních hvězd, se během 23 představení přišlo podívat 250 tisíc diváků.

Byla to tehdy „naše Hanka“, naše krasavice, naše medailistka… Byl to náš symbol. S ní a s Věrou Čáslavskou a hokejisty jsme mohli vzdorovat i sovětské okupaci.

Zdánlivě a krátce. A bez ohledu na to, co si o tom myslely ty „naše“ symboly.

Ne, nebyla v té show šťastná. Zbavila se povinné jízdy. Zbavila se té odpovědnosti za výsledky, ale stejně byla pořád na cestě. A nemohla normálně žít.

Chtěla skončit. Nestihla to. V roce 1972 zemřela při autonehodě.

Nechtěla být „naše“. Chtěla být „svá“.

A dostala na to hrozně málo času.