Badminton je dřina. Kdo ji přežije, je na výsluní, říká Čech, který jede na OH

Jeho otec Tomasz Mendrek reprezentoval Československo na olympijských hrách 1992 v Barceloně, kde se probojoval do druhého kola. Syn Adam Mendrek se po 32 letech představí v deblovém páru s Ondřejem Králem na olympiádě v Paříži, kde bude mít český badminton nejvyšší zastoupení v historii. Vyšle celkem čtyři borce.

Jak se dostal k badmintonu a jak těžké je vůbec probojovat se v tomto sportu na olympijské hry? „Do Paříže se probojovalo jen 16 párů, to je sám o sobě přece obrovský úspěch,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy badmintonista Adam Mendrek.

Předpokládám, že jako správný český kluk jste hrál fotbal nebo hokej. Co jste si zkusil?

Právě že nic, ani jedno. Od začátku, od šesti let, jsem hrál badminton. Geny se nezapřely. Když si spolužáci brali tašky s kopačkami nebo bruslemi a mířili na trénink, já s nimi ani nebyl, protože jsem neustále jezdil do zahraničí. Asi tomu nešlo uniknout.

Skutečně jste se nepokusil rodinnému odkazu vysmeknout?

Trošku ano, byl v tom i vzdor proti tomuto předurčení. Narodil jsem se sice v Českém Těšíně, ale mým městem je srdcem i žitím Brno. Tak jsem zkoušel baseball za slavné brněnské Draky. Chodil jsem tři týdny, pak mne to přestalo bavit. A pak jsem se byl podívat také na taekwondo, ale to jsem zavrhl hned po návštěvě první lekce. Zvítězil sport, který byl doma, tedy badminton. Nešlo tomu uniknout…

V Česku patří tento sport mezi menší. Ale v Asii má vyznavače ve stomilionových počtech. Jak se dá takové mase úspěšně čelit? Fyzickým fondem, nebo spíš chytrostí?

Především v Číně má neskutečně širokou základnu, odhaduje se, že ho aktivně hraje okolo 200 milionů. Z kvantity vyrůstá kvalita, mají z čeho vybírat. Vždycky se najde dost hráčů, kteří dosáhnou světové úrovně. Jinak každý sport na profesionální úrovni je obrovská dřina.

Vy jste čínským tréninkovým procesem prošel. Jak k tomu došlo?

V juniorech v sezoně 2012/2013 jsem se umístil první na evropském žebříčku, čtyři jsme dostali pozvání na měsíční kemp do Číny do národního centra juniorů. Společně se mnou Španěl, Němec a Dán. Bylo to hodně bolestivé… Jen příklad: vybíhání tisíce schodů ke chrámu dvakrát denně. To bylo náročné. Bez modlitby nahoře, tu bych už nedal. Když někdo takovou dřinu přežije, tak je na výsluní. Nikdo neví, kolik talentů těmito dávkami zlikvidovali. Ale zároveň obrovská zkušenost. Moje první s asijskou přípravou, následně jsem se dostal do Malajsie a Indonésie.

Byl jste tam sám?

Sám. A nebylo to jednoduché. Vše probíhalo v angličtině, Číňané ji však moc neovládají, měli jsme proto tlumočníka. Kemp připomínal armádu. Každý den jasně nalajnovaný, člověk přesně věděl, co bude následovat. Buď se na to těšil, nebo měl stažený žaludek.

Letos vás čekají olympijské hry v Paříži, kde máte účast zajištěnou na 99,9 procenta. To není ovšem jistota. Připouštíte, že byste nakonec vůbec nejel?

Přiznám se, nepřipouštím. Nevím totiž, co by se muselo stát, aby se nejelo. Žádný ze scénářů, který může nastat, nás nevyřazuje, nemůže nám místo vzít. V úterý 30. dubna se to oficiálně potvrdí.

Ale to už budete v Číně ve městě Čcheng-tu na turnaji Thomas Cup, kam se česká reprezentace poprvé v historii probojovala. Jak hodnotný je to turnaj?

Je to mistrovství světa reprezentačních týmů, stejné jako ve fotbale. Účastní se ho 16 nejlepších výběrů. Sice nám hodně k účasti dopomohlo, že se ho vzdala Francie a pak i Nizozemsko, ale stejně je to obrovská prestiž. Je to skvělá příležitost utkat se s nejlepšími týmy světa.

Český tým na Thomas Cupu tvoří singlista Jan Louda a váš debl s Ondřejem Králem. Ti všichni společně s Terezou Švábíkovou mají jet i na olympiádu, bude to nejvyšší zastoupení českého badmintonu v historii. Znamená to, že dorostla silná generace?

Ona je naopak stále dosti úzká. Kdyby se někdo zranil, je tu díra, která se těžko zalepí. Z mladších vidím jen dvě nadějné hráčky Petru Maixnerovou a Lucii Krulovou. Bylo by fajn prodat poslední úspěchy, aby se nalákali další zájemci.

Při představení turnaje je uváděno, že zájem o něj projevuje 600 milionů domácností. Hostí ho Čína, jedna z největších badmintonových velmocí, zúčastní se ho i další jako Japonsko či Indonésie, dohromady jenom tyto tři země čítají miliardu a půl obyvatel. Když se koná v Česku mistrovství světa v ledním hokeji, sleduje ho polovina národa, tedy nějakým pět milionů. Není tedy půl miliardy na asijské poměry málo?

Zájem bude obrovský. Je to v těchto asijských státech druhý nejpopulárnější sport po kriketu. Nejlepší hráči jsou hodně populární a oblíbení, jako u nás Jágr nebo v Argentině Messi.

Na šampionátu vystupuje i Tchaj-wan. Víte, jaké jsou mezi tímto ostrovem a Čínou vztahy. Neobáváte se nějakých kontroverzí?

Také jsem si říkal, jak to bude. Všiml jsem si, že na okruhu, když hraje Číňan proti Tchajwanci, tak je to dosti vyhrocené. Podají si ruce, ale emocionálně to prožívají, zařvou na sebe. Teď to bude na čínské půdě. Nevím, jak to budou pojímat. Jestli se rozvine tchajwanská vlajka. Uvidíme.

Společně s Ondřejem Králem tvoříte silný deblový pár, ale oba jste začínali jako singlisté, spojili jste se až v roce 2021. Považujete to za výhodu?

Spíše ano. Máme některé návyky a používáme údery, které soupeře leckdy překvapí. Třeba hra křížem, to v deblu skoro vůbec není. Nečekají ji, je to pro ně něco úplně jiného. I dva se považují za kolektivní sport, ale v badmintonu se za ostatní neschováte. Když jste špatný, je to hned vidět, projeví se to na výsledku.

Za 11 týdnů jste absolvovali deset turnajů po celém světě. Jak se to dá zvládnout?

Bylo to hodně náročné, asi nejtěžší období v mé kariéře, ještě teď se z toho dostávám. Létali jsme nejen po čase i proti času, ale i na jih a na sever, do odlišných klimat. Byly to šoky. Na rozdíl od tenistů, kteří přiletí tři dny před turnajem, my vysedneme a hned musíme podávat výkony. Sbírat body do žebříčku. Neustále. Není čas na oslavu či rozebrání výsledků, hned se letí jinam. Když pak neuspějete, čteme, co to bylo za šašky. Ale musíme to zvládat. Snažíme se držet náš čas, ale není to jednoduché. Naštěstí jsme to přežili ve zdraví.

Říká se, že při překonávání časových pásem je na jednu hodinu nutný jeden den na adaptaci. To jste neměli.

Jsem rád, že se to dovídám. Budu to více sledovat.

Přichází logická otázka: Kdo to platí?

Ministerstvo vnitra, všichni jsme jeho státní zaměstnanci u policejního sboru. Jako sportovní instruktoři, připravujeme se v resortním centru v Plzni. Pobíráme tedy normální plat. Přispívá nám i svaz badmintonu. A také máme osobní partnery, sponzory.

Daří se je shánět?

Není to jednoduché, ale jde to, musím to zaklepat. Mám štěstí na věrné z Brna. U některých je dohoda, že v případě účasti na olympiádě se plnění navýší.

Jsou tu také odměny. Za zlato v Tokiu 2020 bylo 2,4 milionu korun, za stříbro 1,8 milionu, za bronz 1,4 milionu. A v případě triumfu doživotní renta.

Tak tímto směrem vůbec nepřemýšlím. Jedeme na olympiádu, a co bude navíc, bude jen vítáno. Do Paříže se probojovalo jen 16 párů, to je sám o sobě přece obrovský úspěch.