Článek
První den svedl supertalentovaný Švýcar napínavou bitvu s Chorvatem Filipem Zubčičem. Ten na něj ve druhém kole tvrdě dotíral a rozdíl byl pouhých 0,19 sekundy. Diváci v cíli střídali okamžiky naprostého ticha s naprostou bouří.
Druhý den už Marco dominoval s náskokem více než sekundy na druhého Rakušana Marca Schwarze. Vyhrál tak v letošní sezoně zatím všechny tři „obřáky“ a vede i celkové pořadí.
Pojďme se tentokrát podívat víc do zákulisí dvojitého závodu.
Mnoho závodníků včetně Odermatta se do městečka La Villa v Alta Badia přesunulo z nedaleké Val Gardeny, kde jeli předtím sjezd. Obě místa jsou sice v severní Itálii, ale zároveň v autonomní provincii Jižní Tyrolsko, navíc v obou mají jako první jazyk starobylou ladinštinu.
Stovky fanoušků už v předvečer nedělního závodu zaplnily náměstíčko u Domu kultury v La Ville. Před hotelem Ladinia se odehrávala důležitá událost.
Kdo si myslí, že závodníci světového poháru přijedou v klidu na závody a „odzávodí“, ten se hrubě mýlí. Po příjezdu den před startem prvního „obřáku“ se museli například zúčastnit veřejného losování čísel. Velké show, která baví fanoušky.
Sjezdaři procházeli na podium úzkým špalírem mezi stovkami diváků, aby byli představeni, vytáhli si své startovní číslo a odpověděli na otázky.
Show s losováním čísel
Elitní skupinu zahájil Andořan Joan Verdu, který v posledním závodě ve Val d´Isere šokoval nečekaným 3. místem. Bral třináctku. V rychlém sledu následovali Němec Alexander Schmidt – desítka, Nor Rasmus Windingstad – jedenáctka, Švýcar Loic Meillard – sedmička, Ital Filippo Della Vite – devítka. Provázel ho obří potlesk, všichni byli namlsaní vítězstvím domácího Dominika Parise ve sjezdu v sousední Val Gardeně.
Pak Chorvat Filip Zubčič – pětka. Ten už patřil k hlavním favoritům, což následující den naprosto potvrdil. Po něm šel rakouský sympaťák Manuel Feller s culíkem na hlavě. Bral osmičku, ale hlavně se cestou z podia zastavoval takřka u každého, podepisoval helmy dětem, fotil selfíčka. Fanoušci ho už znají, milují jeho bezprostřednost. Sklidil obří aplaus. Hned po něm následovala norská hvězda Henrik Kristoffersen – měl jedničku a protančil mezi mantinely koridoru, při tom si plácal s fanoušky. Po něm rakouský všeuměl Marco Schwarz – bral dvojku.
Nakonec švýcarský vítěz posledního světového poháru a mistr obřího slalomu Marco Odermatt. Už tu vyhrál dvakrát. „Myslíš, že to dokážeš potřetí, před tebou tu slavil Marcel Hirscher osmkrát a Alberto Tomba čtyřikrát. Kdyby se ti to podařilo hned dvakrát, tak slavného Itala vyrovnáš,“ říkal mu moderátor. „Určitě budu chtít vyhrát, je to skvělá trať, ale mám tu silné soupeře,“ smál se bezprostřední Odermatt, mimochodem hlavní adept na další velký globus.
Po dva dny pak závodily největší hvězdy obřího slalomu na sjezdovce Gran Risa, jedné z nejtěžších a nejpozoruhodnějších ve světovém poháru lyžařů. Trať závodu měří 1255 m a vede prakticky celá lesem. Start je výšce 1868 m, cíl 1420 m, a výškový rozdíl tak tvoří závratných 448 m. Maximální sklon je 69 % (to místo je hned po startu), průměrný 36 %. Z toho vidíte, že se jedná o černou sjezdovku, prudkou a ostrou jako hrom, kterou většina turistických lyžařů raději vynechá.
Poprvé, v roce 1985 tu vyhrál slavný Ingemar Stenmark, když mu bylo 28 let. Jako nejmladší zvítězil již zmíněný Tomba, nebylo mu ještě ani 21 let.
Den před závodem už bylo všechno připraveno, ale ta mamutí práce za vším byla jen těžko vidět. Náročná úprava trati, aby z ní byla téměř ledová plotna, dobře sjízdná pro všechny závodníky. Velký startovací box, bezpečnostní bariéry a ploty, tribuna v cíli, zdvojená časomíra, posty pro kameramany a fotografy.
Organizační výbor, v jehož čele stojí Andy Varallo, ředitel největší lyžařské oblasti světa Dolomiti Superski (1250 km tratí), pracoval s týmem prakticky celý rok na zajištění bezchybných závodů. Během jara a léta upravovali zejména startovní prostor, aby ho zvětšili, a sportovci s týmy tak mohli mít větší komfort.
Chytrý sníh
Pýchou závodu je vždy perfektně upravená pista, tradičně jedna z nejlepších v celém seriálu. Není to náhodou, využívají tu speciální model zasněžování. Mimochodem Jihotyrolané jsou v tom absolutní světovou špičkou. Jejich technologie TechnoAlpin, která vybavila i olympijské sjezdovky v Pekingu, je nejen nejlepší na světě, ale zároveň je postavena na maximálním souladu s přírodou. Zasněžování se vždy provádí pomocí dešťové vody, která se přemění na umělý sníh. Ten se pak na jaře rozpustí a vrátí do země.
Hlavní vychytávce tu říkají „SnowMan“ neboli Snow Management. Systém získává díky satelitnímu spojení důležitá data, jako je množství sněhu produkovaného děly, a propojuje vše s údaji o vrstvě sněhu na sjezdovce. V reálném čase to umožní optimálně a efektivně pracovat se sněhem, který je k dispozici při úpravě svahu.
„SnowMan“ tak rozhoduje o tom, kde které zasněžovací systémy budou zapnuty a na jak dlouho, dokud nebude dosaženo požadovaného množství sněhové pokrývky.
Při finální úpravě svahu mají pak rolbaři jasné údaje a vědí, kde a jak hluboko mohou jít s radlicí. Nic už neběží podle pouhého odhadu a nikdo si nemůže dovolit vytvářet obří rezervy sněhu. Celé to usnadňuje úpravu trati, na níž pak do konce sezony jezdí turisté, ale zároveň vede i ke značným úsporám vody, elektřiny a lidských zdrojů.
Mimochodem, tento systém v Alta Badii, malé části obří lyžařské zóny Dolomiti Superski v severní Itálii, nemají jen pro špičkové závody. Kromě závodní sjezdovky Gran Risa je aktivní na třech čtvrtinách tratí – tj. na 100 km.
Jak se vyrábí umělý sníh
Umělý sníh se vyrábí při procesu, který napodobuje přírodní sníh. Vypadá to následovně – sněžné dělo pumpuje a rozprašuje přiváděnou vodu, která ve formě drobných kapiček téměř zmrzne.
Okamžitě při kontaktu se studeným okolním vzduchem (normálně pod –4 °C, –6 °C) se vytvoří ledové krystaly. Do této směsi se opět přivádí odpařená voda. Díky tomu vznikají sněhové krystaly, které padají na zem.
Sněžné dělo tak pouze opakuje, co vytváří sama příroda, ale rychleji. Teplota a vlhkost vzduchu musí být ideální. Čím nižší je vlhkost, tím větší je účinnost přeměny vody ve sníh. Struktura umělého sněhu je přitom kompaktnější než u přírodního, takže umělý sníh má o něco lepší fyzikální vlastnosti pro uskutečnění závodu.
Vysloveně pro závod světového poháru pak organizátoři využívají i aplikaci, která umožňuje sledovat stav sjezdovky během soutěže na citlivých místech, váhu, výšku a hustotu sněhu, vnitřní a povrchovou vlhkost, teplotu vzduchu a mnoho dalších parametrů. Mimo jiné to pomůže tomu, aby i závodníci z druhé poloviny startovního pole měli regulérní podmínky.
Přes všechen dohled na udržitelnost celého procesu jsou čísla impozantní. Plocha sjezdovky Gran Risa je 8,5 hektaru. Minimální sněhová pokrývka musí být 40 cm, objem sněhu 34 000 m3 a hustota sněhu 450 kg/m3. Spotřeba vody je pak 15 300 m3.
Osm dní před soutěží světového poháru provádí FIS poslední kontrolu, zda má svah kompaktní a homogenní sněhovou pokrývku s hustotou vyšší než 450 kg/m3 se zmíněnou minimální výškou 40 cm během soutěže. Hustota sněhu se pak musí ještě krátce před závodem zvýšit na hodnotu cca 550 kg/m3, aby byla trať co nejvíce kompaktní a vydržela nápor závodníků.
Když v pondělí trenéři a členové týmů sbalili po závodu tréninkové tyče a veškerý materiál odvlekli do aut, závodníci už mířili do dalších štací – slalomáři do 2,5 hodiny vzdálené Madonny di Campiglio a sjezdaři do Bormia, které je odtud čtyři hodiny.
