Životní změna Barbory Špotákové. Je olympiáda, ale ona přijala novou roli

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na Julisce se v parném poledni věnuje své svěřenkyni. Dohlíží, aby měla ruku vzorně protaženou a na spoustu dalších technických nuancí.

Kdyby se dvojnásobné olympijské šampionce a světové rekordmance Barboře Špotákové podařilo předat jen něco ze svého oštěpařského umu, nemusíme se o její nástupkyně obávat. Po tréninku posbírá tři oštěpy, na atletické dráze se mine se zpocenými atlety pobíhajícími jen v šortkách, vyjde po betonových schodech tribuny, posadíme se do rohu ve stínu urostlého stromu a před hrami v Paříži, které se jí poprvé netýkají jako soutěžící, pro Seznam Zprávy uvolněně vypráví. O životě ve sportovní penzi, výchově dětí, slovenských, maďarských a italských genech, nebo o známkách punku.

Co pro vás znamená Juliska?

Hodně. Přišla jsem na podzim roku 1999, takže 25 let života, velká část. Osudové místo. Pamatuji si, že když jsem přišla, byla ještě povinná vojenská služba. Bylo to tady úplně jiné. A jen dvě holky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Pavla Hamáčková a Daniela Bártová. Tohle bylo místo, kam se holky nepouštěly. Hodně lidí bylo proti tomu, aby mě sem vzali: Na co? Proč? Ruda Černý mě tehdy prosadil jako vícebojařku a hned první rok se mi docela povedl. Naštěstí se to ukázalo jako dobrá volba. Jako když koukáte na Branky body po 25 letech: mladý moderátor Rejman, dneska šedivý.

Jak moc jste se změnila vy?

Hrozně moc. Už nebydlím v Praze, mám dvě děti a jsem tady už jako trenérka, což je největší změna. Snažím se být furt stejná, ale nejde to.

Tvrdila jste, že na trenérku nejste dost přísná.

Nechávám volnost, to je má nátura. Každý svěřenec musí chtít sám. Nemohu nikoho nutit. Ani na to nemám energii. To je vyhozená energie. Stejně to ten člověk dělá pro sebe, ne pro trenéra. Jen mu to nemusí v telecích letech docvaknout. Motivujete ho jinak. Jde to i pozitivním přístupem. Snažím se o srandu.

Vy jste někdy potřebovala nad sebou přísnou ruku, že i Julisku, kterou máte ráda, jste v lásce neměla?

Jo, Ruda Černý mě sem honil soboty, když jsem si myslela, že víkend bude volný, ale to ve vrcholné atletice nejde. Soboty mi vždycky vadily. Když jsem byla u Honzy Železného, měl rád zase dvoufázové tréninky minimálně třikrát týdně. S tím jsem také měla problém, protože jsem typ, který umí ze sebe vydat všechno. Když něco dělám, tak na maximum. Někdo se na dopoledním tréninku šetří, aby měl energii na odpolední. A to já neuměla. Radši zaberu jednou pořádně, než to šolichat. Šolichání mi nic neříká. Potřebovala jsem spíš brzdit. Měla jsem několikrát únavovou zlomeninu.

Soboty byste radši protančila?

Tehdy jsem ještě bydlela napůl v Jablonci, studovala jsem a chtěla jsem si jet domů odpočinout, ulevit si s kamarády z mokré čtvrti.

Jak jsou na tom vaši svěřenci?

Všichni začínají s oštěpem v docela pozdním věku. A teď už vím, že to manko je větší problém, než jsem si původně myslela.

V kolika letech je ideální začít?

V šestnácti stačí začít se specializovaným oštěpařským cvičením. Nejsem příznivec úplně brzkého začátku. Ale klasické atletické návyky by už mít měli.

Poznáte talent hned?

Jo. Oštěp je takový, že vám buď jde, nebo nejde. Je výhoda, když vám jde házení míčkem, ovšem oštěp vám jít nemusí. Dá se to přeučit, ale trvá to strašnou dobu. Oštěp je vůbec záludný. Je tam hodně technických věcí. Mně to šlo kupodivu hned. Na základce mě přehazovaly míčkem tři spolužačky, ale oštěp mi šel nejlépe. Bylo vidět, že nějaký cit pro něj mám. Velkou roli hraje uvolněnost kloubů a svalů. Ti, co nepropnou ruku, by se oštěpu neměli věnovat. Háže se nataženou rukou.

Důležitá je i uvolněnost v hlavě, že?

Taky, tu jsem docela měla. I v největším nervovém vypětí, když bylo nejvíc diváků a největší tlak, uměla jsem to v hlavě zvládnout. Tlak jsem měla totiž ráda. Jsem schopná si ho užít a říct si: Jo, tohle jsem chtěla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ závodit před tolika lidmi! Když jsem byla zraněná a očekávání se stupňovala s roky a množstvím medailí, tak je to víc svazující. A když vás bolí tělo, už si to tak neužíváte.

Rostou české atletice medailové naděje? Na posledním mistrovství Evropy se představila v dobrém světle nová generace.

V oštěpu tolik ne, i když na olympiádu jede jednadvacetiletá holčina, to je úspěch a talent. Celkově na Evropě to bylo pozitivní, co se týče mladých. Vždycky jsou vlny. Doufám, že se blýská na lepší časy, protože teď atletické roky byly hubené.

Máte talent i na moderování, které vás čeká na olympijském festivalu v Mostě?

To je výzva. Těším se na to, nějakou schopnost na to mám a budu mít dobré kouče, jak se dneska říká. Nechodím ale na rétoriku, není čas.

Akce olympijského výboru má nalákat děti ke sportování. Jak se to daří vám se syny?

Vidím na nich, že je strašně ovlivňují akce, které se dějí, třeba teď úspěch v hokeji prožívali moc. Nebo když hodil Kuba Vadlejch, cvičilo to s nimi. Jsou to opravdu sporťáci. Stejně si pořád myslím, že nejvíc záleží na rodičích. Prostě nebýt líný a něco s dětmi dělat. Vymlouvat se na to, že jsou furt na mobilu… Když je to mé dítě, tak je to asi má chyba. Ale rodiče jsou schopní s námi takhle mluvit. Říkám si, jestli se vůbec slyší. Ať se seberou a vyrazí si vyzkoušet přes padesát sportů k jezeru Most.

Není to jen ve sportu: špatné známky jsou podle mnohých rodičů chybou učitele, stejně jako chování, vždyť doma je přece mílius…

To už je taková vlastnost, která se asi nezmění. Ale je těžké se ptát na mládež, když je člověk na dva roky k těm mobilům a počítačům připoutal. Lidé, kteří rozhodli, že nebudou děti chodit ven, ať si taky…

... sáhnou do svědomí?

Přinejmenším. To byl úplně největší hnus, ale já měla možnost být s dětmi venku a snažili jsme se, co jsme mohli, aby se to těm mým nestalo. Čísla obezity dětí jsou vysoká. Kolikrát lidé týdně sportují, nejen děti?

Které mají hodinu tělocviku týdně a sotva zvládnou kotoul.

Ale i tohle říkají ti lidé, kteří souhlasili s tím, že na dva roky nemohou děti chodit do školy. Svědci covidovi. A najednou se diví, že všeobecná zdatnost dětí je opravdu bídná. Člověk musí přemýšlet selským rozumem.

Jaký sport kluci dělají?

Zatím hrají fotbal, atletiku s nimi děláme doma. A ten malý, který teď půjde do první třídy, se možná dá na hokej. Jsme u Kladna, tam je to tím zasažené. Je na to dobrý typ, hrozně ho to baví. Starší má jedenáct a v šesté třídě už fotbal přestává být sranda. Skoro se to profesionalizuje, což není mé přesvědčení. Rodič to musí kontrolovat do té míry, aby je to neodradilo anebo nezničilo fyzicky. Je to dost jednostranné, mělo by se to kompenzovat, ale zábavným způsobem.

Kdy jako máma vybouchnete?

Vadí mi, když někdo lže. A vadí mi, že se to bere za normální. U kluků jsem na to fakt háklivá. Jsem radši, když mi řeknou pravdu a to nevybouchnu. Ale když zjistím, že mi lhali, je zle. Třeba politici lžou a lidé řeknou: Jasně že lže! A budou ho dál volit, protože lhaní je normální.

Dotýká se vás veřejný život?

Moc ne. Snažím se toho moc nevšímat, protože mi stejně přijde, že to nemá smysl. Ať je tam kdokoli, je to bohužel trošku špína.

Je to dva roky, co jste ukončila kariéru. Není divné, že olympiáda bude bez vás?

Je, ale právě proto budu celou dobu pracovat. V Mostě bude olympiáda zase jiná –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ s dětmi, budou se učit sporty, budou fandit. Bude to nakonec daleko sympatičtější olympiáda než ta skutečná.

Komu budete fandit vy?

Doma fandíme všem, ale všichni budeme sledovat Lukáše Krpálka, má dvě olympijská zlata.

Jako vy.

Potřetí to bude výzva, to vyřazování v judu je šílené. Sledovat budeme i tenistky. Myslím, že překvapení budou v menšinových sportech, tam by mohly být nějaké medaile. Ale highlight je samozřejmě atletika.

Nastalo u vás po odchodu do sportovní penze prázdno, nebo to se dvěma dětmi nehrozí?

Jen jsem si říkala: Ty už nemusíš závodit! Pořád jsem měla pocit, že musím něco dokazovat, obhajovat. Já pořád závodím, 25 let. To je hrozné. Kolikrát i když se mi nechtělo, tak jsem musela. Tělo furt něco chtělo, ale já mu říkala: Nemusíš! To bylo divné. Bylo dobré, že jsem rok trénovala a ještě dojížděla závodění, už ne na světové úrovni, ale za Duklu.

Přechod byl plynulý.

Ano, dělala jsem si při tom trenérskou školu. Tento rok už jenom trénuju. Ale tak, že s nimi hodně běhám. Třeba se tady běhají tyhle výživné schody.

Slušné stoupání.

Devadesát devět schodů. Málokde jsou schody takhle výživné. Sem jezdí si na ně trpět i sportovci z jiných oddílů. A občas se přidám na nějaký cvik v posilovně, když předvádím techniku.

Těch devadesát devět schodů si stačí dát jednou?

Nám stačí jednou, protože do půlky běžíme vícekrát, aby to mělo dynamiku a na závěr si je dáme jednou celé. Zkontrolujeme si, jestli se zlepšujeme. Na podzim to kluci běhají celé osmkrát, to je dost. Kuba Vadlejch to běhal vždycky desetkrát.

Vrací se vám sny o konkrétním závodě, hodu?

O konkrétním ne, ale dva měsíce zpátky se mi zdálo, že jsem závodila. Byla tam stará soupeřka, tedy nebyla stará, ale z bývalé doby, Christina Obergföllová.

Porazila jste ji?

Ne, bylo to blbé, vůbec mi to nešlo. Ale já měla vždycky radši sny, kdy mi to nešlo. Před nejlepšími závody se mi většinou zdálo, že jsem nestíhala, že mi něco ujelo a byla jsem nešťastná z toho, že závod nestihnu, to bylo pokaždé dobré znamení.

Vraťme se na vaše olympijská tažení. Poprvé Athény, rok 2004, vám bylo třiadvacet a skončila jste třiadvacátá.

Nejhezčí na tom byl příběh kvalifikace, kdy jsem se kvalifikovala v posledním možném termínu na závodě v Jeruzalémě. Už jsem ani nedoufala. A teď tam byli Šárka Kašpárková, Roman Šebrle, Tomáš Dvořák, Nikola Brejchová, takoví velcí atleti. Byla jsem jako Alenka v říši divů.

Poprvé je poprvé.

Vybavuji si konkrétní věci, jak vypadala vesnice, jídelna. Ostatní olympiády mi dost splývají. Pořád jsme jen obdivně kroužili okolo českých atletů. Bydleli jsme s nimi v menších domečcích, nebyly to paneláky, tím pádem byla vesnice obrovská. A bylo hrozné vedro. Tyhle hry rozhodly o tom, že oštěp je má parketa.

Za čtyři roky v Pekingu jste už slavila zlato.

To by mě nenapadlo. Šlo to ale postupně. V roce 2005 bylo obrovské zklamání, že jsem se nedostala do finále mistrovství světa. Tam jsem byla po závodě asi nejvíc naštvaná, co jsem kdy byla. Lidé o mně říkají, že jsem usměvavá, ale to by koukali.

Naštvaná na sebe?

Vždycky jen na sebe. V roce 2006 už byla první medaile, 2007 jsem mistrovství světa vyhrála, tím pádem jsem v roce 2008 byla mezi favoritkami. Musela jsem tu roli unést. A ještě se tam najednou zjevila Maria Abakumovová. Přišlo to ráz na ráz i s tímto unikátním příběhem. Věděla jsem, že nikdy nebude překonaný, že lepší závod s lepším koncem v lepším momentě už nezažiju, což bylo zvláštní.

Tím pocitem jste si byla jistá?

Porazit Rusku 21. srpna v dešti šestým hodem… Opravdu jsem věděla, že nemůže být nic víc. Najednou zjistíte, jakou energii můžete předávat lidem sportem. To byla darda. Zastavovali mě na ulici, že doma brečeli. To bylo šílené. Doteď mi hodně lidí říká: Mám Nagano a mám Peking.

Světový rekord ze Stuttgartu v tomtéž roce se tomu neblíží?

To vůbec, to byla jen třešnička na dortu. Přišlo to znenadání. Ještě jsem si myslela, že to zažiju znovu. Bolela mě ruka, na konci sezony, osm stupňů, hrozná kosa, 13. září se asi moc svěťáků nečeká. Takže si řeknete: To ještě přijdou lepší závody. A všechno mám před sebou. Nejhorší je, jak si to pomyslíte, a už to nepřijde.

Zlatu z Pekingu se nic nevyrovná?

Hlavně spíš pro lidi, já pak měla podobně silné pocity, ale tohle byl zázrak.

Dá se sportovní zázrak přirovnat euforií k zázraku v životě, kdy se vám narodí dítě, nebo je takové srovnání blbost?

Je to samozřejmě odlišné, ale v tom Pekingu jsem měla pocit, že jsem jen zprostředkovatel čehosi, že jsem to nebyla já sama. Málokdo zažije takovou moc, jaký to mělo efekt na společnost.

Za čtyři roky v Londýně jste zlato obhájila. Hodně sportovců na tyto hry vzpomíná jako na nejlepší vůbec.

Nevím, jestli budou nějaké lepší. I vzhledem k tomu, jak se svět změnil. I když tehdy také byla hrozba terorismu. Ale stejně to bylo tak uvolněné a britsky nádherné. Londýn neměl chybu. Obhajoba zlata a bylo tam strašně moc Čechů. Obíhala jsem stadion a byly tam jen české vlajky. Neuvěřitelné. Bylo to taky silné, ale jinak. Byla jsem ve víru davu. Pořád vám někdo třese rukou. V Pekingu jsme to prožívali vnitřně s pár lidmi, žádná pařba. Jen jsme seděli s otevřenou pusou a koukali k nebi. Bylo to něco mezi nebem a zemí.

Věříte na takové věci?

Hodně.

Proto chodíte ke kartářce?

To taky. Postupně životem zjistíte, že je lepší se nechat unášet a neřešit věci, které nemůžete ovlivnit. A prostě být vděčný za to, co se vám děje. Nikdy nevíte, proč se to děje. O vděčnosti se teď hodně píše a je to pravda. Důležité je vědomí. Rozum je něco jiného a je lepší se rozumem tak neřídit.

Nejsou tohle pozůstatky ještě vašeho pankáčství?

Možná taky. Ta lehkost tam musí být v i těch závodech, to byla má výhoda. Pomáhala mi i genetika, fyzický fond a skvělí trenéři, které jsem potkala. Tohle všechno se muselo sejít. A pak si jen říct: A teď se bude dít, co se má dít.

Na krku máte přívěsek lebky, i to je známka punku?

To se mi spíš líbilo. Má turmalínové oči. To je dobrý nerost.

Do Ria 2016 jste si letěla pro zlatý hattrick?

Moc ne, protože jsem si zlomila 21. března nohu, docela blbá zlomenina zánártní kůstky. To byl punk! Věřit tomu, že tři měsíce po zlomenině nohy můžete být připravený na hry.

Byl z toho bronz.

To si taky myslím, že tam bylo něco mezi nebem a zemí, protože čtvrtá byla za mnou o dva centimetry. Měla jsem tam svůj talisman, mačkala ho a jen čekala, až budou házet holky. A ten oštěp té čtvrté se zastavil a spadl dva centimetry za mou značku.

Je na atletice krásná ta férovost? I dva centimetry jdou přesně změřit, nerozhodne dojem rozhodčího.

Se svou povahou bych žádný jiný sport dělat nemohla. Je spravedlivý, i když kolikrát i krutý. Ale pokazit si to můžete jen vy. Výjimečně se taky stane, že vám foukne vítr proti a soupeřce do zad. Je známo, že na hrách v Moskvě dokonce domácím sportovcům otevírali bránu, když házeli.

Rok 2021 a vaše olympijské odcházení v Tokiu, bez diváků kvůli covidu, konec už v kvalifikaci. Všechno špatně?

Vůbec to období koronaviru jsem se svojí svobodomyslnou povahou nesla těžce. Vadilo mi, když mi řekli, že tady nesmíš projít čáru okresu. A nejvíc mi vadilo, že jsem měla dítě, které první a druhou třídu nechodilo do školy. To mi svíralo srdce. Kousla jsem se, jedeme dál, ale každý den flušete někde v Tokiu kvůli testům a tváříte se, že je to skvělé. Celý život děláte sport pro diváky a najednou házíte sám na stadionu pro 80 tisíc lidí.

A věděla jste, že je to naposledy pod pěti kruhy?

Věděla. Je to nešťastný konec, ale jsou horší věci. Vynahradila jsem si to rok na to v Mnichově, kde jsem získala bronz na mistrovství Evropy na Olympijském stadionu se všemi svými fanoušky a rodinou. Potom jsem s nádherným pocitem ukončila kariéru. Opět jsem si dokázala, že podpora diváků je to, co mě nabíjelo a dávalo sílu k velkým výkonům, kolikrát až nad své limity. Covid byl lekce. Najednou se všichni lidé odkryli, poznáte, jací jsou. Samotné hry byly, jen aby byly. Dva roky nechodily domů mezinárodní dopingové kontroly kvůli koronaviru. Sportovec musí psát každý den hodinu, kde bude k nalezení. A když vás nenajdou, dostanete černý puntík. Tři puntíky a končíte. To je hon!

Kolik jste měla puntíků?

Měla jsem naštěstí vždy jeden. Ale dělali třeba to, že když jsem měla trénink od deseti a přijela jsem 10.05, tak už nastartovali auto a odjeli. Podle mě za to měli prémie. Lidi vyloženě naháněli. Janek ve dvou letech hlásil: Ááá, Němci přijeli! Zase jedou k nám na snídani. V období coronaviru se u nás doma nezjevil nikdo z mezinárodní organizace dva roky a předtím to bylo minimálně jednou za měsíc.

Vidím, že tohle období ve vás zanechalo šrámy.

Asi jo. Možná nám ukázalo, že nic není samozřejmé. Ale nevím, kolik lidí si to z toho vzalo.

Váš světový rekord 72,28 vám stále nevzal nikdo. Jak dlouho vydrží?

Beru to jako dar, který mě potkal. Hrozně si toho vážím, jsem za to vděčná. Přijde mi trošku zvláštní, že se to stalo všechno mně. Za chvíli se na to stejně zapomene. Je pravda, že na období covidu si vzpomenu častěji.

Je rekord v ohrožení? Polka Andrejczyková hodila 71,4.

Oštěp je takový, že to může uletět. Jsem překvapená, že vydržel už šestnáct let. S tím jsem maximálně spokojená. Nikdy bych to nečekala. Pro mě je neuvěřitelné, že mě to potkalo.

Potkala jste také spoustu výjimečných osobností. Například olympijskou vítězku v hodu oštěpem Danu Zátopkovou.

Díky Dukle, díky tomuhle stadionu. Dělali tady kalendáře, spojovali legendy s nástupci. Hezká setkání, ke kterým by normálně nedošlo. Unikátní paní. Sport mě přivedl k velkým legendám. Třeba jsem mohla popřát v O2 areně Karlu Gottovi k sedmdesátinám díky tomu, že jsem vyhrála olympiádu. Máte možnost setkání s výjimečnými lidmi, primáři, mistry ve svých oborech. To mi přišlo jako největší odměna.

Dala vám paní Zátopková nějakou radu?

Spíš přístupem k životu. Byla od rány, dost upřímná. S tím mám někdy problém, to není má silná parketa. Ona mluvila od podlahy. To na lidech obdivuju. Měla životní elán. Říkala: Musíte mít zájem o všechno! Hodně se smála, furt házela nějaké vtipy. Často také zpívala, byla veselá. To byla asi její medicína na to, jak být dlouhověká. Líbí se mi to. S mladými si pokecala hezky. Člověk měl někdy pocit, že je starší než ona.

Oba vaši rodiče byli učitelé, máma vás dokonce učila. Neměla jste to u spolužáků těžší?

Neměla jsem to ráda, učila mě od pětky od osmičky hlavně tělocvik. Docela hrozné. Byla přísnější na vlastní dítě. A nejhorší bylo, že když jsem něco udělala v jiné hodině, hned to věděla ve sborovně, učitelka jí to řekla. Příšerné. Normálně by se to nedozvěděla.

Jaké bylo dospívání v Praze po příchodu z Jablonce?

Devadesátky…  Devadesát čtyři jsme přijeli, devadesát devět jsem maturovala. To tady žilo. Divočina. Chodila jsem na gympl, měla dvoufázové tréninky a do toho jsem ještě večer uklízela kancly. Každý den. Volna jsem moc neměla, ale bydleli jsme v centru. Všude se dealovaly drogy. Úplně všude. Socky si tam píchaly v baráku injekce. Pro holku z Jablonce to bylo děsivé.

Napíšeme, že jste prošla bez úhony.

No jasně. Já chodila občas aspoň na koncerty. Svoboda z devadesátek ve vás zůstane. Dnešní doba je taková, že když je problém, udělá se na to restrikce, nenechají nic na lidech. Jen samé příkazy a omezení. Dřív to bylo úplně jiné.

Do jakého klubu jste chodila zapařit?

Do Belmonda na Vltavské, už tam dávno není. Pak jsme zjistily, že jsme tam chodily s Marthou Issovou na stejnou kapelu Znouzectnost, ta byla má nejoblíbenější. Martha je jen o pár měsíců starší.

A hrála Danu Zátopkovou ve filmu.

Tak jsme se setkaly a já ji učila oštěp. Zjistily jsme, že máme moc společného. Že jsme šílely po Vlasech, pořád jsme je zpívaly. Nirvánu taky.

Vaši rodiče byli také atleti. Kromě sportovních genů se ve vás mísí i slovenské, maďarské a italské. Jak se to projevuje?

Máma je z Opavy, region razovity. Z toho jsem si vzala tu hornickou živost. Ale mám to zjemněné, Ostraváci jdou na krev. Táta se narodil v Táboře, děda jakožto lampasák cestoval po různých posádkách, byl Slovák. Babička zase Maďarka.

A ta Itálie?

Za první světové války byly v Opavě italské pluky, babička byla na půl Italka. Dodneška ale nic víc nevíme, je to (pradědeček –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pozn. red.) neznámý vojín. Máme jednu fotku. Mrzí mě, že když jsem byla oslovena do pořadu Tajemství rodu, že jsem v té době nemohla kvůli závodům. Neměla jsem čas cestovat za rodokmenem do Milána nebo Budapešti. Je to škoda, stálo by to za to. Ale kdo se moc ptá, moc se dozví.

Probabička přišla k vojínovi, vy k hasiči. Ty uniformy jsou přitažlivé.

A děda byl voják… Uniformy tam jsou. Je to i disciplína, kterou musíte ve sportu také mít. Hasič je mé životní štěstí, můj hlavní dar. Od té do doby, co jsem s ním, jsem vozila medaile.

Ukotvil vás.

Je to velitel jednotky, má takové sklony. A já jsem zase zvyklá dostávat rozkazy, co mám dělat. Proto je pro mě divné je teď jako trenérka rozdávat.

A kdy dojde na veselku?

V říjnu budeme spolu devatenáct let, ty jo! Ale svoji nejsme. Požádal mě v roce 2012, asi nebyl čas. Nemá rád zájem bulváru. Svatba není recept na štěstí, když vidím ty rozvedené okolo sebe.

Ale doma jej popichujete, ne?

To jsem dělávala jednu dobu, ale nic dobrého to nepřineslo.

Je pro vás důležité vzdělání, že jste vystudovala vysokou školu obor udržitelný rozvoj biosféry?

Důležité je to v tom, že člověk má větší rozhled. Rodiče jsou vysokoškoláci a vedli mě k tomu. Já nikdy nemohla dělat jen atletiku, jednu jedinou věc. Proto na gymplu byly koncerty a proto jsem pak studovala. Nemohla bych se večer zase jen dívat, jak jsem házela oštěpem. Ve škole jsem potkávala lidi mimo atletiku.

A jste paní inženýrka.

Trojbarevná.

Uplatníte to někdy?

Nejspíš ne. I když jsem to uplatnila už v armádě, protože když chcete mít hodnost poručíka, musíte mít vysokou školu. Nemusela jsem mít hodnost poručíka propůjčenou.

Jaké máte další sny?

Jsem vděčná za to, co přichází. Sen je vidět vyrůstat děti co nejdéle, být fyzicky schopná jim stačit. Sen by byl starat se jednou o vnoučata. To je úspěch, řekla bych. Hlavně aby byly děti šťastné.